Č. 2367.

Nemocenské pojištění: * Je-li smluvena časová mzda týdenní, jest denním pracovním výdělkem po rozumu § 7, odst. 1 nemocenkého zákona z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. sedmý díl její bez zřetele na počet dnů práce.
(Nález ze dne 18. května 1923 č. 1162.) Věc: Firma Ig. K. v N. M. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti minsterstvu sociální péče (min. místotaj. Dr. Frt. Janoštík a vrchní komisař Vladimír Vydra — za správní komisi okresní nemocenské pokladny v N. M. Dr. Karel Vondórfer) o nemocenské pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se prj nezákonnost.
Důvody: Mezi firmou Ig. K. v N. M. a tamní okresní nemocenskou vznikl spor o to, jakým způsobem má podle § 7. nem. zák. býti z týdenního výdělku vypočten pracovní výdělek denní.
V tomto směru osp výměrem z 23. února 1921 vyslovila, že dle znění zákona z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. zařadí se pojištěnci podle pracovního výdělku ve mzdové třídy podle stanoveného schématu, že tedy rozděliti jest týdenní mzdu na 6 dílů a že 1/6 týdenní mzdy činí denní pracovní výdělek, podle něhož se pojištěnec zařadí do té které třídy mzdové. Poslední odstavec zmíněného § 7, jenž předpisuje, že pro vyměření příspěvků počítá se týdenní výdělek sedminásobnou, měsíční třicetinásodnou částkou denního výdělku, že se tu nebéře v úvahu.
Odvolání stěžující si firmy zsp rozhodnutím z 22. března 1921 nevyhověla z důvodů I. stolice. Další odvolání firmy bylo pak zamítnuto nař. rozhodnutím min. soc. péče z 13. září 1921, které k důvodům I. a II. stolice upozornilo ještě na svůj výnos ze dne 14. března 1921 č. 1434/F-21, ve kterém jsou otázky zařadění pojištěnců do mzdových tříd a vybírání příspěvků přesněji vysvětleny.
O stížnosti uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest otázka, zdali denní pracovní výdělek, jenž určuje podle schématu obsaženého v odst. 1. § 7 nemoc. zákona ze dne
22. prosince 1920 č. 689 Sb. mzdovou třídu pojištěnce, zjišťuje se ze smluvené mzdy týdenní dělením jejím šesti, jak vyslovil v nař. rozhodnutí žal. úřad. nebo — jak tvrdí stížnost opírajíc se o ustanovení § 7, odst. 2 — sedmi.
Zákon otázku tuto výslovně nerozřešil, zejména nelze přímou odpověď na ni vyčísti z předpisu § 7 b), jenž prohlašuje arciť pro zařazení do mzdových tříd za směrodatný pracovní výdělek zajištěný pojištěncům za určité časové období (časovou mzdu), nestanoví však relaci, podle níž časová mzda — jejíž podkladem může býti časové období různé — má se přepočísti v denní pracovní výdělek, jak mu rozumí schéma v 1. odst. § 7. Sluší proto rozluštění sporné otázky vyvoditi ze zásad ovládajících instituci nemocenského pojištění.
Předmětem nemocenského pojištění jest podle § 6 poskytování podpor pro případ nemoci, zejména nemocenského. Zákon váže nárok na vyplácení nemocenského na předpoklad, že pojištěnec onemocněním pozbyl schopnosti k výdělku, a přiznává mu nemocenské zásadně po celou dobu nemoci, za každý den jejího trvání, bez rozdílu, zda jde o den pracovní čili nic. Poněvadž pak nemocenské se vyplácí vedle zdarma poskytované lékařské pomoci, potřebných léčiv a jinakých therapeutických pomůcek a výše jeho jest odstupňována podle mzdových tříd v určitém poměru k průměrnému pracovnímu výdělku dennímu, obnášejíc v podstatě asi 2 třetiny jeho, jest zřejmo, že nemocenské jest určeno, hraditi pojištěnci do určité míry škody, které mu vzešly z onemocnění, zejména zabezpečiti životní potřeby jeho, jichž uspokojení by onemocněním a následující z něho zpravidla ztrátou mzdy bylo ohroženo.
Vykonává takto nemocenské v hospodářském životě pojištěncově za nemoci a způsobené jí neschopnosti k výdělku stejnou funkci jako pracovní mzda, jež mu zajišťuje živobytí netoliko za dny pracovní, nýbrž i za dobu, kdy nepracuje, jde-li tedy na příklad o mzdu týdenní, nejen za normálních 6 dní práce, nýbrž i za neděli, den klidu.
Pohlíží-li se na věc s hlediska vytčeného určení nemocenského, hraditi životní potřeby k práci neschopného pojištěnce i za dny, za něž mzda se nebéře, pak jest jen nutnou konsekvencí, že i základ nemocenského, jenž určuje jeho výši, t. j. denní výdělek pracovní ve smyslu schématu k 1. odst. § 7 nemůže býti alikvotní částí smluvené mzdy časové vypadající na den práce, nýbrž jest onou částkou, která ze smluvené mzdy časové vypadá na jeden den kalendářní období za základ vzatého, tedy ze smluvené mzdy týdenní částí sedmou.
Proto také zákon nemluví v odst. 1. § 7 — ačkoliv rozlišuje »mzdové« třídy, — o denní mzdě, na den práce vypadající, nýbrž o denním pracovním výdělku, chtěje tím patrně naznačiti, že se tím má rozuměti z výdělečného příjmu za určité období časové ona kvóta, která na ieden den jako »denní výdělek« vypadá.
Z 2 odst. § 7 nelze konklusí a contrario odvozovati nic pro názor opačný, nýbrž naopak i tento předpis mluví pro názor výše vyslovený tím, že pro onu relaci právní, pro kterou za rozhodný pokládá výdělek týdenní, tento týdenní výdělek počítá sedminásobnou kvótou onoho výdělku, o němž je řeč v odst. 1.
Opačný názor, jenž vyjádřen jest v nař. rozhodnutí, vedl by nutně k nesrovnalostem, které by křiklavě odporovaly vytčeným zásadám nemocenského pojišťování.
Kdyby se mělo míti za to, že denní pracovní výdělek zmíněný ve schématu 1. odst. § 7 jest alikvotní částí smluvené časové mzdy vypadající na jeden den práce, že tudíž ze zajištěné časové mzdy týdenní zjišťuje se denní pracovní výdělek dělením šesti, normálním počtem pracovních dnů v týdnu, pak by nutně z toho následovalo, že by takto pojímaný denní pracovní výdělek musel býti směrodatným pro zařazení ve mzdové třídy i tehdy, když zajištěn byl nikoliv za 6, nýbrž i za 3 nebo dokonce i za 1 den práce v týdnu. Pak by však denní pracovní výdělek u pojištěnce A, jenž si zajistil mzdu týdenní 180 K na celých 6 dní práce, musel býti stejný (180 : 6 = 30) jako u pojištěnce B, který si zajistil denní výdělek 30 K toliko na 3 dny práce v týdnu a béře za celý týden toliko (3 X 30 =) 90 K a konečně jako u pojištěnce C, jenž podle smlouvy pracuje dokonce jen jeden den v týdnu za mzdu 30 K.
Důsledkem toho by bylo, že by pojištěnec A s týdenním výdělkem 180 K měl nárok na stejně vysoké nemocenské jako pojištěnec B s týdenním výdělkem 90 K a pojištěnec C s týdenním výdělkem 30 K. Na podkladě denního pracovního výdělku 30 K byli všichni tři pojištěnci zařaděni do mzdové třídy XI a měli by pro případ nemoci nárok na nemocenské po celou dobu nemoci denně 20 K, za týden tudíž (7 X 20) 140 K, tak že by pojištěnec B za nemoci spojené s neschopností k práci obdržel za týden (140 — 90) o 50 K, pojištěnec C (140 — 30) dokonce o 110 K více nežli si vydělal v zaměstnání, které tvoří titul pro vyplácení nemocenského za celý týden.
Jest zřejmo, že důsledek tento jest v přímém rozporu se zásadou obsaženou v § 6, podle níž nemocenské tvoří pouze alikvotní část průměrného denního výdělku pracovního a nemůže tudíž nikdy dosáhnouti a tím méně převyšovati skutečnou denní mzdu získanou v zaměstnání, které tvoří titul nemocenského a které tedy jedině zde může přicházeti v úvahu.
Další důsledky jevily by se pak v nepoměrném zatížení pojištěnců B a C pojistnými příspěvky; poněvadž pojistné se platí nejen za dny skutečné práce, nýbrž po celou dobu trvání pojistného poměru, byli by pojištěnci B a C povinni platiti stejně vysoké pojistné jako pojištěnec A zaměstnaný po celých 6 dní v týdnu. Jest na bíledni, že by tyto nesrovnalosti odporovaly zásadě vyjádřené v § 25, podle níž pojistné příspěvky mají býti ve stejné relaci k pracovnímu výdělku.
Podle názoru nss stanoví se denní pracovní výdělek po rozumu 1. odst. § 7. jak následuje:
a) je-li smluvena časová mzda za den (na př. 30 K), vypočítati jest, kolik činí pracovní výdělek určený na živobytí pojištěnce na celé časové období týdenní, násobením smluvené mzdy denní počtem smluvených dnů pracovních, 2a plného zaměstnání po 6 pracovních dnů tedy násobením šesti (30 X 6 = 180), výsledek dělen 7 podává pracovní výdělek určený k úhradě živobytí na den (180 : 7 = 25-71 K). Tento výdělek jest denním pracovním výdělkem ve smyslu
1. odst. § 7 a tudíž základem pro zařazení do mzdových tříd a podle 2. odst. § 7 i pro vyměření pojistných příspěvků;
b) je-li smluvena časová mzda za týden (180 K), jest denním pracovním výdělkem ve smyslu 1. odst. § 7 sedmá část jeho (180 : 7 = 25-71);
c) je-li smluvena časová mzda za měsíc, jest denním pracovním výdělkem ve smyslu 1. odst. § 7 třicátá část jeho (srov. § 902 o. z. o.).
Nař. rozhodnutí založené na opačném právním názoru příčí se zákonu a bylo je proto zrušiti podle § 7 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876.

Citace:

č. 2367. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 71-74.