NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2945.

Živnostenské právo: I. Úřad může svůj úsudek o místní potřebě koncese živnostenské založiti též — bez zvláštního šetření — na své úřední znalosti místních poměrů. — II. Odepření koncese jednomu žadateli není nezákonné již proto, že jinému pozdějšímu žadateli byla koncese udělena. Na časové pořadí, v jakém žádosti byly podány, není při tom úřad vázán.
(Nález ze dne 3. prosince 1923 č. 3756.)
Věc: Vil. K. v S. proti zemské správě politické v Praze o koncesi hostinskou a výčepnickou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é v Č. B. z 19. srpna 1922 byla Vilému K. odepřena koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické v domě č. — v S. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání z toho podanému, již z toho důvodu, že potřeba obyvatelstva v S. této živnosti nevyžaduje, neboť jest v obci již jeden hostinec.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Především vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí jest nejasné a neúplné. St-l usuzuje ze slov »již z toho důvodu«, kterých bylo v odůvodnění nař. rozhodnutí užito, že kromě nedostávající se potřeby obyvatelstva byly tu ještě jiné důvody, z nichž bylo odvolání zamítnuto. Stížnost spatřuje vadu řízení v tom, že tyto důvody nebyly v rozhodnutí uvedeny a dovozuje, že následkem tohoto opomenutí bylo st-li znemožněno zaujmouti k nim stanovisko a proti nim se brániti.
Takovýto výklad nař. rozhodnutí neshledal soud správným. Z odůvodnění rozhodnutí jde, že úřad především zkoumal, jak jest mu v 3 odst. § 18 ž. ř. uloženo, zda potřeba obyvatelstva vyžaduje, aby byla st-li žádaná koncese udělena, dospěl však k závěru, že této koncese není třeba, poněvadž v obci se provozuje již jedna živnost hostinská a výčepnická. Úřad vycházeje z toho, že nedostatek potřeby obyvatelstva sám o sobě jest dostatečným důvodem pro odepření koncese hostinské a výčepnické zamítl odvolání st-lovo z tohoto důvodu, aniž považoval za potřebno zkoumati, není-li tu snad ještě nějaká jiná překážka, která by bránila uděliti žádanou koncesi. Z toho jest zřejmo, že výklad, jaký dává stížnost znění nař. rozhodnutí, není správný. Úřad uvedl v nař. rozhodnutí důvod, z něhož st-li odepřel koncesi; tento důvod zákon uznává za rozhodující a následkem toho sám o sobě dostačuje pro odepření koncese, což stížnost vůbec nepopírá. Není tedy žádnou vadou, že v rozhodnutí nebyly uvedeny ještě důvody další. Ve věci samé namítá stížnost, že úřad neprávem posuzoval místní potřebu dle stavu, jaký tu byl v době, kdy rozhodoval o žádosti, kdežto ji měl posuzovati dle stavu, jaký tu byl, když byla žádost podána. Námitka tato jest bezdůvodná, neboť dle ustanovení 3 odst. § 18 ž. ř. dlužno k potřebě obyvatelstva přihlížeti »při propůjčení koncese«, tedy zřejmě dle stavu, jaký tu jest v době, kdy se rozhodnutí vydává.
St-l dále vytýká, že úřad nesprávně postupoval, když udělil koncesi k provozování živnosti hostinské a výčepnické uchazeči, který žádal za koncesi o dvě léta později než st-l, kdežto jeho žádost teprve později vyřídil a zamítl s poukazem, že o místní potřebu jest již postaráno. Námitku tu neshledal nss důvodnou, neboť není zákonitého předpisu, jenž by úřadu ukládal, v jakém pořadí má došlé žádosti vyřizovati a bránil mu, je-li více žádostí podáno, uděliti koncesi uchazeči, který podal žádost později.
Zbývá toliko ještě námitka, že o otázce místní potřeby žádané koncese nebylo konáno šetření a obě instance obmezily se na poukaz, že v obci se již provozuje jedna živnost hostinská a výčepnická. V té příčině uvážil nss, že z podstaty věci nikterak nevyplývá nepodmíněná nutnost, aby podklad pro úsudek o místní potřebě té které živnosti byl zjednáván v každém konkrétním případě zvláštním ad hoc prováděným vyšetřováním místních poměrů. Znalost těchto poměrů lze u úřadu důvodně předpokládati a úřad může svůj úsudek o potřebě koncese na této úřední znalosti založiti; že by tu padaly na váhu nějaké zvláštní poměry, k nimž by přihlížeti bylo při posuzování potřeby obyvatelstva vedle počtu místního obyvatelstva a počtu hostinských živností, stížnost sama netvrdí.
Ježto tedy řízení nebylo shledáno vadným a jiné námitky vzneseny nebyly, musela býti stížnost zamítnuta pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 2945. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1125-1126.