Č. 9489.

Pracovní právo: Cizinec, jenž přišel na území čsl. republiky před 1. květnem 1923 a má zde od té doby nepřetržitě své stálé bydliště, neztrácí tím, že se na čas odebere do ciziny, nárok na osvědčení podle § 2 odst. 2 zák. o ochraně domácího trhu práce č. 39/28.
(Nález ze dne 18. listopadu 1931 č. 8205/29.)
Prejudikatura: Boh. A 2914/23.
Věc: Otto D. v P. proti ministerstvu sociální péče o osvědčení podle zák. o ochraně domácího trhu práce.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l požádal zsp-ou v Praze za vydání osvědčení podle § 2 zák. o ochraně domácího trhu práce, udávaje, že bydlí od svého šestého roku nepřetržitě v obvodu Čsl. republiky, kde má i všechny své příbuzné, kteří jsou čsl. státními občany, a že pouze od 10. března 1924 do 19. července 1924 dlel za hranicemi na studijní cestě v Itálii, kam odebral se hlavně z důvodů zdravotních. Zsp vyzvala st-le, aby prokázal, že i v době od 10. března 1924 do 19. července 1924 zdržoval se nepřetržitě v tuzemsku. Když tento odpověděl, že v té době z důvodů zdravotních dlel v Itálii, zamítla jeho žádost, poněvadž neprokázal nepřetržitý pobyt na území Čsl. republiky za dobu od 30. dubna 1923.
St-l podal odvolání, v němž namítal, že podal průkaz o nepřetržitém svém pobytu na území Čsl. republiky od 30. dubna 1923 tím, že předložil potvrzení policejního ředitelství v Opavě a že přechodný čtyřměsíční pobyt v Itálii nelze považovati za přerušení pobytu v Čsl. republice, ježto byl nucen odebrati se do Itálie hlavně z důvodů zdravotních, čehož ovšem využil i k účelům studijním. Min. soc. péče nař. rozhodnutím zamítlo odvolání z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Podle § 2 netýkají se ustanovení zákona o ochraně domácího trhu práce cizinců, kteří přišli na území Čsl. republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě. Cizincům, kteří prokáží okolnosti uvedené, má o tom vydáno býti osvědčení.
Žal. úřad odepřel v souhlase se stolicí první uděliti st-li osvědčení podle tohoto ustanovení proto, poněvadž neprokázal, že od 30. dubna 1923 zdržuje se v tuzemsku nepřetržitě. Ze správních spisů, zejména z úředního vyzvání st-le, aby prokázal, že také v době od 10. března 1924 do 19. července 1924 v tuzemsku se zdržoval, vysvítá, že žal. úřad stejně jako úřad stolice první neodepřel st-li žádané osvědčení proto, že vůbec žádného průkazu o svém pobytu v tuzemsku po 30. dubnu 1923 nepodal, nýbrž z toho důvodu, poněvadž neprokázali, že také v době od 10. března 1924 do 19. července 1924 dlel v tuzemsku. Žal. úřad má totiž, jak také z odvodního spisu je patrno, za to, že st-l svým odchodem do Itálie v roce 1924 přerušil svůj pobyt v tuzemsku, a že proto nepřísluší mu nárok na osvědčení, jehož předpokladem je, aby cizinec zdržoval se zde od 1. května 1923 nepřetržitě. Prii tom vychází úřad z názoru, že každý pobyt v cizozemsku po uvedené době má nutně za následek přerušení zdržování se v tuzemsku podle § 2 cit. zák. Stížnost popírá správnost tohoto názoru uvádějíc, že pouhý přechodný pobyt v cizozemsku z důvodů zdravotních nemá tohoto účinku, ježto schází zde úmysl přeložiti své bydliště z tuzemska do cizozemska. Na sporu je tedy otázka, kdy lze mluviti o přetržení pobytu v tuzemsku podle § 2 cit. zák. Odpověď na tuto otázku leží ve výkladu slov § 2 »zdržují se nepřetržitě«.
Znamenají-li slova ta pouze skutečný fysický pobyt v tuzemsku, pak bylo by nutno souhlasiti se žal. úřadem, značí-li však slova ona tolik jako nepřetržité bydlení v tuzemsku, pak nebylo by s každým překročením státních hranic nutně spojeno přerušení bydlení v tuzemsku, nýbrž účinek ten nastal by teprve tehdy, kdyby z okolností mohlo býti usuzováno, že cizinec vzdal se svého úmyslu bydliti v tuzemsku (animus domiciliandi) a odebral se do ciziny za tím účelem, aby ji učinil místem stálého svého pobytu a střediskem svého hospodářského života (srov. Boh. A 2914/231.) Ratio legis mluví pro tento výklad druhý. Ocel předpisu § 2 je ten, aby proti cizincům, kteří zde již po určitou delší dobu bydlí, a zde již patrně pevně se usadili, nebylo nastupováno podle ustanovení tohoto zákona, poněvadž bylo jim za těžko hledati zaměstnání ve své vlasti nebo jinde. (Srov. důvodovou zprávu k vládní osnově tisk č. 1227 ex 1927.) Tohoto účelu jistě by nebylo dosaženo, kdyby jakékoliv překročení státních hranic bylo spojeno se ztrátou nároku podle § 2. Nutno spíše míti za to, že přerušení zdržování se v tuzemsku nastává teprve, když cizinec opustil tuzemsko s úmyslem usaditi se jinde. Vrátí-li se do tuzemska zpět po takovém přerušení, pak ovšem vztahují se na něho plně ustanovení zákona o ochraně domácího trhu práce, ale jinak překročení státních hranic samo o sobě nemá ještě za následek ztrátu nároku podle § 2 cit. zák.
Bylo proto nař. rozhodnutí, jež založeno je na mylném názoru právním, že jakékoli překročení hranic má za následek ztrátu tohoto nároku, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Čís. 13134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 680-681.