Č. 9994.

Pojištění úrazové (Slovensko): Podnik obce »dláždění a udržování chodníků« podléhá úrazové povinnosti pojistné podle zák. čl. XIX:1907.
(Nález ze dne 2. září 1932 č. 13230.)
Věc: Město B. proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě uznala výměrem ze 13. prosince 1927 podnik stěžujícího si města »dláždění a udržování chodníků« za povinný úrazovým pojištěním podle § 3 zák. čl. XIX:1907 a zařadila jej od 1. ledna 1920 podle vl. nař. č. 200/22 pod titul 544, do nebezpečenské třídy IV. a do nebezpečenského procenta 25. K odvolání stěžující si obce býv. župní úřad ve Zvolenu výměr ten zrušil a vyslovil, že uvedený podnik úrazovému pojištění nepodléhá. Nař. rozhodnutím vyhovělo min. soc. péče odvolání, jež zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě z tohoto výměru podala, napadnutý výměr zrušilo a rozhodlo, že řečený podnik úrazové pojistné povinnosti podléhá. K námitkám města pak poznamenalo toto: Dláždění a udržování chodníků nutno subsumovati pod č. 5 § 3 zák. čl. XIX:1907 — stavba cest — nehledíc k tomu, v jakém rozsahu se stavba provádí. Domněnka města, jakoby opravné práce, v č. 4 § 3 zák. čl. XIX:1907 úrazovému pojištění nepodléhaly, neodpovídá skutečnosti, ježto předpis ten týká se pozemních staveb a nikoli staveb specielních, které jsou vyjmenovány v následujících číslech cit. §. Že opravné a udržovací práce nutno též podrobiti pojištění, dokazuje č. 7 § 3 zák. čl. XIX:1907, který mimo jiné zahrnuje do pojištění i čištění ulic.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nss takto: — — — —
Na sporu jest jen otázka, zda dláždění a udržování chodníků lze subsumovati pod ustanovení § 3 odst. 2 č. 5 zák. čl. XIX:1907, jako práce podrobené úrazové pojistné povinnosti. Stížnost to popírá a dovozuje, že stěžující si město není majitelem podniku pro stavbu a udržování chodníků, nýbrž provádí jen občasné opravy svých chodníků, a to nikoli po živnostensku. Tyto menší opravné práce není prý možno subsumovati pod pojem — Č. 9994 —
stavba silnic a zařaditi je pod cit. ustanovení, to tím méně, že nejde při tom o udržování vozovky, nýbrž jen chodníků, jež nezáleží ve větších pracech dlaždičských, nýbrž jen v primitivních menších opravách. Nebezpečenství úrazu spojené s čištěním cest podle č. 7 § 3 cit. zák. čl. jest větší než při opravách chodníků, jichž užívají jen pěší, nikoli však vozidla. Také opravné práce při stavbách a přízemní stavby jsou spojeny s větším nebezpečím než opravy chodníků a přece jsou podle č. 4. téhož § vyňaty z úrazové povinnosti. Stížnost dospívá těmito vývody k závěru, že zakládání chodníků jest buď stavbou, ale pak jsou tato stavba a její opravy podle č. 4. od úrazové povinnosti osvobozeny, nebo není stavbou, a pak není v § 3 zák. čl. XIX:1907 ustanovení, které by bylo možno na tyto opravné práce aplikovati.
Stížnosti nelze však dáti za pravdu. V tomto sporu jde o výklad ustanovení č. 5. odst. 2 § 3 zák. čl. XIX:1907, ve kterém prohlášeny jsou za podrobené úrazové pojistné povinnosti mimo jiné také stavby cest. Z doslovu tohoto ustanovení ve spojení s tím, že se v něm přímo za stavbami cest uvádějí dále stavby mostů, železnic a tunelů, nutno souditi, že zákon dal tím zde zřejmě najevo úmysl, aby úrazovému pojištění podléhaly všechny práce spojené s budováním pozemních komunikací. O tom, že chodníky jsou prostředkem komunikačním, a že zřizování jich jest stavbou cesty ve smyslu cit. zákonného ustanovení, není možno pochybovati, uváží-li se, že chodník jest podle své povahy a svého účelu místo určené k chůzi osob, tedy cestou pro pěší, takže chodníky z pojmu cest vylučovati nelze. Jsou-li však chodníky cestami, pak také stavby jich jsou stavbami cest a vztahuje se proto také na ně ustanovení č. 5. 2. odst. § 3. cit. zák. článku o stavbách cest. Stavbou podle významu, jaký tento výraz má v mluvě obecné, a jak ho také cit. zákon na uvedeném místě a jinde bez jakéhokoli omezení užívá, nesluší se však rozuměti jen novou stavbu, t. j. nové budování nějakého objektu, nýbrž také práce, jejichž účelem jest zdokonalení, oprava, resp. udržování stavby již vykonané, neboť výklad první byl by příliš úzký. Nevystihoval by obecného smyslu, jaký slovo stavba má, a nesrovnával by se ani s úmyslem zákonodárce, který v tomto obvyklém smyslu výrazu toho užívá. Dláždění a udržování chodníků jest sice ve své technické podstatě úprava jich, leč práce tyto náleží pojmově také k stavění chodníků, a proto je nelze z pojmu stavby vylučovati. Podle těchto úvah jest tedy bezdůvodná námitka stížnosti, že tyto práce nelze subsumovati pod předpis č. 5, odst. 2. § 3. cit. zák. čl. Ježto pak ustanovení toto v příčině rozsahu, jakosti a doby trvání prací, podléhajících podle něho úrazové povinnosti, nečiní rozdílu a nečiní povinnost tuto závislou ani na tom, aby práce ty byly provozovány po živnostensku, nemají tyto okolnosti pro řešení otázky pojistné povinnosti žádného právního významu. Jest proto nerozhodné, poukazuje-li stížnost k tomu, že stěžující si město provádí na svých chodnících, které jsou primitivní, jen menší opravné práce, jen občas a že se tak neděje po živnostensku. Rovněž tak jest podle zákona nerozhodné, zda práce tyto provádějí nádeníci nebo městský zedník. Stejně jest pro posouzení sporné otázky nezávažný poukaz stížnosti na stupeň nebezpečí úrazu a tvrzení její, že nebezpečí to jest při pracích podle č. 4 § 3 a pracích spojených s čiště- — Č. 9994 —
ním cest (č. 7 § 3), větší než s opravami chodníků, neboť stupeň nebezpečenství má význam jen pro zařádění podniku do nebezpečenské třídy a nebezpečenského procenta, jest však irelevantníí pro řešení otázky, zda podnik podle zákonné normy jest úrazové pojistné povinnosti podroben či nikoli. Námitka stížnosti, že zakládání chodníků jest stavbou podle č. 4. § 3 od úrazové povinnosti osvobozenou, vyvrácena jest již předcházejícími vývody, jimiž bylo dolíčeno, že stavby chodníků nutno pokládati za stavby cest, uvedené zvláště pod č. 5 § 3, tedy nikoli za stavby a opravné práce vyňaté z pojistné povinnosti podle č. 4 téhož §. — — —

Citace:

č. 9994. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 222-224.