NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 15 (1906)

Osnova zákona o smlouvě pojišťovací.1)

Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo osnovu zákona o smlouvě pojišťovací, která zákonodárným sborům asi co nejdříve bude předložena.
Jak navrženého zákona nám zapotřebí, praví samy vysvětlující poznámky osnově té připojené: »Rakouské zákonodárství zaměstnávalo se dosud jen velmi málo poměry soukromoprávně povahy, jež uzavíráním pojišťovací smlouvy povstávají. Nehledíme-li na ustanovení článku 271. obch. z., dle něhož převzetí pojištění je obchodem absolutním, jsou pro smlouvu pojišťovací toliko předpisy ob. zákona občanského směrodatnými, kterýž v málo paragrafech (1284.—1292.) ony předpisy shrnuje, jež byly nutnými, aby v oné době pojišťovací smlouva zásadně byla charakterisována a upravena.
Pohlédneme-li jen povrchně na vývoj pojišťování, jež ze skromných, na málo oborů omezených počátků k národohospodářskému institutu největší důležitosti se povzneslo, musíme uznati, že naše zákonodárství daleko zůstalo pozadu za svou úlohou, na niž právo pojišťovací ve směru soukromoprávního upravení smluvních poměrů má nárok. Skutečně také zmíněná ustanovení ob. z. obě. jsou pro dnešní obor pojišťování nejen úplně nedostatečná, nýbrž zůstala i celé právní materii pro dnešní stav pojišťovací nadobro cizími. V uplynulé době skoro celého století změnil pojišťovací obchod svou nejvnitřnější povahu úplně. Z odvážného právního jednání stalo se pojišťování právním jednáním, jež pokud se týče své jistoty, za jinými bankovními obchody nikterak není pozadu.«
Právní poměr pojišťovatele a pojištěného oproti pojišťujícímu2) není stejný. Naproti pojišťovací všeobecné potřebě na jedné straně stojí na druhé straně z pravidla silné kapitalistické společnosti, jejichž podmínkám se slabí jednotlivci musí podrobovati, chtějí-li býti pojištěni. A tito zpravidla malí lidé, jsouce práv neznalí, v oboru pojišťování nezkušení, a řekněme to přímo, tak neteční, že si ani návrhů smluv a pak ani pojistek nepřečtou, potřebují jednak ochrany, jednak je potřebí, uložiti pojišťujícímu jisté povinnosti, aby se pak důvodně na písemné smlouvy nemohl odvolávati.
Osnova ta, dle našeho náhledu, snad tomuto svému úkolu úplně vyhovuje a obsahuje všeobecná ustanovení o tom, kdy a jak se smlouva uzavírá, vypočítává práva a povinnosti ze smlouvy a stanoví, kdy nastává případ pojištění (§ 1.—38.). Na to následují všeobecná ustanovení o pojištění proti škodě (§ 39.-57.), pak ustanovení o zvýšení nebezpečenství (§ 58.-63.) a o zcizení pojištěné věci (§ 64.-72.). V další části osnovy upravují se poměry při pojišťování proti ohni (§ 73.—87.), proti krupobití (§ 88.—97.), pak při pojišťování dobytka (§ 98.—112.), při dopravě (§ 113.—122.), pojišťování z ručení (§ 123.—129.), při pojišťování na život (§ 130.—151.) a proti úrazu (§ 152.—158.). O konečných a přechodních ustanoveních jednají §§ 159.—165.
Na tomto místě nelze tak obsáhlou osnovu co do jednotlivých ustanovení probrati a podotýkáme jen, že osnova obsahuje různá ustanovení ohledně lhůt, agentů — osoby ty jmenuje osnova osobami, které pojišťujícím jsou pověřeny, aby pojišťování uzavíraly nebo zprostředkovaly« — ohledně uvědomování pojištěných či pojištěnců a pojišťovatelů, ohledně pojištění výše zájmu (Ueberversicherung) a níže zájmu (Unterversicherung), o právech zástavních věřitelů, vinkulování pojištěného obnosu atd., kterážto ustanovení teprve praxí nabudou, abychom tak řekli, masa a krve.
Zde budiž jen blíže přihlédnuto k ustanovení ohledně právní povahy listiny, která o pojištění byla vydána, t. zv. pojistky (Versicherungsurkunde).
Pojistku prohlašuje osnova za důkazní listinu vůbec, tedy i tehdy, když dle jejího obsahu platiti se má majiteli listiny, a praví to výslovně v § 37. při pojistkách majiteli svědčících. Pojistka majiteli svědčící nemá dle tohoto ustanovení povahu vlastního papíru majiteli svědčícího (au porteur), t. j. listiny, ve které slibuje vydatel zaplacení každému majiteli papíru, poněvadž nevyjadřuje všechny právní vztahy, které po dobu trvání pojišťovacího poměru mezi smluvnými stranami byly utvořeny. Předložení pojistky oprávňuje toliko pojišťujícího, nezavazuje však, aby majiteli listiny platil. Následkem toho může pojišťující oprávněnost příjemce zkoumati a může obnos, který má platiti, k soudů složití v tom případě, když se smluvené vrácení pojistky nestane, anebo když oprávněnost příjemce není prokázána (§ 37.).
Tato ustanovení mají zvláště velikou důležitost při pojišťování na život a jmenovitě tehdy, když běží o řešení otázky, patří-li v takových případech pojištěný obnos do pozůstalosti čili nic. Osnova prohlašujíc pojistku majiteli svědčící za důkazní listinu, vyslovuje tím zároveň, že to není vlastní papír majiteli svědčící, a že pojišťující za všech okolností majiteli takové pojistky platiti nemusí, nýbrž že pojištěný obnos přes to, že pojistka zní majiteli, může tvořiti částku pozůstalosti.
Tím má pojišťující možnost zkoumati, zda majitel pojistky je řádným držitelem čili nic, a může tak často předejíti tomu, aby osoba neoprávněná řádných právních nástupců nezkrátila.
Z ustanovení toho je ale také patrno, že pojištěný obnos za věc pozůstalostní vždy, za všech okolností a přímo považovati a ho ve stav pozůstalosti pojišťovatele jako věc právem dědickým ze zůstavitele na pozůstalost a na dědice spadající zařaditi nelze.
Tímto ustanovením není ovšem ale také otázka, zda obnos z pojistky, v souhlasu pojišťujícího a pojišťovatele, nejmenovanému majiteli svědčící, patří do pozůstalosti pojišťovatele, čili té které osobě, která má pojistku, rozluštěna. Musíme uznati, že vším právem se tak děje, poněvadž třeba je hleděti vždy k tomu kterému speciálnímu případu a jelikož se nedají všechny případy již předem rozřešiti.
Tak také nejvyšší soud v různých specialných případech rozhodl, když i pojistka na majitele zněla, že se má se summou pojištěnou jako s věcí pozůstalostní naložiti, a čeho potřebí zaříditi, v jiných případech opět, že pohledávání z pojistky nelze považovati za podstatnou ěásť pozůstalosti, naproti čemuž správní soud se přidržuje náhledu, že nejen pojistky na život majiteli nebo doručiteli, nýbrž i pojistky na dědice znějící náležejí do pozůstalosti pojištěného.3)
Přes to však tato různá rozhodnutí týkají se toliko případů speciálních, právě sporných, a mají tudíž vždy jen ráz speciální a nelze tu snad mluviti o tom, že by jeden a týž právní poměr docházel různého rozřešení. Právě proto, že každý speciální případ je zpravidla jiný, tedy také docela jiného rozřešení dochází, musí se úplně souhlasiti s ustanovením § 37. osnovy, které pojistku majiteli svědčící za vlastní papír majiteli svědčící (au porteur) neprohlašuje, nýbrž praví, že taková pojistka je pouze důkazní listinou, a takto řešení otázky té každému jednotlivému případu ponechává.
Alois Dvořáček, soud. rada.

Viz obšírnější pojednání o témže předmětu od sekr. A. Bílého v »Právnických Rozhledech« č. 11. a násl. z letošího roku, jakož i článek »K reformě soukromého práva pojišťovacího« od prof. dra K. Herrmanna šl. Otavského v »Právníku« č. 1. a 2. z r. 1906. Pozn. red.
Osnova užívá výrazů: Versicherer, Versicherungsnehmer a Versicherter. Výrazům těmto odpovídají snad nejlépe dosud užívané výrazy pojišťující, pojišťovatel, jenž může býti různou osobou od pojištěnéno, a pak pojištěný neb také pojištěnec.
Srovnej o tom pojednání Mat. Fryce v "Právníku" strana 277 a následující z roku 1890. a Dra Kasandy v „Právníku" na str. 225. a násl. z r. 1904., kdež i všechna ta různá rozhodnutí jsou uvedena.

Citace:

Osnova zákona o smlouvě pojišťovací.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 4, s. 191-193.