Č. 9958.

Samospráva obecní. — Řízení správní: Rekursní legitimace žadatele o zákrok okr. úřadu proti usnesení obecního zastupitelstva podle § 102 obec. zříz. čes.?
(Nález ze dne 14. června 1932 č. 9299.)
Věc: Jan Ph. v J. proti zemskému úřadu v Praze o přípustnost opravného prostředku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní úřad v P. zamítl výměrem z 27. září 1929 návrh st-le z 24. května 1929, aby veškerá usnesení obecního zastupitelstva v J., učiněná ve schůzi dne 16. prosince 1928, byla sistována, poněvadž členové — Č. 9958 —
obecního zastupitelstva, resp. jejich náhradníci nebyli ke schůzi řádně pozváni. Výrok svůj odůvodnil tím, že ani při svolání schůze ani při schůzi samé nebylo porušeno ustanovení § 42 čes. obec. zříz., a připojil poučení, že z výměru lze se odvolati na zem. úřad v Praze do 15 dnů.
Z podnětu odvolání st-le zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím v odpor vzatý výměr okr. úřadu, pokud jím bylo st-li přiznáno odvolací právo, a odmítl odvolání jako nepřípustné. Vyšel při tom z názoru, že dozorčí pravomoc nad obcemi (§ 102 čes. obec. zříz.) vykonává státní správa toliko z úřední povinnosti a v zájmu veřejném a že soukromou osobu nelze považovati za povolaného zástupce veřejného zájmu.
Stížnost vidí nezákonnost v tom, že žal. úřad, opíraje se o ustanovení § 102 čes. obec. zříz., upřel st-li právo odvolací jako osobě soukromé, ačkoliv st-l žádal sistování dotyčných usnesení jako poplatník a člen obecního zastupitelstva, nikoli jen jako osoba soukromá, postižená dotyčným usnesením.
Nss shledal stížnost bezdůvodnou.
St-l učinil ve svém podání z 24. května 1929, řízeném na okr. úřad v P., návrh, aby usnesení učiněná ve schůzi obecního zastupitelstva obce J. dne 16. prosince 1928 byla sistována z důvodu, že členové obecního zastupitelstva nebyli ke schůzi řádně pozváni, pročež i usnesení její jsou neplatná. Žal. úřad pojal toto podání ve svém rozhodnutí jako žádost za dozorčí zakročení státní správy ve smyslu § 102 čes. obec. zříz., a důsledkem toho odmítl odvolání st-lovo proti výměru první stolice, která odepřela vyhověti žádosti, jako nepřípustné a zrušil zároveň onu část tohoto výměru, jíž st-li bylo dáno právní poučení o opravném prostředku.
Stížnost nepopírá, že podání st-lovo mělo povahu, jakou mu žal. úřad přikládá, ba naopak přímo z § 102 čes. obec. zříz. dovozuje, že st-l má nárok na opatření ve smyslu tohoto ustanovení, ježto podle druhého odstavce cit. § je státní správa oprávněna a povinna provedení usnesení, jež zákonu odporují, zakázati. Šlo-li však st-li o to, aby úřad správní vůči cit. usnesením obecního zastupitelstva použil svého dozorčího práva, pak žal. úřad právem vyslovil, že proti výroku, odpírajícímu jeho výkon, st-li nepřísluší odvolací právo; neboť dozorčí právo mají úřady jen k ochraně práva objektivního a ne na ochranu stran, a těmto nepřísluší nárok na to, aby se jeho výkonu cestou instancí domáhaly. Na tom nic nemění, že jest v § 102 čes. obec. zříz. státní správě uložena povinnost k zakročení, neboť tato objektivní norma nezakládá nároku jednotlivce.
Bez významu jest konečně i poukaz stížnosti na to, že st-l se sistace usnesení obecního zastupitelstva domáhal jako člen tohoto zastupitelstva a poplatník, neboť ani v této vlastnosti nemá nároku na výkon dozorčího práva. Zajisté má, pokud by usnesení se dotýkala jeho členských a poplatnických zájmů, možnost je chrániti, a to odvoláním podle § 99 čes. obec. zříz. Takové odvolání nebylo však podáno; st-l ve svém podání z 24. května 1929 ani slovem se nezmínil, že usneseními obecního zastupitelstva byla jeho členská nebo poplatnická práva dotčena, nýbrž prostě navrhl sistaci z důvodů formálních.

Citace:

č. 9958. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 131-132.