NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2613.

Mimořádná opatření poválečná: Soupis cenných papírů uherských.
(Nález ze dne 6. září 1923 č. 15 126.)
Věc: Filip Sch. v D. (adv. Dr. Alfréd Král z Prahy) proti ministerstvu financí (min. místotaj. Dr. Sláma) o označení cenných papírů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 přihlásil k soupisu cenných papírů prováděnému dle nař. z 12. března 1919 č. 126 Sb. mimo jiné také 137 800 K 4% uherské korunové renty a 20 000 K 4% uherské zlaté renty uváděje, že papíry ty patří jeho tetě Vilemíně Sch. Jak se později vysvětlilo, šlo tu o jeho sestru Teresii S., vdovu po Vilému S., bydlící v Budapešti.
Papíry ty byly nejpozději od 30. června 1918 uloženy v depot znějícím na jméno st-le u vídeňské filiálky jisté uherské banky spolu s jinými jeho papíry.
Na základě úmluvy s rep. rakouskou publikované vyhláškou ze 6. září 1920 č. 513 Sb. a na základě vyhlášky z 29. září 1920 č. 549 Sb. žádal st-1 o převoz zmíněného depot a po převozu o dodatečné označení cenných papírů předkládaje příslušný soupisový seznam těchto papírů. Gen. fin. ředitelství povolilo dodatečné označení papírů, přihlášených při soupisu jako majetek st-lův.
V příčině papírů, jež byly hlášeny jako majetek Teresie S., předložilo ředitelství tuto žádost k rozhodnutí min. financí. St-1 předložil potom přímo min. financí jako doklad svého tvrzení, že tyto papíry koupil od své sestry a je v únoru 1921 zaplatil, přípisy B-ské spořitelny, dle kterých táž k jeho příkazu poukázala dne 8. února 1921 279 295 K 87 uh. a dne 14. února 1921 43 222 K uh. uherské firmě H. v Budapešti ve prospěch odvodvělé Teresie S. Dále uváděl, že převod vlastnictví papírů stal se tedy po 12. březnu 1919 a to za peníze získané z jiných, k soupisu dle příloh řádně přihlášených hodnot, totiž pohledávky v částce 81 165 Kč a zásob dobytka a obilí. Úhrada rent činila 322 512 K 87 h u h., což odpovídá částce 46 945 Kč 81 h.
Min. financí rozhodlo zamítavě, poněvadž nebylo nijak prokázáno, že sporné renty byly nabyty po 12. březnu 1919 za peníze k soupisu přihlášené; při tom podotklo, že z dokladů sice vysvítá, že st-1 k soupisu majetku přihlásil na neknihovních pohledávkách 81 165 K, jakož i jiný movitý majetek, dále že prostřednictvím B-ské spořitelny na účet své sestry poukázal 43 222 K u h. a 279 292 K 87 h u h., ale že není nijak prokázáno, že by tyto hodnoty činily úplatu za nabytí dotyčných rent.
Stížnost namítá, že, mělo-li ministerstvo pochybnosti o úplnosti důkazu, mělo st-le vyzvati k jeho doplnění a že nař. rozhodnutí odporuje znění a smyslu § 10 nař. z 12. března 1919 č. 126 Sb.
Stížnost tuto neshledal nss důvodnou.
Dle § 2 nař. z 12. března 1919 č. 126 Sb. podléhaly soupisu a označení všechny cenné papíry, pokud se nalézaly na území čsl. republiky, jen soupisu pak cenné papíry uložené v cizině a patřící příslušníkům čsl. republiky dlícím na jejím území neb osobám zdržujícím se nejméně jeden rok na tomto území. Cenné papíry uložené v cizině podléhají označení teprve po přenesení do tuzemska.
Dle § 3 téhož nařízení byla soupisem povinna každá osoba nalézající se v době soupisu na území čsl. republiky, a) která jako vlastník měla u sebe cenné papíry; b) která cenných papírů nabyla jakýmkoli způsobem, avšak s výhradou vlastnictví odevzdala je v jakéhokoli důvodu pouze do držení, uschování a pod. osobám jiným; c) která cenné papíry držela nebo měla v uschování pro osoby jiné.
O papírech nalézajících se v cizině stanoví pak § 10 téhož nař. takto: Nekolkované cenné papíry nacházející se v cizině, které stávají se poplatnými dle tohoto nařízení přenesením do čsl. republiky, jest povinen majitel neb uschovatel dáti označiti (okolkovati) do 8 dnů po přenesení do tuzemska. Toto dodatečné označení při přenesení papírů do tuzemska povolí se jen tenkráte, prokáže-li osoba předkládající papír potvrzeným soupisovým seznamem, že papír k řádnému soupisu byl přihlášen, pokud se týče, že papíru nabyla až po 12. březnu 1919 za peníze k soupisu přihlášené nebo že v době soupisu nebyla příslušníkem čsl. státu a nedlela v něm déle jednoho roku.
Vzhledem k tomuto ustanovení má st-1 za to, že předloženými soupisovými seznamy o neknihovních pohledávkách a o jmění movitém a dále výše jmenovanými přípisy B-ské spořitelny podal průkaz ve smyslu tohoto předpisu.
Avšak názor ten je mylný.
Ustanovení toto má, pokud zde má význam, na mysli dva různé případy: 1. že přihlašuje se k dodatečnému označení papír, jejž osoba papír předkládající své doby k soupisu přihlásila jako svůj majetek nebo jako deposit. Pro ten případ je určen potvrzený soupisový seznam (cenných papírů) jako průkaz, že papír k řádnému soupisu byl přihlášen, což je také přirozeno, neboť potvrzený soupisový seznam je právě průkazem o přihlášce k soupisu;
2. že přihlašuje se k dodatečnému označení papír, který strana v rozhodné době neměla, nýbrž kterého naopak nabyla teprve po 12. březnu 1919. O této skutečnosti t. j. o nabytí papíru po 12. březnu 1919 nemůže však soupisový seznam (cenných papírů) tvořiti průkaz, neboť seznam ten může přirozeně prokázati jen to, co v době soupisu bylo, nikoli však to, čeho strana později nabyla.
Pro tento druhý, zde rozhodný případ stanoví cit. předpis, že musí osoba papír předkládající prokázati, že papíru nabyla až po 12. březnu 1919 za peníze k soupisu přihlášené.
Slovem »peníze« je zde ovšem dle povahy věci a vzhledem k účelu tohoto ustanovení rozuměti nikoli pouze peníze hotové k soupisu přihlášené, nýbrž i peníze získané prodejem jiných k soupisu přihlášených hodnot.
Bylo tedy poviností strany, aby podala průkaz, že k nabytí sporných rent použila takových peněz a že nabytí toto se stalo po 12. březnu 1919. Stížnost má za to, že průkaz takový byl podán soupisovými seznamy neknihovních pohledávek a jmění movitého a dále již zmíněnými přípisy B-ské spořitelny. Z těchto dokladů vychází však pouze na jevo, že st-1 určité majetkové hodnoty k soupisu přihlásil a že své sestře prostřednictvím zmíněného peněžního ústavu v únoru 1921 určité platy učinil. Dospěl-li žal. úřad na základě těchto dokladů k závěru, že průkaz žádaný v § 10 nař. z 12. března 1919 č. 126 Sb. nebyl podán, nemohl nss uznati, že by výrok tento neměl dostatečného podkladu ve spisech.
Také vadnost řízení nelze v postupu žal. úřadu shledati. Neboť, jak bylo dovozeno, cit. § 10 předpisuje přesně, co má strana pro případ zde sporný prokázati. Bylo proto povinností strany, aby průkaz nařízením tím předepsaný ihned podala; neučinila-li tak, nebylo povinností úřadu, ji teprve k tomu vybízeti.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2613. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 498-500.