NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 4858.

Stavební právo. — Administrativní řízení: I. * Ke zřízení zdi, kterou se ve spojení se stavbou budovy staveniště ohrazuje, jest zapotřebí stavebního povolení. — II. * Právní moc stavebního povolení nestojí v cestě povolení úchylek od schváleného projektu stavebního, leč že by pravoplatným povolením stavebním bylo rozhodnuto o téže otázce práva sousedského, jež úchylkou jest dotčena. — III. * Ke změně niveau staveniště jest podle stav. řádu pro město Brno potřebí úředního povolení. — IV. To platí při otevřené soustavě stavební též o nezastavitelné části staveniště.
(Nález ze dne 1. července 1925 č. 13147.)
Věc: Inž. Josef R. v Brně (adv. Dr. Josef Růžička z Brna) proti moravskému zemskému výboru v Brně (zem. rada Dr. Boh. Moučka) o stavební věc. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 29. listopadu 1921 zažádala zúčastněná strana o udělení stav. povolení ke zřízení přízemního, rodinného domku s podkrovím na stavební parcele č. . . na rohu ulice M. a B. v B. Při komisionálním jednání, které se dne 19. prosince 1921 o této žádosti konalo, prohlásil st-l jako soused, že nečiní proti projektu námitek, bude-li stavba, pokud možno, vzdálena od hranice jeho pozemku. Stavebník prohlásli, že posune novostavbu tak, že zevnější část schodiště bude vzdálena 5 m od sousední hranice.
Výměrem městské rady v Brně z 20. prosince 1921 bylo uděleno stavebníku žádané stavební povolení. Tento výměr nebyl v pořadu instančním vzat v odpor.
Podáním z 20. dubna 1922 oznámil st-l měst. stav. úřadu, že stavebník hodlá zříditi na místě projektovaného tyčkového plotu opěrnou zeď 45 cm silnou a na ní postaviti 2 m vysokou zídku na místě plotu. Současně žádal o úřední zakročení a zakázání stavby této zdi. Při komisionelních jednáních o této stížnosti konaných v podání z 9. května 1922 vytýkal st-l kromě toho, že stavebník zvýšil svémocně niveau staveniště o 1.60 m, zřídil neprávem násyp a umístil kurník blíže ke hranici st-lově, než bylo ve stav. plánu vyznačeno.
Výměrem z 6. června 1922 nařídila měst. rada stavebníkovi, aby opěrnou zeď na hranici sousední do výše terainu odstranil a kurník do schválené polohy přemístil; stížnost ohledně obytné budovy byla však zamítnuta. Z tohoto výměru se odvolali jak st-l, tak i stavebník, avšak měst. zastupitelstvo rekursy zamítlo.
Také z tohoto rozhodnutí podali jak st-l, tak stavebník odvolání na mor. zv, jenž nař. rozhodnutím odvolání st-le, pokud šlo o úhradu komisionálních poplatků, vyhověl, v ostatních bodech však odvolání to zamítl jako bezdůvodné.
Odvolání pak súčastněné strany, pokud směřovalo proti odepření konsensu ke zřízení ohradní zdi z cihel na hranici st-lově, bylo nař. rozhodnutím vyhověno a vysloveno, že pro tuto zeď, jak byla postavena, není stav. povolení třeba.
Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, musil si nss především ujasniti právní stav sporné záležitosti, zejména však obsah nař. rozhodnutí.
Podnět k zakročení stav. úřadu dalo oznámení st-lovo, že stavebník uchýlil se od schváleného plánu stavebního. K tomuto oznámení konalo se šetření, a měst. rada v Brně jako stav. úřad prvé stolice dle výsledků tohoto šetření nařídila stavebníkovi výměrem ze 6. června 1922, abv ohradní zeď na hranici sousedově do výše terainu odstranil a kurník do schválené polohy umístil. Stavební úřad zřejmě shledal v tom, že, resp. jak tyto práce byly provedeny, »nedostatky« ve smyslu 3. odst. § 120 stav. řádu pro město Brno a nařídil cit. vyměřenu, aby tyto shledané nedostatky byly odstraněny. Současně však stav. úřad uznal, že není tu úchylky od schválených plánů, pokud jde o úroveň budovy, ježto budova zřízena jest dle výškových kot, zakreslených v půdorysu schváleného stav. plánu, dále že není tu vytýkané úchylky, pokud jde o násyp směrem od budovy ke hranici st-lově. Totéž stanovisko zaujalo i měst. zastupitelstvo v Brně jakožto stav. úřad II. stolice. Zv jako stav. úřad III. stolice nejen zamítl odvolání st-lovo proti rozhodnutí, nýbrž vyhověl i odvolání stavebníkovu a zrušil rozhodnutí nižších stolic, pokud jím bylo nařízeno zbourání ohradní zdi. Žal. úřad vyslovil tedy, že a) není tu nedovolených úchylek od schváleného stav. plánu ani v těch směrech, kde nižší stolice úchylky neuznaly, totiž pokud jde o úroveň území od budovy směrem k hranici st-lově, b) a že — až na umístění kurníku — není nedovolené úchylky ani v tom směru, kde nižší stolice ji nalezly, t. j. pokud jde o ohradní zeď. Žal. úřad nepřestal však na těchto výrocích, nýbrž v odůvodnění nař. rozhodnutí, jež vzhledem k zásadní bezformnosti řízení správního sluší dle povahy případu považovati za součástku vlastního rozhodnutí, také vyslovil, že ke zřízení ohradní zdi na hranicích st-lových není vůbec zapotřebí stav. povolení (rozuměj dodatečného stav. povolení) a i kdyby ho bylo třeba, že není z veř. důvodu překážek dodatečnému povolení v cestě stojících, současně žal. úřad vskutku také toto dodatečné povolení in eventum udělil, shledav patrně v rozhodnutí nižších stolic odepření konsensu k dotčeným úchylkám od schváleného projektu stavebního. Posuzuje řízení, které bylo před první stolicí o onzámení st-lově provedeno, jako řízení konsensní, podrobněji jako řízení o dodatečném povolení, považoval pak žal. úřad za prekludované ony námitky st-lovy, které v tomto řízení před prvou stolicí nebyly předneseny.
Stížnost na tento soud podaná vychází především z právního názoru, že stav. povolením z 20. prosince 1921 bylo pravoplatně rozhodnuto o vzájemných právních vztazích mezi stavebníkem a st-lem jako sousedem s tím účinkem, že na pravoplatném stav. povolení nelze na úkor sousedů a na prospěch stavebníka vůbec beze svolení sousedů nic měniti.
Toto pojetí stav. povolení nemohl však soud uznati správným. Stav. povolením neupravují se právní vztahy mezi stavebníkem a sousedy jednou pro vždy, a to již proto nikoli, že předmětem stav. povolení je vždy jen konkrétní návrh stavební, a jen k tomuto mohou se vztahovati námitky sousedů, o nichž stav. úřadu přísluší rozhodovati (srovn. ustanovení § 29 a násl., zejména 34, 37 a 38 stav. řádu). Rozhodnutí o právních vztazích sousedských, v povolení stav. obsažená, připínají se tedy k stav. návrhu úřadem schválenému. Úchylky od schváleného stav. návrhu jsou dle výslovného ustanovení zákona zásadně přípustný, a to nejen po úplném dokončení stavby, jako přestavby, přístavby a změny stavební (§§ 27 a 28 stav. ř.), nýbrž jsou přípustný i během stavby (§ 41, 120 odst. 3 stav. ř.). Úřední povolení těchto úchylek není žádným ustanovením zákonným vázáno na souhlas sousedů, nýbrž sousedům přísluší v řízení o povolení úchylek stejné postavení právní jako v řízení o schválení původního návrhu, t. j. musí k němu býti pozváni a mají právo činiti proti navrženým úchylkám námitky stejně jako v původním řízení konsensním (§§ 35 až 38 stav. řádu).
Tím není ovšem řečeno, že soused, který docílil příznivého rozhodnutí o námitkách proti původnímu stav. projektu, může býti návrhem jakékoli úchylky připraven o svoji právní posici získanou z věci jednou již rozsouzené, a že musí se proti navržených úchylkám domáhati vždy de piano ochrany svého práva sousedského přes to, že ochrana tato pravoplatným rozhodnutím o jeho námitkách byla mu již jednou přiznána.
Musil by se arci takto brániti, kdyby úchylkami stavebníkem nově navrženými konsentovaný návrh stavební do té míry se změnil, že by vliv stavby na jeho práva sousedská (§ 41 odst. 2 stav. ř.) jevil se způsobem podstatně jiným, než jak tomu bylo při projektu schváleném, čili jinými slovy: kdyby vztahy stavby původně povolené k jeho právům sousedským s jedné strany a vztahy odchylného návrhu nového k těmto jeho právům s druhé strany jevily se nikoli jako věc totožná, nýbrž jako věc jiná (nikoliv eadem, nýbrž alia causa).
Jestliže však navržená úchylka od schváleného projektu stavebního nemění projekt tento, pokud jde o vztah jeho k právům sousedským, v projekt podstatně jiný, a jestliže úřad stav., rozhoduje o námitce sousedově proti původnímu návrhu vznesené, uložil stavebníku na ochranu uplatněného práva sousedského určitá omezení, působí omezení tato i proti navrženým úchylkám a soused jest jimi i proti úchylkám těm potud chráněn, že podávaje v řízení o schválení úchylek námitky, může se brániti prostě tím, že navržené úchylky odporují modalitám pravoplatného konsensu, jež námitkami svými si vysoudil, aniž má zapotřebí, aby de piano zkrácení svých práv sousedských dovozoval. V těchto, ale jen v těchto mezích může se dovolávati věci rozsouzené. Pokud však původní stav. povolení neobsahuje rozhodnutí o konkrétních námitkách sousedových, nemůže se soused proti úchylkám brániti právní námitkou rei judicatae, nýbrž toliko námitkami věcnými, pokud tyto nejsou snad již prekludovány tím, že proti původnímu projektu nebyly náležitě uplatněny (§ 35 stav. ř.).
Posuzuje-li se případ dnešního sporu s těchto hledisek, sluší dospěti k následovnímu výsledku:
V řízení o schválení původního návrhu stavebního, jež uděleno bylo stav. konsensem z 20. prosince 1921, uplatnil dnešní st-l jako soused toliko nárok toho obsahu, aby navržená stavba byla co nejvíce od hranice jeho sousední parcely vzdálena. Stavebník uznal tento nárok a prohlásil, že stavbu posune tak, aby vnější část schodiště byla vzdálena 5 m od sousedovy hranice. Obsah této dohody byl pak stav. úřadem pojat do konsensu stav. jako jeho součástka. Pokud obsah této dohody sahá, je zajisté právní vztah mezi stavebníkem a sousedem pravoplatně upraven. St-l mohl by tedy jakožto soused v mezích svrchu vytčených proti pozdější úchylce, jíž by stavebník odluku stavby od sousedovy hranice v původ, konsensu stanovenou chtěl zúžiti, brániti se námitkou věci rozsouzené, a úřad stavební by zásadně nemohl bez jeho souhlasu na dotčené modalitě původního stavebního povolení nic měniti.
Ježto však st-l v původním řízení stavebním jiných námitek nevznesl, nemůže se v žádném jiném směru proti úchylkám dodatečně navrženým věci rozsouzené dovolávati.
Bezdůvodný jsou proto všechny námitky stížnosti, jimiž se vytýká, že stav. úřad nebyl oprávněn povoliti bez souhlasu st-lova úchylky od návrhu stav. úřadem povoleného, zejména že nebyl ob rem judicatam oprávněn povoliti zvýšení původně schváleného terainu, tedy zvýšení úrovně budovy, úrovně kurníku atd. St-l1 ovšem byl oprávněn brániti se věcnými námitkami proti úchylkám schváleného projektu, domníval-li se, že byl jimi ve svých právech sousedských dotčen, a stav. úřad byl povinen podle § 37 cit. zák. vznesenými námitkami se zabývati a to v příčině námitek soukromoprávních odkázati strany na pořad práva, o námitkách veřejnoprávnich pak věcně rozhodnouti.
Jde tedy především o to, zdali vskutku provedeny byly takové úchylky od schváleného plánu, jež vyžadují dodatečného schválení, jak ve stížnosti k tomuto soudu podané se tvrdí. Je-li tomu tak, pak byl by st-l se svými námitkami proti úchylkám těmto ovšem prekludován jen tehdy, kdyby nebyl jich včas uplatnil v řízení konsensním (§§ 35 a 41 st. ř.).
Jde především o úroveň budovy. Prvá stolice shledala, že v tomto směru stavebník od schváleného plánu stav. se neuchýlil. Nař. rozhodnutí se o úrovni budovy nezmiňuje, avšak z toho, že žal. úřad odvolání i v tomto bodu zamítl, nutno usuzovati, že zaujal v té příčině totéž stanovisku jako stolice nižší.
Stížnost k tomuto soudu podaná nepopírá, že stavba budovy byla provedena dle výškových kot zakreslených v půdorysu, jak první stolice konstatovala, namítá však, že výškové koty mají býti vyznačeny v řezech, což se však v daném případě nestalo, a nelze prý proto výškové koty zakreslené pouze v půdorysu pokládati za koty řádně určené. Námitka tohoto obsahu nebyla však v odvolání, jež bylo vyřízeno nař. rozhodnutím, obsažena, a není proto přípustno ji vznášeti teprve ve stížnosti na tento soud (§ 5 zák. o ss). Leč i kdyby snad v odvolání takovou námitku bylo lze viděti, nemohl by se jí nss věcně zabývati, nýbrž musel by ji odmítnouti pro preklusi a to z následujícího důvodu: Námitkou se vytýká, že plán stavební v původním řízení konsensním schválený byl neúplný. Tuto námitku byl by však st-l musil uplatňovati v řízení konsensním. Bylo již svrchu zjištěno, že se tak nestalo, a je tedy st-l podle zásady koncentrační, řízení stavební ovládající (§ 35, odst. 1 stav. ř.), s námitkou touto pro vždy prekludován.
Pokud jde o úroveň násypu od budovy směrem k hranici st-lově, vycházel žal. úřad od nesporného předpokladu, že provedeným násypem se úroveň staveniště mění, měl však za to, že ke změně úrovně staveniště vůbec není třeba úředního povolení. Tento právní názor nemohl však soud uznati správným a to z těchto důvodů:
Úroveň a svahové poměry staveniště neunikají podle stav. řádu pro hl. město Brno atd. úřední kompetenci úřadů stav. a úprava jich není zůstavena svobodné disposici stavebníkově. Nejen že stav. úřadu přísluší stanoviti dle §§ 16—18 úroveň pro stavby při veř. silnicích a ulicích, kterou je stavebník povinen přesně zachovávati (§ 19), nýbrž úřednímu zkoušení a schvalování jsou podrobeny i úroveň a svahové poměry staveniště v celé jeho rozloze.
Tak ustanovuje se v § 9 A al. 6, dle něhož v parcelačním řízení sluší předložiti a úředně zkoušeti (§ 10) netoliko plán situační, nýbrž i plán svahoměrný, což má již vzhledem k ustanovení § 11 bod 4 svůj dobrý praktický smysl. Požaduje-li však řád stav., aby plán rozdělovači byl úředně zkoušen a schvalován i co do úrovně a svahu, není možno domnívati se, že úroveň a svahy úřadem schválené mohou býti stavebníkem samovolně měněny, neboť jinak by úřední schválení nemělo účelu. Sluší tedy za to míti, že změny schválené úrovně staveniště jsou přípustny zase jen se souhlasem úřadu, který jest povolán svahoměrný plán schvalovati (§ 12). Ježto pak zákon nemá zvláštních ustanovení o řízení, ve kterém schválení změn se provádí, nutno použíti těchže předpisů, které jsou dány pro původní schválení návrhu rozdělovacího (§§ 8, 9, 10 a násl.).
Potvrzení názoru, že úroveň staveniště podrobena jest ingerenci úřadu stav., lze ostatně nalézti i v § 40, dle něhož úřad stav. skopání a srovnání, staveniště, tedy úpravu jeho úrovně — patrně ve shodě se schváleným plánem svahoměrným (§§ 9, 10 a násl.) — výslovně povoluje.
Poněvadž pak nemůže býti pochybnosti, že při volné (otevřené) soustavě stavební nelze pokládati za staveniště ve smyslu stavebněprávním (§ 8) jen plochu skutečně zastavěnou, nýbrž i nezastavitelnou, prázdnou prostoru (§ 102 odst. 2), která jest právě pojmovým znakem otevřené soustavy stavební, nelze odmítal závěr, že i změny úrovně a svahu této nezastavitelné části staveniště podmíněny jsou podle toho, co svrchu bylo vyloženo, povolením úředním. Právo sousedů ohraditi se proti provádění neschválených změn úrovně staveniště, úřadem stanovené, podává se pak z postavení strany, které jest jim v řízení parcelačním dle § 10 odst. 2 propůjčeno.
Použije-li se zásad právě vyvinutých na případ dnešního sporu, vyplývá z nich, že schválení změny úrovně nebylo třeba, jestliže změna tato je v souhlase se schváleným parcelačním (spolu svahoměrným) plánem, což však žalovaný úřad nezjistil, dav se svésti mylným názorem právním, že schválení změny úrovně staveniště vůbec není zapotřebí.
Pokud však žal. úřad vyslovil, že i kdyby bylo ke změně úrovně úředního povolení zapotřebí, není příčiny, proč by povolení mělo býti odepřeno, čímž implicite povolení takové udělil, a úchylky od svahoměrného plánu schválil, nebyl k tomu příslušný, poněvadž schválení změny takové mohlo by se státi jen úřadem k tomu příslušným v předepsaném řízení, tedy měst. zastupitelstvem a nikoli zv-em v prvé instanci.
Pokud jde o opěrnou zeď a ohradní zeď na hranicích pozemku st-lova, jejímuž zřízení st-l rovněž odporuje, vyslovil žal. úřad, že ke zřízení zdi této není třeba stav. konsensu a důsledkem toho odmítl všechny námitky proti jejímu zřízení st-lem vznesené.
Žal. úřad opírá svůj právní názor o ustanovení § 26 stav. ř., jenž vypočítává »stavby, ku kterým jest potřeba povolení.« Ve výpočtu tomto ovšem zřízení »ohrady« směrem k soukromému pozemku není uvedeno. Tím však není vyjádřeno nic více. než že zřízení »ohrady«, jež není na straně třídy neb ulice, samo o sobě — tedy jako pouhé hrazení — stav. konsensu nemá zapotřebí. Z toho nelze vyvozovati, že ingerenci stav. úřadu uniká i hrazení, které nemá povahy pouhé a samostatné ohrady, nýbrž jest článkem v zastavění staveniště, představuje součástku předmětu stavebního, působíc na zevnější rozměry jeho a vykonávajíc vliv na práva sousedů.
Podobně jako v souvislé řadě domů (v »uzavřené« soustavě stavební) hradební zdi dvorů jsou součástkou dvora a tím i součástkou stav. předmětu, podléhající spolu s ním stav. policii v řízení konsensním vykonávané, sluší i v soustavě volné považovati ohradní zdi obkličující nezastavitelnou část staveniště za součástku stav. předmětu, podrobenou pravomoci úřadu stav., a to tím spíše, že již výškou a rozměry takovýchto zdí ohradních mohl by býti porušen ráz a účel volné soustavě stavební vlastní. Jest tedy i ke zřízení zdi, kterou se ve spojení s budobou zastavované staveniště ohrazuje, stav. povolení zapotřebí. Správnost tohoto názoru potvrzuje i ustanovení o ohradách nejen na straně ulice, nýbrž i směrem k hranici sousedově a předpokládá zřejmě, že stav. úřadu náleží v řízení konsensním zkoumati, zdali návrh stav. i tomuto předpisu vyhovuje.
Z úvah těchto vyplývá, že i v daném případě zřízení sporné zdi jakožto součástky stav. předmětu povolení stav. mělo zapotřebí, a že tedy žal. úřad nebyl v právu, když potřebu jeho popřel.
Je-li však povolení stav. zapotřebí, lze jej uděliti jen v řádném řízení povolovacím (§ 41 ve spojení s § 29 i násl. stav. ř.), v němž sousedu přísluší postavení strany a právo činiti námitky, jimiž však tento souo nemůže se věcně zabývati dříve, dokud nebylo o nich v řádném pořadu instančním rozhodnuto.

Citace:

č. 4858. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 39-45.