NPD documents search: Právník, 71 (1932) - Církevní právo - se zřetelem k partikulárnímu právu československému.

Hřbitovy.

I. Dějinný vývoj. II. Pojem a povaha práva h-ního. III. H. jako veřejné ústavy. IV. Zřizování, rozšiřování a udržování h-ů. V. Úprava h-ů. VI. Užívání h-ů. VII. Uzavření h-ů. VIII. Zrušení h-ů. IX. Státní policie h-ní. X. H-ní statuty. XI. H. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. XII. Literatura.
I. Dějinný vývoj. Péče o pohřebiště u Římanů nebyla věcí státu, nýbrž rodiny zesnulého. Proto u nich pravidlem byly hroby rodinné. Hrob rodinný zřízený se svolením vlastníka pozemku byl res religiosa a náležel ku res divini juris. Vlastníkem hrobu představovali si Římané duše zemřelých (dii manes), a proto byly hroby vyloučeny z právního obchodu. Naproti tomu hrob zřízený beze svolení vlastníka pozemku zůstával locus profanus. Proto také pohřebiště otroků, chudiny a cizinců, jsouce umísťována na pozemku národa římského (ager publicus), byla loci profani a postrádala všeho náboženského a právního významu.
Mezi křesťany převládlo přesvědčení, že všichni členové církve, žijící i zemřelí, tvoří velikou rodinu, a že proto péče o zemřelé křesťany není soukromou péčí jednotlivce, nýbrž společnou povinností všech křesťanů. Byli proto křesťané pohřbíváni na místě společném a sice při kostele, aby živí i mrtví byli ve stálém náboženském styku (qui in vita eiusdem ecclesiae membra fuerant, ut mortui etiam in spe futurae ressurectionis sociarentur), zakladatelé kostelů a duchovní hodnostáři vyhražovali si proto i právo pohřbení v kostele samém. Bylo-li ovšem třeba, zejména v dobách moru, mnoha hrobů, bylo pohřbíváno uvnitř zdí klášterních, po případě i v širém poli. H. od kostelů vzdálené vznikaly mimo to při městech, když uvnitř městských hradeb další rozšiřování h-a pro nedostatek místa možno nebylo.
Až do konce XVIII. stol. zůstávalo pohřbívání věcí církví. Po názoru církve katolické jsou h. ústavy církevními, z církevního jmění zřízené a udržované, náležejí farnímu svazku a podléhají církevní jurisdikci. Hřbitov katolický jest locus sacer a proto zvláště benedikován. Mrtvoly osob vyloučených z církevního pohřbu mají býti uloženy na zvláštním ohraženém a opatrovaném místě mimo benedikované h. Na h-ech nesmí býti ničeho trpěno, co by odporovalo katolickému náboženství a určení h-ů. O porušení a reconciliaci h-ů platí podobné předpisy jako v příčině kostelů.
Jen znenáhla zapouštěla kořeny v laické správě veřejné myšlenka, že h. mají býti péčí veřejné správy, a to nejdříve ve městech, nemocnicích a chudobincích; stále však zůstávaly h. vyhraženy pro souvěrce, a stále rozhodovala církev o zakládání a překládání h-ů. Teprve koncem XVIII. stol. počíná pečovati o pohřbívání legislativa státu, zakazujíc zakládání h-ů uvnitř větších měst, nařizujíc překládání h-ů a stanovíc, kdo jest povinen starati se o založení h-a.
Fakt, že h. byly stále náboženskou institucí, zejména katolickou, a jako taková předmětem zvláštní piety, působil a působí stále na právní řád v tom směru, že týž neupravuje věci h-ů pouze s hlediska zdravotního a bezpečnostního, nýbrž i s hlediska piety a náboženského cítění.
II. Pojem a povaha práva h-ního. Právem h-ním v objektivním smyslu rozumíme celek veřejnoprávních předpisů h-ů zvláště se týkajících. Ježto pak zvláštní předpisy ty neřeší všech vztahů ke h-ům, podrobeny jsou h. ve vztazích zvláštními h-ními předpisy neupravených všeobecným předpisům práva veřejného i soukromého, ale jen potud, pokud tyto nejsou v odporu se zvláštními h-ními předpisy nebo s účelem a pietní povahou h-ů.
Zvláštní předpisy h-ní jsou jednak vnucené (vydané zákonodárnou nebo výkonnou mocí státní, dále obcemi, jakožto bývalými nositeli zdravotní policie místní), jednak autonomní (h-ní řády), statuty (vydané nositeli práva h-ního). Hřbitovy.
Předpisy státní jsou zpravidla platny pro celý obvod státu, ve kterém byly vydány, kdežto obecní policejní a autonomní předpisy obmezeny jsou na obvod obce, pokud se týče na určitý hřbitov.
Zákonné předpisy státní jsou rázu primérního, kdežto předpisy výkonné moci státní, předpisy obecní a předpisy autonomní, jsouce z nich vyvozovány, a jsouce k nim co do platnosti své v poměru podřízenosti, jsou platny jen potud, pokud oněm neodporují.
III. H. jako veřejné ústavy. H. jsou veřejnými ústavy, t. j. spojením osobních i věcných prostředků určených obligatorně a trvale k dosažení veřejného účelu pod vedením nositele moci veřejné a pod dozorem moci státní.
Z prostředků věcných nejdůležitějším jest nemovitý substrát, t. j. pozemek h-ní.
Pozemek hřbitovní. Ten nenáleží mezi věci sloužící obecnému veřejnému užívání, neboť účelem jeho není užívání obecné, nýbrž pohřbívání. Není tedy statkem veřejným a nezapisuje se proto do seznamu statku veřejného.
Pozemek h-ní jest však věcí veřejnou, t. j. věcí věnovanou určitému veřejnému účelu, a sice hlavně pohřbívání mrtvých. Tímto určením veřejným nejsou však pojmově vyloučena věcná práva k pozemku h-nímu, zejména ne právo vlastnické; jsou tedy pozemky h-ní předmětem práv věcných, zejména práva vlastnického i předmětem držby a platí pro ně předpisy o nabývání a pozbývání práv věcných i držby, jsou předmětem zápisů do knih pozemkových i předmětem smluv. Zásadně nejsou proto pozemky h-ní vyloučeny z právního obchodu.
Soukromá práva k pozemku h-nímu nesmějí však odporovati v konkretním případě účelu h-nímu zabezpečenému veřejnoprávními předpisy; jest tedy zejména výkon vlastnického práva k pozemku h-nímu omezen veřejnoprávními předpisy, takže vlastník nesmí nakládati pozemkem ani nesmí brániti užívání pozemku osobami třetími ve směrech, v nichž má pozemek sloužiti účelům veřejným. Sluší tedy v praksi při otázce platnosti právní disposice pozemkem zkoumati nejdříve, je-li disposice ta veřejným právem h-ním upravena, ve kterémžto případě aplikovati jest toto právo, není-li však jím upravena, použíti jest předpisů práva soukromého. Otázka pak, zda určitý akt právního obchodu s pozemkem h-ním jest přípustný, jest věcí soudní interpretace; přes to, že není výslovného předpisu o tom, že pozemky h-ní jsou vyloučeny z právního obchodu, připouští prakse nejv. soudu z pietních zřetelů jen takové právní obchody, které nejsou v konkretním případě profanací h-a. Tak neuznal nejv. soud vlastnictví ke hrobu z důvodu, že h. jako res sacrae nejsou předmětem právního obchodu (Gl. U. W. 15525/1895), dále z důvodu, že užívání hrobu jest dočasně omezeno (Gl. U. W. 15157/1894), vyloučil exekuci na hrobku proto, že pozemek h-ní veřejnoprávně určen jest k pohřbívání (Gl. U. W. 15562/1895), uznal však ochranu držby užívacího práva ku hrobu jako „jiného soukromého práva“ (Gl. U. W. 15707/1896) i držbu pozemku h-ního (Gl. U. W. 9081/1882).
Pozemek h-ní nemusí býti ve vlastnictví nositele práva h-ního, pravidelně však tomu tak jest. Pozemky h-ů náboženských společností jsou pravidelně ve vlastnictví oněch církevních institucí, jejichž disposici podléhají. H. při kostelích, jakožto jejich příslušenství jsou zásadně vlastnictvím toho, komu patří kostel. O h-ech samostatných tato domněnka neplatí, a jest tedy vlastnické právo církevní instituci zvláště prokázati. Nejsou tedy církevní h. nutně ve vlastnictví církevních institucí, nýbrž mohou býti též ve vlastnictví osob světských (státu, obce a j.).
H. jako ostatní majetek církevní nebo obecní podléhají ovšem též zvláštním předpisům omezujícím volnou disposici vlastníka co do volnosti prodeje a zavazení v tom směru, že ke platnosti aktů těchto jest třeba výslovného schválení úřadů dozorčích. Pokud jde o h-ní pozemky církve katolické, směrodatny jsou předpisy min. nař. č. 162/1860 ř. z., č. 175/1860 ř. z., § 51 zák. č. 50/1874 ř. z., pokud jde dále o ostatní náboženské společnosti, rozhodny jsou statuty, pokud jde pak o obce, rozhodným jest předpis § 23 zák. č. 329/1921 Sb.
Nositel práva hřbitovního. Nositelem práva h-ního jest osoba, které náleží vedení ústavu h-ního, a která z něho odpovídá. Výslovného ustanovení, kdo může býti nositelem práva h-ního, není. Nositelem jeho jest zpravidla náboženská společnost nebo obec, výjimečně stát nebo zvláštní společnost (h-ní společenstvo nebo bratrstvo), tedy vesměs osoby právnické. Otázku, koho v konkretním případě sluší Hřbitovy.
pokládati za nositele práva h-ního, posuzovati jest podle toho, kterému účelu zakladatel hřbitov věnoval, zda kultovému či veřejně-zdravotnímu, či nějakému zvláštnímu účelu. Byl-li věnován hřbitov účelům kultovým určité církve, nazýváme jej h-em konfesním, byl-li věnován účelům veřejně-zdravotním, nazýváme jej h-em obecním. Otázka, kterému účelu hřbitov byl věnován, jest quaestio facti. Tato skutečnost věnování jest tedy rozhodnou pro otázku, zda hřbitov jest ústavem konfesním nebo obecním. Rozhodnutí, že hřbitov byl věnován účelům kultu určité církve, jest zároveň rozhodnutím v tom směru, že nositelem práva h-ního jest dotyčná náboženská společnost, že jí náleží právo vedení ústavu h-ního a že z něho odpovídá, že hřbitov jest veřejným ústavem církevním; rozhodnutí, že hřbitov byl věnován účelům veřejně-zdravotním, jest zároveň rozhodnutím, že nositelem práva h-ního jest určitá obec politická, pověřená péčí o hřbitov jako ústav zdravotně-policejní, že jí náleží vedení ústavu h-ního a že z něho odpovídá, že tedy hřbitov jest veřejným ústavem obecním (B. 13188/1899). V otázce této nerozhoduje ani skutečnost, kdo jest vlastníkem pozemku h-ního, ani zápis v pozemkové knize, že hřbitov jest katolickým, ani akt církevní benedikce (B. 11900/1898, 11367/1898, 13090/1899, 12770/1899). Zřídí-li obec hřbitov, vyhradivší si veškera práva jím nakládati, nemohou ani označení h-a v pozemkové knize jako konfesního (katolický hřbitov obce M), ani výkon náboženského posvěcení h-a, ani konečně jiná zařízení na h-ě, jež berou zřetel na konfesní požadavky, učiniti z tohoto h-a katolický ústav podřízený farnímu úřadu (B. 11367/1898). Hřbitov knihovně připsaný obci jest zádušním, je-li na základě pravoplatně zřízené nadační listiny nebo reversu církevně požehnán a podléhá správě místního faráře a nikoliv obce (B. 8464/1895). Hřbitov knihovně připsaný obci jest přece konfesní, je-li na základě pravoplatně zřízené nadační listiny nebo reversu věnován ku pohřbívání farníků a církevně požehnán (B. 12770/1899, 1411/1882). Uzná-li obec, že hřbitov jest příslušenstvím kostela nebo částí církevního majetku, nemůže více činiti nárok naň jako na ústav obecní (B. 12622/1899). Určité výkony správy obce politické ve příčině konfesního h-a, jako oprava zdi, ustanovení hrobníka, braní užitku z výnosu trávy h-a a pod., nevylučují konfesní povahu h-a (nejv. soud č. 2701/1885). Konfesní povaha h-a není vyloučena tím, že byl na něm pochován jinověrec (B. 1582 A/1903), ani tím, že obec má podíl ve správě jeho (B. 5611 A/1907, 12231/1898). Skutečnost, že náboženská společnost spravuje hřbitov, ustanovuje hrobaře, udržuje pořádek na h-ě, hradí náklad na úpravu h-a a vybírá poplatky za místa hrobová, osvědčuje konfesnost h-a, není-li opak prokázán. Právo spoluúčasti obce při ustanovování hrobaře nepřekáží konfesnosti h-a (B. 12622/1899). Byl-li hřbitov konfesní rozšířen konkurenčními faktory povolanými ke zřízení a udržování církevních staveb z nutných důvodů zdravotních, jest i novou část h-a považovati za konfesní, nikoliv za obecní ústav (B. 9926/1896). Starší h. a h. ve venkovských obcích mají převážnou většinou ráz konfesní, kdežto h. novější a h. ve městech mají většinou ráz obecní. Autonomní práva církve spravovati svůj hřbitov mohou býti úmluvami mezi církví a obcí (h-ní řád) zvláště upravena a nejsou pak církevní orgány (farní úřady) oprávněny činiti taková opatření, jež dle této úmluvy náležejí do působnosti obce nebo přímo nebo nepřímo odporují hmotnému ustanovení úmluvy. Hřbitov ovšem tím nepřestává býti konfesním (B. 13188/1899). Otázka, zda hřbitov mocí zvláštního určení má povahu církevního ústavu a má býti jako takový spravován příslušnými církevními orgány, není závislou na otázce soukromého vlastnictví k pozemku h-nímu a spadá do judikatury úřadů kultových (B. 13090/1899).
Obligatorní a trvalý účel hřbitova. H. nemají účelu výnosového, nemají býti předmětem soukromohospodářského zisku, nýbrž sloužiti mají k tomu, aby plnily veřejný účel. Dosažení tohoto účelu zabezpečeno jest veřejnými předpisy obligatorními a tyto tvoří podmínku veřejnosti ústavu. Veřejnoprávní povaha h-ů projevuje se v těchto směrech:
1. Obecné oprávnění použíti h-a konfesního všemi, kdo vyhoví podmínkám pro užití to předepsaným, zabezpečeno jest všeobecným zákazem § 10 zák. č. 96/1925 Sb.
Pokud jde o h. obecní, vyplývá povinnost obce dopustiti pohřbení jejího obyvatele na jejím h-ě z toho, že hřbitov jako jiné obecní ústavy sloužiti má potřebě všech obyvatelů obce za ustanovených podmínek (§ 10 čes. ob. zříz.). Této povinnosti h-ních správ odpovídá veřejnoprávní Hřbitovy.
nárok na použití h-a uplatnitelný pořadem instancí správních.
2. Dalším příznakem veřejnosti účelu pohřbívání jest právní forma, kterou se zakládá, předpisuje a vymáhá úplata za poskytnuté veřejné použití h-a, t. j. zda děje se tak ve formách práva veřejného nebo soukromého.
Použití h-a jest rázu dvojího, soukromoprávního nebo veřejnoprávního. Soukromoprávním jest takové použití, které nevyplývá z veřejného účelu pohřbívání, nýbrž jest tomuto úplně cizí (na př. sekání trávy, braní dříví, prořezávání nebo kácení stromů a pod.). K soukromoprávním vztahům náležejí dále ony úkony správy h-ní konané pro uživatele h-a nespadající však do souhrnu jejích veřejnoprávních povinností (ku př. dodávání vody ku zalévání hrobů, zalévání hrobů, dodávání květinové, stromové a jiné výzdoby na hroby, poskytování osvětlování hrobů a pod.). Ve všech těchto případech nevystupuje správa h-ní jako nositel veřejného ústavu, nýbrž jako každý jiný soukromoprávní subjekt. Propůjčení takového užitku i poskytování úkonův a věcí, pokud není v odporu s veřejnoprávními předpisy nebo neporušuje pietu ke h-u, jest možno, není však předmětem positivní úpravy předpisy veřejnými, nýbrž jest je posuzovati podle všeobecných předpisů práva soukromého. Správy h-ní nepotřebují k tomu zmocnění dozorčích úřadů h-ních, stanoví dle vlastního volného rozhodnutí, chtějí-li užitek, úkony a věci vůbec a komu poskytnouti, za kterou cenu a za jakých podmínek. Ovšem nesmí h-ní správa takové použití na stranách vynucovati ani činiti na něm závislým zákonné užívání hrobů. Propůjčení takových užitků děje se ve formě soukromohospodářských smluv a dle zásad soukromohospodářských, tedy k docílení možného nejvyššího zisku. Spory z těchto závazků nenáležejí na pořad instancí správních, nýbrž řádných soudů, náhrady nevymáhají se exekucí politickou, nýbrž jedině soudní.
Veřejné použití h-ů ku pohřbívání zaručeno jest předpisy obligatorními. Toto použití nelze posuzovati dle práva soukromého. Správa h-a nemůže je dle svého volného rozhodnutí vyloučiti vůbec, nemůže je vyloučiti vůči nikomu, kdo splnil předepsané podmínky, nemůže dle svého volného rozhodnutí žádati nebo nežádati náhrady za použití, nemůže určiti výši náhrady bez ingerence dozorčích úřadů h-ních, nemůže použití činiti závislým na libovolných podmínkách, užití neposkytuje se ve formách soukromohospodářských smluv ani dle soukromohospodářských zásad. Spory z těchto veřejnoprávních závazků nenáležejí před řádné soudy, nýbrž na pořad instancí správních.
Náhrada za použití to jest veřejnoprávním poplatkem, který — nestanoví-li se přímo zákonem — stanoví se na základě zvláštního zákonného zmocnění ústavovým výrokem autonomním podléhajícím schválení dozorčích úřadů h-ních, určuje se podle zásad veřejnohospodářských, stanoví se jednostranným vrchnostenským aktem statutu schváleného státními dozorčími úřady. Spory o poplatek ten náležejí na pořad instancí správních, a náhradu vymáhati lze exekucí politickou. Promlčení těchto poplatků neřídí se dle předpisů práva soukromého, nýbrž dle předpisů veřejnoprávních.
Poskytnutí místa pro hrob může býti dvojí:
a) Minimální na základě povinnosti uložené veřejnoprávními předpisy správě h-ní. Toto poskytnutí jest plněním veřejnoprávní povinnosti se strany správy h-ní, jemuž odpovídá veřejnoprávní nárok percipientův, mezi oběma vzniká poměr veřejnoprávní chráněný předpisy policejními. Za toto užívání nemůže býti žádán žádný plat, pokud zákon výslovně jinak neustanovuje, poněvadž jinak zákon zaručuje toto užívací právo bezpodmínečně, tedy bezplatně. K vybírání takového poplatku jest třeba zvláštního zákonného ustanovení nebo aspoň zákonného zmocnění, aby ustanoven byl mocí výkonnou (B. 6692/1892: „Hřbitov zříditi jest zákonnou povinností obcí a nemůže tudíž sama o své újmě zákonnou svoji povinnost vázati na nějaké zákonu cizí podmínky zejména zaplacení poplatku, a nemůže býti řeči o využití tohoto komunálního ústavu v majetkovém smyslu, poněvadž týž jest určen k tomu, že bezvýjimečně všichni v obvodu obce zemřelí mají zde býti pohřbeni dle požadavku zdravotní péče a piety a tak dlouho pochováni, jak toho zdravotní zákon žádá.“). Zákonně zavedený poplatek takový jest nesporně veřejnoprávním, to platí stejně o h-ech konfesních i obecních.
b) Používání h-a k účelům pohřbívání nad zákonné minimum. Nejde tu o užívání účelu h-nímu vůbec cizí, nýbrž o užívání kvalitativně stejné jako pod lit. a), avšak o větší kvantum. Jest sporno, zda smlouva, jíž toto zvýšené kvantum k užívání se poskytuje Hřbitovy.
a poměr touto smlouvou vznikající jsou povahy soukromoprávní nebo veřejnoprávní (Boh. adm. 4205, kde spor ten se sice konstatuje, avšak neřeší). Správní soud vídeňský ve svém nálezu B. 3846 A/1905 vyslovil se takto: „Jen tam, kde, a jen potud, pokud veřejný ústav věnován jest ukojení všeobecné potřeby, takže použití veřejného zařízení jest nutným, kde s jedné strany korporace veřejného práva plní svou zákonnou povinnost, s druhé strany pak jest jednotlivec nucen veřejného ústavu použíti, pročež také má právo na toto použití, jest poměr veřejnoprávní, při němž jen může býti řeč o poplatku ve vlastním smyslu, o poplatku obecním, jde-li o obec. V užívání h-ů jako ústavů, které obec z důvodů zákonné povinnosti (§ 3, lit. d, zák. č. 68/1870 ř. z.) vydržuje a z jejichž používání nikdo v obci nesmí býti vyloučen, obsažen jest veřejnoprávní poměr potud, pokud jedná se o poskytnutí nezbytného místa pro pohřbení a o poplatek pouze za takové místo — bez jakéhokoli dalšího nároku, jako příkladně na větší nebo zvláštní místo, nárok na další ponechání hrobu — jenž obci podle § 89 čes. ob. zříz. resp. čl. XV. zák. č. 18/1862 ř. z. má býti zaplacen. Každé plnění obce jakožto správkyně h-a, které tuto míru přesahuje a jest tedy dobrovolné, i každá úplata obcí žádaná a stranou poskytnutá — třeba i stejně jako poplatky veřejné podle obecního tarifu h-ního — spočívají výlučně na volné dohodě, příslušné právní poměry náležejí tedy zcela do oboru práva soukromého.“ Podobně nejv. soud rozhodnutím ze dne 2. VII. 1873, č. 5628, vyslovil, „že úmluvou o nabytí nebo užívání místa hrobu vznikají práva a povinnosti rázu soukromoprávního, jež souditi a rozhodovati náleží řádnému soudci, poněvadž jde tu — nikoliv o věci kultu —, nýbrž pouze o plnění vzájemně závazné smlouvy“. Toto zvláštní soukromé právo užívací chápáno bývá brzy jako věcné, brzy jako obligační, někdy i jako vlastnické právo ke hrobu.
Naproti tomu však již nálezem nejv. správ. soudu (B. 9266 A/1912) řešena byla věc takto: „Hroby tak zvané soukromé ať jednotlivců nebo rodinné nelze posuzovati jinak než hroby ostatní, nelze je posuzovati zejména podle ustanovení obč. zákona o smlouvách, a nelze proto přiznati ani v těchto případech obci právo, aby při získávání takového místa kladla podmínky jí za vhodné uznané, s poukazem, že nabyvateli je volno je přijati nebo od nabytí soukromého hrobu ustoupiti. Také tyto hroby jsou součástí obecního h-a a jsou přístupny obyvatelům obce podle řádu h-ního, pokud ovšem tento řád po právu stává.“
Pro veřejnoprávní ráz i tohoto práva a poplatku mluví dále tyto důvody: Toto kvalifikované užívání nemůže ani ve h-ním statutu býti všeobecně vylučováno, poněvadž by to odporovalo zákonem chráněnému účelu h-nímu, aby mrtvoly byly pochovávány pokud možno s ohledem na vzájemnou pietu mezi zemřelým a ostatními členy jeho rodiny. I toto užívání upraveno jest h-ními statuty, které jsouce schváleny státním dozorčím úřadem h-ním váží h-ní správu tak, že nemůže odepříti ani toto kvalifikované víceužívání tomu, kdo splnil podmínky statutu, táž nemůže bez ingerence státních dozorčích úřadů stanoviti libovolně dle soukromohospodářských zásad výdělečných úplatu za ně, ani nemůže užívání to vázati na libovolné podmínky; nelze dále přehlížeti, že v takovém užívání zahrnuto jest i pod lit. a) uvedené minimální užívání a že nelze oboje posuzovati odděleně, jelikož tu jde o jediný nedělitelný právní poměr. Jde tu tedy proto též o veřejné právo užívací k věci veřejné, a proto také spory z těchto závazků náležejí na pořad instancí správních a nikoliv soudních; náhrada za víceužívání jest veřejnoprávním poplatkem stanoveným jednostranně a vymahatelným politickou exekucí. Toto právo není ovšem právem věcným, nýbrž právem osobním, bránění výkonu jeho třetími osobami není tedy porušením užívacích práv, nýbrž poškozováním veřejné věci nebo policejně stihatelným zásahem do činnosti veřejného ústavu (B. 10136/1896, 6693/1892, 6692/1892, 3805/1887, kde nerozeznává se mezi poplatky za hroby obyčejné a zvláštní). Smlouvy o takové užívání nejsou soukromohospodářskými úmluvami, nýbrž podrobením se percipienta platným předpisům statutu. Pokud ovšem smlouvy obsahují věci, které h-ní správa neposkytuje jako nositelka veřejného ústavu h-ního, t. j. jako nositelka moci veřejné, nýbrž jen jako soukromoprávní kontrahent, jest tato část smlouvy smlouvou soukromoprávní.
3. Příznakem veřejnosti účelu pohřbívání jest dále disciplinární moc nositele práva h-ního. Tato vyplývá ze zákonné povinnosti h-ní správy udržeti řádný provoz h-a a nepřipustiti na h-ě úkony, které by tomu byly na újmu nebo porušovaly povinnou pietu ke h-u. Tato moc vztahuje Hřbitovy.
se ovšem pouze na osoby, které jsou uživateli h-a nebo jen na hřbitov vstoupí a na věci, jež tamtéž byly doneseny. Uživatelé h-a mohou býti omezeni i v příčině právních jednání s osobami třetími v příčině míst hrobových. Jednotlivci vstupují do okruhu veřejného ústavu, aby brali podíl na tom, čeho ústav poskytuje, stávají se článkem právního ústrojí ústavového a vstupují vůči veřejné správě jeho do zvláštního kvalifikovaného poměru mocenského, který v zájmu veřejného účelu ústavem sledovaného podrobuje je kvalifikované moci ústavových orgánů a všeobecnou jejich povinnost stupňuje. Jiné osoby nemohou ovšem ve svých právech disciplinární mocí ústavu býti dotknuty. Pokud jsou jimi dotčeny, jde tu pouze o faktický reflex předpisů h-ních řádů na jejich zájmy. Právní jejich zájmy dotčeny nejsou; poněvadž pak postavení procesní strany vůči určitému správnímu aktu správy h-ní přiznati lze pouze osobám, které jím mohou býti dotčeny ve své právní posici, plyne z povahy h-ních řádů, že osobám stojícím mimo okruh uživatelů h-a nepřísluší legitimace, aby ustanovení h-ního řádu naříkaly. Nelze tedy přiznati legitimaci tu ani živnostníkům předpisy h-ního řádu pouze fakticky dotčeným, pokud vystupují pouze jako živnostníci. Nepříznivý vliv naříkaných předpisů h-ního řádu na výkon jejich živnosti není právním účinkem těchto předpisů, nýbrž pouze nepřímým důsledkem, vyplývajícím pro ně z povinnosti, které h-ní řád ukládá uživatelům h-a. Naproti tomu nelze ovšem upírati stížní legitimace živnostníkům, pokud nastupují jako majitelé hrobů a tedy jako uživatelé h-a a vzhledem k povaze h-ního řádu jako aktu obce, jímž upravuje správu a užívání obecního ústavu, i pokud stížnost podávají jako poplatníci a členové obce (Boh. adm. 4037).
Tato ústavová moc jest však obmezena i obsahově; nesmí odporovati ústavou zaručenému právu osobní svobody, ani jíti přes meze zákonů, které upravily předpoklady a způsob užívání h-ů, ona má se dále obmeziti na takovou úpravu, která sleduje účel h-a, a nemá žádati více než čeho jest k dosažení tohoto účelu nezbytně zapotřebí. Zákonná práva uživatelů nemůže h-ní správa upravovati svou mocí ústavovou, nýbrž jen svou mocí policejní, která však nejde tak daleko, aby mohla již předem generelně zakazovati nějaké jednání zákonem dovolené jedině proto, že by snad někdy mohlo z něho vzniknouti porušení veřejného pořádku. Jest tedy h-ní správa oprávněna zakročiti policejně v jednotlivých případech, když by úpravou a udržováním hrobů bezprostředně hrozilo nebo již nastalo porušení veřejného pořádku h-ního a to jen potud, pokud jest toho k zachování pořádku nezbytně třeba, nelze jí však přiznati moc, aby v těchto směrech již generelně předem vylučovala činnost majitelů hrobů zákony jim dovolenou (Boh. adm. 4037). Ústav h-ní není zpravidla právnickou osobou, ale může jí býti jako samostatná nadace spravovaná buď vlastními orgány nebo jinou právnickou osobou, ať světskou, ať církevní. Otázku tu sluší posouditi dle zřizovacího aktu nadačního.
IV. Zřizování, rozšiřování a udržování h-ů.
1. Povinnost ke zřízení h-a. Zákon č. 68/1870 ř. z., týkající se organisace veřejné služby zdravotní, ustanovoval takto:
§ 1. Nejvyšší dohled k veškerému zdravotnictví a nejvyšší řízení záležitostí medicinálních přísluší správě státní. Ku přímé působnosti správy státní příslušejí práce, které se jí pro jich zvláštní důležitost v příčině obecného způsobu zdraví výslovně k vykonávání vyhražují.
§ 2. Správě státní přísluší zvláště: g) přihlížeti k ohledání mrtvých a k tomu, aby se plnily zákony o pochovávání mrtvých, o místech pohřebních a o vykopávání i převážení těl mrtvých, jakož jí přísluší přihlížeti k mrchovištím a rasovnám.
§ 3. Obcím náležejí v příčině policie zdravotní zákony obecními jim přikázané v samostatné působnosti tyto funkce: d) náleží obcím zřizovati a chovati v dobrém způsobu komory umrlčí a h. a dohlížeti k nim.
§ 4. V působnosti přenesené přísluší obcím: b) přihlížeti k tomu, aby se zachovávaly nařízení a předpisy o pohřbích, pokud se týkají policie zdravotní.
Zákon č. 332/1920 Sb. obsahuje tato ustanovení:
§ 1. O výkon zdravotní policie obstarávané dosud obcemi, pečuje stát.
§ 2. K tomu cíli ustanoven budiž u okresních úřadů, pokud se týče v městech se zvláštním statutem, jakož i v městech s právem municipálním u župních úřadů . . . potřebný personál lékařský . . .
§ 3. Zdravotní policie zahrnuje vše, co podle dosud platných ustanovení náleželo v oboru tom do samostatné a přenesené působnosti Hřbitovy.
obce, a co v budoucnosti zvláštními zákonnými nebo jinými ustanoveními bude do zdravotní policie pojato.
§ 4. Náleží tudíž sem zvláště: 11. provádění zdravotně policejních ustanovení pohřebních a policie hřbitovní.
§ 14. Obce jsou povinny, aby spolupůsobily při výkonu tohoto zákona.
§ 17. Obce a města municipální jsou dále povinny: č. 6 hraditi věcné náklady těch zařízení služby zdravotní, jež jim dosud podle platných a tímto zákonem nezrušených předpisů hraditi sluší.
Toto ustanovení mělo býti náhradou za ustanovení § 14, odst. 2., zák. č. 332/1920 Sb., které znělo: Věcné potřeby a nutná zařízení opatří obec, pokud se týče župa (§§ 31 a násl. zákona o župních a okresních úřadech).
§ 18. V obcích a městech municipálních, které nesplní povinností uložených jim tímto zákonem, učiní potřebné opatření na jich náklad úřady příslušné (hlava VII.).
Předchozí ustanovení nabyla podle zák. č. 236/1922 Sb. účinnosti pro Slovensko, Podkarpatskou Rus a Slezsko dnem 1. VII. 1922, pro ostatní území republiky Československé dnem 1. I. 1923.
Již důvodová zpráva k § 4 vládního návrhu zák. č. 332/1920 Sb. konstatovala: Zříditi nový hřbitov nebo rozšířiti dosavadní jest i zůstane povinností obce, po případě vyšších svazků samosprávních. Táž zpráva k § 14 cit. zák. uvádí, že, jelikož stát pečovati bude o výkon zdravotní policie svými orgány, převezme náklady osobní a že též po převzetí zdravotní policie státem bude při výkonech této policie velmi často třeba spolupůsobení a součinnosti obecních úřadů, již osnova zákona ustanovením § 14 zajišťuje.
Důvodová zpráva k zák. č. 236/1922 Sb. vykládá k §§ 3, 4 a 5, že zákon nejde nad rozsah pojmu policie zdravotní a že materielních předpisů, jimiž jsou upravena různá odvětví policie zdravotní, a jež jsou nejrůznější povahy, nemůže se nový zákon nejsa zákonem materielním nijak dotknouti. Táž důvodová zpráva uvádí k § 17 a 18: Opětné připomínky zasluhuje tu poměr nového zákona k nejrůznějším materielním předpisům právním, jež jsou sneseny již v důvodové zprávě k zákonu dubnovému a jichž tento zákon, nejsa zákonem materielním, nemůže měniti. Stejně sluší si uvědomiti, že zákon tento nemůže míti vlivu na různá zdravotní zařízení (ústavy) nedotknuv se vůbec příslušnosti o jich zřizování a udržování. Vývoj jich naznačuje § 31 zříz. župního. Na sestátnění všech těchto zařízení nelze mysliti.
Oběžníkem zemské politické správy v Praze ze dne 24. II. 1926, č. 59733-22 C 95/1, bylo vysloveno, že věcné náklady spojené se zřizováním a udržováním umrlčích komor i pohřebišť zapraviti jest právním subjektům, které byly k tomu povinny podle předpisů platných před 1. I. 1923 a v rozsahu těchto předpisů, s tím odůvodněním, že zák. č. 332/1920 Sb. projevil zřetelně úmysl převzíti pouze úhradu osobních nákladů spojených s výkony veřejné zdravotní služby z pokladny státní (§ 2 cit. zák. v souvislosti s jeho § 1 a slova „k tomu cíli . . .“, z výpočtu agendy v § 4 cit. zák., v němž pod č. 11 je výslovně uvedeno toliko provádění zdravotně-policejních ustanovení pohřebních a policie h-ní, nikoli však ustanovení odpovídající § 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z., jehož ustanovení jsou tu jinak vyčerpána § 14 cit. zák. i § 17 zák. č. 236/1922 Sb., při čemž by ku případné otázce, vztahuje-li se ustanovení odst. 6 § 17 cit. zák. pouze na povinnosti uložené obcím podle §§ 15, 16 a 19 téhož zákona, bylo odpověděti záporně, čemuž svědčí slova v úvodu § 17 „obce a města municipální jsou dále povinny“). Přesto pak, že zřizování a udržování h-ů a dohlídka na ně náležely dle výslovného znění § 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z. do zdravotní policie v samostatné působnosti obce, která nesporně zahrnuta jest v § 3 zák. č. 332/1920 Sb. a byla tudíž přenesena na stát dle § 1 cit. zák., při čemž § 4 se svým exemplativním výpočtem a s výrazem „policie hřbitovní“, kterou nelze rozuměti nic jiného než zdravotní policii h-ní uvedenou v § 3 zák. č. 68/1870, nepadá zvláště na váhu, přece jest patrno, že §§ 17, č. 6, a 18 zák. č. 236/1922 Sb. dlužno vykládati jako výjimku z předchozích ustanovení o přesunu zdravotní policie v příčině h-ů a že tedy posavadní povinnost obcí zřizovati a udržovati h. nezanikla, jako nezaniklo ani právo jiných osob, jež byli nositeli práva h-ního. Ovšem nejde tu v prvé řadě o zapravování věcných nákladů, nýbrž o to, že subjektem právní povinnosti ke zřízení a udržování h-a zůstala i nadále obec, a že nedotknuta zůstala i práva ostatních nositelů práva h-ního. Jest tedy míti za to, že ustanovení § 3, lit. d), i § 4, lit. b), o dohlížení na h. a přihlížení na zachovávání předpisů o pohřbech, pokud se týkají policie zdravotní, byla §§ 1, 3 a 4 zák. č. 332/1920 Sb. zrušena, pokud Hřbitovy.
jde ovšem o kompetenci, a lze dále míti za to, že ustanovení § 3, lit. d), o povinnosti obcí zřizovati a udržovati h. bylo §§ 17, č. 6, a 18 zák. č. 236/1922 Sb. zachováno v platnosti, při čemž ovšem slovům „hraditi věcné náklady těch zařízení“ rozuměti sluší tak, jako slovům „věcné potřeby a nutná zařízení opatří obec“, v § 14, odst. 2., zák. č. 332/1920 Sb., kterýžto odstavec však v účinnost uveden nebyl.
H. mohou tedy býti nadále zřizovány státem, obcemi, náboženskými společnostmi (bratrstvy pohřebními a jinými). Právním podkladem k tomu jest usnesení kompetentního orgánu dotyčné právnické osoby (usnesení obecního zastupitelstva, zástupců farní nebo kultové obce a pod.). Zákonnou povinnost má však pouze obec. Její povinnost jest však jen supletorní. Z ustanovení § 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z. nemůže býti dovozováno, že h. náboženských společností zbaveny byly své konfesní povahy a že měly nadále býti pokládány za ústavy obecní, spíše jest tímto ustanovením stanovena jen zákonná povinnost, že obce mají zřizovati a udržovati h. jen potud, pokud toho péče veřejně-zdravotní vyžaduje, pokud tedy není o h. jinak přiměřeně postaráno. Výnosem min. kultu a. vyuč. ze dne 22. V. 1874, č. 14903, bylo vysloveno, že § 3, lit. d), zák. č. 68/1870. ř. z. nebylo ustanoveno, že h. mají býti zřizovány z obecních prostředků všude, a že nikterak nebyly zrušeny posavadní předpisy, které prohlašují konfesní h. za příslušenství budovy bohoslužební a za podrobeny konkurenčním předpisům platícím pro budovy bohoslužebné. Rozhodnutím ministerstva vnitra ze 14. I. 1879, č. 16585/1878 bylo vysloveno, že dle § 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z. stihá zákonná povinnost zříditi nebo rozšířiti hřbitov jen politickou obec, že však náboženským společnostem přísluší i nadále právo zřizovati h., ovšem že výkon tohoto práva předpokládá platné usnesení konkurenčních faktorů (B. 720/1880, které odůvodňuje supletorní povahu povinnosti obce z policejní povahy předpisu § 3, lit. d), cit. zák.). Je-li v politické obci hřbitov zdravotně-policejně vyhovující, není této povinnosti, rovněž udržuje-li náboženská společnost svůj hřbitov tak, že nenastala nutnost zříditi hřbitov nový (B. 6754/1892, 4784/1889, 268/1878). Proto usnesení obecního zastupitelstva o zřízení h-a má předcházeti zjištění, že zřízení komunálního h-a jest potřebno a vzhledem k finančnímu stavu obce možno a účelno, kteréžto zjištění má opřeno býti o vyšetření okolností a poměrů pro posouzení otázky té rozhodných (Boh. adm. 5742). Místní potřebě zdravotně-policejního zřízení resp. rozšíření h-a může býti vyhověno zřízením nebo rozšířením i konfesního h-a (B. 3911/1888). Z ustanovení § 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z., podle něhož zřizování h-ů spadá do samostatné působnosti obcí, nemůže býti dovozováno, že obec by byla oprávněna zakázati dle volného uvážení zřízení h-a jiným činitelům, zejména církevním. Povolení ke zřízení h-a může býti odepřeno jen na základě zákona (B. 1903 A/1903). Uzavřením h-a konfesního z důvodů zdravotních nezaniká právo náboženské společnosti zříditi nový nebo rozšířiti starý hřbitov, jakožto ústav kultový, ani nevzniká nutně povinnost obce zříditi hřbitov obecní; tento účinek nastává teprve tehdy, když náboženská společnost není ochotna zříditi nový resp. rozšířiti starý hřbitov konfesní, o čemž jest v pochybnosti vyvolati formální usnesení náboženské obce a říditi ve věci dále podle církevních konkurenčních předpisů (B. 3911/1888 a 2696/1885). Státem může pouze obec politická býti nucena ke zřízení h-a. Téže nelze však naříditi rozšíření ani udržování h-a konfesního, jednak proto, že zák. č. 68/1870 ř. z. jí jen všeobecně uložil postarati se o zřízení h-a a to jen z důvodů zdravotních, nikoliv náboženských, ponechav jí úplnou volnost vyhověti zákonu buď zřízením vlastního obecního h-a, nebo jiným způsobem, jednak proto, že pro zřizování a udržování ústavů kultových platí jen zákony kultové, jimiž však taková povinnost místním obcím uložena není (B. 4784/1889). Pokud jde o konfesní hřbitov, nastupuje státní ingerence jen tenkráte, když zejména založení takového h-a nebo nějaké opatření na stávajícím h-ě takovém bylo povolanými církevními orgány nebo konkurenčními faktory usneseno, a jest tudíž dán podklad pro řízení podle § 57 zák. č. 50/1874 ř. z. Nesplní-li obec svou zákonnou povinnost zříditi hřbitov přes příkaz státního dozorčího úřadu, může jej tento dáti zříditi podle § 18 zák. č. 236/1922 Sb. Ke splnění této povinnosti může se obec spojiti s jinými obcemi (B. 10406/1897).
2. Umístění hřbitova. Vládním cirkulářem z 9. VI. 1751 řízeným na zeměpanská města bylo pohřbívání věřících v kostelích a na h-ech při nich se nalézajících zakázáno a nařízeno, že k tomu Hřbitovy.
má býti vyhledáno místo mimo město. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 9. IX. 1772 bylo zakázáno zřizovati h. beze svolení zemské politické správy. Dvor. rozhodnutím ze dne 1. XII. 1783 bylo pohřbívání v kostelích vůbec zakázáno.
Všeobecné a dosud platné (B. 5304 A/1907, 12769/1899, 2537/1885, 202/1878) jsou předpisy dvor. dekretu ze dne 23. VIII. a 13. IX. 1784, č. 2951, jenž v příčině umístění a úpravy h-ů nařizuje: „1. Všechny hrobky, h. nebo t. zv. svátá pole, jež nalézají se v obvodu osady, buďtež uzavřeny a místo nich buďtež založeny nové h. v přiměřené vzdálenosti od obvodu osadního. 2. Veškeré mrtvoly buďtež jako dosud tak i budoucně z domu úmrtí podle poslední vůle zesnulého nebo podle opatření jeho příbuzných podle řádu štolového a pohřebního za dne nebo večer do kostela doneseny nebo dovezeny, načež po vykonaných obvyklých církevních modlitbách požehnány, odtud pak farářem bez okázalostí dopraveny ku pochování na hřbitov mimo obvod osady zřízený. 3. Pro tyto h. budiž voleno místo se zřetelem na lidnatost osady dostatečně prostorné, které není vysazeno vodě a nemá takového složení půdy, jež by bránilo setlení. Když takovýto pozemek byl vyhledán, budiž zdí ohražen a křížem opatřen. 4. Ježto pohřbení má jen ten účel, aby setlení bylo urychleno, budiž mrtvola bez oděvu do lněného pytle zašitá v rakvi na hřbitov dopravena. 5. Na těchto h-ech budiž vykopán hrob 6 stop hluboký, 4 stopy široký. Bylo-li na hřbitov dopraveno více mrtvol současně, může jich více do téhož hrobu položeno býti, budiž však učiněno opatření, aby každý hrob, do něhož mrtvoly byly uloženy, ihned, jak dalece mrtvoly leží, v téže noci opět úplně zemí byl zasypán a přikryt, a postupováno tímto způsobem tak, aby vždy mezi hroby byla prostora 4 stop. 6. K ušetření nákladů budiž na každé faře držána zásoba rakví různé velikosti přiměřená lidnatosti obce, kteréžto rakve buďtež bezplatně dodány. Rakve nesmějí však býti zakopány a to ani tehdy, dodal-li je někdo sám. 7. Budiž příbuzným nebo přátelům, kteří přejí si zanechati potomstvu zvláštní pomník lásky, úcty nebo vděčnosti k zesnulému, každým řádem dovoleno tato jejich přání splniti. Pomníky buďtež však zřizovány pouze podle obvodu zdí a nebuďtež umísťovány na h-ě, aby tam nezabíraly místa. 8. Konečně, jelikož veškery hrobky a h. ve všech klášterech, dále tak zvané vápenné jámy a šachty u nemocnic Milosrdných bratří a Alžbětínek nyní přestanou a ježto všichni zesnulí musí býti pochováni na h-ech oněch farností, kam zesnulí náležejí, mají tyto kláštery a nemocnice učiniti slušnou dohodu s hrobníky stran odškodnění za jich práci, a mají farní h., v jejichž obvodu tyto kláštery leží, podle potřeby býti rozšířeny.“ Ustanovení pod č. 4 bylo pak dvor. dekretem z 20. I. 1785 potud odstraněno, že bylo dovoleno mrtvoly pochovávati v rakvích. Ustanovení pod č. 6 vyšlo z užívání.
Osadou rozuměti jest nikoliv katastrální obvod obce, nýbrž pouze zastavenou část obce. Otázka, zda hřbitov jest uvnitř obvodu osady, jest otázkou skutkovou (B. 2521/1885). Jelikož význam předpisu pod č. 1 spočívá v tom, že z důvodů zdravotních má býti přiměřená vzdálenost mezi h-em a budovami obytnými, jest nepřípustné jednak rozšíření h-a nalézajícího se v obvodu osady na pozemek sousední rovněž v obvodu osady se nalézající (B. 202/1878, 9554/1896), jednak zastavování okolí h-a obytnými budovami. Posouditi přiměřenost vzdálenosti a způsobilost h-a po stránce veřejně-zdravotní přísluší dle volného uvážení úřadu k rozšíření h-a nebo k povolení stavby oprávněnému, ovšem na podkladě vyjádření znalců o místním dosahu veřejně-zdravotní závady se zřetelem na konkretní poměry (B. 1410/1882, 2537/1885, 4264/1888, 9554/1896, 12484/1899). Pokud stavební řády nemají zvláštního ustanovení o zákazu staveb v okolí h-a (takové ustanovení má stavební řád pro Čechy v § 47), ukládají přece stavební řády stavebním úřadům všeobecně, aby při povolování staveb přihlíženo bylo k poměrům veřejně-zdravotním a tím i k předpisu výše cit. dvor. dekretu ze dne 23. VIII. 1784 (§ 34 staveb. ř. pro Prahu). Téhož předpisu má však šetřiti obec, již jak při stanovení regulačního plánu, tak i při rozdělování pozemků na místa stavební. Tak zejména ustanovuje § 47, odst. 2., venkov. staveb. řádu pro Čechy, jenž ukládá obci, aby jako stavební úřad z povinnosti úřední stanovila stavební čáru kolem h-a, pro kteréžto vymezené území platí pak kategorický zákaz stavby vyslovený v § 47 (B. 7212/1893). Stanovení hranice, za níž podle cit. § 47, č. 2, venkov. staveb. řádu pro Čechy v okolí h-a nesmí býti stavěno, spadá do volné úvahy stavebních úřadů (B. 5858 A/1908). Z předpisů platných o vzdálenosti h-ů od Hřbitovy.
obývaných částí obce může býti jen vyvozováno, že stavby obytných budov rovněž jen do přiměřené vzdálenosti od h-ů jsou přípustny. Rozšiřování tohoto předpisu na pozemky, které mají v budoucnosti použity býti k rozšíření h-a, není přípustno (B. 4264/1888 a 2377/1885). Z výše uvedeného vyplývá dále, že, jakmile přiměřená vzdálenost h-a od osady byla buď se strany h-a, nebo se strany zastavované obce dosažena, a potřebuje-li v tom směru hřbitov nebo osada dalšího rozšíření, nutno hřbitov přeložiti (B. 2537/1885). Obec jako vlastnice h-a má zájem právní na tom, aby okolí h-a nebylo zastavováno obytnými budovami, a jest proto legitimována jako zájemník v řízení stavebním a ku stížnosti proti rozhodnutím úřadů stavebních.
Vyvlastnění nemovitostí pro zřízení h-a potřebných jest možno podle dvor. dekretu ze 6. XII. 1784 (v případě nutnosti musí soukromé dobro ustoupiti dobru obecnému a v tomto případě použíti jest nestranného odhadu, jímž má býti nahražena vlastníku přiměřeně ztráta, kterou on tím trpí) i podle dvor. rozhodnutí ze dne 11. IX. 1785 (zák. Jos. II.) jak potvrzuje též výnos min. vnitra ze 17. XI. 1860, č. 34863. Příslušným k výroku vyvlastňovacímu jest zemský politický úřad dle § 32, lit. d), příl. B, min. nař. č. 10/1853 ř. z. Dle § 365 všeob. obč. zák. má za vyvlastněnou nemovitost poskytnuto býti přiměřené odškodnění. Z rozhodnutí politických úřadů o výši odškodnění lze podle ustanovení § 105 úst. list. a podle prováděcího zák. č. 217/1925 Sb. straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva. Také hřbitov může býti vyvlastněn, ježto není žádného zákonného ustanovení o tom, že by pozemky, které věnovány jsou veřejné správě zejména h., nemohly býti vyvlastněny (B. 2545/1885).
Rozhodovati o přípustnosti h-a přísluší státním orgánům zdravotně-policejním podle §§ 3 a 4 zák. č. 332/1920 Sb. uvedeného v účinnost zák. č. 236/1922 Sb., neboť rozhodnutí o způsobilosti pozemku k účelům h-ním jest aktem zdravotní policie (B. 8641 A/1911, 2970 A/1904, 2248 A/1903, 14660/1900). Podle § 26 zák. č. 236/1922 Sb. rozhodují v první stolici úřady okresní, ve druhé stolici úřady župní; ve městech se zvláštním statutem a ve městech s regulovaným magistrátem jest první stolicí župní úřad. V nejvyšším stupni jest příslušné ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Dle § 27 cit. zák. ve spojení s § 5 zák. č. 125/1927 Sb. nastupují na místo župních úřadů zemské úřady. Také pro zřízení konfesních h-ů byla obec příslušnou dle § 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z., takže jest nyní v tom směru příslušným okresní (zemský) úřad (B. 14660/1900).
V příčině místní příslušnosti rozhodno jest ustanovení § 7, odst. 1., č. 1, vlád. nař. z 13. I. 1928, č. 8 Sb., o řízení správním („není-li správními předpisy stanoveno, který úřad jest místně příslušný, řídí se místní příslušnost ve věcech týkajících se nemovitostí jakož i práv a povinností s vlastnictvím nebo držbou jejich spojených, k nim požadovaných nebo na ně ukládaných polohou nemovitosti“).
Pro řízení platí předpisy vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
Dle čl. 8. zák. ze 14. VII. 1927, č. 125 Sb., není z rozhodnutí zemského úřadu jako odvolacího další odvolání přípustno. Bližší předpisy pro místní šetření v příčině způsobilosti pozemku pro hřbitov obsahuje výnos zem. pol. úřadu morav. v dohodě se zemským výborem ze dne 4. III. 1875, č. 16 m. z. z. Bez předcházejícího místního vyšetření a slyšení účastníků, jakož i příslušných zdravotních orgánů nemůže býti rozhodnuto o zdravotní povaze h-a (B. 304/1886). Zdravotně-policejní šetření o způsobilosti pozemku k účelům h-ním může býti provedeno neodvisle od otázky stavebního zařízení h-a (B. 7763 A/1910). Ježto dvor. dekrety z 23. VIII. a 13. IX. 1784 jsou dosud v platnosti, nesmí nový hřbitov zřizován býti v blízkosti osady, nýbrž pouze v přiměřené vzdálenosti, jež s hlediska zdravotního není závadnou, a jest obec při zřizování jakéhokoliv h-a zájemníkem a legitimována uplatniti v řízení o zřízení h-a tyto svoje zájmy. Ve věcech projektovaného zřízení h-a na hranici obce jest hraničící obec právním zájemníkem (B. 5304 A/1907, 3518/1887). Vlastník nemovitosti, jenž se zřetelem na její polohu tvrdí, že táž bude poškozena nebo ohrožena zřízením nebo rozšířením h-a, jest legitimován ke stížnosti proti povolení zřízení resp. rozšíření h-a. To však neplatí ohledně h-a pravoplatně již existujícího (B. 8641 A/1911, 8642 A/1911, 7509 A/1910, 5304 A/1907).
Ke zřízení h-a jest třeba usnesení orgánu oné právnické osoby, která hřbitov zřizuje.
Zřizuje-li hřbitov obec, jest k tomu třeba usnesení obecního zastupitelstva (§ 36 Hřbitovy.
čes. zem. obec. zříz.). Může se tak státi buď při rozpočtu (§ 4 zák. č. 329/1921 Sb.) nebo mimo rozpočet (§ 14 téhož zák.). Pro prvý případ určují řízení §§ 6 a 7, pro druhý § 14 cit. zák. Zřizuje-li hřbitov obec farní nebo kultová, jest k tomu třeba usnesení jejich oprávněných zástupců.
Prostředky ku krytí nákladů na zřízení h-a opatřuje si obec politická podle ustanovení § 24 zák. č. 329/1921 Sb., zejména poplatky za užívání zařízení jí v zájmu veřejném zřízených a udržovaných nebo za jednotlivé úkony orgánů obecních (§ 28 cit. zák.), dále dávkami obecními, jež mohou vybírány býti buď jako přirážky ke státním daním, nebo jako samostatné dávky (§ 29 cit. zák.) a naturálními plněními v případě potřeby naprosto nezbytnými. Výrazem poplatky za jednotlivé úkony orgánů obecních rozuměti sluší jen poplatky za úkony obecních orgánů konané v zájmu veřejném, nikoli však poplatky za úkony konané v zájmu soukromém. Spory o veřejné dávky obecní příslušelo rozhodovati úřadům autonomním podle zák. č. 329/1921 Sb., nyní však úřadům politickým podle §§ 4 a 99 zák. č. 125/1927 Sb.
Zřízení h-a není k dobru jen oné části obce, kterou bezprostředně jest h-a ku pohřbívání používáno, nýbrž jest ku prospěchu celého obvodu obecního jakožto zařízení určené k účelům zdravotním. Jsou proto náklady spojené se zřízením h-a vydáními obecními a nikoliv zvláštním vydáním podle § 78 obec. čes. zříz. (B. 391 A/1901, 5674/1891), ani nelze náklady zřízení h-a uložiti z výše uvedeného důvodu jenom osadě a jejím osadníkům (B. 8042/1894). Z týchž důvodů nelze pokládati náklad na zřízení h-a obcí vynaložený za náklad podle §§ 25 nebo 26 zák. č. 329/1921 Sb. z. a n.
Ježto podle specielního ustanovení § 55 zák. č. 50/1874 ř. z. jsou státní kultové úřady výlučně příslušny k rozhodování sporů o povinnosti přispívati k účelům kultovým, žádá-li se příspěvek takový na někom ze všeobecného důvodu příslušnosti k některé náboženské obci, jest i pravoplatné usnesení obce o tom, že náklady na zřízení konfesního h-a nejsou vydáním obce, nýbrž že mají býti požadovány od příslušníků dotyčné církve jako kultový příspěvek, právně bezúčinným, ježto bylo učiněno úřadem absolutně nepříslušným. Úřady autonomní mohou takové otázky zodpověděti jen jako otázky prejudicielní, rozpočtové, čímž však nemění se nic na příslušnosti státních úřadů kultových k řešení sporné otázky konkretní povinnosti kultového příspěvku, ani nemůže jeho výroku ve věci této býti tím prejudikováno. Tomu nevadí ani ustanovení § 78 čes. obec. zříz., dle něhož náklady, jež jsou v interesu pouze některých tříd občanů obce, pokládati je za zvláštní náklady obecní, o jichž úhradě rozhodují úřady autonomní, poněvadž všeobecného předpisu § 78 čes. obec. zříz. nelze tu použíti, ježto jest zde specielní předpis § 55 zák. č. 50/1874 ř. z. o hrazení kultových vydání (B. 11605 A/1916). To, co platí o § 78 čes. obec. zříz., platí i vůči ustanovením o zvláštních nákladech uvedených v §§ 25 nebo 26 zák. č. 329/1921 Sb.
Farní obec katolická opatřuje si prostředky ke krytí nákladu na zřízení h-a, pokud není o to jejím vlastním jměním postaráno nebo není-li tu jiných prostředků církevních, kterých by se k tomu mohlo použíti, rozepsáním přirážky na příslušníky farní obce (§ 36 zák. č. 50/1874 ř. z.). Evangelická církev augšp. i helv. vyznání může hraditi tuto potřebu podle ustanovení § 10 cís. pat. z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z.
Církevní sbory českobratrské církve evangelické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku hraditi mohou tuto potřebu podle §§ 8 a 42 církev. zříz. této církve (vyhl. min. škol. ze dne 8. II. 1922, č. 64 Sb.).
Církevní sbory evangelické církve augšpurského vyznání na Slovensku mohou hraditi potřebu takovou církevní daní (§§ 253 a 255 ústavy této církve; vyhl. min. škol. ze dne 27. XII. 1923, č. 61 Sb.).
Židovská náboženská obec upraviti má svým statutem otázku, kterak se opatřují peníze nutné k hospodářským potřebám náboženské obce, při čemž přesně buďte uvedeny dávky, které se mají ukládati a budiž stanovena jejich maximální výše jakož i způsob rozvrhu (§ 28, bod 7., zák. č. 57/1890 ř. z.). Dávky pro israelské náboženské účely, zejména platy a poplatky, mohou býti ukládány jen způsobem ve statutu určeným a ne nad nejvyšší míru jím ustanovenou (§ 19 cit. zák.).
Zák. č. 68/1870 ř. z. nebylo ničeho změněno na předpisech o úhradě nákladů spojených se zřizováním nebo udržováním veřejných ústavů, pročež jest opatřiti úhradu nákladů na ústavy obecní podle předpisů obecního zřízení, na ústavy církevní podle předpisů o jmění církevním (B. 1289 A/1902). § 57 zák. č. 50/1874 ř. z. ponechal pak výslovně v platnosti předpisy Hřbitovy.
vydané v jednotlivých zemích ohledně zřizování a udržování katolických kostelních a obročích budov, pak opatřování kostelních rouch, nářadí a jiných potřeb.
H. katolické tvoří podle dvor. dekretu ze dne 20. X. 1825, č. 28457 sb. prov. zák. čes. sv. 7, č. 181, součást příslušných budov kostelních, tedy též součást jmění kostelního (Boh. adm. 5497). Hradí proto dle cit. dvor. dekretu náklad na zřízení a udržování katolických h-ů konfesních, není-li tu zvláštního účelového jmění nebo zvláštního závazku pro tento účel, v prvé řadě ti, kdo vybírají h-ní poplatky nebo dle zákonné zvyklosti jsou zavázáni náklad na h. hraditi. Ve druhé řadě použíti jest postradatelného jmění kostelního, což jest tehdy, když z běžných užitků po úhradě nákladu na běžné kostelní potřeby jest přebytek, a dále pak podle odst. 2. § 40 zák. č. 50/1874 ř. z. i určité částky podstaty jmění kostelního (dvor. dekrety z 10. VIII. 1733, 29. I., 1. IV., 19. VIII. 1783, 24. IX. 1785, č. 36, 27. II. 1786, 14. III. 1822, č. 6358, 20. X. 1825, č. 28457, a konečně výnos min. kult. a vyuč. z 22. V. 1874, č. 14903). Ve třetí řadě použíti jest jmění filiálního kostela spojeného s farním kostelem nuceným svazkem, pokud má filiální kostel postradatelné jmění. Ve čtvrté řadě hradí náklad na zřízení a udržování h-a katolického titíž konkurenční faktoři jako při stavbě kostelů, totiž patron a přifařenci (dekrety dvor. kanc. ze 24. XII. 1782, č. 283, 29. I. 1783, č. 436, 14. III. 1822, Jaksch sv. 7). Podle těchto předpisů mají přispívati přifařenci buď jednou třetinou nebo mají býti přidržováni k poskytnutí nádenických prací a povozů, kterouž povinnost lze reluovati v penězích, kdežto patron nese výlohy na hmoty a práce řemeslnické. Náklady na katolický hřbitov spojený s filiálním kostelem hradí, není-li postačitelného jmění kostelního, ten, kdo vybírá poplatky h-ní nebo kdo má podle zákonné zvyklosti nésti úhradu nákladu toho, nebo konečně, kdo na udržování dotyčného h-a má zájem. V Čechách platí výše zmíněné předpisy doplněné zák. č. 50/1874 ř. z., na Moravě zák. č. 11/1864 z. z. m., ve Slezsku zák. č. 2/1864 ve znění zák. č. 5/1867 a č. 13/1868 z. z. sl., jež modifikovány jsou vesměs rovněž cit. zák. č. 50/1874 ř. z.
Správa ústavů církve katolické, tedy i jejich h-ů, opatřována jest orgány církevními a to dle církevních předpisů s tím zásadním obmezením, že má zařízena býti všeobecně zásadně tak, aby v ní měli účastenství správce kostela a zástupci těch, kdo jsou povinni hraditi náklady na potřeby kostelní, když jmění nestačí, a kteří podpůrně ručí za závazky kostela nebo zádušního ústavu, tedy tak, aby jmění farních kostelů spravovali správce fary, farní obec a patron kostela společně (§§ 41 a 43 zák. č. 50/1874 ř. z.). Mimo to výslovně zachovává se v mezích výše uvedených biskupům a jejich náměstkům účastenství ve správě jmění církevního v jejich okresu se nacházejícího, jež jim dle nařízení církevních přísluší, pokud tato nařízení neodporují zákonům státním (§ 45 cit. zák.). Podle předpisů o správě jmění církevního a obročního, na nichž se usnesla biskupská konference ve Vídni r. 1856, obstarává správu jmění jednotlivých kostelů a nadací při nich založených duchovní správce kostela s přibráním těch, kdo při nedostatečnosti jmění kostelního neuhrazenou potřebu zcela nebo z části mají platiti (tedy patron a farní obec, § 2 cit. usnesení); biskupovi přísluší vrchní dohled na správu tu (§ 1 cit. usnesení), týž také ustanoví, jaké výdaje správa kostela z výtěžku jmění kostelního pod vlastní zodpovědností a bez vyžádání povolení může činiti. Povolení k výdajům, jež tento obnos převyšují, uděluje biskup vyslechnuv ony, kdož při nedostačitelnosti jmění kostelního neuhrazenou potřebu zcela nebo z části mají platiti (§ 5 cit. usnesení). Mají-li duchovní ústavy, tedy i h., církevně schválené statuty o správě jmění, mají býti ponechány v platnosti (§ 21 cit. usnesení). Z toho vychází, že v případě rozporů mezi členy správy rozhoduje pro církevní forum biskup.
V církevních majetkových záležitostech přísluší státní správě resp. jejím úřadům kultovým právo vrchního dozoru, z něhož však lze vyvozovati jen oprávnění zabrániti nezákonným opatřením správním, nebo vynutiti opatření zákonem předepsaná, nikoliv však samostatně prováděti opatření správní na místě autonomní správy církevní (B. 10988/1897). Nicméně má však státní správa kultová učiniti sama, čeho potřebí k tomu cíli, aby se nahradilo to, co ze jmění kmenového kostelů a ústavů církevních schází (§ 38 zák. č. 50/1874 ř. z.).
Opatření úhrady nákladů na zřízení resp. udržování katolického h-a náleží učiniti nositelům práva h-ního. Státní správě kultové přísluší však z moci úřadu učiniti opatření, aby potřebné náklady byly hrazeny, Hřbitovy.
má-li k úhradě nákladu přispívati některý fond veřejný, jinak jen k požádání zúčastněných stran. V tomto případě má naříditi ústní řízení konkurenční, při němž se má zjistiti, zda jest nákladů těch skutečně potřebí a po té se má hleděti k tomu, aby všichni účastníci se shodli na způsobu úhrady (§§ 55 a 57 zák. č. 50/1874 ř. z.). O tom, je-li nákladů těch skutečně zapotřebí a je-li zřízení, rozšíření nebo oprava h-a nutná, přísluší posouditi úřadům správním podle volné úvahy (B. 2921/1904). Objektivní nutnost zřízení, rozšíření nebo opravy resp. nákladu na ně nelze vyloučiti prostým poukazem na předpis zák. č. 68/1870 ř. z., dle něhož jsou obce povinny zřizovati a udržovati h., poněvadž jednak pouhá povinnost obce na skutečné potřebě církevního h-a ničeho nemění, jednak nutnost ústavu církevního posuzovati jest nejenom s hlediska zdravotního, nýbrž zejména s hlediska potřeb kultových, které odůvodniti mohou i nutnost zřízení katolického h-a vedle h-a obecního.
Konkurenční povinnost patrona omezil však § 32 zák. č. 50/1874 ř. z. v tom směru, že se břemena patronátní nemohou zvětšiti, kdyby se rozmnožily duchovní potřeby obce k určitému kostelu přikázané. Zvýšenou potřebu kultovou lze však předpokládati jen tehdy, a pouze potud, když a pokud v důsledku zvětšení nebo rozšíření farní obce jeví se nutným též zvětšení a rozšíření konkretního ústavu kultového, na nějž se má konkurence vztahovati (B. 5482/1890).
Pro řízení konkurenční platí ovšem též všeobecné předpisy vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
Předpisy o zřizování h-ů platí v celku i pro udržování a rozšiřování h-ů, pročež pod zřizovacími náklady na h. normovanými dvor. dekretem z 20. X. 1825 sb. prov. zák. sv. VII., č. 181, rozuměti jest i náklady udržovací a nutných oprav (B. 10136/1896). Byl-li zřízen hřbitov konfesní všemi přifařenými obcemi, nikoliv jedinou obcí, může uhražen býti náklad podle předpisů obecního zřízení jen, když spojily se přifařené obce ve své vlastnosti místních obcí ke zřízení h-a, jako ústavu obecního (B. 2375/1885, 3808/1887). Bylo-li rozšíření h-a konfesního nařízeno z důvodů veřejně-zdravotních, jest vzešlý náklad hraditi bez ohledu na to, že posavadní hřbitov jest konfesní, nikoliv z církevní konkurence, nýbrž podle předpisů obecního zřízení, a má rozkaz takový čeliti pouze proti obci politické, a nemůže patron býti přidržován ke příspěvku (B. 268/1878), poněvadž nařizuje se tím zřízení veřejného ústavu zdravotního, nikoli konfesního.
Náklady udržování a rozšiřování konfesního h-a nemají se hraditi z prostředků obecních, nýbrž cestou církevní konkurence (B. 2695/1885). Náklady na udržování konfesního h-a, i když týž jest vlastnictvím obce, ale jest dle nadačního ustanovení h-em konfesním, hraditi jest cestou kostelní konkurence (B. 361/1878). Uznají-li správcové jmění kostelního, t. j. ve smyslu § 42 zák. č. 50/1874 ř. z. v souvislosti s min. nař. z 31. XII. 1877, č. 5 ř. z. z r. 1878, přifařené obce, farář a patron nutnost rozšířiti konfesní hřbitov, leží v onom jejich projevu zároveň též projev vůle, aby také nová část h-a, o niž tento byl rozšířen, byla h-em konfesním bez ohledu na to, z jakých pohnutek nutnost rozšíření h-a uznali, zejména i tehdy, byly-li pohnutky ty zdravotnické. Úhradu nákladu na katolický hřbitov má opatřiti podle konkurenčních předpisů farní obec rozdělením na přifařené (B. 3642 A/1905, 1289 A/1902). Tvoří-li ohradní zeď h-a a h-ní kaple na h-ě — nejsouce nezávislé od něho — příslušenství farního kostela, nejsou katoličtí obyvatelé přifařené obce osvobozeni od konkurence na tato zařízení proto, že mají svůj vlastní hřbitov (B. 8726/1895). Náleží-li poplatky za hroby církvi a nikomu jinému, trvá ve smyslu dvor. dekretu z 20. X. 1825 subsidierní závazek konkurenčních faktorů na hražení udržovacích nákladů (B. 10136/1896). Podle platných předpisů má býti použito k úhradě nákladů spojených se stavbami kostelními, tedy i s rozšířením h-a především postradatelného jmění kostelního a může konkurence patrona nastoupiti jen tehdy, není-li tu jmění takového nebo jestliže jmění to k úhradě konkretního nákladu nestačí (Boh. adm. 5510). H., které jsou knihovním vlastnictvím kostela, patří ke stavbám kostelním, na něž při kostelích patronátních zásadně břemeno patronátní se vztahuje, pokud opak není v jednotlivých případech prokázán.
O konkurenci na zřízení resp. rozšíření h-a konfesního rozhodují státní úřady kultové v resortu ministerstva školství a nikoli státní úřady zdravotnické v resortu ministerstva veřejného zdravotnictví ve smyslu §§ 32 a 57, odst. 2., zák. č. 50/1874 ř. z. a dvor. dekretu z 20. X. 1825, č. 28457. Povolané církevní orgány nebo konkurenční činitelé jsou povinni žádati příslušný Hřbitovy.
politický úřad kultový o zavedení konkurenčního řízení podle § 57 zák. č. 50/1874 ř. z. Od ujednání, jež mezi jednotlivými konkurenčními obcemi bylo ohledně zřízení h-a učiněno, nemůže obec jednostranně ustoupiti (B. 4784/1889). Prohlášení správců kostelního jmění jako takových (držitelů farního beneficia, zástupčích orgánů farní obce resp. přifařených obcí místních, patrona) není prohlášením osob soukromých a jen pro jejich osobu, nýbrž prohlášením veřejnoprávních činitelů jako držitele církevního beneficia, držitele práva patronátního, zákonných zástupců farní obce, a zavazují nikoliv jen jejich osoby, jako osoby soukromé, nýbrž — když prohlášení to stalo se bez jakéhokoliv obmezení zejména též bez obmezení časového — též všechny jejich budoucí nástupce v uvedených funkcích. Zejména stihá převzatý závazek patronův každého nástupce v patronátu jakožto veřejnoprávní břemeno patronátní, nechť již břemeno to jest z knih pozemkových patrno či nic, a nechť nový nabyvatel práva patronátního o něm věděl či nikoliv (Boh. adm. 5497).
V. Úprava h-ů. Úprava h-ů náleží zásadně nositeli práva h-ního, který jest však obmezen v tom směru veřejnoprávními předpisy zdravotními, estetickými, etickými, stavebními a předpisy o provozu h-a. Ježto předpisy tyto jsou vesměs rázu policejního, jsou vůči nositeli práva h-ního přípustny na jejich základě příkazy a zákazy zásadně jen, když a pokud nutnost jejich jest konkretními poměry odůvodněna. Předpisy ty uplatňovány jsou zpravidla při povolování zřízení h-ů úřady politickými jednak jako úřady zdravotními jednak jako úřady kultovými, dále úřady stavebními při udílení stavebního povolení se zřetelem na předpisy stavebních řádů a na veřejné zájmy jimi chráněné, zejména komunikační, veřejně-bezpečnostní a estetické.
Podstatnou součástí projektu zřízení h-a i předmětem zkoušení a schválení jsou plány h-ní a statuty.
Dvor. dekret z 23. VIII. a 13. IX. 1784, č. 2591, nařídil, aby h. byly ohraženy zdí a opatřeny křížem.
Zvláštní oddělení na h-ech nejsou ani obligatorně předepsána ani zákonem zakázána. Hlediska, dle kterých zřizují se h-ní oddělení, jsou různá, nesmí však v žádném případě hledisko to odporovati pietnímu pochování zesnulých, jemuž každý hřbitov jest veřejnoprávně určen.
Oddělení h-ní s hlediska náboženského volená jsou přípustna. Již dvor. dekret ze 12. VIII. 1788, č. 1460 (Sb. z. s. sv. XV., str. 945), vyslovil, že v obcích s obyvateli různých náboženství má býti zřízen buď hřbitov společný, nebo podle potřeby více h-ů a že společný hřbitov může býti rozdělen na oddělení určená pro příslušníky jednotlivých vyznání, jinak že pohřbívání má se díti po řadě.
Ani zvláštní oddělení h-ů konfesních pro ony souvěrce, jimž byl církevní pohřeb odepřen, nejsou zakázána.
Zřizovati zvláštní oddělení pro příslušníky různých vyznání není po zákonu povinna ani obec místní, ani farní. Nicméně může se místní obec zavázati, že rozdělí obecní hřbitov na zvláštní oddělení určená pro katolíky a nekatolíky, pro mrtvě narozené a pro samovrahy, neboť zřizování takových oddělení není zákonem zakázáno. Tím, že správa konfesního h-a rozdělí pohřebiště takovým způsobem, že část určenou pro své souvěrce jako takovou označila, nejednala ani proti zrušenému již článku 12. interkonfesního zákona z r. 1868, ani proti § 10 zák. č. 96/1925 Sb., poněvadž v tom nějaká neslušnost ve smyslu citovaných předpisů neleží a to ani tehdy, pochovávají-li se na ostatní části h-a také takové osoby, které nemají nároku na církevní pohřeb dotyčné konfese (B. 4628 A/1906, 3616 A/1905). Otázku, zda smí konfesní hřbitov rozdělen býti tak, že určí se zvláštní oddělení pro jinověrce, jest rozhodovati státním úřadům kultovým, nikoliv úřadům zdravotním (B. 6343 A/1908). Čl. XVI. cís. pat. ze 17. I. 1850, č. 24 ř. z., nařizuje, že pohřbení samovrahů má býti vykonáno na h-ě a v tichosti. Výnosem min. vnitra z 24. VIII. 1873, č. 11627, bylo vysloveno, že pro pohřbívání samovrahů platí výše citovaný předpis pro politické úřady jako norma výlučná, a bylo podotknuto, že ovšem církevnímu orgánu náleží rozhodnouti otázku obřadů církevních.
Dále předpisuje § 14 zák. č. 464/1921 Sb. o pohřbívání ohněm, že popelnice s popelem mají býti ukládány na h-ech, v konlumbáriích nebo na jiných místech k tomu určených pod zemí nebo nad zemí. O ukládání popela z mrtvol na h-ech platí tytéž předpisy jako o pochování mrtvol na h-ech. Nejsou-li místa, v nichž popelnice dle výše uvedeného se ukládají, již schválena podle jiných předpisů, musí místa ta předem schváliti politický úřad. Mají-li Hřbitovy.
tedy popelnice s popelem ukládány býti na h-ě již schváleném buď v jednotlivých hrobech nebo na nich, buď na zvláštní oddělené části h-a již schváleného, není podle tohoto zákona k tomu třeba dalšího schvalování politických úřadů. Zřídí-li se však zvláštní oddělení při h-ě na pozemku, jenž dosud jako hřbitov schválen nebyl, jest ovšem potřebí zvláštního povolení politického úřadu, v kterémžto případě ovšem odpadá schválení pozemku toho jako h-a.
Výnos místodržitelství pro Moravu vydaný v dohodě se zemským výborem ze 4. III. 1875, č. 16 z. z. m., doporučil důtklivě zřizování zvláštních oddělení pro dětské mrtvoly (mimo ty, jež mají býti pohřbeny v rodinných hrobech), ježto hroby dětské činí průměrně pouze jednu třetinu velikosti hrobů pro dospělé.
Není také vyloučeno ani zvláště předepsáno zřizování zvláštních oddělení pro osoby bezkonfesní.
Konečně má podle čes. gub. nař. z 18. V. 1832, č. 19497, býti vyhraženo na h-ě zvláštní místo, kde vykopané kosti mají býti opět zakopány.
Zřizovati hrobky na h-ech jest dovoleno v mezích předpisů h-ních řádů. Z ohledů veřejně-zdravotních vydány byly (Österr. Sanitätsw. roč. 1894) nejvyšší zdravotní radou ve Vídni pro zřizování hrobek na h-ech tyto směrnice: 1. Hrobky na h-ech smějí býti pouze podzemní a býti určeny pouze pro obmezený počet mrtvol. 2. Hrobky buďtež vyzděné a směrem vzhůru tak uzavřené, aby unikání hnilobných plynů na jisto bylo zabráněno. Naprosto hermetický uzávěr směrem dolů a na strany není účelným, poněvadž tím bylo by způsobeno přílišné hromadění plynů ve hrobkách. 3. Hloubka hrobek nemá býti značně větší nežli hloubka obyčejných hrobů. 4. Pochovávání mrtvol může se díti vedle sebe nebo také nad sebou; v tomto případě musí však vrstva země kryjící nejhořejší rakev býti ještě tak vysoká resp. deska hrobková tak těsně uzavírající, aby unikání zapáchajících hnilobných plynů najisto bylo zabráněno. 5. Pochování mrtvol infikovaných ve hrobkách nebrání žádná zdravotní závada, rovněž ne opětnému otevření hrobky za účelem uložení nových mrtvol, ani když toto děje se v době, v níž zetlení dříve uložených mrtvol ještě není skončeno. 6. Hrobky buďtež mezi sebou nebo od jiných hrobů odděleny dosti širokou vrstvou země tak, jak předepsáno jest pro hroby obyčejné.
Mrtvoly mají pochovávány býti zásadně v běžné řadě hrobů, t. j. v každém hrobě má býti pochována pouze jediná mrtvola a sice mrtvola vedle mrtvoly, nikoliv nad sebou. Již dvor. dekret z 5. XII. 1783 nařídil, aby odstraněn byl zlozvyk, že zemřelí jsou pohřbíváni vedle svých příbuzných a nikoliv dle pořadí, čímž se stává, že zpola zetlelá těla bývají vykopávána a pro zdraví škodlivé výpary rozšiřovány. Dále nařídilo čes. gub. nař. z 18. V. 1832, č. 19497, že začátkem každého nového roku má býti při posledním hrobě z minulého roku zaražen dubový kůl s označením roku.
H-ní řády rozeznávají — nehledíc k hrobkám — hroby zvláštní, a sice velké (pro dospělé) a malé, od hrobů společných. Podle statutů h-ních lze zpravidla vyplatiti zachování hrobu přes periodu tlecí, nikoliv však hrobů společných. Statuty může býti stanoveno, že k žádosti rodiny, jíž zvláštní velký nebo malý hrob náleží, v něm lze pohřbíti v různých obdobích další mrtvoly a to i před uplynutím tlecí periody, ovšem za určitých předpokladů. Velikost hrobů byla zásadně určena výše uvedeným dvor. dekretem z 23. VIII. a 13. IX. 1784, č. 2951, a bližší předpisy v tom směru obsahují statuty h-ní.
Přípustnost pomníků vyslovil již výše uvedený bod 7. dvor. dekretu z 23. VIII. a 13. IX. 1784, č. 2951, vytknuv za jejich účel lásku, úctu a vděčnost potomstva k zesnulému. Dále ustanovuje bod 4. dvor. dekretu z 12. VIII. 1788, č. 1460 (Jaksch sv. I., str. 274): Každému jest volno dáti se pochovati s veřejnou výpravou církve, k níž on se přiznával, smí použíti zvonů v místě jsoucích a smí na svůj hrob dáti postaviti přiměřené znamení jeho vyznání, aniž by sobě nebo příslušníkům svého vyznání přivlastňoval tím zvláštní právo na úkor jiné církve, a nesmí duchovní ani obec jiného náboženství, jíž vlastně hřbitov patří, tomu klásti překážky, ani nesmí odstraňovati na hrobě postavená znamení, jež pokládají se za karakteristické v zemi obvyklé znaky církve, k níž zesnulý se přiznával. Obmezení, že pomníky smějí býti zřizovány pouze při obřadních zdech a nikoliv uvnitř h-a, vyslovené v bodě 7. dvor. dekretu z 23. VIII. a 13. IX. 1784 netrvá více po právu (B. 6576 A/1909, 5916 A/1908, 4919/1889). Toto zákonem zaručené právo nemůže býti nikomu zásadně odňato. Při umístění pomníků a jich ozdob a nápisů jde však ještě o jejich ráz estetický Hřbitovy.
a etický, zejména se zřetelem k vážnosti a pietnímu významu h-a, jde dále o rozměry a stabilitu pomníků se zřetelem na poměry komunikační a bezpečnostní. Bdíti nad tím, aby pomníky těmto veřejným požadavkům plynoucím z veřejnosti účelu h-ního vyhovovaly, jest v prvé řadě povinností h-ní správy. Táž jest proto zásadně oprávněna učiniti postavení pomníků závislým na předchozím jeho zkoumání a nepřipustiti umístění pomníků z veřejných ohledů závadných. Ve výkonu práva postaviti pomník na hrobě nemůže však h-ní správa omezovati zájemníky dle volné úvahy, nýbrž jen potud, pokud výkon práva sám by byl protiprávný nebo protizákonný. Ustanovení h-ních statutů, že pomníky a kříže lze postaviti na hrobech jen se svolením správy h-ní, jest nezákonné a nezavazuje, poněvadž svolení jako paušální podmínka odporuje výše citovanému zákonnému předpisu. Může tedy h-ní správa nepřipustiti postavení pomníků resp. uložiti určité podmínky jen z důvodů policejních výše uvedených. Právo předchozího zkoumání a vyslovení přípustnosti obrazů i slov, jež na náhrobku mají býti umístěny, aby nevhodnými nápisy nebo obrazy nebyla porušena zvláštní úcta povinná místu zesnulých, nedává však obci právo podle svého volného uvážení případ od případu zařízení ta povolovati nebo zakazovati, jest jí tím jen umožněno, aby zkoumala, zdali žádané zařízení neodporuje veřejným ohledům, tedy snad požadavkům provozu h-ního, estetiky nebo piety. Veřejné užívací právo ke hrobu a osobní svoboda mohou býti obmezeny jen s vyššího hlediska, zejména s hlediska veřejného pořádku. Proti témuž může býti sice obsah nápisu, nikoliv však jazyk (Boh. adm. 4037, B. 6221/1891, 5486/1890, 3659/1887). Ježto dále není žádného zákonného omezení, ve kterém jazyku nápis na pomníku má býti sepsán a ježto otázka jazyka nespadá ani do výše uvedené sféry policejních zřetelů výše uvedených, není žádné obmezení v tom směru přípustno. Nemůže tedy ani státní úřad, ani obec politická, ani farní, a to ani jako nositelka práva h-ního, ani jako vlastnice pozemku h-ního předpisovati nebo zakazovati určitý jazyk nápisů na pomnících. Obmezení takové obsažené ve statutech jest nezákonné a nezavazuje. H-ní správa ani obecní ani církevní nemůže se v tom směru opírati ani o usnesení obecního zastupitelstva, podle něhož smějí býti nápisy firemních tabulí, reklam atd. v obci jen v určitém jazyku, poněvadž obecní zastupitelstvo není k tomu ohledně h-ních nápisů příslušno, a nemůže se obec politická dovolávati ani toho, že jest vlastnicí h-a, poněvadž dokud hřbitov trvá, zůstává obecní hřbitov po dobu jeho věnování — přes to že pozemek jest ve vlastnictví soukromém — podroben předpisům veřejného práva platným pro veřejné h. (B. 9266/1912, 8661/1912, 6576 A/1909, 5916 A/1908, 14623/1900, 6221/1891, 4919/1889).
V právu umístiti pomník nebo náboženské v zemi obvyklé karakteristické znamení na hrobě zaručeném dvor. dekretem z 23. VIII. a 13. IX. 1784, č. 2591, a dvor. dekretem z 12. VIII. 1788, č. 1460, zahrnuto jest i právo úpravy a výzdoby rovu způsobem odpovídajícím místnímu obyčeji a náboženským zvyklostem (in maiori minus continetur). I tu tedy stihá správu h-ní zákonná povinnost nebrániti zásadně majitelům hrobů, aby úpravou jich, pokud není v odporu s obyčejem v zemi zachovávaným, podle své vůle, jak to odpovídá jejich náboženskému smýšlení a citům, uctili památku zesnulého. Také výkon tohoto práva může býti s hlediska policejního vázán na předchozí zkoumání správou h-ní, jednak co do otázky místního obyčeje a náboženské zvyklosti společnosti náboženské, jíž zesnulý náležel, jednak co do estetických, etických, zdravotních a bezpečnostních policejních zřetelů. Policejní obmezení volnosti jednotlivce jest i tu však přípustno jen potud, pokud jest ho nezbytně třeba k zachování veřejného pořádku. Ustanovení statutů h-ních odporující tomuto zásadnímu právu nebo jdoucí za meze těchto policejních zřetelů jsou nezákonná a nezávazná (Boh. adm. 4037).
Umrlčí komora jest zpravidla příslušenstvím h-a a jest v tom případě příslušenstvím ústavu kultového nebo obecního.
Již dvor. rozhodnutím ze 7. III. 1771 bylo nařízeno, že při každém farním nebo lokálním kostele, kde nalézá se hřbitov, má býti prostorná umrlčí komora, do níž mají dopraveny býti mrtvoly, které nemohou býti ponechány v jejich bytech, aby tu 48 hodin po svém zesnutí ležely. Podle tohoto předpisu jest tedy náboženská obec jako nositelka práva h-ního povinna zříditi a udržovati na svém h-ě jako jeho příslušenství komoru umrlčí.
§ 3, lit. d), zák. č. 68/1870 ř. z. byla obcím v samostatné jejich působnosti uložena zdravotně-policejní povinnost zřizovati a chovati v dobrém způsobu komory
Slovník veřejného práva českosl. 53 Hřbitovy.
umrlčí a dohlížeti k nim. Zák. č. 332/1920 a č. 236/1922 Sb. byla však tato policejní působnost přenesena na stát, při čemž náklady zřízení a udržování umrlčí komory zůstaly však nadále uloženy obci stejně jako ohledně h-ů, jak uvedeno výše v oddílu IV. pod č. 1. I tato povinnost obce jest pouze podpůrná a postihuje obec jen tehdy, když zdravotně-policejnímu požadavku není vyhověno jinou zdravotně vyhovující umrlčí komorou v obci. Uložením této supletorní povinnosti obcím nebyla však zrušena primérní výše uvedená a s držbou konfesních h-ů spojená povinnost náboženských obcí jako majitelů h-ů při farních a lokálních kostelích zřizovati tamtéž umrlčí komory, vyslovená výše cit. dvor. rozhodnutím. Proto nemůže obec býti zavázána ke zřízení umrlčí komory, která jeví se nutnou nikoliv pro nedostatek tohoto zdravotního zařízení v obci vůbec, nýbrž pouze z toho důvodu, že zřízen byl v obci na určitém místě hřbitov některou náboženskou obcí nebo jiným interesentem (B. 5139/1890). Existence náboženského h-a a náboženské umrlčí komory při něm nevylučuje ještě zdravotní potřebu obce zříditi samostatnou umrlčí komoru, byť by h-a obecního ještě potřeba nebylo (B. 4920/1907). Pro rozhodnutí o konkurenci v příčině zřízení umrlčí komory jest podstatným zjištění skutečnosti, jde-li o zřízení umrlčí komory náležející ke h-u obecnímu nebo ke h-u katolickému (B. 619 A/1901). Předpisy konkurenční platné pro h. platí také pro umrlčí komory jako jejich příslušenství, jelikož uzná-li se právní kvalifikace h-a za konfesní, má tuto povahu i umrlčí komora jako pouhá jeho součást (B. 1837 A/1903). Z pouhého faktického spoluužívání obecního h-a, o němž nebylo prokázáno, že jest společným ústavem ve smyslu obecního zřízení, jinou obcí nelze ještě vyvozovati konkurenční povinnost této obce spoluvydržovati umrlčí komoru, pokud není prokázáno, že táž jest společným zdravotním ústavem obcí ve smyslu obecního řádu (B. 2199 A/1903). Pokud jde o zařízení a úpravu umrlčích komor, má táž podle dvor. dekretu z 25. II. 1797, č. 7453, býti vystavěna z kamene, opatřena okny s drátěnou mříží a kamny, aby v zimě zabráněno bylo zmrznutí zdánlivě mrtvých; na podlaze komory má býti umístěna podložka šest až sedm palců vysoká, aby tam rakve postaveny býti mohly. Mrtvoly mají býti položeny v otevřených rakvích a ruka mrtvoly spojena býti drátem nebo šňůrou se zvonkem umístěným v bytu nejblíže bydlících (hrobaře). Komora, v níž mrtvola jest umístěna, budiž v noci osvětlována, dveře její zvenčí tak uzavřeny, aby zevnitř lehce otevřeny býti mohly.
Byt hrobníkův má podle čes. gub. nař. z 18. V. 1832, č. 19497, býti v blízkosti h-a za účelem snazšího dozoru.
Nutnou evidenci provozu h-ního zabezpečiti jest z ohledů veřejných aspoň řádnými plány h-ními obsahujícími vyznačení řad a čísel hrobek, rodinných hrobů i hrobů obyčejných souhlasící se skutečným označením jejich na h-ě, dále chronologickým seznamem pohřbených i abecedním indexem pohřbených a konečně knihou, do níž zapíše se kdy, kde a která mrtvola na h-ě jest pochována.
VI. Užívání h-ů. H. jako veřejné ústavy určené pietnímu pohřbívání, pietním obřadům a projevům vůči zesnulým a pochovaným jsou zásadně veřejně přístupny. Ovšem jest správa h-ní oprávněna upraviti vlastními předpisy způsob návštěvy h-a, avšak jen se zřetelem na vážnost a pietní účel h-a. Předpisy o návštěvě h-a jeví se tedy jako bližší provedení zákona. Tak příkladně zakazují předpisy h-ních statutů hry, povykování, kouření, vodění psů, obchodování a určují dále dobu otevření a uzavírání h-a. H-ní správa nemůže však činiti návštěvu h-a závislou na podmínkách, které těmito veřejnými ohledy nejsou odůvodněny. Výnos min. kultu a vyučování z 18. II. 1888, č. 3051, určil, že návštěva ani konfesních h-ů jako veřejných ústavů nemůže býti učiněna závislou na zaplacení daně náboženské. Mimo to zák. č. 96/1925 Sb. výslovně dovolil pohřební obřady, projevy, které však nesmějí obsahovati urážky náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří, a kvalifikoval činy tyto jako politické přestupky trestné policejními úřady. Pojem urážky nelze ztotožňovati s pojmem urážky dle zákonů trestních trestané soudy dle sazeb těchto zákonů. Rozhodnutí otázky, zda určité užívání h-a ať správou h-ní nebo veřejností jest v odporu se zasvěcenou povahou h-a a má býti jako takové zakázáno, povolány jsou úřady politické jakožto úřady kultové (B. 8435/1895).
H. určeny jsou k pohřbení mrtvol za účelem zetlení. Mrtvolami rozuměti jest nejen celá lidská těla, nýbrž i jejich části bez rozdílu, ve kterém stadiu tlení mrtvola se nalézá. Pohřbením má býti právě zetlení mrtvol provedeno a bylo by přímo Hřbitovy.
protismyslné, pochování mrtvoly na h-ě proto zakázati, že tlení již počalo nebo silně pokročilo; také zpopelněné zbytky člověka, jenž při požáru přišel o život, jsou způsobilé býti pohřbeny na h-ě (B. 10811 A/1915). O ukládání popelu z mrtvol, které byly v krematoriích spáleny, na h-ech vůbec platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na h-ech (odst. 2., § 14, zák. č. 464/1921 Sb.).
Již dvor. dekret z 12. VIII. 1788 ustanovil, že příslušníci náboženství, kteří nemají vlastního h-a v obci, mohou býti pochováni na h-ě jiného náboženského vyznání a že mají volbu dáti se pohřbíti na kterémkoliv h-ě jiného vyznání, nebo že podle svého přání mají býti pohřbeni na nejbližším h-ě svého vyznání, a ustanovil dále, že cestující, náležející k vyznání v zemi netolerovanému, musí rovněž býti přijati na hřbitov bez rozdílu, je-li společný nebo zvláštního vyznání náboženského. Výnos min. kultu a v. z 31. I. 1876, č. 1240, vyslovil, že obec nemá výlučného práva, aby mrtvoly osob v ní zemřelých byly pochovány na h-ě obcí zřízeném, naopak jest osadníkům volno dáti se pochovati na svém katolickém h-ě.
Správa h-a obecního jest povinna poskytnouti hrob každému, kdo v jejím území zemřel, neboť každému obyvateli obce, třebas jen přechodnému, přísluší právo užíti obecního ústavu podle stávajících předpisů, obec nemá však práva domáhati se toho, aby kdokoli byl na jejím h-ě pohřben.
Správa h-a konfesního smí podle odst. 2. a 3. § 10 zák. č. 96/1925 Sb. odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém h-ě jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala, nebo mrtvola byla nalezena, h. obecní, nebo h. určený pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil; avšak pohřbení v rodinném hrobě nesmí správa h-a konfesního ani v těchto případech odepříti. Je-li pak v politické obci více náboženských h-ů jiných konfesí, než ku které zemřelý patřil, ale žádný obecní, pohřbí se zemřelý na h-ě podle přání toho, kdo objednává pohřeb. Z těchto ustanovení plyne: Správa obecního h-a té místní obce, kde smrt nastala nebo kde mrtvola byla nalezena, nesmí v žádném případě odepříti pohřbení. Správa náboženského h-a nesmí odepříti pohřbení mrtvoly svého souvěrce v žádném případě, neboť výjimečné ustanovení o přípustnosti odepření vztahuje se výslovně pouze na jinověrce. Dále zákonná podmínka odepření „je-li v obci hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil“ předpokládá povinnost správy tohoto h-a připustiti v každém případě pohřbení svého souvěrce. Správa konfesního h-a nesmí odepříti pohřbení na svém h-ě ani jinověrci, není-li tu h-a obecního nebo h-a konfese zemřelého.
Právo volby h-a přísluší pak v případě koexistence h-a obecního a h-a konfese zemřelého jen vůči těmto dvěma h-ům, kdežto správy h-ů všech ostatních konfesí mohou v tomto případě pohřbení odepříti; právo volby h-a přísluší pak dále v tom případě, když není tu ani h-a obecního, ani h-a konfese zesnulého, vůči správám h-ů všech cizích konfesí. Právo volby jest pak vyloučeno tehdy, existuje-li v obci jen hřbitov obecní, nebo jen hřbitov konfese zemřelého a vedle něho h. cizích konfesí. Není tedy odst. 3. § 10 cit. zák., který tvoří pouze logický závěr z odst. 1. a 2., co do výpočtu podmínky práva volby úplný.
Tomu pak, komu nelze odepříti pohřbení vůbec, nelze odepříti ani slušné pohřbení podle odst. 1. cit. zák. Týž praví všeobecně, že nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení ani je zakazovati ani rušiti. Tato povinnost vztahuje se ovšem v prvé řadě na správy konfesních h-ů, jak plyne ze slov „nesmějí obsahovati urážky náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří“, dále z účelu zákona upraviti vzájemné poměry mezi náboženskými vyznáními vůbec. Na h. obecní se proto ustanovení tato vůbec nevztahují, poněvadž výslovně se normují jen poměry „hřbitova náboženské obce, jíž hřbitov patří“. Slovo nebrániti jest poněkud úzké, neboť správa h-a musí učiniti i positivní opatření potřebná zejména k poskytnutí hrobu. Legitimace k volbě h-a a uplatnění práva slušného pohřbení přísluší tomu, kdo objednává pohřeb.
Obsah práva slušného pohřbení určuje zákon takto: 1. Pohřbení v rodinném hrobě. Pojem rodinného hrobu nebyl zákonem určen, je to zajisté v prvé řadě rodinná hrobka, ve druhé řadě rodinné hroby, které jsou zakoupeny na delší dobu, než je doba tlecí. Takovým zakoupením vzdává se h-ní správa volné jí jinak disposice hrobem po uplynutí normální doby tlecí a to na dobu smluvně určenou. 2. Pohřbení ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého zřízeném se souhlasem politického úřadu I. stolice, nebo, není-li takového oddělení, Hřbitovy.
v běžné řadě hrobů. Jest otázka, zdali zvláštním oddělením pro souvěrce zemřelého jest rozuměti zvláštní oddělení zřízené „výlučně jen pro souvěrce zemřelého“, či též zvláštní oddělení pro jinověrce vůbec. Prvý výklad opírá se o závěr, že oddělení určené pro jinověrce vůbec není ještě zvláštním oddělením pro souvěrce zemřelého, nýbrž společným oddělením určeným pro souvěrce i nesouvěrce téhož, a že, kdyby zákonodárci bylo bývalo stačilo pro pojem slušnosti pohřbení v oddělení pro jinověrce, byl by užil přímo slov „ve zvláštním oddělení pro jinověrce zřízeném se souhlasem...“ Důsledkem tohoto výkladu bylo by nadále nepřípustným a neslušným pohřbení v oddělení společném pro jinověrce, nesmělo by se tedy dosavad již zřízených takových oddělení nadále vůbec užívati, a musilo by se pochovávati vůbec jen v běžné řadě hrobů mezi příslušníky církve, jíž hřbitov patří, nebo musilo by býti zřízeno tolik zvláštních oddělení se schválením politického úřadu, kolik lze předvídati náboženských vyznání. Nelze nahlédnouti, proč by vždy a za všech okolností musilo býti pokládáno za neslušné pohřbení jinověrce v běžné řadě hrobů na oddělení jinověreckém h-a konfesního, když na h-ě obecním rozděleném případně na katolíky a nekatolíky by to pojmu slušnosti odpovídalo a bylo dovoleno. Kdyby zákon byl býval chtěl vědomě těmto důsledkům, byl by se zajisté musil těmito otázkami zabývati. Z důvodové zprávy vládního návrhu č. t. 5129/1925 posl. sněm. jest pouze zřejmo, že prvý odstavec tohoto paragrafu odpovídá v celku znění resp. tendenci § 22 zák. čl. LIII/1868 (který zněl: „Na h-ech mohou členové různých náboženských vyznání promíšeně a bez překážek býti pohřbíváni“) a zaručuje slušný pohřeb na kterémkoliv h-ě bez ohledu na náboženské vyznání zemřelého. Druhý odstavec tohoto paragrafu vyjadřuje přesněji to, co čl. 12. zák. č. 49/1868 ř. z. Odstavec třetí jest doplňkem odstavce druhého, odstavec čtvrtý obsahuje trestní sankci na přestupky prvých tří odstavců. Zpráva ústavně-právního výboru posl. sněm. č. t. 5136/1925 uvádí k § 10: „Dále upravuje návrh v § 10 užívání konfesních h-ů. Upravení to bylo již dávno žádoucí, ježto v tom směru dopouštěly se církve resp. jich representanti často značných přehmatů. Bezvěrci, po případě jinověrci pohřbíváni sice na konfesních h-ech, ale na potupných postranních místech, při čemž odpíráno bylo nejprimitivnější uctění památky zesnulého. Také popel zemřelých nebyl připouštěn k pohřbení na konfesních h-ech, jmenovitě na h-ech katolických. V tom směru pravidelně teprve druhá nebo třetí instance musila rozhodovat a také toto rozhodování nebylo vždy stejné.“ Zpráva ústavně-právního výboru a výboru kulturního č. t. 2133/1925 senátu N. S. uvádí k témuž paragrafu: „§ 10 mluví o pohřbívání ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého zřízeném se souhlasem politického úřadu I. stolice. Bylo by záhodno, aby politické úřady revidovaly tato zvláštní oddělení, zdali vyhovují i nynějším požadavkům slušného pohřbení, a není-li stížnosti na někdejší vykázání pohřebního místa. Předností § 10 jest, že definuje přesně, co se rozumí slušným pohřbením. Za Rakouska bývaly četné spory o slušné pohřbení, které musily býti řešeny rozhodováním politických úřadů, jelikož bylo odpíráno pohřbení v řadě a pohřební výkon podle obřadu té které církve. Zvláštní oddělení pro souvěrce zemřelého, jež tento paragraf připouští, smí býti zřízeno se souhlasem politického úřadu. Tento souhlas politického úřadu poskytuje záruku, že tato zvláštní oddělení nebudou zřízena na místě potupném.“ Ačkoliv se zde mluví stále o zvláštním oddělení pro souvěrce zesnulého, nevyplývá přece z těchto důvodových zpráv, že by pohřbení na oddělení pro jinověrce schváleném politickým úřadem bylo nepřípustno. Lze tedy souditi, že slušným pohřbením rozuměti lze nejen pohřbení ve zvláštním oddělení zřízeném pro souvěrce zemřelého, nýbrž i ve zvláštním oddělení pro jinověrce vůbec, pokud zřízeno bylo se souhlasem politického úřadu, takže jinověrec má nárok na pohřbení v běžné řadě hrobů, jen není-li tu žádný z těchto případů. Výklad tento jest bližší posavadnímu vývoji, stačí důvodovým zprávám a nepůsobí obtíže se zřetelem k existujícím již schváleným oddělením pro jinověrce. Spornou otázku rozhodne teprve prakse. § 10 nemluví o případu, kde souvěrec náboženské společnosti, jíž hřbitov patří, má býti pohřben na zvláštním oddělení vyhraženém oněm souvěrcům, kterým byl odepřen církevní pohřeb. Ani pohřbení na takovémto oddělení nelze pokládati za neslušné, neboť je tu zvláštní oddělení pro souvěrce zemřelého. Je-li tedy toto oddělení schváleno politickým úřadem, není ani v tomto případě nároku na pohřbení v běžné řadě hrobů.
Pokud jde o souhlas politického úřadu, Hřbitovy.
nerozeznává zákon mezi souhlasem daným před nebo po účinnosti zák. č. 96/1925 Sb., a stačí tedy i souhlas daný před účinností cit. zákona.
Otázka, zda v konkretním případě splněn byl právní nárok na slušné pohřbení na konfesním h-ě, není věcí volného uvážení správy h-ní, nýbrž otázkou právního rozhodnutí (B. 3616 A/1905).
3. Za integrující součásti slušného pohřbení prohlásil § 10 umístění náhrobku, pomníku a jiných zařízení památce zemřelého sloužících, jakož i výkon pohřebních obřadů a pohřebních projevů, které ovšem nesmějí obsahovati urážky náboženské obce (společnosti), jíž hřbitov patří.
Přes to, že zákon tento má za účel upraviti vzájemné poměry náboženských vyznání mezi sebou a nemíní tedy zásadně upraviti poměr příslušníka k jeho vlastní církvi, dlužno ze všeobecného znění § 10 („nikdo“) souditi, že i souvěrci přísluší podle něho právo na slušné pohřbení na h-ě souvěreckém, tedy zejména i na pomník, náhrobek a pod. vůči správě h-a souvěreckého. Pokud jde ovšem o právo církve odepříti církevní obřady svému příslušníku při pohřbu, nebylo na tomto právu ničeho měněno.
Právo jednotlivého hrobu velkého trvá deset, dětského podle statutu zpravidla pět let. Po uplynutí této tlecí periody právo hrobu takového zaniká. Právo hrobu rodinného, t. j. takového, jehož užívání jest zakoupeno na delší dobu než jest doba tlecí, trvá zpravidla po dobu smluvenou. Smlouvy ty nejsou uzavírány se správou h-ů jako vlastnicí h-ů, nýbrž jako s nositelem veřejného práva h-ního, tedy orgánem veřejného ústavu a to o věcech spadajících do rámce veřejného účelu tohoto ústavu upraveného obligatorními předpisy veřejnoprávními. Účelem smlouvy té jest, aby h-ní správa vzdala se za určitý poplatek vůči nabyvateli určitého oprávnění veřejného, a aby při tom byly bližší podrobnosti užívání hrobu rodinného v mezích veřejnoprávních předpisů sjednány. Předpokládá to ovšem, že vzdání nevztahuje se na ona veřejná práva, jichž vzdání se jest na odpor předpisům práva veřejného. Správa h-ní nevystupuje v této smlouvě jako svobodná rovnomocná smluvní strana podle práva soukromého, nýbrž jako orgán veřejné správy povinný tuto vykonávati v mezích ležících v okruhu veřejného účelu ústavu h-ního. Nemůže tedy h-ní správa vázati kontrahenta podmínkami ležícími mimo zmíněný okruh nebo dokonce jemu odporujícími, ani nemůže uzavření dotyčné smlouvy odmítnouti z důvodů libovolných nebo proto, že strana nechce přistoupiti na podmínky, jimiž má býti obmezen zákonem jí zaručený nárok na veřejné používání h-a nebo na podmínky ležící mimo zmíněný okruh. Nejsou tedy smlouvy ty soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní.
Obec nemůže užívání hrobu upravovati podle soukromoprávních předpisů o koupi, nýbrž musí svůj veřejný ústav h-ní dáti v užívání svým obyvatelům, při čemž jest jí pouze ponecháno, aby v mezích zákonů určila podmínky, jež oprávněny jsou účelem ústavu (poplatky za přenechání míst, policejní předpisy o výzdobě hrobů, o postavení památníků nebo náhrobků). Obec zřizujíc a upravujíc obecní hřbitov vykonává část veřejné správy zákonem jí přikázané. Poměr mezi obcí v této její funkci a uživateli h-a jest ovládán proto výhradně právem veřejným, a nelze se pro otázku rozsahu užívacích práv majitelů hrobů vůči obci — snad s poukazem na § 504 ob. z. o. — odvolávati na předpisy občanského zákoníka o soukromém právu užívacím k cizí věci.
Hroby tak zvané soukromé ať jednotlivců nebo rodinné nelze posuzovati jinak, než hroby ostatní, nelze je posuzovati zejména podle ustanovení všeobecného občanského zákona o smlouvách, a nelze proto přiznati v těchto případech h-ní správě právo, aby při získávání takového místa kladla podmínky jí za vhodné uznané, s poukazem na to, že nabyteli jest volno podmínky přijati nebo od nabytí soukromého hrobu ustoupiti. Také tyto hroby jsou součástí veřejného h-a a jsou přístupny podle řádu h-ního, pokud ovšem týž po právu stává. Ustanovení h-ního řádu o povinnosti určitého jazyka na náhrobcích však nestává po právu a může kdykoliv z dozorčího práva státních úřadů býti zrušeno (B. 9266 A/1912).
Správa h-ní může ovšem uplatniti v těchto smlouvách i zvláštní zřetele veřejné správy v příčině užití h-a konkretním hrobem, které vyplývají z veřejného účelu h-ního, a to nejen zákazy, nýbrž i positivními předpisy, které jsou v tom směru bližším rozvedením všeobecných norem veřejnoprávních, a může tedy zejména určovati podmínky, za kterých poskytuje se užívání rodinného hrobu a může ukládati smluvní straně ještě zvláštní povinnosti, ovšem jen potud, pokud zachování Hřbitovy.
jich jest v zájmu úspěšného provozu ústavu h-ního nezbytně třeba (B. 9266 A/1912, Boh. adm. 4037). Nelze zejména ukládati stranám povinnost, aby hroby a hrobky daly okrašlovati živnostníky k tomu způsobilými nebo oprávněnými (B. 5486/1890). Nelze h-ní správě vyhražovati si smluvně ošetřování, obkládání, zalévání nebo okrašlování hrobů, zřizování kamenných rovů nebo náhrobků vlastními orgány (Boh. adm. 4037). Tím méně lze smluviti, že uživatel nesmí beze svolení h-ní správy postaviti na rodinném hrobě jakýkoliv pomník nebo náhrobek nebo vůbec tam něco sázeti.
Ježto smlouvy ty jsou veřejnoprávními, nenáleží rozhodovati o sporech mezi h-ní správou a uživatelem z této smlouvy vzniklých soudům, nýbrž úřadům politickým jako úřadům zdravotním nebo kultovým. Řízení správní a exekuční bylo upraveno vlád. nař. z 13. I. 1928, č. 8 Sb. Rovněž nemůže s právními účinky býti smluveno, že o sporech z těchto smluv rozhodovati mají orgány samosprávné s konečnou platností, nebo orgány církevní, nebo snad rozhodčí ve smyslu civilního řádu soudního, nebo konečně soudy. Rovněž nelze vázati smlouvu na určitá náboženská vyznání uživatelů, nelze z použití smlouvy vylučovati osoby, které nemají nároku na církevní pohřeb, nebo osoby, které byly zpopelněny.
Poskytnutí místa pro hrob nebo hrobku není zřízením vlastnického práva k příslušné části h-ního pozemku (B. 3659/1887).
Hroby, náhrobky, pomníky jakož i trvalé ozdoby zůstávají vlastnictvím toho, komu náležely před jich postavením resp. jejich dědicům. Vlastníci jsou povinni udržovati věci tyto v řádném, účelu h-a odpovídajícím stavu. Ozdoby hynoucí zničí h-ní správa.
Ježto však věci tyto jsou součástí hrobů, jsouce s nimi v trvalé souvislosti, jsou účastny téže ochrany jako h. samy, pokud ovšem toto spojení trvá. Proto nepatří hrobky, náhrobní kameny, jakož i výzdoby, pokud jsou v souvislosti s hrobem, k věcem právního obchodu a jsou tedy vyloučeny i z exekuce (Glaser-Unger-Walter XXXIII 15525, 6677/1877, 15562/1895). Z téhož důvodu mají statuty h-ní resp. smlouvy ustanovení, podle něhož postup h-ního místa jest nepřípustný.
Právo na pohřební místo zaniká uplynutím času nebo zrušením h-a.
Pokud ovšem jde o věci, které nespadají do okruhu veřejného účelu h-a, kde tedy nevystupuje správa h-ní jako nositel veřejného ústavu, nýbrž jen jako každý jiný soukromoprávní dodavatel, kde uživatel nevystupuje jako veřejným právem chráněný právní subjekt, není volnost stran co do soukromoprávních jednání vyloučena; smlouvy takové (o zalévání a obkládání hrobů, dodávání osvětlení a výzdob) ovšem nemohou pro obor práva veřejného resp. pro veřejnoprávní poměr mezi správou h-ní a uživatelem h-a založiti žádných právních účinků.
Vybírání poplatků h-ních, t. j. poplatků za veřejnoprávní užívání h-a obecního má svůj podklad v § 28 zák. č. 329/1921 Sb. a v § 3 zák. č. 77/1927 Sb. Dle nich mohou býti poplatky odstupňovány podle míry užívání dotyčného zařízení, úřední činnosti dotyčného orgánu obecního, a kde to odpovídá povaze poplatku i se zřetelem k berní mohoucnosti subjektu a k tomu, je-li tento veřejnoprávními ustanoveními nucen dotyčného zařízení užívati. O vybírání takových poplatků vydati jest dotyčnou obcí pravidla, pokud se tak dosud nestalo. Vláda byla zmocněna, aby pro příště vydala vzorná pravidla pro hlavní druhy poplatků a určila podle potřeby i nejvyšší jejich míru. Pokud pravidla v obci usnesená odpovídají těmto vzorným pravidlům, povoluje vybírání poplatků a schvaluje pravidla vyšší dohlédací úřad (§ 48 zák. č. 329/1921 Sb.); jestliže se od nich odchylují nebo přesahují míru nejvýše přípustnou, potřebí jest svolení vlády. Podle § 3 cit. zák. č. 77/1927 Sb. má okresní výbor pokud se týče zemský výbor, nestačí-li zákonem připuštěná výše přirážek, naříditi obci podle potřeby vybírání vhodných obecních dávek a poplatků, pro něž vydána vládou pravidla, nebo zvýšení sazeb zavedených již takovýchto dávek a poplatků do nejvyšší pro ně přípustné míry. Rovněž může úřad ten, připoje osnovu příslušných pravidel, navrhnouti vládě povolení takových dávek a poplatků, pro něž nejsou vydána vládou pravidla, jež však se zřetelem k pravděpodobnému čistému výtěžku mohou míti pro finanční hospodářství obce značnější význam. Tato opatření úřadů výše uvedených nahrazují pak v příčině poplatků usnesení zastupitelských sborů i povolovací řízení. Podle § 44 zák. č. 329/1921 Sb. přísluší — pokud není v pravidlech o vybírání h-ních poplatků nic jiného stanoveno — obecnímu starostovi předepsati poplatek a vybrati Hřbitovy.
jej obecními orgány. Proti platebnímu rozkazu podati lze odvolání, o němž rozhoduje obecní zastupitelstvo. Odvolání nemá účinku odkládacího. Z rozhodnutí obecního zastupitelstva možno se odvolati k bezprostřednímu úřadu dohlédacímu (§ 48 cit. zák.), jehož rozhodnutí jest konečné. Poplatky včas nezapravené dobývá obecní starosta. O řízení exekučním platí táž pravidla jako pro dobývání nezaplacených daní přímých. Poplatky promlčují se podle předpisů o promlčení přímých daní. Výkon nesmí býti vázán na předchozí zaplacení poplatku. Obecní chudí jsou od poplatků těch osvobozeni. Poplatky za veřejnoprávní užívání h-a obecního jsou tedy veřejnoprávními.
Vybírání poplatků h-ních na h-ech katolických má svůj původ v předpisech církevních, kde jsou počítány k poplatkům štolovým a s nimi společně upravovány. Poplatky h-ní nelze však čítati právně k poplatkům štolovým, poněvadž tyto určeny jsou duchovnímu správci za určité úkony ke zvýšení jeho příjmu, kdežto ony platí se za použití církevního ústavu a plynou do kostelního jmění. Zejména nejsou katolické poplatky h-ní placeny za pohřeb a nenáležejí proto do 2. odstavce § 23 zák. č. 50/1874 ř. z., kterýžto odstavec zrušen byl § 6 zák. č. 122/1926 Sb. H-ní poplatky katolické náležejí do 1. odstavce § 23 zák. č. 50/1874 ř. z., jenž zabezpečuje vymáhání politickou exekucí těm dávkám a jiným plněním k účelům církevním, jež náboženským příslušníkům s přivolením vládním byly uloženy. Požadavek přivolení vládního jest nutným pro politickou exekuci, nikoliv však k platnosti dávkového řádu. Poplatky h-ní však jako integrující část veřejného ústavu h-ního vyžadují schválení politického úřadu. Vedle toho pak právo státního dozoru na církevní jmění katolické vyhražené v § 38 cit. zák. vztahuje se i na poplatkový řád h-ní jako na řád církevního ústavu, jehož kmenové jmění má býti zachováno a má státní úřad bdíti i nad tím, aby vybírání poplatků h-ních bylo též upraveno se zřetelem na tento účel.
Ježto tedy katolické poplatky h-ní nejsou poplatky štolovými, nelze dovozovati, že h-ní řády katolické ohledně změny poplatků nepodléhají se zřetelem k tomu, že § 6 zák. č. 122/1926 Sb. zrušil předpisy o poplatcích štolových, nadále schválení nadřízeného politického úřadu ani přivolení vládnímu ve smyslu 1. odstavce § 23 zák. č. 50/1874 ř. z.
Poplatky h-ní nejsou dávkami plynoucími ze všeobecného důvodu příslušnosti ke katolické církvi ve smyslu § 55 zák. č. 50/1874 ř. z., a nejsou ani dávkami spadajícími pod ustanovení § 8 zák. č. 96/1925 Sb., jež by katolickou správou h-ní nemohly býti žádány neb vymáhány od příslušníků jiné církve neb náboženské společnosti.
Vybírání poplatků na h-ech evangelických augšp. a helv. vyznání a českobratrské církve evangelické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku opírá se o zmocnění § 10 cís. pat. z 8. IV. 1861, č. 41 ř. z., podle něhož lze státní úřady žádati o ochranu a pomoc při dobývání příspěvků na jejich kultové ústavy, které uloženy byly se schválením zemské politické správy.
Evangelická církev augšp. vyznání na Slovensku má jako všechny recipované církve právo politické exekuce k dobývání poplatků svých ústavů.
Vybírání poplatků h-ních na h-ech židovských opírá se o § 19 zák. č. 57/1890 ř. z., dále o státně schválené statuty, a přísluší jim podle § 22 cit. zák. politická exekuce.
Politická exekuce upravena byla vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
Všechny církve a náboženské společnosti plníce jako nositelé veřejných ústavů h-ních zákonem jim uložené úkoly veřejné správy a to bez ohledu na náboženské vyznání, vystupují tu jako subjekty veřejné správy a v této své funkci vybírají i řečené poplatky. Také uživatelé h-ů konfesních bez ohledu na náboženské vyznání svoje jsou povinni zákonu odpovídající poplatky h-ní konfesním správám h-ním zaplatiti. Kotví tedy poplatky ty ve zvláštním veřejnoprávním poměru mezi správou ústavu konfesního a uživatelem. Z toho lze souditi, že, ačkoliv 1. odstavec § 23 zák. č. 50/1874 ř. z. mluví o exekuci politické k vymáhání poplatků uložených příslušníkům církve katolické, nebude lze odpírati politickou exekuci ani poplatkům uloženým nesouvěrcům. Jsou tedy poplatky ze h-ů církevních dávkami rovněž veřejnoprávními. Spory o nich nenáležejí na pořad práva, nýbrž úřadům kultovým, k vymáhání jich poskytnouti jest politickou exekuci, nepromlčují se podle předpisů práva soukromého, úkony h-ní správy nesmí býti vázány na předchozí zaplacení poplatku. Právo chudých v příčině h-ních poplatků katolických upravuje 3. odstavec § 23 zák. č. 50/1874 ř. z.
Exhumace mrtvol upravena jest Hřbitovy.

nař. min. vnitra z 3. V. 1874, č. 56 ř. z. Dle něho jest k exhumaci mrtvol nezbytno povolení politického úřadu I. stolice jakožto úřadu zdravotního. Týž jest zmocněn rozhodovati o žádostech stran za povolení k exhumaci mrtvoly. Pro rozhodnutí směrodatny jsou jedině zdravotní policejní zřetele (výn. min. vnitra z 14. IV. 1900, č. 4018). Zásadně jest exhumaci odepříti, prohlásí-li úřední lékař, že exhumací ohroženo jest veřejné zdraví, nebo zdraví osob při exhumaci zúčastněných. Při každé exhumaci jest naříditi zdravotně-policejní opatření, nad jehož provedením má bdíti sanitní orgán. Tento má působiti k tomu, aby exhumace byla provedena za chladného počasí, pokud se týče záhy z rána, s vyloučením zbytečných diváků, dále aby pokud možno přítomní chráněni byli od výparů z hrobu, aby zápach ničen byl desinfekčními prostředky a aby mrtvola hned do nové rakve byla uzavřena.
Kdo legitimován jest žádati za exhumaci, není zákonem řešeno. V prvé řadě jsou to zajisté příbuzní. Právo příbuzných zesnulého žádati vykopání a přenesení mrtvoly nutno potud uznati, pokud politický úřad uzná to přípustným z ohledů veřejně-zdravotních. Tento nárok příbuzných trvá za tohoto předpokladu i tehdy, byla-li mrtvola, jež má býti exhumována, pohřbena ve společném hrobě (šachtě) (B. 1977 A/1903, 1978 A/1903). Není však žádného zákonného předpisu, který by legitimaci jiných zájemníků vylučoval. Zájem na exhumaci veřejný i soukromý musí ovšem v každém případě býti tak důležitý a mocný, aby zatlačil pietu ke klidu pochovaného a veřejně-zdravotní zájem na tom, aby mrtvoly nebyly vykopávány.
Politický úřad rozhodne o všech těchto otázkách podle volného uvážení.
V případě však, že by v tomto správním řízení vzešel mezi interesovanými stranami spor o to, komu z nich má býti právo k exhumaci přiřčeno, nebo zda má exhumace býti povolena přes odpor druhé zúčastněné strany, přísluší politickému úřadu, aby rozhodl spor o námitkách veřejnoprávních, o námitkách soukromoprávních však rozhodnouti nemůže a náleží mu v tomto případě pouze vyřknouti přípustnost exhumace s hlediska předpisů veřejně-zdravotních a odkázati spor o námitkách soukromoprávních na pořad práva. V tomto případě rozhodne soud, komu náleží právo exhumaci vykonati. Správě h-ní ani vlastníku h-a nepřísluší proti povolení exhumace žádná stížnost, neboť jim nepřísluší žádný ani veřejnoprávní ani soukromoprávní nárok na to, aby mrtvola zůstala na h-ě pohřbena.
Soudní exhumaci vykonati jest podle § 127 trest. řádu s., vzešlo-li podezření, že smrt způsobena byla zločinem nebo přečinem a lze-li očekávati důležitý výsledek exhumace a není-li naléhavého nebezpečenství pro zdraví osob, jež prohlídce mrtvoly mají býti přítomny.
VII. Uzavření h-ů. Uzavření h-a jest úřední opatření, jímž zastavuje se další pohřbívání na něm. Může se týkati jednak buď celého h-a, buď jeho části, jednak buď jen hrobů normálních, buď všech hrobů, tedy i hrobů a hrobek rodinných.
Uzavření liší se od zrušení h-a tím, že mimo nepřípustnost dalšího pohřbívání zůstávají právní povaha h-a jako veřejného ústavu tedy i jeho posvátnost a povinnosti správy h-ní i práva uživatelů zachovány. Uzavřením obmezuje se veřejný účel h-a pouze ve směru výše uvedeném.
Ježto nositel veřejného ústavu h-ního není pouze oprávněn, nýbrž jest i povinen na h-ě pohřbívati do té doby, dokud konsens h-ní neobmezeně trvá, nemůže h-ní správa sama prostě hřbitov uzavříti a vylučovati autonomně z dalšího pohřbívání, na něž zákonný nárok dosud trvá, nýbrž musí si k tomu cíli opatřiti příslušný výrok politického úřadu jakožto úřadu zdravotně-policejního. Obec vázána jest zdravotním zákonem udržovati a neuzavříti posavadní hřbitov tak dlouho, dokud jiným h-em není v obci o pohřbívání postaráno, církev však povinna jest udržovati svůj hřbitov dotud, dokud neobmezený konsens jakožto právní důvod její veřejné povinnosti trvá. Teprve pravoplatným výrokem zdravotně-policejního úřadu politického lze pokládati veřejnoprávní nároky uživatelů, pokud směřují k dalšímu pohřbívání, za zrušeny.
Podnět k uzavření h-a může býti buď autonomní nebo vnucený. Pokud jde o autonomní podnět k uzavření h-a obecního, nestačí rozhodnutí obecního starosty, poněvadž jde tu o obmezení provozu obecního ústavu a o disposici předmětem tvořícím podklad pro vybírání obecních poplatků, nýbrž jest třeba usnesení obecního zastupitelstva. Autonomní podnět k uzavření h-a církevního může býti pak jen od orgánů, jimž podle církevní ústavy přísluší disposice a dozor nad církevními ústavy (farář, patron, zástupci přifařených, biskup a politický úřad jako kultový, jemuž přísluší Hřbitovy.
dozor nad jměním církevním). Autonomnímu usnesení obce stojí ovšem zásadně v cestě zákonná povinnost obce udržovati hřbitov v provozu, takže obec musí se v případě uzavření h-a postarati současně o zřízení a provoz jiného vlastního h-a, není-li snad dostatečně postaráno o potřebu h-a v obci h. církevními. Ježto pak církve této všeobecné zásadní povinnosti nemají, nemůže jim politický úřad jako zdravotně-policejní odpírati snad povolení k uzavření h-a z důvodů, že není jiného h-a v obci; ovšem s právy vůči církevnímu h-u uživateli hrobů rodinných nabytými nutno se i při uzavření h-a církevního v příslušném řízení vypořádati.
Není-li autonomního podnětu k uzavření h-a, může politický úřad jako zdravotně-policejní uzavření h-a z moci úřadu naříditi, nevyhovuje-li hřbitov požadavkům veřejně-zdravotním. Tak zejména má uzavříti h., u nichž vzdálenost zastavené části obce následkem stavebního postupu klesne pod míru přiměřené vzdálenosti (B. 2537/1885, 4264/1888, 2377/1885).
Příslušnost politického úřadu k výroku o uzavření založena jest vůči obcím i církvím §§ 2 g) a 3 d) zák. č. 68/1870 ř. z. a zák. č. 332/1920 Sb. ve znění zák. č. 236/1922 Sb. Do kompetence politických úřadů přikázána jest podle citovaných zákonů beze vší pochyby také péče o to, aby h. své okolí po stránce zdravotní neohrožovaly. Otázku, nastalo-li takové zhoršení, povolán jest politický úřad posuzovati s hlediska policie h-ní zcela samostatně. Není v té příčině nijak formálně vázán tím, jak posuzována byla přípustnost staveb okolí h-a v řízení stavebním, a jest oprávněn, i když bylo zastavení okolí h-a stavebně — ať právem či neprávem — povoleno, aby učinil opatření, jež se zřetelem k tomuto zastavení pokládá v rámci policie h-ní za potřebné (Boh. adm. 4205, B. 8816 A/1912, 2248 A/1903, 1382 A/1902, 9554/1896, 3237/1886).
Řízení provésti jest podle vlád. nař. č. 8/1928 Sb. (viz oddíl IV.). V řízení nutno předem zjistiti, zda a pokud uzavření jest z důvodů veřejně-zdravotních nutno, pokud se týče přípustno, a v kladném případě dále, zda a pokud veřejné nároky, zejména nabytá práva majitelů rodinných hrobů mají napříště býti omezena. Výroku má tedy předcházeti slyšení jak znalce zdravotního, tak i zájemníků. Zájemníkem jest pro to zejména nejen h-ní správa, nýbrž i majitelé hrobů rodinných. Jest tedy zájemníkem podle § 42 zák. č. 50/1874 ř. z. správce fary, farní obec i patron, a podle § 45 téhož zákona i biskup. Majitelé hrobů rodinných jsou zájemníky, poněvadž jsou oprávněni hájiti svých práv v příčině volnosti dalšího pohřbívání v jejich hrobech. Zájemníkům přísluší nejen právo uplatňovati své nároky v řízení, nýbrž jsou i legitimováni ku stížnosti do výroku o uzavření h-a, a bylo-li uzavření vysloveno bez jejich vyzvání, domáhati se u politického úřadu zrušení uzavření buď celého h-a, nebo jednotlivého hrobu (B. 11215 A/1916, 13944/1900).
Spor o to, je-li zákaz pohřbívání vydaný politickým úřadem jako úřadem zdravotním v konkretním případě odůvodněn, jest sporem o zákonnost obmezení, které tento úřad vyslovil jako orgán veřejné správy z důvodů veřejných, tedy sporem, o němž rozhodovati povolány jsou úřady správní i správní soud. Pro tuto příslušnost jest nerozhodno, zda právo tak zvaným zakoupením hrobky nabyté a zákazem snad porušené jest svou podstatou subjektivním právem veřejným, či právem zakládajícím se na poměru soukromoprávním (Boh. adm. 4205).
Pro posouzení pak otázky, jaká opatření z ohledů veřejně-zdravotních jsou politické úřady v konkretním případě oprávněny učiniti, jest pokládati za rozhodnou zásadu, že jakékoliv obmezení volnosti právem chráněné a nabytých práv jest v zájmu veřejném, tedy také z důvodů správy policie h-ní, po právu odůvodněno jen tehdy a jen potud, když a pokud toho právě zájmy veřejné nezbytně vyžadují. Jest tedy věcí úřadu, aby v každém případě náležitě zjistil, je-li nějakého opatření skutečně potřebí a aby zvolil opatření takové, které by postiženému neukládalo břemeno větší, než podle povahy věci jest nevyhnutelno. K oprávněnosti zákazu dalšího pohřbívání v určité hrobce nestačí zjištění všeobecného přeplnění h-a, nýbrž nutno takový zákaz založiti jedině na zjištění, že další pohřbívání ve hrobkách resp. určité hrobce nebo rodinném hrobě jest z důvodů zdravotních nepřípustno (Boh. adm. 4205).
Právní účinek uzavření h-a resp. jeho části, nebo jednotlivého hrobu rodinného brání ovšem i nároku na pohřbení v rodinném hrobě podle § 10 zák. č. 96/1925 Sb.
VIII. Zrušení h-ů. Zrušení h-a jest úřední opatření, kterým hřbitov jakožto veřejný obecní nebo církevní ústav se zrušuje. Hřbitovy.
Zrušením pozbývá zejména pozemek h-ní své posvátnosti a veřejné povahy, zanikají povinnosti správy h-ní a práva uživatelů h-a. Jest to tedy plná negace povolení h-a.
O nutnosti zrušovacího výroku politickým úřadem, podnětu k němu, o řízení správním o takovém podnětu a o právu stížnostním platí v celku zásady uvedené v oddílu VII. o uzavření h-ů, nehledíc ani k tomu, že zrušení h-a obsahuje v sobě i zákaz dalšího pohřbívání na něm, nebyl-li snad hřbitov již dříve pravoplatně uzavřen (B. 4329 A/1906).
Vnucené zrušení h-a může nastati nejen z důvodů zdravotních, nýbrž též následkem vyvlastnění (B. 2545/1885).
O zrušení h-ů ustanovil dvor. dekret z 24. I. 1785, že všeobecné vykopání mrtvol nesmí býti povoleno před uplynutím 10 let, že před uplynutím této doby nesmí býti použito h-a za staveniště pro budovy obytné, že však může jeho použito býti za zahrady, louky, nebo pole.
Vykopané zbytky mrtvol nutno ovšem pohřbíti na jiném h-ě, a jest správa každého h-a povinna těmto zbytkům mrtvol poskytnouti hrob stejně jako celým mrtvolám.
Zruší-li se hřbitov, jsou majitelé hrobek, náhrobků a křížů povinni sami je odstraniti, jinak odstraní je h-ní správa, která podle ustanovení statutů resp. smluv bývá již oprávněna za určitých podmínek jimi volně nakládati.
Zruší-li se hřbitov, neposkytuje se za zaniklé rodinné hroby pokud se týče za zakoupená místa žádná náhrada, neboť za škodu vzniklou opatřením veřejné moci zpravidla náhrada se neposkytuje, leč bylo-li tak ustanoveno statutem nebo zvláštní smlouvou, nebo konečně ve správním řízení o zrušení h-a dohodou mezi správou zrušeného h-a a zájemníky.
Byl-li ovšem zrušen hřbitov následkem expropriace, přísluší vyvlastněnému přiměřené odškodnění, při jehož stanovení bude nutno vzíti zřetel též na majetkové statutem nebo smlouvami založené závazky majitele h-a vůči jeho uživatelům. Výslovně pak ustanovují §§ 5 a 25 zákona o vyvlastnění pro železnice z 18. II. 1878, č. 30 ř. z., že při stanovení odškodnění má býti vzat zřetel i na škody, které vyvlastněním vzejdou poživatelům, uživatelům, nájemcům a které jim má nahraditi vyvlastněný, pokud obnos, jenž má jako náhrada za vyvlastněný předmět býti poskytnut, nemá sloužiti k uspokojení nároků na odškodnění příslušející vůči vyvlastněnému. Vztahuje-li se pak odškodnění, jež má býti vyvlastněnému poskytnuto, také na náhradu takových škod, které vzejdou třetím osobám, jejichž nároky nemají býti uspokojeny z náhrady poskytnuté za vyvlastněnou nemovitost (§ 5), budiž obnos připadající na náhradu těchto škod zvláště vytčen.
Smlouvy rodinných hrobek mívají zpravidla ustanovení, že, kdyby se hřbitov zrušil, přestane sama sebou všeliká další závaznost, a že smluvní straně nepřísluší nižádný právní nárok na jakoukoliv náhradu vůči správě h-ní.
IX. Státní policie h-ní. Ochrana h-ů zabezpečena jest v prvé řadě trestním zák. č. 117/1852 ř. z. a vojenským trestním zák. č. 19/1855 ř. z. a sice §§ 306, podle nichž, kdo pohřebiště pro mrtvoly lidské ustanovená ze zlomyslnosti nebo svévole poškodí, bez povolení hrob otevře, odtud nebo z jiných míst, kde se mrtvoly lidské chovají, mrtvoly nebo jednotlivé části jejich o své moci odejme, nebo s mrtvolami lidskými zle nakládá, dopouští se přečinu a potrestán býti má tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců. Odcizí-li však někdo v úmyslu zištném něco na pohřebištích, z hrobu nebo na mrtvých tělech, potrestán za to budiž jako za krádež.
Důvodem předchozího ustanovení nebyl jen důvod veřejně-zdravotní, nýbrž i porušení náboženského cítění a v činech stíhaných projevený zápor lidskosti a dobrého mravu, jakož i dále ochrana piety příbuzných k jejich pohřbenému. Výrazem pohřebiště rozuměti jest vše, co s hroby bezprostředně souvisí a slouží k tomu, aby pochované osoby byly označeny nebo aby vyjadřovalo lásku a oddanost příbuzných a pozůstalých k pohřbenému. Ke hrobu náležejí tedy i květiny na hrobě. Pohnutkou činu nemusí býti projev neúcty vůči pohřbenému. Zlým nakládáním s lidskými mrtvolami rozuměti jest všeliké jednání, jež by bylo zlým nakládáním i tehdy, kdyby bylo vykonáno na člověku živém. Po stránce subjektivní stačí, nehledíc k pohnůtce, úmysl a vědomí zlého nakládání s lidskou mrtvolou. Zlomyslnost nebo svévole vyžaduje se jen při poškození pohřebiště, nikoliv však v dalších případech cit. § 306.
Veřejná ochrana popelu mrtvoly zabezpečena jest §§ 19 a 20 zák. č. 464/1921 Sb. Kdo popel mrtvoly zneuctí, bude potrestán pro přečin vězením od jednoho týdne do Hřbitovy.
šesti měsíců a peněžitým trestem od 50 do 1000 Kč, na jehož místo v případě nedobytnosti nastoupí trest vězení do tří měsíců. Kdo popel mrtvoly odejme z držení oprávněného bez jeho svolení nebo bez úředního povolení, nebo kdo úřední závěru popelnice zúmyslně poruší, bude trestán pro zločin žalářem od jednoho do pěti let. Vedle toho může býti uložen trest na penězích od 500 do 10000 Kč, na jehož místě v případě nedobytnosti nastoupí trest žaláře nepřesahující dobu jednoho roku.
Hrobník jako osoba vykonávající veřejnou moc státní, pokud se týče výkony jeho veřejné služby jsou chráněny §§ 68, 81, 312 a 314 trest. zák. č. 117/1852 ř. z.
Správní předpisy h-ní řadíme do oboru policejní správy, poněvadž stát má v nich úlohu podstatně negativní směřující k tomu, aby bylo zabráněno škodám na zdraví, porušení piety k zesnulému, porušení veřejného pořádku a dobrého mravu, jakož i porušení povinné úcty k cizímu náboženskému přesvědčení.
Předpisy h-ní vydané formou zákona nebo vládního nařízení jsou zpravidla celostátní. Čl. 2 zák. č. 125/1927 Sb. pověřil však i zemské a okresní úřady, aby ve svých obvodech bděly nad veřejným pořádkem, klidem, bezpečností a veřejnou mravností, a byly úřady ty čl. 3 cit. zák. výslovně a všeobecně zmocněny k tomu, aby za účelem odvrácení všelikých nebezpečenství v tomto směru anebo za účelem odstranění závad v těchto směrech nastalých vydávaly pro své úřední obvody příkazy a zákazy v zájmu veřejném a to jak ve způsobu všeobecných nařízení, tak i pro jednotlivé případy. Nařízení výkonné moci státní mají ovšem svůj právní důvod i své meze v ustanoveních zákonných. Směřovati mohou jak proti správám h-ů, tak i proti uživatelům a to buď všech, nebo jen některého h-a.
Trestní moc policejní v příčině h-ů přísluší úřadům politickým, které čl. 3 výše citovaného zákona jsou výslovně zmocněny ukládati tresty na penězích od 10 do 5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů na nedbání všeobecných nebo konkretních příkazů, nebo zákazů jimi vydaných. Tyto tresty mohou však podle 2. odstavce čl. 3 cit. zák. ukládati politické úřady — bez újmy soudního stíhání — i když nejde o nedbání výše uvedených všeobecných nebo zvláštních příkazů nebo zákazů, též na všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných (tedy i na h-ech), kterým se ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, dobrý mrav, nebo veřejná bezpečnost a slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení.
Vedle těchto všeobecných trestních předpisů zůstaly podle 2. odstavce čl. 2 cit. zák. v platnosti ještě zvláštní předpisy vydané k ochraně veřejných zájmů (veřejného pořádku a klidu, veřejné bezpečnosti a mravnosti). K zachovaným předpisům čítati jest předpisy zákonů trestních a dále zejména § 10 zák. č. 96/1925 Sb.
Také tato trestní moc může uplatněna býti jak vůči správám h-ů a jejich orgánům, tak i proti uživatelům h-a.
Dozorčí moc politických úřadů vůči h-ům opírá se pokud jde o stránku zdravotní ještě zvláště o § 2 zák. č. 68/1870 ř. z., pokud jde o hledisko veřejné piety a mravnosti o zákony kultové.
Čl. 12 zák. č. 125/1927 Sb. svěřena byla moc vykonávati rozhodnutí, opatření a nálezy politických úřadů úřadům okresním.
V předchozím jedná se o nařizovací, trestní a výkonné moci orgánů státních, h-ní správě nadřízených. O nařizovací a výkonné moci h-ních správ samých jedná se níže v oddílu X. v souvislosti se statuty h-ními.
X. H-ní statuty. H-ní správy jakožto povolané orgány veřejných ústavů povolány jsou vykonávati určitou část veřejné správy, a mohou jako nositelé h-ního ústavu učiniti samy nutná opatření k tomu cíli, aby zabezpečen byl provoz h-ní způsobem odpovídajícím zákonu a veřejným zájmům pohřbívání a smějí za tím účelem vydávati pro užívání svého h-a všeobecné i zvláštní předpisy a mohou svoje nařízení jakožto nařízení moci veřejné dáti mocí vykonati.
Tato nařizovací a výkonná moc má svůj právní důvod v tom, že každý uživatel h-a vstupuje do mocenské sféry správy h-ní, stává se jí právně podrobeným a to nikoliv na základě soukromoprávního ujednání, nýbrž proto, že ona jest nositelem moci veřejné. Pokud pak sahá tato ústavová moc veřejná, nemůže uplatňováno býti všeobecné ustanovení o svobodě osoby a majetku jednotlivcova. Na základě tohoto zvláštního mocenského poměru jest h-ní správa zásadně oprávněna upravovati provoz svého ústavu a to jak směrem negativním, tak i positivním. Předpisy h-ní správy jsou zpravidla obsaženy ve h-ních statutech. Hřbitovy.
Účelem předpisů rázu negativního i konkretních zákazů jest zabrániti, aby h. nebyly zneužívány způsobem odporujícím povaze jejich jako ústavů zdravotních a jako posvátných míst, jakož i zabrániti všemu co by ohrožovalo bezpečnost, klid a pořádek h-a. Touto mocí nesmějí však býti vylučována nebo porušována práva uživatelů h-a zákonem jim zaručená. Nesmí býti zejména generelními předpisy obmezováno nějaké jednání zákonem dovolené jedině proto, že by snad někdy mohlo z něho vzejíti porušení veřejného pořádku. Policejní opatření předpokládají, že porušení takové buď již nastalo neb se děje, nebo bezprostředně hrozí. Nezákonným jest ustanovení h-ního řádu, kterým si obec vyhražuje prováděti svými h-ními orgány veškeré ošetřování hrobů, obkládání hrobů a záhonů drnem, jich zalévání, zhotovování rovů kamenných, dále jímž dovoluje, aby hroby zalévati si směly samy pouze osoby nemajetné na zvláštní povolení, posléze jímž obec si vyhražuje okrašlování hrobů květinami prováděti svými zřízenci, a stanoví, že osoby, které se míní pravidelně zaměstnávati výzdobou hrobů na h-ě, musí míti k tomu povolení městské rady.
Účelem positivních předpisů h-ních řádů jest upraviti běžný provoz h-a zejména po těch stránkách, které jinými předpisy dosud upraveny nebyly. Oprávnění h-ní správy upravovati provoz h-a a při tom omezovati uživatele h-a není ovšem neobmezeno. Má své hranice především ve vyšších normách právních. Pokud tyto samy materie se zmocnily a předpoklady nebo způsob užívání h-ů upravily, nesmí správa h-a jíti přes meze v těchto normách vytčené. Avšak ani v tomto zákonném rámci není h-ní správa neobmezenou. Stupňovaná moc její nad uživateli h-a jest jí dána jen v zájmu dosažení účelů h-ního ústavu, a má tedy v účelu tom přirozenou svou hranici; může proto také uživatele h-a v přirozené, faktickými poměry dané volnosti při užívání h-a obmezovati jen potud, pokud toho účely h-ní vyžadují.
Ústavová nařizovací moc h-ní správy nemůže zasáhnouti leč uživatele h-a. Proto nepřísluší živnostníkům jako takovým právo stížnosti proti ustanovení h-ní správy, jímž tato vyhražuje si sama opatřovati a dodávati květinovou, kamennou neb jinou výzdobu hrobů, anebo jímž ustanovuje, že osoby, které se míní zaměstnávati pravidelně výzdobou hrobů na h-ě, musí míti k tomu povolení h-ní správy (Boh. adm. 4037).
H-ní řády obsahují zpravidla ustanovení o tom, kdo jest vlastníkem h-a, komu přísluší jeho správa, ustanovení o druzích, velikosti, výzdobě, udržování a otvírání hrobů, o právu na pomníky a kříže, o trvání míst hrobových, o chování se na h-ě, o právech a povinnostech hrobníkových a o poplatcích h-ních.
Statuty h-ní tvoříce podstatnou součást h-ů resp. h-ních konsensů podrobeny jsou dozoru politických úřadů stejně jako h. samy, a to jak po stránce veřejně-zdravotní, tak i veřejné piety a podléhají jejich schválení ve smyslu zák. č. 332/1920 Sb. ve znění zák. č. 236/1922 Sb. a předpisů kultových (ohledně katolických h-ů §§ 23, 38, 60 zák. č. 50/1874 ř. z.). H-ní poplatky obecní uvedené v § 28 zák. č. 329/1921 Sb. schvalují však — neodchylují-li se od vzorných pravidel vydaných vládou nebo nepřesahují-li míru jako nejvýše přípustnou v těchže označenou — vyšší dohlédací úřady, to jest dle § 48 cit. zák. zemský výbor (na Slovensku min. vnitra), nyní dle § 99 zák. č. 125/1927 vesměs zemské výbory, jinak vláda; v případě § 3 zák. č. 77/1927 Sb. schvaluje obecní poplatky h-ní okresní výbor podle předpisů vládou vydaných.
H-ní správa oprávněna jest však také učiniti konkretní opatření, aniž by toto musilo býti opřeno o ustanovení statutu nebo jiných platných předpisů; ovšem i takové opatření musí držeti se v mezích platných předpisů a musí býti nutným k dosažení veřejného účelu h-ního.
Vrchnostenská moc správy h-ní jeví se v tom, že táž může uposlechnutí svých příkazů nebo zákazů vynutiti svou mocí výkonnou. Zejména může svými orgány odstraňovati ze h-ů vše, co veřejnému poslání h-ů odporuje, tedy zejména osoby, které svým chováním budí tam pohoršení, pomníky a nápisy, které vážnost h-a porušují, nebo které jsouce opuštěny hrozí sesutím a ohrožují tak veřejnou bezpečnost, stromy a křoviny, které brání užívání h-ních cest nebo sousedních hrobů a pod.
Ku provádění h-ních řádů jakož i jednotlivých příkazů správ h-ních krytých její mocí ústavovou povolán jest hrobník. Ten jest orgánem správy h-ní. Ustanovuje a propouští tedy hrobníka obecního h-a obecní zastupitelstvo podle obecního zřízení, hrobníka konfesního h-a pak příslušná správa jeho, jako ústavu církevního, nikoliv tedy farář sám (B. 7116/1893). Ustanovení a propouštění hrobníka h-a konfesního jest bez ohledu na dřívější praksi věcí orgánů církevních. Hrobař jako orgán veřejného Hřbitovy.
ústavu obecního nebo konfesního jest veřejným výkonným orgánem pověřeným výkonem určité části moci veřejného ústavu. Týž z výkonu toho odpovídá nejen správě h-ní, nýbrž i dozorčím orgánům státním; tak příkladně dvor. dekret z 5. XII. 1783 vyslovil, že hrobník jest zodpověden za přesné zachovávání předpisů o pohřbívání mrtvol v běžné řadě hrobů. Ve výkonu své veřejné funkce jest hrobník povinen i oprávněn, v případě potřeby dovolati se jak policie místní, tak policie státní, neboť jde o ochranu nikoliv soukromou, nýbrž o ochranu zájmů veřejných.
Správa h-ní jak obecního tak konfesního h-a jest oprávněna udělovati hrobníku příkazy sama, ale jest zároveň povinna naříditi svému hrobníku, aby poslouchal příkazů a zákazů politických úřadů jako úřadů dozorčích. Ve věcech kultu a ritu jest hrobník h-a konfesního i obecního povinen poslechnouti rozkazů povolaného úřadu církevního (B. 1899/1883, 13282/1899).
XI. H. na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo podle § 121 zák. čl. XIV/1876 o zdravotnictví pohřbívání v kostelích ležících ve městech nebo osadách jakož i na h-ech kolem těchto kostelů, pokud do té doby skutečně trvalo, na příště vázáno na zvláštní povolení úřadu, jež však mělo býti uděleno jen, bylo-li lze ochranu zdravotních zájmů plně zabezpečiti. Totéž platí pro rodinné h. nebo hrobky, jež mimo řádné h. na soukromém pozemku mají býti zřízeny nebo již zřízeny byly. Podle rozhodnutí uh. min. vnitra č. 60/1889 pochovávání mrtvol na rodinném h-ě beze svolení úředního jest přestupkem proti veřejnému zdravotnictví dle § 121 výše cit. zákonného článku.
V kostelích, které byly vystavěny po účinnosti cit. zákona, lze pohřbíti jen se zvláštním povolením úřadu, jež má však současně zabezpečiti potřebnou zdravotní ochranu a stanoviti za tím účelem zdravotně nezávadný postup. Současně bylo výslovně zakázáno zřizovati kolem těchto nových kostelů v městech jakékoliv h. (§ 120 cit. zák.).
Podle § 116 cit. zák. jest povinna každá obec zříditi a udržovati vlastní obecní hřbitov, leč by byly v obci jeden nebo více konfesních h-ů, a je-li svobodno pochovávati na nich kohokoliv.
Církve recipované jakož i náboženské společnosti podle zákona uznané mají právo zříditi si pro svoje účely zvláštní hřbitov, avšak jejich členové smějí pohřbíváni býti bez překážek i na h-ě obecním (§ 21 zák. čl. XLIII/1895); nař. uh. min. vnitra č. 57891/1906 o zajištění volnosti pohřbívání osob náležejících různým konfesím, jímž bylo zároveň vysloveno, že naráží-li pochovávání osob různého náboženského vyznání na h-ech konfesních na překážky, má obec zříditi svůj vlastní hřbitov. Tato svoboda slušného pohřbení na konfesním h-ě zajištěna jest ovšem nyní § 10 zák. č. 96/1925 Sb.
Při zřizování h-ů má býti přihlíženo k lidnatosti obce a k místním poměrům zdravotním. Hřbitov má býti ohražen. Současně zmocnil zákon výkonnou moc, aby nařízením — přihlížejíc k různosti poměrů místních a povaze půdy — v mezích zákona upravila zřizování, rozšiřování nebo uzavírání h-ů, dále jejich vzdálenost od obytných budov, jejich polohu, ohražení a osázení stromovím, a konečně velikost i hloubku hrobů a prostoru mezi nimi (§ 117 zák. čl. XIV/1876).
Hrobky smějí na h-ech podle § 119 cit. zák. zřízeny býti pouze se zvláštním povolením úřadu, jež musí stanoviti způsob stavby i postup pohřbívání nutný v zájmu veřejně-zdravotním.
Otevření hrobů nebo hrobky jakož i vykopání mrtvoly smí státi se jen na základě úředního povolení a přesně podle předpisu, jehož vydání uloženo bylo současně moci výkonné (§ 118 cit. zák.). Zmíněný předpis obsažen jest v nař. uh. min. vnitra ze dne 4. IX. 1906, č. 25857, o dopravě a vykopání lidských mrtvol a částí jejich.
Mrtvola má býti pohřbena zpravidla v té obci, v níž smrt nastala (§ 113 cit. zák.).
Pokud zákon žádá zvláštní povolení úřadu, rozuměti jest jím dle § 26 zák. č. 236/1922 Sb. (viz oddíl IV.) úřad okresní (zemský).
§ 122 cit. zák. uloženo bylo pravomocnostem a obcím, aby v mezích zákonů a vládních nařízení vydaly z důvodů místních nutné zvláštní zdravotně-policejní předpisy (statuty) pro h. a hrobky.
Ustanovení § 115 cit. zák. o zodpovědnosti církevního orgánu, jenž, povolán jsa k výkonu pohřbení, zabrání včasnému pohřbení, nahraženo bylo § 10 zák. č. 96/1925 Sb. stejně jako § 22 zák. čl. LIII/1868 o reciprocitě zákonem uznaných křesťanských náboženských vyznání vyslovující, že členové různých vyznání mohou býti pohřbíváni promíšeně a bez překážek.
Polní obdělání h-a smí se státi teprve po uplynutí 30 let od posledního pohřbení. Zvláštní soudní trestní ochrana h-ů a jejich součástí zaručena byla zák. čl. V/1878 o zločinech a přečinech.
Podle § 191 cit. zák. dopouští se přečinu a budiž potrestán vězením do 6 měsíců a pokutou do 400 Kč ten, kdo v místnosti určené pro obřady náboženství zákonem uznaného dopustí se veřejně pohoršení, nebo kdo skutkem neb pohoršlivými slovy hanobí předmět bohoslužby nebo takové předměty, které jsou určeny pro bohoslužbu, buď v místnosti pro obřad určené, nebo sice mimo tuto místnost, ale při náboženském obřadu.
Podle § 336 cit. zák. jest krádež bez ohledu na cenu ukradených věcí zločinem, byl-li na h-ě ukraden předmět určený památce zemřelých nebo umístěný na mrtvole. Zločin ten tresce se žalářem do 5 let.
Podle §§ 418 a 420 cit. zák. dopouští se přečinu ten, kdo bezprávně poškodí, zpustoší nebo zničí věc určenou k náboženskému obřadu, hrob nebo náhrobek, veřejný pomník. Přečin ten tresce se vězením do 3 let a pokutou od 100 do 1000 Kč.
Dále jest ochrana h-ů zaručena zák. čl. XL/1879 o přestupcích.
Podle § 51 dopouští se přestupku a má býti soudem potrestán vězením do 8 dnů ten, kdo mimo místo zasvěcené výkonu náboženskému a nikoliv při náboženském úkonu veřejně tupí předmět náboženské úcty některé státem uznané náboženské společnosti.
Sankce vyslovená v § 54 cit. zák. čl. na ustanovení § 22 zák. čl. LIII/1868, kterýžto paragraf byl zrušen § 10 zák. č. 96/1925 Sb., byla nahražena sankcí cit. § 10.
§ 80 cit. zák. čl. XL/1879 chrání veřejné h., pomníky, hroby, náhrobky proti úmyslnému poškození a znečištění.
§ 123 cit. zák. čl. stanoví trestní sankci na přestupky předpisů h-ních zejména i statutárních a předpisů exhumačních.
Podle § 19 zák. čl. XXXIV/1897 náleží trestání přestupků uvedených ve výše citovaných §§ 80 a 123 zák. čl. XL/1879 okresním úřadům.
Hrobník jako veřejně-zdravotní orgán chráněn jest § 5 zák. čl. V/1878 a § 46 zák. čl. XL/1879.
XII. Literatura.
Hawelka: „Studien zum österreichischen Friedhofsrechte“; Mayrhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst“; Mischler-Ulbrich: „Österreichisches Staatswörterbuch“; Henner: „Základy práva kanonického“; Haring: „Grundzüge des katholischen Kirchenrechtes“; Pražák: „Rakouské právo správní“; Svatoš: „Příručka církevní agendy“; Hatschek: „Lehrbuch des deutschen und preußischen Verwaltungsrechtes“; Otto Mayer: „Deutsches Verwaltungsrecht“.
Josef Sommer.

Citace:

Hřbitovy. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 832-860.