NPD documents search: Boh. adm., 4 (1922), sv. 2

Čís. 11185.

Slib firmy (veřejné obchodní společnosti), že bude z uznalosti poskytovati svému zaměstnanci doživotní důchod, jest vedlejším obchodem (čl. 273 obch. zák.) a nevyžaduje ke své platnosti formy notářského spisu. Za splnění tohoto závazku jsou právi veřejní společníci solidárně a celým svým jměním. Vyhradila-li si firma, slibujíc placení výslužného, že bude s to slíbený závazek plniti, mohlo by se o nemohoucnosti splnění závazku mluviti teprve, kdyby bylo zjištěno, že nejen veřejná obchodní společnost, nýbrž ani veřejní společníci nejsou s to, by mu ze svého jmění dostáli.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1931, R I 834/31.)
Žalobce byl ředitelem žalované veřejné společnosti. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované společnosti placení výslužného ročních 30000 Kč až do své smrti v měsíčních lhůtách 2500 Kč, opíraje se o sdělení veřejného společníka, že se žalovaná společnost rozhodla vypláceti mu zažalované výslužné. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl, zjistiv, že si žalovaná co do placení výslužného vyhradila, že bude s to, řečené výslužné žalobci vypláceti, a zjistiv dále, že žalovaná jest předlužena, dospěl k názoru, že nemůže pro ten čas plniti žalobci to, k čemu se zavázala. K odvolání obou stran odvolací soud zrušil napadený rozsudek a poukázal prvý soud, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a znovu rozhodl. Důvody: Soud odvolací má za to, že soud prvé stolice právem spatřuje ve zjištěných projevech obou stran při jednání dne 30. září 1929 dobrovolné — byť i ne z pouhé liberality vyplývající a proto formy notářského spisu vyžadující — avšak také ne libovolně odvolatelné — převzetí závazku k placení doživotní pense žalobci stranou žalovanou, neboť při jich nenásilném, přirozeném a rozumném výkladu nelze o tom pochybovati, že žalovaná strana, byť i k tomu striktní právní povinnosti neměla, vzhledem k dlouholetému služebnímu poměru, k zásluhám žalobcovým o její závod a k obvyklému u ní poskytování podobných příspěvků odcházejícím zaměstnancům chtěla žalobci zabezpečiti trvalý pensijní příspěvek nikterak libovolně odvolatelný. Soud odvolací má také za to, že slovy veřejného společníka Viléma M-a, že »doufá, že budou mu moci poskytovati onu existenci vždycky«, nebyla stanovena výslovná resolutivní výminka nebo výhrada libovolné odvolatelnosti, avšak že těmi slovy byl projeven i druhé straně vzhledem k její znalosti po- měrů jasně pochopitelný poukaz na hospodářskou situaci žalované strany a tudíž na jevo daný a přijatý úmysl, zavázati se k plnění jen podle doložky rebus sic stantibus, která ostatně při právních úkonech podobného rázu se předpokládá i mlčky, zavázati se k plnění trvalému, ne libovolně odvolatelnému, ale jen potud, pokud to radikální a nezaviněná změna poměrů neznemožní. Soud prvé stolice posoudil tudíž podle názoru soudu odvolacího sporný případ správně a správně též se dal do zjišťování, zda se skutečně finanční poměry změnily tou měrou, že žalovaná strana jest z převzatého plnění vůbec nebo částečně, trvale nebo dočasně zproštěna. Soud prvé stolice však pochybil — a v tom směru jest odvoláním žalující strany právem vytýkáno nesprávné právní posouzení a neúplnost řízení —, obmeziv zjišťování finančních poměrů jen na žalovanou společenskou firmu samu, nikoli též na finanční poměry obou veřejných společníků, neboť není vyloučena možnost, že firma z různých důvodů přestala prospívati, ačkoliv osobní poměry jejich majitelů se nejen nezhoršily, nýbrž snad i zlepšily. Soud prvé stolice totiž přehlédl, že firma podle čl. 15 a 111, 164 obch. zák. je jen jménem, pod nímž kupec jednotlivec nebo více obchodníků k tomu cíli se spojivších provádějí obchody a mohou nabývati práv i povinností, žalovati i býti žalovánu, že firma o sobě není samostatným právním podmětem a že tudíž nikoliv žalovaná společnost o sobě, nýbrž tvořící ji veřejní společníci, kteří ručí podle čl. 112 obch. zák. solidárně celým svým jměním za její závazky, dali žalobci slib, z něhož nyní žaluje, a že tedy i otázka mohoucnosti slib plniti, závisí nejen od finančního stavu firmy jako takové, nýbrž i od stavu jmění jejích nájemníků. V tomto směru zůstalo řízení podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. kusé a jest je doplniti, dříve než bude lze tento spor spolehlivě rozhodnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalované firmy.
Důvody:
Nejvyšší soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že ve zjištěném dojednání stran jest spatřovati přijatý slib poskytování doživotního důchodu s výhradou »rebus sic stantibus«, a odkazuje rekurentku po té stránce na správné odůvodnění napadeného usnesení, jež nevyvrátila. Rekurentka neprávem dovozuje, že k platnosti tohoto slibu bylo by zapotřebí zřízení notářského spisu podle § 1 d) zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. z. Jde tu o slib protokolované obchodní firmy, že bude svému bývalému centrálnímu řediteli se zřetelem k jeho zásluhám a k dlouholeté službě poskytovati doživotní důchod. Podle prvého odstavce čl. 273 obch. zák. jest všechna jednotlivá jednání kupcova, která patří k provozu jeho obchodní živnosti, pokládati za obchody a podle prvého odstavce čl. 274 obch. zák. se předpokládá o smlouvách uzavřených kupcem, jsou-li tu pochybnosti, že patří k provozu živnosti. Tato právní domněnka nastupuje vždy, je-li aspoň pochybné, zda ta která smlouva uzavřená kupcem nepatří k provozu jeho živnosti, a jest vyloučena jen, je-li podle povahy právního jednání nebo podle okolností pří- padu nepochybné, že smlouva nemá s provozem živnosti nic společného. V souzeném případě není důvodu pochybovati o tom, že zjištěné dojednání náleží k provozu obchodní živnosti žalované firmy; ale, i kdyby to bylo pochybné, platila by tu právní domněnka podle prvého odstavce čl. 274 obch. zák. Ježto ustanovení prvého odstavce čl. 273 obch. zák. zahrnuje v sobě se zřetelem ke svému zcela povšechnému doslovu i jednání bezúplatná (liberality), jest oprávněn závěr, že sporný slib byl u žalované protokolované obchodní firmy vedlejším obchodem ve smyslu čl. 273 obch. zák. Je-li tomu tak, nebylo by podle čl. 317 obch. zák. potřebí k platnosti onoho slibu zřízení notářského spisu ani, kdyby šlo o t. zv. darování z uznalosti podle § 940 obč. zák., jak se dovozuje v rekursu. (Srovnej rozhodnutí čís. 7197 sb. n. s.). Pro souzenou rozepři jest rozhodné, co bylo ujednáno mezi stranami. Nezáleží tedy na tom, byly-li jiným zaměstnancům žalované firmy, než žalobci, poskytovány podobné příspěvky nezávazně a odvolatelně, a výtka rozporu se spisy, činěná rekurentkou v této příčině, jest bezvýznamná.
Závazek žalované obchodní společnosti, že bude platiti žalobci doživotní důchod, jest dluhem společenským a žalobce jest pokládati za společenského věřitele. Odvolací soud správně z ujednání dolíčil, že za splnění tohoto závazku jsou právi podle čl. 112 obch. zák. veřejní společníci solidárně a celým svým jměním. Mylný jest názor žalované, že zjištěným ujednáním vznikl samostatný závazek jen pro firmu, ne však pro její společníky, a že žalobcův nárok zanikl již tím, že se zhoršily finanční poměry žalované firmy. Dokud nebyl dluh žalované obchodní společnosti vyrovnán, jsou jím zavázáni i obchodní společníci celým svým jměním. O nemohoucnosti splnění závazku mohlo by se mluviti teprve, kdyby bylo zjištěno, že ani veřejní společníci nejsou s to, by mu ze svého jmění dostáli. Právem proto zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvé stolice pro kusost řízení a nařídil, aby řízení bylo doplněno zjištěním finančních poměrů obou veřejných společníků žalované firmy. Vždyť žalovaná sama v řízení v prvé stolici přednesla a nabízela důkaz o tom, že finanční a hospodářské poměry nejen žalované firmy, nýbrž i jejích veřejných společníků jsou dnes takové, že neopravňují žalobní požadavek, a že soukromý majetek obou veřejných společníků záleží jen v podniku žalované firmy. Tomu lze rozuměti jen tak, že žalovaná sama připustila, že při posuzování nemohoucnosti plnění závazku jest přihlížeti nejen k platební schopnosti jejích veřejných společníků, takže nemá ani příčiny brojiti proti tomu, že odvolací soud nařídil zjištění okolností, jež ve sporu sama tvrdila a o nichž i důkaz nabízela.

Citace:

Č. 11185. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 511-513.