Č. 999.

Vojenské záležitosti: * Rozhodnutí stížnostní komise o tom, že závod, jejž ve smyslu § 2 cís. nař. z 18. března 1917 č. 122 ř. z. nutno pokládati za podnik sloužící vojenským účelům, jest ze zákona povinen zaměstnanci propuštěnému bez řádné výpovědi z práce nahraditi mzdu za tříměsíční výpovědní lhůtu, jest výrokem úřadu správního o nároku soukromoprávním, který dle § 105 ústavní listiny lze bráti v odpor pořadem práva, proti kterému však je nepřípustná stížnost k nejv. správ, soudu (§ 3 lit. a) zák. o správ. s.). (Nález ze dne 2. listopadu 1921 č. 14.225.)
Prejudikatura: nál. č. 938.
Věc: Firma W. a spol. ve V.
(adv. Dr. E. Miřička z Prahy) proti československé stížnostní komisi pro válečný průmysl v Praze III. (zast. min. místotaj. Drem A. Langrem — za zúčastněnou stranu B. P. adv. Dr. L. Langer z Prahy) o náhradu mzdy za výpovědní lhůtu.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Stěžovatelka vyslala v červnu r. 1920 svého, dílovedoucího B. P. na práci do svého pobočného závodu v Paříži a za tím účelem uzavřela s ním pracovní smlouvu, platnou do konce roku 1920 a nebude-li žádnou stranou odvolána, do konce roku 1921.
V listopadu 1920 odvolala stěžovatelka jmenovaného zřízence z pařížské filiálky zpět do svého hlavního závodu ve V., když však ani v prosinci v hlavním závodě nenastoupil, propustila jej dnem 31. prosince 1920 vůbec ze svých služeb.
B. P. podal pak na stěžovatelku žalobu u stížnostní komise v Praze III., domáhaje se mimo jiné také toho, aby mu firma zaplatila jako náhradu mzdy za tříměsíční lhůtu peníz 4500 K, ježto jej propustila z práce, nedodrževši výpovědní lhůtu a bez zákonného důvodu.
Usnesením ze 14. února 1921 odmítla stížnostní komise rozhodovati o nárocích stěžovatelových, pokud se opíraly o smlouvu uzavřenou o žalobcově zaměstnání v pobočném závodě pařížském, odkázavši žalobce s těmito nároky na řádný soud, rovněž pak odepřela rozhodnutí o nároku žalobcově na novoroční remuneraci, jehož splnění měl se prý žalobce dle smlouvy domáhati předem u úřednického výboru a správy závodu. Stran nároku na náhradu mzdy za tříměsíční lhůtu, vyvozovaného z pracovní smlouvy uzavřené pro hlavní závod, prohlásila stížnostní komise, že jest k rozhodování o tomto nároku příslušnou, ježto na hlavní závod stěžovatelem vztahuje se vojenský dozor, a rozhodla, že stěžovatelka jest povinna zaplatiti žalobci jako náhradní mzdu za výpovědní lhůtu od 1. ledna 1921 do 31. března 1921 částku 4500 K pod následky exekuce do 14 dnů.
Uvažuje o stížnosti zaměstnavatelky podané do tohoto rozhodnutí, musil nejvyšší správní soud zkoumati nejprve svoji vlastní příslušnost, kterou i zástupce zúčastněné strany bral v pochybnost tvrzením, že stížnostní komise zřízené dle cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z. nebyly úřady správními, jichž rozhodnutí byla by dle § 2 zák. o správ. soudě podléhala přezkoumání nejvyššího správního soudu, nýbrž obligatorními soudy rozhodčími. Tento názor zástupce zúčastněné strany nejvyšší správní soud sdíleti nemohl, naopak musil uznati, že stížnostní komise byly úřady správními, a že tudíž rozhodnutí jejich, pokud zákonem jinak není stanoveno, podléhala přezkoumání nejvyššího správního soudu.
Tyto komise, podřízeny jsouce ústřednímu správnímu úřadu, měly rozhodovati především o tom, zda s ohledem na veřejné zájmy bylo připustilo oboustranné rozvázání pracovního poměru zaměstnanců v závodech sloužících vojenským účelům, a měly dle toho udíleti neb odpírati souhlas dle § 5, odst. 1 cit. nař.; dále bylo jejich úkolem, aby k žádosti zaměstnaných neb i z povinnosti úřední prováděly změnu pracovních podmínek a upravovaly mzdu zaměstnanců v řečených závodech tak, aby odpovídala jejich životním a pracovním poměrům a aby byla přiměřena jejich vzdělání a výkonům.
Ve všech těchto směrech měly stížnostní komise konati svůj úřad především se zřetelem na důležité zájmy správy státní, aby zabezpečen byl nerušený provoz podniků sloužících vojenským účelům a těch podniků, jichž držitelé byli vzhledem k mimořádným poměrům zavázáni závod svůj dále vésti.
Byla tedy činnost jejich činností správní, řízenou ohledy na veřejné blaho, a nutno je tedy považovati za úřady správní přes to, že vedle toho jim bylo ještě zvláště dovoleno neb uloženo, aby se k žádosti zaměstnancově ujaly na místě řádného soudu rozhodování i o soukromoprávních nárocích zaměstnanců, opírajících se buď o platné smlouvy neb o úpravu mzdy provedenou stížnostními komisemi. Jest tedy námitka nepříslušnosti nejvyššího správního soudu, jak formulována byla zástupcem strany zúčastněné, bezdůvodná.
Třebas však nejvyšší správní soud nemohl shledati onen důvod své nepříslušnosti, jenž uplatněn byl zástupcem zúčastněné strany, přes to nemohl se již pokládati za kompetentní. Musil totiž dále uvažovati o tom, zda příslušnost nejvyššího správního soudu není vyloučena proto, že jde o přezkoumání rozhodnutí úřadu správního, nalézajícího o nároku vyplývajícím z práva soukromého. K tomu jej nutil předpis § 105 ústavní listiny, která stanoví, že ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, jest straně tímto rozhodnutím dotčené volno po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva. Spadá-li spor předložený pod tento předpis, pak vyloučena jest ve věci této kolnice nejvyššího správního soudu, jemuž dle § 3 lit. a) zák. o správ. soudě nepřísluší rozhodovati o věcech, o kterých náleží rozhodovati řádným soudům.
Že tu jde o »úřad správní«, jenž ve věci rozhodl, bylo již shora dokázáno, že jemu rozhodnutí takové svěřeno jest zákonem, potvrzuje předpis § 3 cit. cís. nař. z r. 1917, a že nárok uplatněný jako nárok ze smlouvy služební spadá pod normu soukromoprávní, nemůže býti popochybnosti.
Zbývalo by jen uvážiti, zda se rozhodování správního úřadu o tomto nároku obíralo v pravdě jen touto soukromoprávní stránkou jeho a nebylo posouzením snad nějakých existujících jeho vztahů, spadajících v obor práva veřejného.
V té příčině neshledal nejvyšší správní soud ve sporném poměru kognici správního úřadu podrobeném nižádného momentu, jenž by náležel pod veřejnoprávní normu.
Nárok rozhodování smíšené komise svěřený jest svým obsahem, podstatou i karakterem úplně totožný s nárokem, který dle volby stran činí předmětem svého rozsudku řádný soud, čili jest nárokem čistě soukromoprávním.
Stížnostní komise o něm také tak rozhodla, jak toho jest neklamným důkazem fakt, že právní podklad svého rozhodnutí nalezla v soukromoprávních předpisech o obchodních pomocnících.
Jest tedy naříkané rozhodnutí skutečně rozhodnutím správního úřadu o nároku práva soukromého, proti němuž se dle § 105 ústavní listiny možno dovolávati nápravy jen pořadem práva a tudíž s vyloučením nejvyššího správního soudu.
Prováděcí ministerské nařízení k cit. cís. nař. ze dne 19. března 1917 č. 123 ř. z. sice uvádí k § 3, odst. 4 ustanovení, že pokud se určitý nárok stal předmětem řízení před komisí nebo před soudem, nebo bylo-li o něm rozhodnuto některým z těchto míst s konečnou platností, nelze touž žádost vznésti na místo druhé. Avšak ustanovení to nemůže již proto míti význam, že § 105 ústavní listiny jest předpisem pozdějším a předpis ten zcela všeobecně žádá, že zmíněná působnost řádných soudů, činiti konečná rozhodnutí o nárocích soukromoprávních, již dle zvláštních zákonů pořadem instancí správních řešených, nastupuje ve všech případech, tedy i když rozhodla stížnostní komise dle cís. nař. z r. 1917.
Z důvodů těch nejvyšší správní soud neuznal svoji příslušnost k rozhodování v této věci a musil proto stížnost k němu podanou odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 999. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 889-892.