NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 9615.

Horní právo. — Pracovní právo. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Závodní rada je legitimována bráti v odpor instančním odvoláním i stížností k nss báňsko-úřední schválení ustanovení pracovního řádu o době a trvání práce (§ 200 lit. c) hor. zák. č. 146/1854 ř. z.). — II. * Okolnost, že se zaměstnavatel před stanovením pracovních přestávek podle § 3 odst. 1 zák. č. 91/18 o osmihodinné době pracovní se zaměstnanci nedohodl, není sama o sobě překážkou schválení příslušného ustanovení pracovního řádu báňským úřadem podle § 200 lit. c) hor. zák. č. 146/1854 ř. z. — III. * Pracovní přestávky ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 91/18 se do osmihodinné doby pracovní ex lege nevčítají. (Nález ze dne 20. ledna 1932 č. 632.)
Prejudikatura: ad. I.: Boh. A 7951/29 a 8414/30; ad II.: Boh. A 8064/29.
Věc: Závodní rada dolu »Ronna« v H. (adv. Dr. Otakar Bleha z Prahy) proti báňskému hejtmanství v Praze (vrch. báň. rada Dr. Frt. Kňourek, za zúčastněnou firmu »Kamenouhelné doly, akc. spol., dříve společnost státní dráhy« v Praze adv. Dr. P. Nesý z Prahy) o osmihodinnou dobu pracovní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání stěžující si závodní rady z výměru revírního báňského úřadu ve Slaném z 30. prosince 1927, jímž úřad tento přes protest závodní rady schválil vyhlášku správy dolu »Ronna« v H. z 20. prosince 1927, kteroužto vyhláškou bylo s platností od 1. ledna 1928 při pracích v dílnách, nesouvisejících přímo s provozem dolu, zavedeno nové rozdělení směn, spočívající v tom, že do dosavadní směny trvající od 6 hod. do 14 hod. byla vsunuta čtvrthodinová přestávka od 11.hod. do 11.15 hod., následkem čehož má směna ta nadále počínati o 6 hod. ráno a končiti o 14.15 hod. odpoledne. Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané musil se nss nejdříve zabývati dvěma otázkami: 1. stižní legitimací závodní rady a 2. příslušností báňských úřadů k vydání nař. výroku. Odpověď na obě tyto otázky, jež jsou vnitřně souvislé, podává se z určení právního obsahu nař. aktu.
Akt tento jeví se jako instanční rozhodnutí báňského hejtmanství, jímž potvrzen byl výrok revírního úřadu báňského, kterým byla schválena úprava pracovních přestávek, majitelem hor stanovená. Úprava pracovních přestávek náleží podle své povahy k úpravě času a trvání práce. Úprava času a trvání práce jest podle platného dosud ustanovení § 200 obec. hor. zák. obligatorní součástkou služebního, nebo-li pracovního řádu. Služební řád ten podléhá podle ustanovení téhož § 200 schválení úřadu báňského ,t. j. podle §§ 2 a 4 zák. o zřizování a působnosti úřadů báňských z 21. července 1871 č. 77 ř. z. v prvé stolici revírnímu úřadu báňskému a v druhé stolici báňskému hejtmanství. Na těchto příslušnostech nebylo ani zákonem č. 91/18 o 8hodinné době pracovní ani zákonem č. 144/20 o závodních a revírních radách hornických nic změněno. Nelze tedy o příslušnosti báňských úřadů nijak pochybovati.
K otázce stižní legitimace závodní rady lze zajisté souhlasiti s míněním zástupce žal. úřadu, že pouhý fakt, že nař. rozhodnutí bylo vydáno závodní radě k opravnému prostředku jí podanému, nebyl by sám o sobě zcela nepochybným podkladem legitimace její ke stížnosti k nss. Ale nss již v nál. Boh. A 7951/29 a 8414/30 vyvodil z práva závodní rady »na spolupůsobení při dozoru« podle § 2 č. 1 zák. č. 144/20 právo závodní rady dovolávati se úřadů dozorčích a to i opravnými prostředky správními. Podle názoru blíže odůvodněného v nálezech právě citovaných opravňuje nezákonný výkon úředního dozoru závodní rady k podání opravného prostředku k vyšší stolici a také k podání stížnosti k nss. Že pak schválení služebního řádu jest aktem úředního dozoru, nelze důvodně pochybovati, neboť »schválení« není nic jiného než zvláštní a to silnější forma výkonu dozoru. Tvrdí-li tedy stěžující si závodní rada, že báňský úřad schvaluje služební řád použil své dozorčí moci nezákonným způsobem, nelze jí legitimaci ke stížnosti soudní odpírati. Tím dostává se odpovědi jak na otázku stižní legitimace závodní rady, kterou žal. úřad souhlasně se zúčastněnou stranou popírá, tak i na otázku o příslušnosti báňských úřadů, kterouž nss byl povinen zkoumati z moci úřední. Stížnost popírá však příslušnost báňských úřadů zejména z té příčiny, že úprava přestávek pracovních byla báňskými úřady schválena, aniž předcházela dohoda zaměstnavatele a zaměstnanců ve smyslu § 3 odst. 1 zák. o 8hodinné pracovní době. Než i kdyby dohoda tato byla vskutku zákonnou podmínkou úředního schválení úpravy pracovní doby, mohl by nedostatek této dohody působiti nanejvýše nezákonnost schvalovacího aktu, nevylučoval by však schvalovací příslušnost báňského úřadu, která jest založena v předpisu § 200 horního zákona.
Ale nedostatek řečené dohody nepůsobí ani nezákonnost aktu schvalovacího. Plyne to z úvahy, kterou se nss dal vésti již v nál. Boh. A 8064/29. Dlužno míti na mysli, že stanovení pracovní doby a tedy implicite i pracovních přestávek jest podle výslovného a kogentního předpisu § 200 odst. 2 lit. c) obec. hor. zák. obligatorní součástkou služebního řádu. Podnikatel hor jest tedy po zákonu povinen pracovní dobu ve služebním řádu generelně upraviti.
Je ovšem pravda, že zákon o 8hodinné pracovní době ponechává jak rozdělení pracovní doby, tak i stanovení pevných pracovných přestávek dohodě zaměstnavatele a zaměstnanců, a dojde-li k této dohodě ať již v podobě kolektivní smlouvy či v podobě jednotného pracovního řádu pro celý revír ve smyslu § 19 odst. 1 č. 3 zák. o závodních a revírních radách, či jakýmkoliv jiným myslitelným způsobem, jest tato dohoda, pokud se nepříčí materielním předpisům zákonným, i pro schvalovací úřad směrodatnou. Když však mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci k dohodě nedošlo, a když není zákonného předpisu, který by dohodu nahražoval autoritativním výrokem nějakého orgánu rozhodčího, nemůže nedostatkem dohody býti mařen kogentní předpis § 200 odst. 2 lit. c) hor. zák., podle něhož stanovení pracovní doby a tedy i pracovních přestávek ve služebním řádu obsaženo býti musí. Z toho není jiného východiska, režii že zaměstnavatel, dokud nedojde k dohodě se zaměstnanci, je povinen upraviti pracovní dobu (i pracovní přestávky) jednostranně, ovšem za dozoru úřadu báňského. Lze připustiti, že v duchu předpisu § 3 odst. 1. zák. o 8hodinné době pracovní má této jednostranné úpravě pracovní doby předcházeti pokus o dohodu, ale podle správních spisů nemůže býti pochybností, že pokus takový byl učiněn.
Zúčastněná strana namítala proti stížnosti mimo jiné, že sporná úprava přestávek pracovních jest ve shodě s revírním řádem pracovním. Žal. úřad však své rozhodnutí na této tvrzené skutečnosti nezaložil, a nss, jemuž přísluší zkoumati akty správní na podkladu skutkové podstaty, od níž vycházel žal. úřad (§ 6 zák. o ss), neměl možnosti k tomuto tvrzení přihlížeti.
Z námitek stížnosti zbývají již jen dvě.
Stížnost vytýká jako formální závadu, že nebylo zjištěno, že práce v dílnách, o které jde, podle své povahy stanovení pracovních přestávek vůbec nevyžaduje. Ale podle § 3 odst. 2 zák. o 8hodinné době pracovní jest přestávka po pěti hodinách nepřetržité práce výslovně předepsána, a v poslední větě se jen fakultativně připouští, aby přestávka tato odpadla. Z toho nedá se vyvoditi, ani že zákon podnikateli brání přestávku stanoviti, ani že báňský úřad schváliv přestávku podnikatelem stanovenou jednal již proto, že přestávku vůbec schválil, proti zákonu. Jen kdyby bylo docíleno dohody mezi podnikatelem a zaměstnanci a kdyby podnikatel stanovil a báňský úřad schválil přestávku pracovní jinak než jak dohodou byla upravena, bylo by lze mluviti o nezákonnosti. K dohodě však v případě dnešního sporu nedošlo a jest tu tedy právní stav, který se podává z ustanovení § 200 odst. 2 lit. c) obec. hor. zák., jak svrchu byl vyložen. Ale pak nezáleží na tom, zdali povaha pracovních výkonů byla zjišťována, nehledě ani k tomu, že jde o skutkový moment, který báňskému úřadu jako úřadu odbornému musí býti znám.
Zkoumaje meritorní námitku, že spornou úpravou přestávek prodlužuje se nezákonným způsobem pracovní doba o 1/4 hodiny, uvážil nss, že za trvání pracovní přestávky není zaměstnanec efektivně zaměstnán; nemohl tudíž nss dospěti k názoru, že přestávky pracovní sluší do pracovní doby včítati, a to tím méně, když ani sama stížnost netvrdí, že po dobu pracovních přestávek jsou zaměstnanci povinni aspoň k pohotovosti, která by po případě snad mohla býti kladena na roveň efektivní práci. Že i zákon sám pohlíží na pracovní přestávku jako na dobu, jež se do pracovní doby nevčítá, vysvítá z toho, že stejným výrazem »přestávka« označuje v § 4 i prázdeň, jež se má zaměstnancům poskytnouti jednou týdně v trvání aspoň 32 hodin. Že však tato prázdeň se do pracovní doby nevčítají, je samozřejmo. Lze ostatně poukázati také k tomu, že stejným způsobem chápe pracovní přestávku i prakse min. soc. péče, jak je patrno z jeho výnosu z 21. března 1919 č. 4751/III-19 k § 1 odst. 8.
Neshledav žádnou z námitek stížnosti důvodnou, nemohl nss než stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 2749. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 743-745.