NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4084.

Uložení pořádkového trestu (možnost takového trestu) nevylučuje stíhání a potrestání trestním soudem.
Promlčení se přerušuje každým úkonem, jímž soud nastupuje proti vinníku jakožto osobě, jíž jest se zodpovídati z trestného činu; stačí poukaz soudce kanceláři, by byl obžalovací spis doručen osobě, na niž byla obžaloba podána.
Přestupky proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 488, 489, 491 tr. zák. promlčují se ve třech měsících.
(Rozh. ze dne 26. února 1931, Zm II 205/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 5. května 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným mimo jiné přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona čís. 8/1863, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Výrok rozsudku o přestupku proti bezpečnosti cti (urážky veřejného úřadu) podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona čís. 8 ř. zák. z roku 1863 napadá zmateční stížnost obžalovaného z důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a), čís. 9 písm. b) tr. ř. a namítá: 1. že souzený projev je snad nepřístojností, již bylo trestati kárně, nezakládá však skutkovou podstatu § 491 tr. zák.; 2. že jest přestupek ten promlčen, an se stal 13. září 1929 a obžalovaný byl o něm zodpovědně slyšen teprve při hlavním přelíčení. Ona námitka není provedena po zákonu, jsouc vybudována na jediném podkladu (doslovu) souzeného projevu a nepojímajíc do oblasti právního hodnocení další skutečnosti rozsudkem zjištěné, že projev byl kritikou postupu soudu ohledně žádosti stěžovatelovy, a že stěžovatel vytýkal jím soudu nenáležité (nepěkné) chování. Ana není námitka podrobněji rozvedena, stačí podotknouti, že stíhání a potrestání projevů a jinakých činů, naplňujících skutkovou podstatu některého z trestných činů vymezených v trestním zákoně, přísluší a náleží podle ustanovení § 1 tr. ř. a čl. V. uv. zákona k tr. ř. trestním soudům, i když podléhají podle dalších zákonných ustanovení vzhledem k místu a k okolnostem, za nichž se staly, i kárnému stíhání, takže ani skutečné uložení pořádkového trestu, tím méně pouhá možnost takového trestu nevylučuje stíhání a potrestání trestním soudem, jak ostatně pro jiné úseky soudního řízení, než k němuž se vztahuje předpis § 108 tr. ř., výslovně stanoveno druhým odstavcem § 237 tr. ř., § 199 civ. ř. s. a třetím odstavcem § 85 zákona o org. soudů. Pokud jde o druhou námitku, je stížnost potud v neprávu, že shledává první soudní úkon, jímž přerušeno promlčení, teprve ve výslechu stěžovatele jako obviněného při hlavním přelíčení, konaném dne 5. května 1930. Promlčení se přerušuje nejen soudcovskými úkony, uvedenými příkladmo (srovnej slovo »tedy«) v druhé větě § 227, po případě prvního odstavce § 531 tr. zák., nýbrž podle předchozí věty těchže §§ i každým jiným úkonem soudu, jímž se béře vinník tuzemským trestním soudem ve vyšetřování, neboli (srovnej rozhodnutí čís. 2982 sb. n. s.) každým úkonem, jímž soud nastupuje proti vinníku jakožto osobě, jíž jest se před soudem zodpovídati z trestného činu. Takovým úkonem soudu jest obzvláště (srovnej rozhodnutí býv. nejvyššího soudu vídeňského čís. 1729, 2762, 4221 úř. sb.) poukaz soudce kanceláři, by byl obžalovací spis doručen osobě, na niž obžaloba podána. To se v souzené trestní věci stalo dne 16. prosince 1929. Avšak i do tohoto dne, do kterého nebyl stěžovatel pro přestupek proti bezpečnosti cti, o který jde, soudem ani vyslýchán, ani k výslechu obeslán, ani jinak vzat do vyšetřování, uplynulo ode dne, kdy přestupek ten spáchán (13. září 1929) více než tři měsíce, tedy delší doba, než jest předpisem § 532 tr. zák. určena pro promlčení přestupků, na které jest stanoveno jako nejvyšší trest vězení prvého stupně bez zostření, tudíž vzhledem k § 493 tr. zák. i pro promlčení přestupků proti bezpečnosti cti podle §§ 487 (488), 489, 491 tr. zák. Doba uplynuvší od spáchání činu do prvního stíhacího úkonu poukazovala tudíž k případnému promlčení přestupku, o který jde (k tomu, že trestnost jeho pominula promlčením), takže bylo povinností nalézacího soudu, by zkoumal a zjistil, nejsou-li tu i ostatní předpoklady zániku trestností z důvodu promlčení, přesněji (ano jde o přestupek proti bezpečnosti cti, pro který neplatí ostatní podmínky promlčení), je-li splněna podmínka uvedená v § 531 odst. 2 písm. c) tr. zák., že se pachatel nedopustil v době určené pro promlčení dalšího trestného činu. Uznal-li soud stěžovatele vinným i oním přestupkem, nezjistiv, že tato podmínka nebyla splněna, jest výrok ten po případě výsledkem nesprávného použití zákona.

Citace:

Čís. 4084.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 109-110.