Č. 794.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. K otázce, za jakých podmínek smí úřad vyměřovací vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou hodnotu. — II. Komplikovanost věd není omluvným důvodem pro zmeškání preklusivní lhůty § 18 řádu dávkového.
(Nález ze dne 5. dubna 1921 č. 3866.)
Prejudikatura: nál. č. 693 a j.
Věc: Rudollf C.-M. ve Vrchlabí (adv. Dr. A. Arnošt z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou ddto Vídeň 25. dubna 1918 prodal Rudolf C.-M. Leopoldu S. panství K. s vyloučením některých komplexů za 3500000 K a smlouvou z téhož dne tyto vyloučené komplexy, označované potom ve spisech jako statek B., manželům Ottonu a Teresii P. za smluvní cenu 500000 K.
Výměry z 29. ledna 1919 čj. 67816 a 95331 inspektorát zemských dávek oznámil zciziteli ve smyslu § 18 řádu o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí, že v obou případech vzíti jest pro, vyměření dávky za základ nabývací hodnotu k 1. lednu 1903, a tu že inspektorát béře při panství K. částkou 1333028 K, při statku B. částkou 208760 K; poněvadž pak vzešla také pochybnost, zda zcizovací cena statku B. odpovídá obecné ceně nemovitostí v době scizení, dlužno položiti vyměření dávky z nich za základ zcizovací hodnotu jejich ke dni 25. dubna 1918, kterou inspektorát bére částkou 673376 K. Dalšími výměry inspektorátu ze dne 4. června 1919 čís. 67816 a 95331 byl zcizitel ve smyslu § 18 řádu o dávce s upozorněním na preklusivní 14denní lhůtu tam pro námitky stanovenou vyrozuměn, že inspektorát na základě jeho vyjádření stanovil za účelem smírné dohody hodnotu nemovitostí zcizených Leopoldu S. ke dni 1. ledna 1903 částkou 1600000 K, hodnotu pak nemovitostí zcizených manželům P. ke dni 1. ledna 1903 částkou 240000 p a ke dni 25. května 1918 částkou 620000 K. Oba výměry doručeny byly právnímu zástupci zcizitele podle potvrzení poštovního úřadu dne 5. června 1919. Proti hodnotám úřadem přijatým strana podala námitky ddto 20. června 1919, které došly inspektorátu dne 21. června 1919. Platebními příkazy ddto 8. srpna 1919 pak inspektorát »na základě úředně předpokládaných hodnot (§ 18 d. ř.), proti nimž námitek včas podáno nebylo,« vyměřil stěžovateli z panství K. při nabývací hodnotě 1600000 K a zcizovací ceně 3500000 K dávku z přírůstku hodnoty částkou 177832 K 80 hal. a ze statku B. při nabývací hodnotě 240000 K a zcizovací hodnotě 620000 K dávku částkou 52243 K 80 hal.
Podané odvolání bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto. Námitka, že předpokládané hodnoty neodpovídají obecným hodnotám zcizených nemovitostí v té které době, odmítnuta jako nepřípustná s poukazem na to, že strana proti výměru inspektorátu ze 4. června 1919 v stanovené preklusivní 14denní lhůtě nepodala námitek, takže vyměřovací úřad byl oprávněn vyměřiti dávku na základě straně sdělených hodnot úřadem předpokládaných. Při nemovitostech zcizených manželům P. byla podle §§ 10 a 18 řádu o dávce právem vzata za základ zcizovací hodnota, poněvadž hodnota jich v roce 1918 udána znalci daleko vyšší částkou, nežli byla smluvní cena, takže vzešla důvodná pochybnost, zda zcizovací cena udaná ve smlouvě z 25. dubna 1918 odpovídá obecné hodnotě těchto realit.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
Naříkané rozhodnutí obsahuje dvojí výrok:
1. vyslovuje, že při nemovitostech zcizených manželům P. vyměřovací úřad právem vycházel na místo ze zcizovací ceny, jak byla udána ve smlouvě z 25. dubna 1918, z hodnoty oněch nemovitostí v době zcizení;
2. odmítá zabývati se námitkami stran výše úřadem předpokládaných hodnot, poněvadž námitky ty jsou podle § 18 řádu o dávce prekludovány.
Proti výroku ad 1. stížnost namítá, že zcizitel za zmíněné nemovitosti neobdržel více než smluvenou cenu 500000 K, že úřad zcela libovolně bez jakéhokoli šetření imputuje, že přijata byla cena vyšší, a že tedy řízení je vadné. Proti tomu sluší uvážiti:
Stěžovatel je na omylu, vytýká-li, že úřad vzal za základ výpočtu přírůstku hodnoty jinou cenu, nežli která podle smlouvy ze dne 25. dnbna 1918 byla sjednána. Úřad nevycházel z ceny zcizených nemovitostí, nýbrž z jejich obecné hodnoty v době zcizení. K tomu byl však oprávněn.
Legislatorní myšlénka, která zavedením dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí byla uskutečněna, spočívá v tom, postihnouti daní přírůstek nemovitostí, který nastal bez zásluhy v době mezi dvojím převodem vlastnictví.
Tento přírůstek má býti, jak se zcela jasně praví v poznámkách k vzorné osnově zákona (§ 5), jež řádu byla podkladem, daní postižen objektivně. Předmětem zdanění není tedy zisk, který se následkem zcizení v majetku zcizitele realisuje a číselně projevuje, nýbrž objektivně daný přírůstek hodnoty nemovitostí, jenž v mezidobí od posledního převodu vlastnictví bez přičinění držitele narostl. Tento základní princip byl jasně vyjádřen v úvodní větě § 5 řádu, dle níž za přírůstek hodnoty platí rozdíl mezi zcizovací hodnotou nemovitosti a mezi hodnotou nabývací. Arciť platí dle odst. 2 § 5 za hodnoty zcizovací a nabývací zásadně zjištěné zcizovací a nabývací ceny, neboť — jak zdůrazňují zmíněné poznámky — projevuje se hodnota, kterou nemovitost má ve volném trhu, obvykle v její ceně. Vzhledem k základní myšlénce dávky z přírůstku hodnoty nelze však přikládati ceně nemovitosti jiného významu, nežli význam pouhé pohodlné daňové technické pomůcky. Neboť na tvoření cen mají vliv také mementy subjektivní, a cena smluvená při převodu nekryje se nutně s hodnotou nemovitosti, která při zjištění přírůstku hodnoty je rozhodující. Nelze proto sdíleti názoru, že zákon dává osobě dávkou povinné bezpodmínečně nárok na to, aby při zjišťování přírůstku hodnoty bylo vycházeno, z ceny nemovitostí. Základní myšlénka, na níž dávka spočívá, může býti účinně uplatněna jenom tehdy, je-li vyměřovacímu úřadu ponechána volnost, aby, má-li pochybnost o tom, zda zjištěná cena shoduje se s hodnotou, kterou nemovitost ve volném trhu má, sáhl k této hodnotě.
Tomu vyhovují ustanovení § 8 stran hodnoty nabývací a § 10 ve příčině hodnoty zcizovací, která připouštějí, aby úřad vyměřovací, vzejdou-li pochybnosti o tom, zda vyšetřená cena srovnává se s obecnou hodnotou, vzal za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou hodnotu.
Zákon neuvádí žádných určitých předpokladů pro to, aby úřad mohl tak učiniti, nýbrž zmocňuje jej k tomu již tehdy, »vzejdou-li pochybnosti« o kongruenci ceny s obecnou hodnotou. Poněvadž zákon nepraví, kdy jest míti za to, že takové pochybnosti vznikly, a poněvadž také druhá srovnávací veličina, totiž obecná hodnota nemovitosti, není ještě známa, nýbrž musí snad teprve řízením v řádu předepsaným býti zjištována, nelze zmíněný předpis vykládati jinak, nežli — jak to ostatně odpovídá také základní myšlénce dávkového řádu, výše zdůrazněné, — že úřad může sáhnouti k obecné hodnotě nemovitosti již tehdy, má-li vzhledem ke svým úředním zkušenostem subjektivně pochybnosti o tom, zda zjištěná cena odpovídá obecné hodnotě. Tento předpoklad je však ryze interním děním úřadu samého, vymyká se proto úplně ingerenci strany, které není dán nárok na to, aby důvody pochybností úřadu byly za její součinnosti objasňovány, a nemůže ani po stránce formální, tím méně pak co do své vnitřní důvodnosti býti přezkoumáván nejvyšším správním soudem.
Proti výroku ad 2. stěžovatel doznává, že lhůtu danou k námitkám proti sděleným mu úředně předpokládaným hodnotám promeškal, hájí se vsak tím, že šlo o komplikovanou záležitost, při níž zmeškání lhůty o 1 — 2 dny nepadá na váhu: úřady neprávem prý ignorovaly jeho výpočty a doklady, a nesprávně vycházely při odhadu hodnoty nabývací jen z base výnosové. Ani těmto námitkám nemohl soud dáti za pravdu.
Podle § 18 řádu o dávce vyměřovací úřad, neshledá-li udání strany o hodnotě zcizených nemovitostí případnými, oznámí jí, jaké ocenění by bylo dle jeho mínění přiměřeno. Jestliže strana ve lhůtě jí aspoň na 14 dní určené nevyhoví výzvě, aby se vyjádřila o hodnotě vyměřovacím úřadem předpokládané, budiž dávka vyměřena na základě úředně předpokládané hodnoty. Ustanovení to svým zcela zřetelným zněním nezůstavuje žádných pochybností o tom, že promeškání lhůty dané straně k vyjádření o hodnotách úředně předpokládaných má za následek preklusi všech námitek proti hodnotám úřadem přijatým. V daném případě byl stěžovatel, jemuž podle vlastního doznání byly známy základy, na kterých úřad k předpokládaným hodnotám dospěl, výměry inspektorátu ze 4. června 1919 s výslovným upozorněním na preklusivní 14denní lhůtu vyzván, aby se vyjádřil o hodnotách úřadem předpokládaných. Jak sám doznává, danou mu lhůtu promeškal. Tím byly však veškery námitky proti těmto hodnotám prekludovány, a právem tedy žalovaný úřad prohlásil námitky tímto směrem v odvolání vznesené za nepřípustný. Že se jednalo o záležitost komplikovanou, nemůže ovšem na věci ničeho měniti, kdyžtě zákon preklusi normuje zcela všeobecně bez ohledu na povahu věci, o niž jde. Poněvadž pak nejvyšší správní soudí přezkoumává toliko zákonitost naříkaného rozhodnutí, aniž může hleděti k důvodům ekvity stranou uplatňovaným, bylo stížnost i po této stránce zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 794. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 413-416.