Manžel jest práv z ručebního činu manželčina, lze-li za to míti, že s ním souhlasil.

Ve sporu žalobců H. a A. D., vlastníků domu ve S., proti žalovanému T. Pr., dělníku ve S., pro rušení držby zamítnul soud I. stolice žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, ježto rušební čin nespáchal on, nýbrž jeho manželka. — 104 —
Stížnosti žalobců do konečného usnesení rekursní soud vyhověl a v odpor vzaté usnesení změnil v ten způsob, že odsoudil žalovaného k náhradě nákladů sporu I. stolice, na které žalobní žádost byla obmezena a k náhradě nákladů stížnosti. Důvody:
Soudce první stolice měl na základě výpovědi svědkyň, a sice M. P. a K. K-, za prokázáno, že se žalovaný T. P. nedopustil rušebního činu a že pouhou vědomostí jeho o porušení držby jeho manželkou, pokud se týče pouhým trpěním tohoto rušebního činu, držba žalobců žalovaným rušena nebyla. Proto žalobní žádost obmezenou na útraty sporu zamítnul, jelikož útraty sporu jsou závislé na výsledku jeho a v daném případě skutková podstata rušebního činu u žalovaného dána není.
Oproti tomu se domáhají žalobci změny v odpor vzatého usnesení v ten smysl, že jest žalovaný povinen nahraditi jim náklady sporu obou stolic, a to hlavně z toho důvodu, ježto žalovaný jakožto představený rodiny jest práv z porušení držby, jeho manželkou v jeho nepřítomnosti vykonaného, zvláště z toho důvodu, že dosah činu toho dobře mu byl povědom, že vykonán byl manželkou v jeho zájmu hospodářském a že stav rušením přivoděný a jemu oznámený ponechal a teprve po podání žaloby předešlý stav obnovil.
Stížnosti bylo vyhověti.
Neboť jak ze skutkové povahy na jevo vychází, bránil se žalovaný proti žalobě pouze námitkou nedostatku pasivní legitimace, uváděje, že po druhé, t. j. dne 15. května 1913, nikoliv on, nýbrž jeho manželka šrouby na závory vrat připevnila. Avšak k této námitce nelze přihlížeti; neboť není pochýbnosti, že žalovaný rušebný čin své manželky trpěl a ho dále udržoval tím, že, ačkoliv se o něm dle výpovědi manželky dne 16. května dověděl, šrouby neodstranil. Učinil tudíž rušebný čin své manželky svým vlastním a musí zaň tím spíše zodpovídati, an jako hlava rodiny v první řadě k jeho odstranění byl povolán, chtěl-li ukázali, že jednání své manželky neschvaluje. (§ 91. obč. z.). K tomu se druží ještě ta okolnost, že čin rušebný považovati jest za vykonaný v zájmu žalovaného jako nájemce domu č. 348, což pijme z výpovědi jeho manželky M. P., která potvrdila, že otevřená vrata často nárazem větru o zeď domu, v němž bydlí, bouchla a že sobě proto svědkyně své domácí K. K. stěžovala. Tyto okolnosti potvrdila též K. K., spolumajitelka domu čís. 348 ve S. Upevnění závor na vratech stalo se tudíž v zájmu žalovaného, aby příště vrata nárazem větru o zeď domu, v němž bydlí, nebouchala a záleželo na žalovaném, aby šrouby odstranil, nesouhlasil-li s rušebným činem své manželky, a to tím více, ježto sám před tím na nepřístojnost svého asicetéhož rušebního činu žalobci, pokud se týče starostou obce upozorněn byl. — 105 —
Uváží-li se tudíž, že rušebný čin byl spáchán dne 15. května, že se o něm žalovaný dle výpovědi své manželky již druhý den, t. j. 16. května, dověděl a že přes to teprve po podání a doručení žaloby, a to bezprostředně den před ustanoveným rokem, dne 22. května šrouby odstranil, dlužno míti za to, že s rušebným činem své manželky až do té doby srozuměn byl a byla proto právem žaloba na něho podána.
Stížnosti dovolací žalovaného nejvyšší soud nevyhověl z těchto důvodů:
Stížnost dovolací opírá se o to, že žádání žalobní nebylo změněno ve směru stanoviska soudu rekursního, resip. vzhledem ku zjištěné skutečnosti, že čin rušební předsevzat byl manželkou žalovaného; stížnost však přehlíží, že jelikož žalovaný po podání žaloby, a to den před rokem jednacím, obnovil stav dřívější, bylo rozhodovati nikoliv již o meritu věci, nýbrž jen o otázce útrat, a že tedy bylo jedině zkoumali, je-li žaloba všeobecně oprávněna. To pak soud rekursní právem 'předpokládal ze skutečností doznaných a soudcem prvým zjištěných, jelikož za určitých okolností mohou býti pro porušení držby žalovány také nebo jen osoby třetí, zejména byla-li držba cizí porušena s jejich byť i dostatečným nebo dle §u 863. ob. z. obč. předpokládateným souhlasem v jejich zájmu, na příklad členem rodiny ve prospěch hlavy rodiny.
(Rozhodnutí ze dne 22./7. 1913, č. j. R III 351/13.) A. K.

Citace:

Manžel jest práv z rušebního činu manželčina, lze-li za to míti, že s ním souhlasil.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 3, s. 127-129.