Č. 5834.

Obecní dávka ze spotřeby vody (vodné, Praha): I. Majitel domu jest legitimován ke stížnosti na nss stran vyměření vodného, třebas sám v domě nebydlí. — II. Jak jest vyšetřiti základnu pro vyměření vodného?
(Nález ze dne 26. června 1926 č. 11572).
Prejudikatura: Boh. 2932, 4400 adm. a j.
Věc: Emilian T. a spol. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. obec hl. m. Prahy vrch. mag. rada Jos. Hanke) o vodné.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí z 24. října 1924 zamítá se jako bezdůvodná. Rozhodnutí z 25. června
1925 zrušuje se pro vady řízení.
Důkazy: Plat. příkazy č. 32533/21 a 13014/22 předepsáno st-lům na základě pravidel schválených usnesením zsv-u ze 4. května 1921 z jejich domu čp. .. v Praze vodné pro r. 1921 a 1922. Rekursy do těchto platebních příkazů podané, v nichž namítáno, že vodné vyměřeno bylo z hrubého nájemného po vyloučení toliko činžovního groše, kdežto podle cit. pravidel mělo prý býti vyměřeno z nájemného berní správou upraveného, kterým rozuměti jest toliko nájemné čisté, t. j. nájemné po vyloučení nejen činžovního groše, nýbrž i vodného, nákladů na osvětlování a pod., byly nař. rozhodnutími zamítnuty. Rozhodnutí z 24./X. 1924 odvolává se pro určení pojmu nájemného jako základu pro vyměření vodného na pravidla o vybírání dávky z nájemného a dovozuje z těchto pravidel, že jest jím rozuměti činži hrubou toliko po odrážce obecní dávky z nájemného, nikoli také vodného, nákladu na osvětlování a pod. Rozhodnutí druhé konstatuje, že vyměření vodného stalo se na základě nájemného berní správou upraveného, tedy správně podle pravidel. Vedlejší platy v hrubém nájemném obsažené nebyly berní správou z nájemného u jednotlivých nájemních objektů vyloučeny, a proto také nelze platy tyto — ovšem až na dávky z nájemného a 3% vodní činži — vyloučiti ze základu pro vyměření vodného.
Uvažuje o stížnostech podaných do těchto rozhodnutí musil nss především zabývati se námitkou zúčastněné strany, vznesenou v odvodním spise ke stížnosti ohledně předpisu dávky pro 1921, která v podstatě tvrdí nepřípustnost této stížnosti, poněvadž prý st-lé ve zmíněném domě nebydlí, spornou dávku ze svého nesesou a ani ve stížnosti netvrdí nikde, že by byli nař. rozhodnutím poškozeni ve svých právech, jak to žádá § 2 zák. o ss. Nss nemohl této námitce dáti za pravdu, poněvadž plat. příkazem, jenž nař. rozhodnutím byl potvrzen, uložena byla povinnost platiti vodné výslovně vlastníku domu, t. j. st-lům, a tvrdí-li tito ve stížnosti na nss, že povinnost ta uložena jim byla měrou vyšší, nežli po právu přípustno, nelze jim zajisté upírati stižní legitimace.
Ve věci samé dlužno přisvědčiti stížnosti potud, že pro posouzení sporné otázky jsou rozhodna pravidla o vodném, a to — jak ostatně není sporno — pravidla schválená výnosem zsv-u ze 4. května 1921. Podle § 1, odst. 1 těchto pravidel vybírá se vodné (vodní činže) »z ročního nájemného nebo z hodnoty nájemné z jednotlivých, samostatný celek tvořících objektů nájemních«, a odst. 3 téhož § stanoví, že při vyměřování vodní činže béře se za základ pro příští období čtyřnásobek »přiznaného a berní správou upraveného nájemného« za čas od 1. srpna do 31. října druhého roku posledního přiznávacího období. Z předpisů těch je patrno, že základem pro vyměření dávky jest nájemné (nájemní hodnota) z jednotlivých, samostatný celek tvořících objektů nájemních, a to nájemné přiznané a berní správou upravené. Je-li však základem pro předpis dávky podle toho vždy jen nájemné z jednotlivého nájemního objektu, je úprava nájemného, prováděná berní správou, pro výměru dávky ovšem také jen potud směrodatná, pokud upravuje právě toto nájemné z jednotlivých nájemních objektů, kdežto úprava další, kterou neprovádí již na nájemném z jednotlivých objektů nájemních, nýbrž na nájemním výnosu celého domu, pro výměru vodní činže jest již bezvýznamná.
Stížnosti hájí názor, že pro vyměření vodného je směrodatným týž obnos, který jest podkladem pro vyměření daně činžovní. Tento názor není však, jak bylo právě vylíčeno, správným, neboť záleží právě na tom, jde-li o úpravu nájemného u jednotlivých nájemních objektů, a nerozhoduje, jak úřad upravil činžovní dani podrobený výnos celého domu.
St-lé domáhali se v odvolání k žal. úřadu, aby z vyměřovacího základu pro vodné bylo vyloučeno vodné, poplatek za světlo a za vodoměry. Že by z důvodu těchto poplatků v daném případě nájemné u jednotlivých nájemních objektů bylo upraveno a tím provedena změna v nájemném jednotlivých objektů, ke které by bylo pak přihlížeti i při vyměření vodného, stížnosti však netvrdí.
Jaké stanovisko zaujal vyměřovací úřad v dotazníku stranám rozesílaném, o němž se stížnosti zmiňují, po případě jaké činže v tomto dotazníku přiznali, je pro spor lhostejno, poněvadž podle cit. daňových pravidel tyto momenty nemají pro předpis a výměru dávky významu.
Na nález nss-u Boh. 2932 adm. nemohou se stížnosti důvodně odvolávati, poněvadž se vztahuje na pravidla o dávce z nájemného podle zák. z 24. října 1899 č. 97 ř. z. pro Čechy, jež základnu pro vyměření dávky vyměřují jinak nežli pravidla o vodní činži pro Prahu. Pokud pak se týče nálezu nss-u Boh. 4400 adm., bylo v něm sice řečeno, že při výměře dávky z nájemného dlužno respektovati veškeré srážky, které berní správa, zjišťujíc základnu pro předpis daně činžovní, z přiznaného nájemného učinila, a tak jak je učinila, ale jen potud, pokud se srážky tyto zjišťují při nájemném z jednotlivých nájemních objektů, a nikoli snad z celého výnosu budovy.
Za tohoto skutkového a právního stavu jest tedy stížnost do rozhodnutí z 24. října 1924, kerá mu vytýká toliko nesprávné pojímání platných dávkových pravidel, bezdůvodná.
Jinak je tomu ohledně rozhodnutí z 25. června 1925. Rozhodnutí toto na rozdíl od rozhodnutí z 24. října 1924 přiznává totiž st-lům výslovně nárok na to, aby ze základny pro vyměření vodného vyloučena byla vedle dávky z nájemného také kvóta rovnající se 3%ní vodní činži. Tento nárok přiznala st-lům také již II. instance a uváděla, že skutečně také 3%ní vodní činže byla z nájemného berní správou upraveného odečtena. St-lé ve svém rekursu na zsv skutkový předpoklad posléze uvedený však výslovně popřeli. Byl proto žal. úřad, když st-lům v tomto druhém případě nárok na vyloučení 3%ní vodní činže ze základny dávkové výslovně přiznal, povinen zjistiti, zda tomuto nároku bylo skutečně také vyhověno. Poněvadž z nař. rozhodnutí není patrno, jaké stanovisko žal. úřad k uvedené námitce rekursní zaujal, bylo ke stížnosti, která opětně vytýká, že při předpisu vodní činže pro 1922 vodní činže ze základny dávkové vyloučena nebyla, nař. rozhodnutí z 25. června 1925 zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 5834. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 219-221.