Č. 3563.

Železniční právo: I* Za veřejný zájem, opravňující úřady železniční k vyslovení vnuceného používání vlečky, sluší považovati i bezpečnost dopravy na dráze veřejné (§ 36 nař. z 25. ledna 1879 č, 19 ř. z.) — II* V § 29 všeobecných podmínek pro smlouvy o vlečky nepožaduje se, aby podnik, v jehož prospěch se vysluvuje vnucené používání vlečky, byl provozován v zájmu veřejném, nýbrž dostačí, jestliže vnucené používání vlečky jest diktováno zájmem veřejným.
(Nález ze dne 6. května 1924 č. 7935).
Věc: L-ská rolnická akcijní rafinerie cukru v Praze (adv. Dr. Pav. Hisner z Prahy) proti ministerstvu železnic (min. rada Dr. Fr. Mazel) o spoluužívání vlečky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ředitelství státních drah v Praze vyřídilo výnosem z 20. dubna 1923 žádost, aby povolilo státnímu cukrovaru v Z. v době řepné kampaně dopraviti řepu po zvláštní vlečné koleji, přiléhající k zastávce t-cké a jsoucí ve vlastnictví st-lky, neb aby se zasadilo o vyvlastnění této vlečky, v ten smysl, že odkázalo žadatele na § 29 všeob. podmínek pro smlouvy o vlečkách, dle něhož svolení dráhy k spoluužívání vlečky jest vázáno předpokladem, že majitel vlečky se o tom s osobou třetí dohodne. V otázce případného vyvlastnění podotklo jmenované ředitelství, že k tomu nemá důvodů, ba že není ani předpokladu pro vynuceni dovolení o spoluužívání dotčené vlečky dle § 29 všeob. podmínek a odkázalo státní cukrovar v Z., aby, nemíní-li si vystavěti vlečku vlastní, hleděl získati spoluužívání zmíněné vlečky dohodou s cukrovarem l-ským.
Další návrh téhož cukrovaru na prodloužení l-ské vlečky vrátilo ředitelství stát. drah, odvolávajíc se na dobrozdání obch. a živn. komory, které si k tomu cíli opatřilo, a dodalo, že v zájmu bezpečnosti dopravy nemůže dopustiti ani vložení nové výhybky v zastávce t-cké za účelem zřízení samostatné vlečky. K odvolání ředitelství stát. statků, podanému prostřednictvím min. zeměd., zrušilo min. žel. rozhodnutí posléz uvedené a uznalo právem, že l-ská rafinerie jest povinna, podle § 29 všeob. podmínek, povoliti připojení vlečky státního cukrovaru v Z. ke své vlečce, jakož i spoluužívání této své vlečky pro průvoz zboží cukrovaru z-ského na nově zřízenou vlečku.
Zároveň vyslovilo, že o výši náhrady za spolupoužívání se rozhodne, nedojde-li k dohodě, podle § 29 všeob. podmínek.
Stížnost popírá oprávnění žal. úřadu rozhodovati v dané věci, a to proto, že se k němu neobrátila strana legitimovaná, za kterouž po názoru stížnosti ve smyslu § 26 všeob. podmínek lze považovati toliko majitele vlečky.
K tomu třeba uvésti, že se cukrovar z-ský obrátil na ředitelství stát. drah s určitou žádostí; v řízení o žádosti této konaném byl nepochybně stranou a jako taková mohl se odvolati k stolici vyšší ve smyslu § 7 organ, statutu pro státní železniční správu z 19. ledna 1896 č. 16 ř. z. O toto právo nemohl býti připraven smlouvou o vlečce mezi čsl. stát. drahami a l-skou rafinerií uzavřenou, zvláště když na této smlouvě jako kompaciscent ani zúčastněn nebyl. Žal. úřad neměl tedy příčiny odmítati opravný prostředek cukrovaru z-ského pro nedostatek legitimace a stížnost, pokud tvrdí opak. nelze uznati důvodnou, aniž je třeba zabývati se v této souvislosti otázkou, zdali lze ustanovení § 26 všeob. podmínek vůbec vztahovati na případy § 29 čili jinými slovy, zdali obsah § 29 neliší se co do své právnické podstaty zásadně od ostatního obsahu všeob. podmínek pro smlouvy o vlečkách, zejména není-li spíše projevem železničního úřadu v jeho funkci úřední (§ 35 nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. a §§ 21—24 nař. z 29. května 1880 č. 57 ř. z.), než soukromým projevem podniku železničního jako pouhého kompaciscenta.
St-lka vytýká dále po formální stránce, že jí nebylo sděleno dobrozdání obch. a živn. komory, že jí nebyla dána příležitost, aby učinila návrh na slyšení odborných korporací a jiných znalců a že konečně otázka nerušeného provozu byla vyřešena bez její účasti a neúplně. Ohledně výtky prvé nutno předem uvážiti povahu dobrozdání obch. a živn. komory. Po názoru nss-u nelze je již se zřetelem na doslov § 29 všeob. podmínek považovati za prostředek průvodní, zejména za důkaz znalecký, nýbrž toliko za prostředek, sloužící k vnitřní informaci úřadu, neboť opatření tohoto dobrého zdání není ani obligatorně předepsáno. Již tato úvaha ubírá přítomné námitce půdy. Leč i kdyby toho nebylo, vyznělo toto dobrozdání ve prospěch st-lky a nemohlo jí proto býti na újmu, když se o něm nedozvěděla. Úřad I. stolice rozhodl ostatně pro st-lku příznivě, a II. stolice, která rozhodla opačně, uvedla ve svém nálezu podstatný obsah řečeného dobrého zdání, tak že ho st-lka mohla pro svou obranu plně využíti. S žádného z hledisek svrchu vytčených nelze tedy v tom, že dobré zdání obch. a živn. komory nebylo formálně st-lce předloženo k nahlédnutí, nalézti podstatnou vadu řízení.
Pokud jde o výtku další, jest předem zdůrazniti, že ani stížnost netvrdí, že by všeob. podmínky neb jiná norma právní ukládaly úřadu, aby, řeše otázku spolupoužívání vlečky, vyslechl odborné korporace a znalce. Požadavek toho druhu bylo by možno zdůvodniti toliko všeob. zásadami správního řízení za předpokladu, že by odborné znalosti úřadu rozhodujícího nepostačovaly k tomu, aby skutkový základ sporné otázky náležitě posoudil. Že by tomu tak bylo, nebylo tvrzeno ani v řízení správním, ani ve stížnosti, která také nevytýká, že by právě tvrzeným domnělým opomenutím byla ohrožena účinná její obrana.
Vytýká-li st-lka konečně, že otázka nerušeného provozu nedošla přesného vyřešení v nař. rozhodnutí, třeba poukázati k tomu, že již z § 29 všeob. podmínek vyplývá právní nárok majitele vlečky na to, aby nebyl spolupoužíváním osob třetích ve svém právu rušen. Tento nárok pojí se k povolení o spolupoužívání vlečky, a o právo z něho plynoucí nemůže býti majitel vlečky připraven tím, že v rozhodnutí o vnuceném spolupoužívání vlečky zvláště a znovu nebylo mu zabezpečeno. Ostatně přehlíží stížnost, že v řízení správním st-lka sama otázku provozu označila za podružnou a že kladla důraz jen na zásadní rozhodnutí o vnuceném spolupoužívání sporné vlečky. Tím domáhala se st-lka sama, aby řešením prv zmíněné otázky nebyl komplikován spor hlavní, a nemůže proto nyní důvodně vytýkati žal. úřadu, jestliže se dle tohoto jejího žádání zachoval a otázku rušení provozu do rozhodujícího výroku nepojal, nýbrž obmezil se pouze v důvodech na programový nástin jejího řešení.
Výtka tato je tím méně důvodná, ježto st-lka ani netvrdí, že by směrnice úřadem vyslovené stály v odporu s jejími nabytými právy nebo s ustanovením všeob. podmínek.
Nebyla-li však otázka nerušeného provozu žal. úřadem podrobněji řešena, je výtka stížnosti, že se tak stalo bez účasti st-lky, bezpředmětná.
V příčině stavebního povolení činí stížnost tyto výtky:
Ke komisionelnímu jednání o udělení stavebního povolení protistraně nebyla přizvána ani st-lka ani ostatní sousedé, bylo zanedbáno vypsání t. zv. politické pochůzkv a stavební povolení bylo uděleno ředitelstvím stát. drah vlastním jménem, ač k tomu bylo oprávněno jen jménem min. železnic.
Pokud tu st-lka vytýká, že právo ostatních sousedů na účast při stav. komisi bylo porušeno, hájí tím právo cizí, k jehož hájení není povolána. Pokud vytýká tento nedostatek i se stanoviska vlastního, třeba poukázati k tomu, že řízení komisionelní není obligatorně předepsáno, že se také ve skutečnosti nekonalo a že se st-lka jeho zavedení v admin. řízení vůbec nedomáhala. Zejména však, že již případným hmotným právem st-lčiným nemohlo býti řízení, v němž ona jako strana zúčastněná nebyla, nějak prejudikováno. Pokud pak by šlo snad o zkrácení nějakých práv procesních, neuvádí stížnost ani slovem, jaká újma ji případným zkrácením práva procesního vznikla a soud neměl tedy možnosti posouditi důvodnost této její námitky.
Výtkou, že nekonána politická pochůzka, ač byly dotčeny vodoteče a poměry dopravní na silnicích, byť i jen nepřímo, vytýká st-lka porušení zájmů veřejných, k jichž hájení není zajisté povolána.
Za tohoto stavu věci zahrocuje se spor na to, co bylo vlastně jeho předmětem již v řízení admin., totiž, zdali předpoklad pro vydání nař. rozhodnutí dle § 29 všeob. podmínek jest dán, t. j., je—li tu veřejný zájem je zdůvodňující.
Tu dlužno předem konstatovati, že žal. úřad došel k závěru, na němž svoje rozhodnutí založil, tím, že vyslovil, že dán-li v konkrétním případě předpoklad všeob. prospěšnosti dle § 1 zák. z 18. února 1878, jest tím dána i existence veř. zájmu, jaký má na mysli § 29 všeob. podmínek. Žal. úřad vychází tudíž z pojetí, že pojem obecné prospěšnosti involvuje vždy zájem veřejný. Stížnost tomu odpírá, dovozujíc, že zájem veř. jest užším pojmem, než pojem obecné prospěšnosti, a že proto nemusí býti ještě v každém jejím případě dán.
Nss nepovažuje za nutné zkoumati význam a vzájemný vztah pojmů »obecné prospěšnosti« a »veřejného zájmu«, nýbrž má za jediné rozhodné zodpovědění otázky, zdali skutkové poměry daného případu lze subsumovati pod pojem veř. zájmu stanovený § 29 všeob. podmínek.
Po této stránce nutno předeslati, že obrat »vyžaduje-li toho veřejný zájem«, jehož cit. § 29 používá, nelze vykládati v ten smysl, že by právě podnik, v jehož prospěch se vnucené spolupoužívání vlečky vyslovuje, musil býti provozován ve veř. zájmu, nýbrž že § 29 požaduje toliko, aby spoluužívání vlečky bylo veřejným zájmem diktováno.
Žal. úřad opíraje se o své úřední odborné vědomosti uznal v daném případě za veř. zájem především požadavek bezpečnosti dopravy na dráze veřejné ve smyslu § 35 nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z.
Proti tomu stížnost se neobrací, a důvodně by ani nic namítati nemohla. Omezuje se toliko na námitku, že úřad I. stolice zaujal v téže otázce stanovisko jiné. Tomu nelze však přikládati váhy již z toho důvodu, že úřad vyšší stolice jest povolán ve věci rozhodovati, z čehož nutně plyne, že zásadně může posuzovati věc z jiného stanoviska než úřad nižší. Ale pak nelze důvodně tvrditi, že by nař. rozhodnutí v tomto směru nebylo dostatečně fundováno a je lhostejno, zdali i další zájmy národohospodářské, jichž se žal. úřad dovolává, mají skutečně ten význam, který jim nař. rozhodnutí přičítá, čili nic.

Citace:

č. 3563. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1194-1197.