Č. 2674

Dovozní poplatky: I. Dovozní poplatky podle zák. 418/1920, nař. 442/1920 a zák. č. 25/1922 vybírají se za povolení dovozu, nikoliv za dovoz sám. — II. žádá-li podnikatel za vrácení zaplaceného poplatku z důvodu, že k dovozu nedošlo, není nezákonné, když úřad žádost zamítne, jestliže s dovozu sešlo z příčin tkvících v podnikateli samém.
(Nález ze dne 21. září 1923 č. 15 665.)
Prejudikatura: Boh. 2542 adm. a j.
Věc: Firma J. a B. v K. proti úřadu pro zahraniční obchod stran dovozních poplatků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující firmě dáno bylo povolení k dovozu vína z Itálie z 21. ledna 1921, při čemž vytčeno, že povolení platí do 30. června 1921. Podáním presentovaným 30. září 1921 žádala firma o vrácení poplatku z onoho povolení, ježto firmě bylo odepřeno prodloužení povolení. Žal. úřad nař. rozhodnutím žádost za vrácení poplatku zamítl z důvodu, že, ačkoliv straně prodloužení nebylo povoleno, měla dříve dosti času povolení použíti. Nestalo-li se tak, nese strana sama následky vyplývající ze všeobecné poplatkovým zákonem odůvodněné zásady, že se poplatky nevracejí. Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané namítá st-lka: Rozhod- nutí o tom, v kterou dobu se dovoz uskuteční, jest věcí kalkulace, při níž záleží na potřebě trhu, valutových poměrech a rozmanitých nepředvídaných okolnostech. Poplatek, jenž byl zaplacen, jest poplatkem z dovozu, nikoliv poplatkem z povolení dovozu. Mimo dovozný poplatek vybírá se také zvláštní manipulační poplatek: vrácení tohoto st-lka nežádá, nýbrž jen vrácení 1/2 % poplatku dovozního. Nedojde-li k dovozu, není titulu, aby stát si tento poplatek ponechával. Pokud se nejprve týče této námitky, musil nss se zřetelem k obsahu spisů i stížnosti samé vycházeti při svém rozhodnutí z předpokladu, že v daném případě jde o poplatek vybíraný podle zák. z 24. června 1920 č. 418 a vlád. nař. z 13. července 1920 č. 442 Sb., resp. zákona z 19. ledna 1922 č. 25 Sb. Podle těchto norem dáno jest příslušnému úřadu (nyní min. obchodu) právo vybírati poplatky za povolení, která udílí. St-lka také žádala o vrácení poplatku z dovozných povolení v žádosti označených a použila při tom formuláře úředního, jemuž připojeno jest »upozornění« zákona z 24. června 1920 výslovně se dovolávající. Z výpisu a z likvidačních listů spisům připojených je patrno, že z dovozních povolení, jež strana ve své žádosti uvádí, byl vyměřen manipulační poplatek sazbou 1/2% z ceny. Nemá tedy nijakého pod- kladu tvrzení stížnosti, že jde o poplatek z dovozu a tím pozbývají i veškeré vývody stížnosti k tomuto tvrzení se pojící všeho významu. Normy svrchu uvedené neobsahují však nijakého ustanovení, z něhož bylo by možno vyvozovati nárok na vrácení poplatku jimi upraveného, když daného povolení vývozního neb dovozního nebylo použito. Úřad pro zahraniční obchod, jemuž prve vybírání poplatku náleželo, ovšem prohlásil výnosem z 13. července 1920 č. 87377, že v případech výjimečných, prokáže-li strana, že není vinna neuskutečněním obchodu, lze žádati za vrácení poplatku. Tento výnos jest také v úředním formuláři již uvedeném citován. Že by podmínka tam stanovená byla v daném případě splněna, strana ani netvrdí. Právě naopak z vývodů stížnosti na prvém místě vytčených jest patrno, že st-lka povolení k dovozu ve stanovené lhůtě nepoužila z vlastního rozhodnutí, řídíc se zřeteli obchodními. Nedošlo tedy k dovozu z příčin v st-lce samé tkvících, onen výnos pak zřejmě vrácení poplatku omeziti chtěl právě na případy, kdy neuskutečnění obchodu způsobeno bylo příčinami vnějšími, na vůli žadatele nezávislými. Řídě se těmito úvahami zamítl nss stížnost jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 2674. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 607-608.