NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 3

Prohlašování zákonů
Prohlašování zákonů.

I. Pojem.
Prohlašování zákonů jest oznámení zákonů učiněné způsobem všeobecně srozumitelným. Zákonné právo vzniká tím, že zákonodárce vysloví a vyhlásí (promulguje) zákonný předpis. Dle práva římského příslušelo jednotlivým úřadům právo vydávati předpisy právní s mocí zavazující. Tak vydávali úředníci pověření pravomocí jako praetorové, aedilové a místodržitelé v provinciích již od počátku 6. století nastoupivše úřad svůj vyhlášky svým poddaným, v nichž vytýkali pravidla; sami pak udílejíce ochranu právní, slibovali poslouchati jich i žádali poslušnost na osobách ochrany právní hledajících. Tímto způsobem vzniklo »edictum perpetuum«, t. j. edikt (vyhláška) nepřerušené vydávaný poznovu každým praetorem, obsah jeho pak větším dílem se znenáhla ustáloval, ježto opět a opět přenášen byl do nového ediktu.
Prohlašování zákonů bylo ve všech dobách důležitou náležitostí právní platnosti a právní účinností zákonů.
II. Dokud zaveden nebyl říšský zákonník, byla jen ojedinělá ustanovení o prohlašování zákonů a cítila se značně potřeba důkladného uspořádání. Nejdůležitější ustanovení o prohlašování zákonů byla dříve vytčena v úředním návodu o manipulaci krajských úřadů [§§ 34—46, dv. dek. ze dne 11. října 1791, (sv. 3, str. 96 sb. zák. pol.)], v dek. dv. kanc. ze dne 23. dubna 1807 (sv. 28, str. 84 sb. zák. pol.), v dek. dv. kanc. ze dne 7. května 1810 (sv. 28, str. 84 sb. zák. pol.), v dek. dv. kanc. ze dne 7. května 1810 (sv. 34, str. 96 sb. zák. pol.), v dv. dek. ze dne 17. června 1825 (č. 2107 sb. zák. soud.) a v dv. dek. ze dne 16. listopadu 1827 (č. 2319 sb. zák. soud.).
Soubor prohlášených zákonů a nařízení z doby oné obsahuje řadu
sbírek zákonů a to:
a) úřední (officielní) sbírky:
aa) sbírky zákonů a nařízení císaře Leopolda II. pro německé, české a haličské země dědičné (4 svazky), sahající až do r. 1793. Sbírka zákonů soudních obsahuje všecky zákony a nařízení v soudnictví vydaná od r. 1780 až do 2. prosince 1848.
bb) Sbírka zákonů politických obsahuje zákony a nařízení z r. 1790 rovněž až do 2. prosince 1848.
cc) Kromě obou těchto sbírek byla od r. 1818 — 1848 celá řada úředních provinciálních sbírek zákonů pro Čechy (1819—1848), Dalmácii, Halič, Přímoří, pro lublaňský obvod guberniální, pro Moravu (1819—1847), pro Dolní Rakousy (1819—1847), pro Horní Rakousy a Solnohrady (1819 až 1847), pro Tyroly (1814 — 1848). Do těchto sbírek pojata byla všechna nařízení vydaná zemskými úřady v jich oboru působnosti nebo přikázaná jim úřady dvorními. Kromě sbírek zákonů provinciálních byly:
dd) Knihy normalií obsahující nařízení centrálních úřadů, většinou to instrukce pro politické úředníky a výklady zákonů politických.
b) Soukromé sbírky zákonů. Přední z těchto sbírek jsou: sbírka Martschlägerova (1740 — 1790), Kropáčkova o 8 svazcích 1740 až 1770, o 18 svazcích 1785—1790 obsahující zákony císaře Josefa II. a o 5 svazcích 1790—1792 obsahující zákony Leopolda II., o 25 sv. 1792 až 1808 obsahující zákony cís. Františka II.; dále sbírka Trattnerova o 10 svazcích obsahující zákony cís. Josefa II.; sbírka Lucova 1789—1795, Gouttova 1812—1832; dále česká sbírka zákonů o 14 svazcích 1807 až 1817; Pichlova sbírka 1835—1848; Müllerova 1740 — 1818; Rothova sbírka pro Čechy o 10 sv., sáhá až do r. 1810, Nádherného sbírka pro Čechy 1816—1818 o 3 svazcích; Drdackého sbírka pro Halič (1833); Beinhauerova sbírka pro Dolní Rakousy (1800), Schmidtovy »Horní zákony» 1835 —1837; Jakschova sbírka zákonů církevních a j. v.
III. Říšský zákonník.
Císařským patentem ze dne 4. března 1849 č. 153 ř. z. zaveden byl k prohlašování zákonů a nařízení všeobecný říšský a vládní zákonník.
1. Účelem opatření toho bylo odstraniti neurčitost a nejasnost dosavadních předpisů a zavésti větší spolehlivost a zjednodušení. Cís. nařízením ze dne 20. prosince 1850 č. 473 ř. z. provedeny některé změny v říšském zákonníku. Cís. patentem ze dne 27. prosince 1852 č. 260 ř. z. vydány opětně obměny ve příčině zařízení říšského zákonníka a vládního věstníku a zákonníků zemských a vládních věstníků, a vydána nová ustanovení o prohlašování zákonů a nařízení. Dle nejvyššího rozhodnutí ze dne 16. března 1853 vyhlášeno nařízení min. sprav. ze dne 19. března 1853 č. 51 ř. z., že předpis § 3 nejvyš. patentu ze dne 27. prosince 1852 č. 260 ř. z., dle něhož sluší považovati pro zákony a nařízení vydané v říšském zákoníku německý text za jedině authentický, odnáší se též ku všem zákonům a nařízením již dříve vydaným v říšském zákoníku.
2. Obsah říšského zákonníka. V zákoník říšský pojati a jím prohlašovati jest:
a) všechny patenty a císařská nařízení;
b) všechny smlouvy státní s jinými státy, kteréž určeny jsou ku veřejnému vyhlášení;
c) ustanovení o systemisaci a organisaci veřejných úřadů;
d) nařízení vydaná ministerstvy nebo jinými nejvyššími úřady správními v říši v oboru jich působnosti s mocí zavazující, jichž úkolem jest vyložiti nebo provésti zákony a stanoviti právní vztahy nebo závazky. 3. Cís. patentem ze dne 1. ledna 1860 č. 3 ř. z. vytčena opětně změna co do způsobu prohlašování zákonů v říšském zákoníku; aby se totiž zjednodušilo prohlašování zákonů a zmenšil pokladně státní i obcím náklad, bylo nařízeno: K závaznému prohlašování všech zákonů a nařízení zmíněných v § 4 cís. patentu ze dne 27. prosince 1852 určen jest říšský zákoník vycházející toliko v řeči německé; všechny zeměpanské úřady mají býti poděleny říšským zákoníkem stejnou měrou odpovídající oboru působnosti a rozsahu jednoho každého úřadu. Není-li některý zákon vyšlý za spolupůsobení říšské rady vydán pro všechny země a království na říšské radě zastoupené, udati jest v textu zákona objem území, pro který zákon vydán jest. Zákonem ze dne 10. června 1869 č. 113 ř. z. vydána nová ustanovení a to:
a) Říšský zákonník určen jest ku prohlašování zákonů pro království a země na říšské radě zastoupené, pokud zákony ty vzešly za spolupůsobení říšské rady;
b) pro prohlašování smluv státních;
c) nařízení, která vydána jsou na základě říšských zákonů.
4. Každé prohlášení zákonů obsažené v říšském zákonníku platiti má, pokud nic jiného stanoveno není, pro všechna království a země na říšské radě zastoupené dle § 1 zákl. zák. stát. o zastupitelstvu říšském ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. V tomto případě netřeba udávati, pro který obvod (území) prohlášení zákona platiti má. Neodnáší-li se však takovéto prohlášení ku veškerým královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, dlužno v textu prohlášení vytknouti obvod platnosti dotyčného zákona.
5. Závazná moc zákonů prohlášených v říšském zákonníku nastupuje, není-li v nich výslovně něco jiného stanoveno, počátkem 45. dne po uplynutí dne, kterého vyšlo a rozesláno bylo německé vydání každého kusu říšského zákonníka, v němž zákon prohlášen jest.
6. Říšským zákonníkem dlužno z úřední povinnosti a bezplatně poděliti toliko zeměpanské úřady, zemské výbory a obecní úřady oněch měst, které mají zvláštní statut. Počet rozdílených výtisků dlužno obmeziti na nejnezbytnější potřebu úřední. Obce povinny jsou opatřiti si jeden výtisk (exemplář) říšského zákonníka v některé řeči v zemi obvyklé.
IV. Zákonníky zemské.
Dle cís. patentu ze dne 4. března 1849 vydán byl v každé korunní zemi zemský zákonník a vládní věstník v zemských jazycích s přičiněným německým překladem, a určeny listy ty k uveřejňování zemských zákonů a nařízení, opatření a poučení o veřejných záležitostech, které vydávají zemské úřady. Kromě toho obsahoval zákonník ten krátký obsah zákonů a nařízení prohlášených v zákonníku říšském a ve věstníku vládním. Po té bylo cís. nařízením ze dne 20. prosince 1850 č. 473 ř. z. ustanoveno, že odpadnouti má v zemských zákonnících udávání obsahu předpisů otištěných v říšském zákonníku, za to však že pojati dlužno v každý zákonník zemský ze zákonníka říšského v plném znění ony zákony a nařízení, která měla platnost v oné zemi korunní, ve které vydán byl zákonník zemský.
Císařským patentem ze dne 27. prosince 1852 č. 260 ř. z. zavedeny místo dosavadních zemských zákonníků a vládních věstníků věstníky zemských vlád, které měly podléhati dozoru a vedení politického zemského úřadu oné země korunní, ve které byly vydány. Císařským nařízením ze dne 1. ledna 1860 č. 3 ř. z. zastaveny věstníky vlád zemských. Nařízení úřadů zemských určená ku vyhlášení mají býti na podnět politického úřadu zemského vytisknuta v zemských jazycích a dle potřeby rozdělena úřadům a obcím. Potřebné k tomu náklady měl nésti zemský fond. Rozhodnutím stát. min. ze dne 18. února 1863 č. 1387 přeměněny byly dosavadní zemské věstníky v zemské zákonníky a věstníky.
V. Věstníky uveřejňují nařízení vydaná jednotlivými ministerstvy pro jich úřední obvod; takový věstník má ministerstvo financí (od r. 1854), ministerstvo kultu a vyučování (od r. 1869), ministerstvo spravedlnosti (od r. 1885); dále slouží věstníky též i určitým účelům ku př. armádní věstník.
Jakožto orgán nejvyšší zdravotní rady jsou vyhlášky pod názvem »Rakouské zdravotnictví« (»Das österr. Sanitätswesen«); dále sluší uvésti věstníky pro zeměbranu a válečné námořnictvo, věstník poštovní a telegrafní, věstníky diecésní atd. Ve prohlášeních těchto sdělují se nařízení tam obsažená s podřízenými úřady a orgány. Ve zvláštním případu uznal říšský soud za právo, že publikací v některém věstníku učiněnou (ve věstníku finančním) vzcházejí orgánu, který podléhá dotyčnému ministeriu (o tomto konkrétním případu finančnímu ministeriu), netoliko povinnosti, nýbrž i práva (rozh. říš. soudu ze dne 23. října 1873).
VI. Péče o prohlašování zákonů a nařízení.
Péče o náležité prohlašování zákonů a nařízení připadá předkem politickým úřadům. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 10. června 1863 bylo nařízeno, že prohlašování zákonů i všechny práce sem spadající vedle úřadovny redakční pro říšský zákonník vyňato jest z prací ministerstva spravedlnosti a přikázáno jest i s dotací na to vypočítanou státnímu ministerstvu (rozh. ze dne 31. července 1863 č. 2945 věst. min. fin. č. 35). Politické úřady okresní mají péči míti o náležité prohlašování zákonů a nařízení úředních určených k uveřejnění vedle platných předpisů a dle daných vyšších rozkazů. Co se týče závazku obce k prohlašování zákonů, zakládá se tento v četných starších i novějších předpisech.
VII. Účinky prohlášení.
1. Jakmile nějaký zákon řádně byl prohlášen, nemůže se nikdo
vymlouvati, že mu byl neznám (§ 2 o. o. z.). Z § 2 plyne, že jisté jednání plodí účinky právní, jakkoli tu byl omyl, avšak neplyne z toho, že by neznalost zákona byla proviněním zavazujícím ku náhradě (rozh. ze dne 8. ledna 1885 č. 14.275, sb. č. 10.369). Předpis § 2 neodnáší se ku prohlášení ediktů (rozh. ze dne 12. září 1861 č. 5526, sb. č. 1386).
2. Zákon počíná působiti a právní následky z něho prýštící vzcházejí ihned, jakmile zákon byl prohlášen; může se však státi, že v prohlášeném zákonu samém stanoví se jistý pozdější bod časový za počátek působnosti zákona (§ 3 o. o. z.). Právní následky týkají se platnosti nebo neplatnosti jednaní spořádaných zákonem a práv i povinností odtud vzcházejících.
3. Občanské zákony víží všechny státní občany zemí, pro které prohlášeny byly (§ 4). Sem náležejí však též i rakouské lodi, které dlužno na roveň stavěti rakouskému území státnímu, leč lze sem dle zásad mezinárodních počítati toliko lodi válečné, které jsou v otevřeném moři; naproti tomu nesluší míti za rakouské území rakouskou obchodní loď v cizím přístavu, na cizí rejdě, nebo vůbec vzdálenou od cizího území na dostřel dělový, nýbrž podléhá loď taková zákonům onoho cizího území. Podobně jest zásadou práva mezinárodního, že sbory vojenské ležící v cizozemsku podléhají trvale zákonům onoho státu, kterému náležejí.
4. Zákony nepůsobí nazpět. Vždy však nastupují výjimky, kde z veřejných ohledů jednotlivým novým zákonům propůjčuje se zpětná účinnost; moc takováto může se však novému zákonu přiznati jen tehdy, vyřkl-li ji v dotyčném novém zákonu výslovně sám zákonodárce. Lze tedy ku př. dle nového odpůrčího zákona odporovati právním titulům vydobytým před účinností tohoto zákona (rozh. ze dne 28. dubna 1885 č. 5123, sb. 10549). Ustanovení §§ 10—12 zákona o lichvě platí i o pohledávkách, kteréž vznikly před početím působnosti tohoto zákona a před tím časem nebyly ani zrušeny, ani výrokem soudcovským přiznány ani soudním smírem zjištěny (§ 13 zák. o lichvě). Platnost manželství dlužno posuzovati dle zákona platícího v době uzavření manželství (rozh. ze dne 14. května 1878 č. 4165, ze dne 29. března 1870 č. 2899). Pro počátek promlčení rozhodným jest zákon platící v čas, kdy nárok založen byl (rozh. ze dne 25. července 1878 č. 4060 a ze dne 12. dubna 1854 č. 2685).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Prohlašování zákonů. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 773-777.