Čís. 2085.

Odklad exekuce vyklizením (nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n.) vyloučen jest pouze ohledně těch, kdož používali místnosti hned od počátku beze všeho oprávnění: vztahuje se však na zaměstnance s bezplatným bytem, jichž služební poměr pominul.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1922, R II 446/22.)
Po skončení služebního poměru zavázal se zaměstnanec smírem, že vyklidí do 15. července 1922 byt, jehož dosavad užíval na základě služebního poměru. Ježto tak neučinil, vedl zaměstnavatel proti němu exekuci na vyklizení. Povinný žádal za odklad exekuce. Soud prvé stolice odklad povolil, rekursní soud návrh na povolení odkladu zamítl. Důvody: Na odklad, o nějž tu žádáno, platí ovšem ustanovení § 1 nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. Rekursní soud sdílí náhled prvého soudu, že povinný beze své viny za byt nynější nemá přiměřené náhrady. Avšak přes to nelze mu odložení exekuce povoliti, neboť povinný zrušil již v lednu 1922 služební poměr ke stěžovatelce, na základě kteréhožto poměru naturální byt měl jako součást platu. Nejsa tedy již po delší dobu ve službách stěžovatelky, a neodváděje jí dle vlastního doznání z bytu toho žádného platu, obývá onen byt zcela bezdůvodně. Vzhledem na výjimečnou povahu nařízení nelze je rozšiřovati na osoby používající bytu beze všeho právního důvodu, tedy také ne na bývalé úředníky, kteří bydlí v naturálním bytě na základě dřívějšího, avšak již zaniklého poměru služebního, neboť tu nejde již ani o poměr nájemní, ani o jiný poměr mu podobný, nýbrž jen o faktické používání bytu bez právního důvodu (§ 1 cit. nař.).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
§ 1 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. výslovně uvádí mezi povinnými, kteří mohou žádati odklad exekuce vyklizením používaných místností, zaměstnance s bezplatným bytem. A o takového zaměstnance zde jde. Povinný byl zaměstnán v průmyslovém závodě vymáhající strany a byl mu přidělen po čas jeho zaměstnání v závodě naturální bezplatný byt. Byt zaměstnancův byl zde součástí jeho mzdy a nelze tvrditi, že bytu používal beze všeho důvodu. Vystoupením, ze služeb vymáhající firmy přestal ovšem důvod k podržení bytu, jako přestane důvod k podržení bytu u každého nájemníka, když prošla lhůta výpovědní; kdyby však zánik důvodu k podržení bytu mel býti rozhodujícím, pak by vůbec použití odkladu exekuce dle cit. vládního nařízení bylo nemožným, neboť právě zánik důvodu k podržení bytu jest podmínkou exekuce na vyklizení bytu a teprve, když je tu možnost exekuce, muže se jednati o jejím odložení. Použití cit. vládního nařízení není možným tam, kde už hned od počátku nájemník neb používatel se nastěhoval do bytu beze všeho oprávnění, avšak tam, kde původně k používání bytu oprávněn byl, a později důvodu k užívání pozbyl, jest použití nařízení o odkladu exekuce na místě, jak tomu zřejmě nasvědčuje výslovně jmenování těch osob, které jsou oprávněny použíti dobrodiní toho nařízení: nájemníci, domovníci a zaměstnanci s bezplatným bytem atd., ovšem s předpokladem, že jsou zde ostatní předpoklady nařízení, totiž že povinný nemá beze své viny jiné přiměřené náhrady. Poněvadž předpoklad ten oběma nižšími soudy je uznáván, není příčiny, by v tomto případě odklad nuceného vyklizení z bytu měl býti odepřen.

Citace:

č. 2085. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1174-1175.