Č. 3446.

Vysoké školy: I Není porušeno právo (§ 2 zák. o ss) vysokoškolského asistenta, který jest jen dočasně nezpůsobilým k výdělku, nepřizná-li mu úřad (trvalou) invalidní rentu podle § 4 zák. č. 198/199, nýbrž jen dočasnou rentu léčebnou ve stejné výši na dobu léčení. — II Jak k invalidní rentě tak k léčebné rentě takové příslušejí drahotní přídavky jen ve výměře stanovené pro pensisty, nikoliv ve výměře pro aktivní státní zaměstnance. — III Neschopnost vysokoškolského asistenta k výdělku jest ve smyslu § 4 zák. č. 198/1919 jen tehdy trvalou, je-li vyloučeno, že opět pomine.
(Nález ze dne 5. dubna 1924 č. 2300).
Věc: Ing. Dr. Rudolf K. v Praze (adv. Dr. Jar. Nebesář z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Frt. Havelka) o léčebnou rentu úrazovou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li jako býv. asistentu vysoké školy byla nař. rozhodnutími na základě § 4 zák. z 9. dubna 1919 č. 198 Sb. se zřením k jeho úplné invaliditě, vzniklé onemocněním při výkonu služby, povolena léčebná renta úrazová ročních 8712 K s příslušným drahotním přídavkem a mimořádnou i nouzovou výpomocí podle norem platných pro poživatele pensijních požitků a to zatím po dobu léčení, t. j. od 1. října 1921 do 30. září 1925.
Dále vysloveno, že po uplynutí shora uvedené doby léčební podrobí se st-l lékařské prohlídce a podle jejího výsledku vyměřena mu bude definitivní renta úrazová.
Svoje rozhodnutí o stížnosti založil nss na těchto úvahách:
St-l byl asistentem vysoké školy, ustanoveným podle § 1 zák. z 31. prosince 1896 č. 8 ř. z., nebyl tedy zařaděn do určité třídy hodnostní, nýbrž požíval toliko vzhledem k výkonu svého služebního povolání charakteru státního úředníka, a měla jeho roční remunerace povahu adjuta. Tato remunerace skládala se podle § 1 zák. z 8. dubna 1919 č. 198 Sb. a čl. 7. § 18 zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. z částky rovnající se nejnižšímu platovému stupni státních úřadníků 10. hodn. třídy se 4 bienálkami úhrnem 2100 K a příslušným míst. přídavkem, dále podle § 3 uved. zák. z drahotních přídavků ve stejné výši, jaké příslušejí ostatním státním úředníkům požívajícím téhož platu, osobní a dvouleté přídavky v to počítajíc.
Podle § 4 téhož zák. má asistent, stal-li se trvale neschopným výdělku úrazem nebo onemocněním při vykonávání služby, nárok na invalidní rentu ve výši poslední remunerace bez osobního přídavku a má podle téhož § při částečné invaliditě býti použito klíče úrazové pojišťovny.
St-l spatřuje nezákonnost v odpor vzatého rozhodnutí v tom, že jednak mu nebyla vyměřena trvalá invalidní renta, nýbrž toliko dočasná renta léčebná a dále v tom, že k této rentě vyměřené ve výši poslední remunerace přiznávají se mu drahotní přídavky toliko ve výši stanovené pro pensisty a nikoliv pro aktivní státní úředníky.
Tyto výtky neshledal nss důvodnými.
1. Pokud především jde o první námitku, tedy jest ze shora uvedené citace § 4 zák. č. 198/19 zřejmo, že nárok na invalidní rentu přísluší toliko asistentům, kteří se stali trvale neschopnými výdělku. Žal. úřad vychází ze závěru, že st-l není trvale neschopným výdělku, nýbrž jen dočasně, kdežto stížnost zastává názor, který st-l při veřejném ústním líčení podrobně rozvedl, že jest trvale neschopným. Nutno tedy zkoumati, jaký význam jest přikládati v této spojitosti výrazu »trvale«. Na první pohled jest tu zřejmo, že nelze se spokojiti prostým slovným výkladem tohoto výrazu, jakoby totiž »trvalou neschopností« byla každá neschopnost, která trvá nějaký čas, neboť kdyby se pojem ten takto vykládal, je patrno, že — jelikož časové meze pro »trvání« oné neschopnosti výslovně vymezeny nejsou — byla by trvalou i taková neschopnost, která trvá několik měsíců, ba i dnů neb hodin.
Nutno proto výklad výrazu »trvalý« hledati v zákonodárství ostatním. V úvahu tu přicházejí — poněvadž i v tomto případě jde o zaopatřovací požitky státního zaměstnance — ovšem zvláštního druhu — zákonné předpisy o zaopatřovacích požitcích státních zaměstnanců vůbec; v tomto směru jest zejména poukázati na předpisy služ. pragm úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. a služ. pragm. profesorské z 28. července 1917 č. 319 ř. z., po př. na starší předpisy. Služební pragmatika úřednická, rozeznávajíc mezi kvieskováním (dáním na dočasný odpočinek) a pensionováním (dáním na trvalý odpočinek), kteréžto rozlišování převzala z platného práva staršího (viz důvodovou zprávu posl. sněmovny k § 75 a násl. — Pace die Dienstpragmatik str. 131) praví v § 75, že »úředník má nárok, aby byl dán na dočasný odpočinek, je-li neschopen k službě, avšak dá-li se očekávati, že opět dosáhne schopnosti k službě«. Poněvadž tu právě jde o dočasnou neschopnost k službě, předpisuje dále § 76 č. 1, že úředníka jest z moci úřední dáti na dočasný odpočinek, je-li pro nemoc déle než rok služby vzdálen, a § 77, že kvieskovaný úředník jest povinen podrobovati se k úřednímu vyzvání lékařské prohlídce a nastoupiti opět službu, nabyl-li opět způsobilosti k službě. Naproti tomu stanoví § 79 služ. pragm., že úředník má nárok, aby byl přeložen na trvalý odpočinek, je-li ke službě neschopen a je-li vyloučeno, že schopnosti k službě opět nabude.
V podstatě stejná ustanovení jsou též obsažena v §§ 81, 83 a 85 služ. pragm. profesorské.
Již ze srovnání těchto předpisů jde, že moderní právo státnězaměstnanecké dává nárok na pensi, t. j. na trvalé požitky odpočivné jen tehdy, je-li opětné nabytí schopnosti k službě vyloučeno a rozumí tedy zřejmě trvalou nezpůsobilostí takovou, u niž je vyloučeno, že opět pomine. Stejně pojímá pojem trvalosti také starší právo úřednické a výklad jeho v literatuře (viz na př. Helm die österr. ung. Militäru. Civil-Pensions-, Provisions- und Gnadengehalts-Vorschriften, Vídeň, Carl Gerolďs Sohn 1876 str. 48, Dr. Robert Zwierzina, Die geschichtliche Entwicklung des Pensionssystems der österr. Staatsbediensteten, Vídeň, Manz 1912 str. 26 a násl., Dr. Benno Fr. von Possaner, Die Pensionen u. Provisionen ... Vídeň, Manz 1898, díl I. str. 3, a jiná).
Podle názoru nss-u nutno tedy i ve smyslu § 4 zák. č. 198/1919 Sb. rozuměti »trvalou neschopností k výdělku« takovou neschopnost, o níž je vyloučeno, že kdy pomine.
Proti správnosti tohoto výkladu právního pojmu »trvalá neschopnost k výdělku« nelze se důvodně dovolávat toho, že služební pragmatika úřednická v § 62, posl. odst., kde mluví o zaopatřovacích požitcích čekatelů, služební pragmatika profesorská v § 62, posl. odst., kde mluví o výslužném suplentů, a § 15 zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb., který mluví o výslužném zatímních profesorů, nepožadují ve všech případech nevyléčitelnost úrazu po př. choroby, neboť z textace uvedených předpisů jest zřejmo, že stanoví jenom podmínky nároku čekatelů tam zmíněných na zaopatřovací požitky vůbec, nemění však nic na zásadním shora vyloženém rozlišování mezi trvalým a dočasným výslužným a trvalou a dočasnou neschopností k službě (výdělku).
Stejně nelze proti tomuto výkladu důvodně namítati, že nevyléčitelnost úrazu, choroby a nenavratitelnost ztracené schopnosti k službě (výdělku) pro všechnu budoucnost nelze — ani podle stavu vědy lékařské — zjistiti; neboť jednak bude a je zajisté řada případů, kde taková nenavratitelná ztráta schopnosti k službě jest zcela zjevná, jednak jest ovšem i zjišťování trvalosti neb dočasnosti této ztráty schopnosti k službě (výdělku) vůbec zjistitelná jen v mezích možnosti lidskému poznávání vůbec daných.
Otázka, jde-li v konkrétním případě o trvalou aneb jen o dočasnou nezpůsobilost, nelze zodpověděti na základě všeobecných zkušeností a vědomostí, naopak může se tak státi jen na základě odborných vědomostí lékařských.
Žal. úřad měl pro svůj závěr, že v případě st-lově nejde o trvalou, nýbrž jen o dočasnou neschopnost k výdělku, tento podklad:
Lékařské vysvědčení doc. Dra V. V. ze 17. března 1920, v němž mimo jiné se praví, že před uplynutím většího období časového, jež se může protáhnouti i na více let, nelze trvalejší obrat k zlepšení očekávati. Doplněk z 22. prosince 1920 pak praví, že »s velkou pravděpodobností možno se vysloviti, že nenastane-li tu do tří až pěti let obrat k lepšímu, dá se později stěží již očekávati«.
Podle vysvědčení zdravotního rady hl. m. Prahy Dra T. z 19. června 1922 »nelze určiti, jak dlouho stav (t. j. nezpůsobilost k práci) potrvá, kdy se zase pracovní schopnost navrátí« a »je nutno ... nemocného ... pokládati aspoň dočasně za (trvale) úplně invalidního«. Konečně uvádí vysvědčení státního lékaře (zdrav. rada Dr. L.) ze 20. srpna 1922 posudek toho obsahu, že »na základě vyšetření, prostudování akt, vysvědčení Dr. V. a Dra T., jež se stvrzují tímto, jest st-l toho času úplně neschopen výdělku; jelikož není vyloučena možnost, že se po čase delším léčením schopnost k výdělku vrátí, nutno ho uznati za dočasně úplně neschopného k výdělku ...«
Dospěl-li žal. úřad na podkladě těchto znaleckých posudků k závěrů, že st-l není (resp. v době nař. rozhodnutí nebyl) trvale, nýbrž jen dočasně nezpůsobilý výdělku, nelze tu důvodně shledati, že by byl úřad nesprávně subsumoval skutkové okolnosti odbornými dobrými zdáními zjištěné pod příslušnou právní normu, ani že by řízení trpělo nějakou vadou; naopak nutno uznati správným shora uvedený závěr úřadu.
Proti tomu nelze se zejména dovolávati toho, že vysvědčení Dra T., státním lékařem potvrzené, mluví o »dočasné (trvalé)« invaliditě st-le, neboť jednak rozhodující vysvědčení státního lékaře zřejmě mluví jen o dočasné nezpůsobilosti k výdělku, jednak není — podle toho co o pojmu dočasnosti neb trvalosti nezpůsobilosti k výdělku bylo řečeno — pojmově možno, aby nezpůsobilost taková, je-li dočasná, byla zároveň trvalou. Vzhledem k tomu nejsou tedy u st-le splněny podmínky, které § 4 zák. č. 198/1919 pro poskytnutí renty invalidní klade, totiž trvalá neschopnost k výdělku, a nemůže st-l nárok takový důvodně ze zákona tvrditi.
Jest ovšem pravda, že uvedený zák. nezná vůbec instituci renty léčebné. Z toho dalo by se však snad nejvýše dovoditi, že po případě asistent toliko dočasně k výdělku neschopný nemá vůbec nároku na takovouto rentu, nelze však v tom, když žal. úřad st-li na dobu pravděpodobného trvání léčení prozatímně povolil léčebnou rentu ve výši inval. renty podle § 4 zák., shledati porušení práv st-lových, pro které jediné by podle § 2 zák. o ss mohl se s úspěchem dovolávati rozhodnutí tohoto soudu. Naopak lze i v zákoně samém nalézti oporu pro postup žal. úřadem zachovávaný. Neboť, praví-li 2. věta § 4, že při částečně invaliditě má býti použito klíče úrazové pojišťovny, tedy že při částečné trvalé invaliditě dostane asistent jenom percentuální část jeho poslední remunerace jako invalidní rentu, pak nelze uznati nezákonným nebo vadným stanovisko žal. úřadu, jenž přidržel se analogie § 33, 3. odst. zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. ex 1888 o pojišťování dělníků pro případ úrazu, podle něhož »u oněch poraněných osob, které po vypršení 4 neděl ještě jsou v lékařském ošetřování pro vyléčení utrpěného zranění, budiž vyměření (náhrady, důchodu) omezeno nejprve na důchodkové splátky, jež až do ukončení léčení budou poskytovány, ostatně však buď důchod vyměřen teprve po ukončeném léčení«, a když dále úřad mohl použít analogie předpisů práva úřednického o kvieskování a přiznal tedy st-li onu rentu prozatímně na dobu pravděpodobného léčení, čímž ovšem nijak není prejudikováno otázce st-lova nároku na rentu invalidní, bude-li prokázána jeho trvalá nezpůsobilost k výdělku ve smyslu § 4 zák. č. 198/1919.
Domnělý nárok st-lův na (trvalou) rentu invalidní nelze také důvodně opříti o skutečnost, že, kdežto u úředníků kvieskovaných návrat do aktivní služby jest snadno možný, je návrat takový u vysokoškolského asistenta vzhledem k povaze jeho služebního postavení velmi ztížen, ba nemožný:
Neboť z okolnosti, že — odpadne-li dočasná invalidita a nastane-li tedy opět schopnost k výdělku u bývalého asistenta vysoké školy — odpadá renta léčebná, lze právě jen vyvoditi, že ztratí v takovém případě vůbec nárok na zaopatřovací požitky jakéhokoliv druhu, nikoliv však, že by zaopatřovací požitky proto musily i při dočasné invaliditě býti povoleny trvale (na vždy). Že ostatně zákon též vysokoškolské asistenty nechtěl postaviti lépe než úředníky (profesory, čekatele úřednické, suplenty), plyne již z toho, že požaduje u asistentů vysokoškolských trvalou nezpůsobilost k výdělku, kdežto u úředníků (učitelů, suplentů) se zpravidla požaduje nezpůsobilost ke službě (§§ 75, 79 služ. pragm. úředn., §§ 81, 85, 67 posl. odst. služ. pragm. profesorské a § 15 zák. č. 275/1919) a jen v příčině některých zvláštních výhod také nezpůsobilost k výdělku (§ 62 sl. pragm. úřednické, § 67 1. odst. služ. pragm. profesorské).
Toto ztížení podmínek zaopatřovacích odpovídá ostatně také té skutečnosti, že postavení asistentů vys. škol má povahu ještě méně trvalou, než postavení čekatelů podle pragmatiky úřednické a profesorské, zejména tím, že ustanovují se asistenti zpravidla na dobu dvou nebo několikráte dvou let, což souhlasí také zcela s tím faktem, plynoucím z povahy služby asistentské a zejména ze vzájemného poměru mezi počtem míst asistentských a profesorských na vysokých školách, že jen poměrně malý počet asistentů dojde zakončení své činnost; na vysoké škole dosažením profesury.
2. Pokud jde o druhou námitku, tedy nelze ani zde vývody stížnosti uznati důvodnými. Má-li stížnost především pochybnosti o tom, zda skutečně již nař. rozhodnutími samými byly st-li přiznány drahotní přídavky toliko ve zmenšené výměře platné pro poživatele zaopatřovacích požitků a nikoli ve zvýšené výměře platné pro aktivní zaměstnance, a zda snad toto snížení nebylo — proti obsahu nař. rozhodnutí — provedeno teprve zsp-ou, tedy nelze pochybnosti ty shledati důvodnými; neboť i koncept nař. rozhodnutí ze 6. září 1922 jasně praví, že st-li povoluje se léčebná renta ... s příslušným drahotním přídavkem ... dle norem platných pro poživatele pensijních požitků; je tedy zřejmo, že st-li byly přídavky ty povoleny jen ve zmenšené výměře pro pensisty (v širším smyslu), při čemž jest zcela bez významu, zda v konceptu slovo »ostatní« bylo škrtnuto, neb nikoli a zda po případě různé drahotní přídavky, jak průběhem doby byly zavedeny, jsou označovány různými jmény.
Co do otázky pak, byly-li st-li právem povoleny drahotní přídavky (v souhrnném smyslu) jen ve zmenšené výměře pro vysloužilce, jest uvésti toto:
Podle cit. již znění § 4 zák. č. 198/19 vyměří se invalidní renta »ve výši poslední remunerace bez osobního přídavku.« Podle § 1 téhož zák. doplněného čl. 7 § 18 zák. č. 541/1919 rovná se remunerace asistentů nejnižšímu platovému stupni státních úřadníků 10. hodn. tř. s aktivitním přídavkem a s případnými bienálkami a s případným osobním přídavkem v témže § zmíněným. Jest tedy zřejmo, že zákon drahotní přídavky k remuneraci asistenta ve vlastním smyslu nepočítá, naopak ve zvláštním ustanovení § 3 přiznává asistentům mimořádné přídavky, diety a jiné výhody ve výši příslušející státním úředníkům se stejným platem. Stejně jako u státního úředníka nepříslušejí drahotní přídavky, které pobíral za aktivity, do výslužného a naopak pro státní zaměstnance ve výslužbě určují se drahotní padavky v rozměře rozlišné, právě tak nelze uznati, proč by právě jen asistentům vysokých škol do invalidní renty podle § 4 stanovené měly býti čítány drahotní přídavky ve výměře aktivitní; zejména nelze důvod pro takovýto postup shledati ani v textaci zák., ani v ustanovení § 6 prov. nař. z 27. července 1920 č. 482 Sb., ani v důvodové zprávě k uvedenému zákonu. Neboť § 4 uved. zák. sám., jak již uvedeno, mluví toliko o remuneraci, jejíž výměra stanovena jest v § 1; § 6 cit. nař. pak toliko stanoví, že i asistenti, ustanovení bez remunerace nebo s remuneraci nižší nežli normální, mají nárok na invalidní rentu podle toho, jsou-li úplně nebo neúplně kvalifikováni, dle nejnižšího platového stupně 10. neb 11. hodn. třídy, tedy v částce vyšší, než jest jejich aktivní požitek; předpis tento platí tedy toliko pro asistenty uvedené kategorie a poskytuje jim tu zvláštní výhodu, že jim přiznává stejnou invalidní rentu, jakou podle § 4 zák. mají asistenti ustanovení s plnou remunerací; nepraví však nikterak, že by k invalidní rentě bylo přiznati též drahotní přídavky aktivitní. Pokud pak jde o důvodovou zprávu k zák. č. 198/19, tedy rovněž toliko praví, že zákonem tímto má býti asistent pro případ invalidity utrpěné ve službě chráněn zajištěním invalidní renty ve výši poslední remunerace. I zde tedy se mluví o remuneraci, jejíž pojem pak jest určen v § 1 zák.
Na tom nemění nic ta okolnost, že — jak st-l při veř. úst. líčení rozváděl — již z významu předložky »při« ve slově přídavky prý plyne, že přídavek ten je součástí remunerace; neboť naopak i z toho jenom jde, že se asistentu vedle remunerace, která stejně jako služné úředníka vzhledem na mimořádné drahotní poměry je nedostatečná, něco přidává, aniž by tím bylo řečeno, že přídavek ten stane se proto součástí remunerace; ale ovšem stává se součástí celkových příjmů. Ostatně rozlišuje úřednické a státnězaměstnanecké právo i jinak přesně mezi jednotlivými druhy služebních příjmů jako jsou: služné, místní přídavek, funkční (činnostní) přídavek, drahotní přídavek, adjutum, remunerace a podobně, z nichž každý druh má svoji zvláštní přesně vyhraněnou povahu.
Pokud konečně stížnost poukazuje na zvláštní povahu služby asistentské při vysokých školách a snaží se z toho dovoditi, že zákon chtěl asistenty pro případ invalidity postaviti v každém směru příznivěji, než ostatní státní zaměstnance, tedy neshledal nss tak daleko jdoucí blahovůli zákonodárce ani v textu zákona ani v důvodové zprávě; nehledě ani k tomu, že by takovéto zcela zvláštní poskytování výhod asistentům vysokých škol odporovalo všeobecné tendenci popřevratového zákonodárství státnězaměstnaneckého, aby pokud možno právní a platové poměry všech kategorií státních zaměstnanců byly upraveny podle stejných směrnic.

Citace:

č. 3446. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 959-965.