NPD documents search: Všehrd, 11 (1930) - Karel Engliš: Finanční věda.

Čís. 59.

Není přípustno, by svědek slyšen byl z části nepřísežně, z části pod přísahou.
(Rozh. ze dne 11. června 1919, Kr I 239/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Písku, jímž vinnou uznána zločinem podílnictví na krádeži dle §§ 185 a 186 a) tr. z. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatek po rozumu č. 3 § 281 tr. ř. shledává stížnost v tom, že svědkyně A. při hlavním přelíčení slyšena byla nepřísežně, v čemž spatřuje porušení ustanovení § 247 tr. ř., o němž tento § výslovně přikazuje, že ho nutno dbáti pod neplatností. Stížnost v souhlasu se spisy nepopírá, že tato svědkyně v době svého výslechu byla v podezření, že v činu trestním týkajícím se předmětů Františkovi P. odcizených, pro který na stěžovatelku mezi jiným obžaloba byla podána, pro který ale nyní právoplatně jest sproštěna, měla účastenství, tvrdí ale, že tomu tak nebylo pokud se týče 7 kusů plachty, ohledně nichž stěžovatelka uznána byla vinnou zločinem dle §§ 185, 186 a) tr. z., a dovozuje, že ohledně tohoto bodu nebylo tu případu v § 170 odst. I. tr. ř. naznačeného, pro který by jmenovaná svědkyně pod přísahu vzata býti nemohla, že následkem toho měl ji soud nepřísežně slyšeti jen ohledně těch skutečností, stran kterých přísežný její výslech byl vyloučen, v ostatních směrech ale že měla býti slyšena přísežně, aneb, že vyhražena měla býti přísaha svědkyně až po jejím celkovém výslechu. Toto stanovisko stížnosti neodpovídá zákonu. Svědecký výslech jest jednotným processuálním úkonem, ohledně jehož veškerých součástek platí tytéž zákonné předpisy a neobsahuje trestní řád ustanovení, dle něhož by svědek mohl býti slyšen z části nepřísežně, částečně pod přísahou, na rozdíl od čtvrtého odstavce § 152 tr. ř., který za okolností tam uvedených připouští možnost jen částečného výslechu svědkova. Odložení přísahy svědkovy až po výslechu přípustno jest dle posledního odst. § 247 tr. ř. pouze za souhlasu obžalobce a obžalovaného a nezakládá ostatně případné porušení tohoto ustanovení důvod zmatečnosti.

Citace:

Čís. 59. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 93-94.