Č. 783.

Lesní hospodářství: I. * Přestupky zákona ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. z. a n. o prozatímní ochraně lesů náleží výlučně do pravomoci řádných soudů, nikoliv úřadů politických, a to i na Slovensku. — II. Ani doručením trestního nálezu nenabývá osoba, proti které nález ten vůbec nesměřuje, legitimace ke stížnosti na nejv. správ. soud.
(Nález ze dne 23. března 1921 č. 2812.) Věc: Ludevít B. v Báňské Bystřici a firma M. a spoji, v Radvani (adv. Dr. E. Beneš v Praze) proti ministerstvu zemědělství, exposituře pro Slovensko v Bratislavě o trestní nález.
Výrok: Stížnost firmy M. a spol. odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti Ludevíta B. zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 29. července 1918 ukoupili Zikmund M. a Arpád R., obchodníci v Lučenci, od stěžovatele Ludevíta a Julia B. dříví na stojato za účelem kácení. Státní lesní úřad v Báňské Bystřici výměrem ze dne 6. září 1918 č. 2 F 1918 povolil kupcům kácení lesů těch na základě ministerského nařízení čís. 3296/18 (maďarské vlády) za podmínek ve výměru tom blíže uvedených. Týž státní lesní úřad vydal pak jak stěžovateli, tak kupci M-ovi a jeho novému společníku Benjaminu M. výměr ze dne 5. března 1920 č. 66 F 9120 toho znění: »Ježto vláda československé republiky zákonem ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. z. a n. využitkování lesů omezuje a všecka dovolení na základě onoho nařízení čís. 3296/18 daná, pokud zákonu tomu se protiví, za neplatná prohlašuje; tedy lesní úřad i ono dovolení 2 F odvolává, za neplatné prohlašuje a zastavuje další kácení lesů v povolení tom označených. Upozorňuje účastníky, že nezachování tohoto zákazu podléhá pokutě podle § 5 cit. zák.«
Ke stížnosti firmou M. podané rozhodl ministr plnomocník výnosem ze dne 30. března 1920 č. 4208, povoliv firmě M. další využitkování lesů ve smyslu povolení čís. 2 F, avšak pouze prosvětlením, t. j. vykáceti se smí jen ty stromy, které by případně další vzrůst stromů a podrostu následkem nedostatečného prostoru a přístupu světla mohly poškoditi. Poněvadž však stěžovatelé za splnění této podmínky neposkytují dostatečné záruky, když už dle úředního zjištění podobné podmínky v uvedeném povolení 2 F stanovené nedodrželi — což bude předmětem zvláštního úředního řízení — ukládá se současně státnímu lesnímu úřadu v Báňské Bystřici, aby na požádání a útraty stěžovatelů označil stromy, které by takto mohly býti využitkovány a bude povinností stěžovatelů, dodržovati pečlivě každých pokynů pod následky okamžitého zastavení dalšího kácení.
Zároveň zaslal týž úřad spisy státnímu lesnímu inspektorátu v Báňské Bystřici, poněvadž jsou tu známky přestupku uvedené firmy stran kácení, k zavedení trestního řízení jak proti majiteli lesa, tak proti firmě.
Výměrem ze dne 30. června 1920 č. 10192 rozhodl župní správní výbor zvolenský, že Ludevít B. spáchal lesně-policejní přestupek tím, že ve svém lese využitkoval na ploše asi 375 kat. jiter porosty většinou protizákonným způsobem (proti §§ 2 a 3 zák. č. 82 sb. z. a n. z r. 1918) a proti disposicím státního lesního úřadu 2 F 1918 a tímto skutkem učinil pochybným i správné zalesnění více než 200 jiter, za kterýžto přestupek odsuzuje se na základě § 5 cit. zák. k pokutě 100000 K a 31 K útrat do 15 dnů od doručení pod exekucí.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 2. září 1920 č. 11782 zamítl žalovaný úřad odvolání do trestního nálezu jak Ludevítem B., tak i firmou M. podané, poněvadž je dokázáno, že stěžovatel B. překročil zákon o prozatímní ochraně lesů čís. 82 z r. 1918, který byl nařízením ministra plnomocníka ze dne 1. července 1919 uveden v platnost i pro Slovensko, neboť neoznámil kácení lesa služnovskému úřadu jako příslušnému orgánu, jak to předpisuje § 1 cit. zákona. Kromě toho kácel více. než tento zákon dovoluje, a zvýšil mu žalovaný úřad pokutu I. instancí uloženou na 150000 K.
Proti rozhodnutí tomu podali stížnost jak Ludevít B., tak i firma M., o kterýchžto stížnostech uvážil nejvyšší správní soud toto:
Podle § 2 zákona o správním soudě rozhoduje nejvyšší správní soud ve všech případech, kde někdo tvrdí, že rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byl ve svých právech zasažen. Ani trestní nález I. instance, ani naříkané rozhodnutí, jímž nález ten byl žalovaným úřadem potvrzen. nesměřuje proti firmě M., vyslovuje vinu pouze majitele lesa Ludevíta B. a postihuje trestem, totiž peněžitou pokutou, také pouze tohoto. Nevztahuje se tudíž naříkané rozhodnutí vůbec na tuto firmu, neohrožuje ji žádnou právní ujmou, nezasahá nikterak ve sféru jejích práv, a nelze tedy tvrditi, že porušeno bylo nějaké subjektivní právo firmy té, jak cit. § 2 zák. o správním soudě předpokládá. Pokud ze stížností dalo by se souditi, že stěžující si firma opírá svou legitimaci o svůj rukojemský závazek za pachatele nebo vůči němu, nutno zdůrazniti, že naříkaným rozhodnutím závazek takový vysloven nebyl, a byl-li založen vůči domnělému pachateli nějakým soukromoprávním aktem mezi ním a firmou uzavřeným, což ostatně ani prokázáno není, mohla by sice býti řeč o zájmu firmy na příznivém výsledku trestního řízení proti pachateli zavedeného, nikoli však o nějakém jejím subjektivním právu, jehož mocí by jí v řízení tom, majícím za účel pouze zjištění viny Ludevíta B. na trestním činu a jeho odsouzení, náleželo vůči úřadu postavení strany oprávněné ke stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. Na tomto stavu nemůže nic měniti ta okolnost, že úřad dal i této firmě doručiti vyhotovení trestního nálezu, nebol ani tímto úkonem v nedostatku nějakého subjektivního práva nebylo pro ni založeno postavení strany po rozumu § 2 zák. o správ. soudě. Bylo tudíž stížnost, pokud firmou M. byla podána, odmítnouti pro nedostatek legitimace podle § 21 zákona o správ. soudě.
Uvažuje o stížnosti Ludevíta B., položil si nejvyšší správní soud předem otázku, již zkoumati náleží mu z úřední povinnosti, zda totiž naříkané rozhodnutí vyhovuje vůbec požadavkům na každý úřední výkon kladeným, zda netrpí vadou takovou, jež činí je zmatečným, absolutně ničím, zejména je-li splněn primérní předpoklad zákonitosti výroku takového, že totiž pochází od úřadu k jeho vydání vůbec příslušného. Ve směru tom dospěl nejvyšší správní soud k tomuto závěru:
Žalovaný úřad v souhlasu s úřadem I. instance opřel svůj nález o ustanovení zákona ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. z. a n. o prozatímní ochraně lesův, odsoudiv stěžovatele proto, že neoznámil v zákonné lhůtě příslušnému úřadu úmysl káceti les (§ 1 cit. zák.) a kromě toho že pokácel více, než zákon ten povoluje (patrně § 2 a 3 cit. zák.) a vycházel tedy, pokud jde o příslušnost k rozsouzení věci té, ze stanoviska župní správní komisí v jejím nálezu výslovně vyřčeného, že jedná se o lesně-policejní přestupek, náležející po rozumu §§ 25 a 61 zák. čl. XXXI z r. 1879 v I. stolici před župní správní výbor. Náhled ten je však mylný a zákonu přímo odporující. Jak z porovnání zákona čís. 82 sb. z. a n. z roku 1918 se zák. čl. XXXI z r. 1879 patrno, jsou omezení zákonem čís. 82 majitelům lesů uložená zák. článku XXXI neznáma, nová, nespadají již podle § 1 zák. tohoto pod jeho ustanovení, přesahují tedy meze příslušnosti zákonem tím župní správní komisi přiznané a nemůže se kompetence úřadu toho na ně vztahovati, pokud by zákonnou normou nebyla na ně rozšířena. Rozšíření toho však nejen že tu není, nýbrž jest zákonem výslovně vyloučeno. Praví-li zákon čís. 82 v § 11, že úřady kompetentní k provádění zákona toho na Slovensku ustanoví zmocněnec vlády zřízený dle zákona o mimořádných přechodních opatřeních pro Slovensko, a ustanovil-li tento vládní orgán ve svém nařízení ze dne 1. července 1919 č. 113 (U. N. čís. 18—19/19), že úřady těmi na místě politických úřadův nebo okresních hejtmanství jsou služnovský úřad, županský úřad a zemědělský referát, ministr-plnomocník v Bratislavě vyslovil tím pouze, které správní úřady na Slovensku jsou povolány jednati místo politických úřadů, dle organisace na území neslovenském zřízených, nepřenesl tím však příslušnost ke stihání přestupků zákona toho, jak stěžovatel se domnívá, na služnovský úřad jako úřad I. stolice, když v § 5 cit. zák. výslovně ohrožují se přestupky toho zákona soudním trestem. Ustanovením tím jest jasně a určitě vyznačena hranice příslušnosti úřadů, jež mají při provádění zákona toho účinkovati: pokud jde o věci správní, nastává příslušnost služnovského úřadu a orgánů jemu nadřízených (§§ 1, 7, 8, 9), naproti tomu pokud jde o trestní stihání přestupků zákona toho, nastává příslušnost řádných soudů (§ 5), čímž výslovně vyloučeny jsou přestupky ty ze souboru přestupků policejních a z příslušnosti úřadů pouze policejní pravomocí nadaných.
Potom však trestní nález vyslovený v I. instanci župní správní komisí, ve II. pak ministerstvem, tedy úřadem správním meritorně, vydán byl orgánem k úkonu takovému naprosto nepříslušným, je zmatečný, absolutně ničí a zákonu odporující, pročež bylo jej již z tohoto důvodu dle § 7 zák. o správ. soudě zrušiti, aniž bylo ještě třeba a možno zabývati se námitkami stěžovatelem přednesenými.

Citace:

č. 783. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 384-387.