Č. 8211.

Domovské právo. — Občanství státní: K nabytí domovského práva ve smyslu čl. 1 smlouvy mezi republikou čsl. a Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 se nevyžaduje, aby nabyto bylo v tom či onom smluvním státě nejen práva domovského, ale i státního občanství.
(Nález ze dne 2. listopadu 1929 č. 18 511/27.)
Prejudikatura: Boh. A 1065/21, 1915/23, 2343/23, 2588/23, 2915/23 a 6629/27.
Věc: Karel M. v M. (adv. Dr. Alf. Gintz z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím zsp-é v Praze z 30. září 1924 1. nebylo vyhověno st-lovu odvolání z výměru osp-é v M. z 23. května 1924, jímž bylo rozhodnuto, že důsledkem čl. 1. Brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 pozbyl dom. práva v M. a tím i státního občanství čsl., ježto nabyl dne 17. června 1919 dom. práva ve Štýrském Hradci, takže jsou neplatný dom. list obce M., jakož i trojí potvrzení této obce o st-lově dom. právu a 2. bylo vysloveno, že se st-l nestal čsl. státním občanem dle čl. 4. malé smlouvy Saint-Germiainské, pokud se týče dle bodu 3. § 1 úst. zák. č. 236/20, poněvadž se toto ustanovení vztahuje pouze k osobám narozeným na území čsl. republiky, jejichž rodiče měli dom. právo na tomto území v době, kdy úst. zákon, pokud se týče uvedená smlouva vstoupila v platnost, t. j. dne 16. července 1920, nevztahuje se však k osobám, jejichž manželský otec uvedeného dne nebyl již na živu, a poněvadž otec st-lův zemřel v roce 1911.
Min. vnitra zamítlo nař. rozhodnutím odvolání st-lovo .
O stížnosti uvážil nss takto:
Pokud jde o výrok nař. rozhodnutí s hlediska bodu 3. § 1 úst. zák. č. 236/20, setrvává nss na názoru, jejž vyslovil již v nál. Boh. A 1915/23 a v četných nálezech pozdějších, že totiž k nabytí státního občanství dle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 je třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště nebo právo domovské na území Čsl. republiky v době, kdy tento zákon vešel v platnost, že však tato podmínka není splněna, měli-li sice rodiče osoby, o niž jde, právo dom. na území Čsl. republiky až do své smrti, ale nedožili-li se dne, kterým úst. zákon vešel v platnost, t. j. dne 16. července 1920 (§ 20 zák. a vyhláška min. vnitra č. 492/20). V nál. Boh. A 2343/23 vyslovil pak nss týž názor s doložením, že nestačí, je-li ona podmínka splněna jen u matky, když otec dříve zemřel. Spočívá tudíž nař. rozhodnutí, pokud jde o uvedený jeho výrok, na správném právním názoru a je stížnost, jež po stránce skutkové ani nepopírá, že otec st-lův zemřel již v roce 1911, tedy před uvedeným rozhodným dnem, ve příčině výroku toho neodůvodněna.
Pokud jde o výrok s hlediska čl. 1 Brněnské smlouvy, sluší uvésti:
Ustanovení to zní: »Každý z obou států uznává jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s republikou Čsl. domovská práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o právu dom. býv. státu Rak. nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou, kdy smlouvy s Rak. a s republikou Čsl. nabudou působnosti.«
Nss vykládá ustanovení to na základě usnesení odborného plena ze 17. června 1929 v ten rozum, že k nabytí dom. práva ve smyslu čl. 1 smlouvy mezi republikou Čsl. a Rak. o státním občanství a ochraně menšin ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z roku 1921 se nevyžaduje, aby nabyto bylo v tom či onom smluvním státě nejen dom. práva ale i stát. občanství. Úvahy, jež vedly nss k tomuto názoru, jsou:
I. Nss vyslovil v nál. Boh. A 1605/21 právní názor, že dnem 28. října 1918 přestaly platiti pro území republiky Čsl. veškeré zákony dřívějšího mocnářství, že starý právní řád skončil a že zákonem č. 11/18 zavedl stát Čsl. svůj vlastní nový právní řád. Z názoru toho plyne nutně, že je vůbec vyloučeno mluviti o zákonech platných v republice Čsl. jako o zákonech býv. státu Rak. a že je též vyloučeno rozuměti slovy »zákony býv. státu Rak.« zákony platné v republice Čsl., i když tyto zákony recepcí nenabyly nového materielního obsahu, nýbrž jsou obsahově totožné se zákony plativšími v býv. státě Rak.
II. V býv. státě Rak. bylo dom. právo upraveno jednotně říš. zákony z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. a z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. Zákony ty stanovily jako předpoklad nabytí dom. práva státní občanství rakouské, jež bylo rovněž jednotné pro celý obvod státu. Tím, že byly zákony ty recipovány, tedy, že se staly ve smyslu zdejšího uvedeného judikátu Boh. A. 1065/21 součástí právního řádu jiného (čsl.) státu a že současně se vznikem státu toho vzniklo také zvláštní samostatné státní občanství čsl., nabyly nového materielního obsahu potud, že kdekoli stanovily za platnosti své v býv. státě Rak. jato předpoklad nabytí dom. práva státní občanství rak., je v republice Čsl. od 28. října 1918 předpokladem tím státní občanství čsl. Na tomto stanovisku stojí nejen judikát Boh. A 1065/21, nýbrž také nál. Boh. A 2 588/23 a ostatní judikatura věci se týkající. Stejně vykládá účinek recepce na § 41 zák. čl. 50: 1879 nál. Boh. A 6229/27.
Ustanovovaly-li však zákony o dom. právu č. 105/63 a č. 222/96 stran stát. občanství jako podkladu nabytí dom. práva něco jiného, pokud platily v býv. státě Rak., než ustanovují v republice Čsl. a v republice Rak., pak nelze zajisté slovy »ustanovení zák. o právu dom. býv. státu Rak.« označovati a ovšem ani rozuměti ona ustanovení, jež mají zákony ty v republice Čsl., resp. v republice Rak., t. j. ustanovení o stát. občanství těchto republik jato podkladu pro nabytí dom. práva, nýbrž jen a výlučně ona ustanovení, jež platila v býv. státě Rak., totiž ustanovení o stát. občanství tohoto státu jako podkladu nabytí dom. práva. Mluví-li tedy čl. 1. Brněnské smlouvy o dom. právech, kterých bylo nabyto podle ustanovení zákonů o právu dom. býv. státu Rak., pak jde podle článku toho jen o dom. práva nabytá na podkladě stát. občanství býv. státu Rak.
III. Čl. 1. Brněnské smlouvy, chtěje dle vlastních slov svých provésti články mezinárodních smluv v něm uvedené, jedná jen o dom. právech nabytých v době od 28. října 1918 do 16. července 1920. O dom. právech nabytých do 28. října 1918 nezmiňuje se zřejmě proto, že do tohoto dne tvořily oba smluvní státy ještě součást býv. státu Rak., dom. právo bylo v tomto státě upraveno jednotně, dom. zák. státu toho stanovily jako předpoklad nabytí dom. práva rakouské státní občanství rovněž jednotné a že tudíž bylo a ovšem také mohlo býti do té doby (28. října 1918) jen toto stát. občanství podkladem nabytí práv těch.
Jinak je tomu v době mezi 28. říjnem 1918 a 16. červencem 1920. Tu je dvojí právní stav.
Prvý — vnitrostátní —, jenž došel vyjádření v uvedeném nál. Boh. A 1065/21 v ten rozum, že jsou stát. občany republiky Čsl., resp. republiky Rak. jen osoby, které měly dom. právo na území toho kterého z těchto státu již dne 28. října 1918 a že mohou také jen tyto osoby nabýti dom. práva v jiné obci téhož stát. území. Tento právní stav vychází tudíž z 28. října 1918 a vylučuje od tohoto dne nabytí dom. práva v obci jednoho ze smluvních států těmi, kdo se na základě dom. práva z 28. října 1918 stali příslušníky druhého ze států těch.
Naproti tomu je tu však právní stav vyplývající z oněch mezinárodních smluv (St. Germainských). Tyto mezinárodní smlouvy uznávají patrně republiku Čsl. i republiku Rak, za existentní a samostatnou již od 28. října 1918 (arg. slova čl. 70 smlouvy s Rakouskem »onoho státu, který na řečeném území vykonává práva svrchovanosti« a slova čl. 3 smlouvy s republikou Čsl. »na území, jež jest nebo bude uznáno za část Čsl.«), přes to však neprohlašují tyto smlouvy mezinárodní rozhodnými domovská práva, která měly dotčené osoby již v den 28. října 1918, nýbrž dom. práva, jež měly dotčené osoby až v den 16. července 1920 (arg. slova čl. 64 smlouvy s Rakouskem »v době, kdy tato smlouva nabude působnosti« a slova čl. 3 smlouvy s republikou Čsl. »v den, kdy nabude působnosti tato smlouva«) a je pak ovšem tento den (16. červenec 1920) také dnem, kterým ve smyslu čl. 70 smlouvy s Rak. státní občané býv. mocnářství (správně rakouské jeho části) pozbyli stát. občanství rak. a stali se příslušníky nových států. (Srov. k tomu nál. Boh. A 2 915/23). Je tedy stanovisko mezinárodních smluv podstatně jiné, než jaké zaujal v těchto otázkách vnitrostátní právní řád.
S tohoto stanoviska mezinárodních smluv nebylo ovšem vyloučeno, aby ti, kdo se stali dle vnitrostátního nazírání v obou smluvních státech příslušníky jednoho z nich na základě dom. práva z 28. října 1918, nabyli také ještě po 28. říjnu 1918 dom. práva ve druhém ze smluvních států, poněvadž smlouvy mezinárodní nepozírají na tyto osoby až do 16. července 1920 jako na příslušníky nových států, nýbrž ještě jako na příslušníky býv. mocnářství a stačilo tudíž s tohoto hlediska ovšem k nabytí dom. práv v mezidobí od 28. října 1919 do 16. července 1920 jediné státní občanství býv. mocnářství (recte rakouské jeho části). Před tuto rozdílnost právního řádu vnitrostátního a mezinárodního byla postavena Brněnská smlouva a bylo právě jejím účelem, aby zaujala to nebo ono stanovisko. Že smlouva Brněnská nezaujala stanovisko vnitrostátní, nýbrž stanovisko mezinárodních smluv, je patrno již ze samého čl. 1. Svědčí tomu zejména slova »pro provedení čl ... ,« jež neznamenají než, »aby zjednána byla platnost článkům.« Dále však nepraví čl. 1. »domovská práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o právu domovském tohoto (scilicet druhého) státu nabyto«, jak by nepochybně byl musil říci, chtěje se přikloniti k onomu vnitrostátnímu nazírání, nýbrž praví výslovně »kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o právu domovském býv. státu Rakouského nabyto«. To však neznamená podle toho, co shora dovoženo, než práva dom., kterých bylo nabyto na základě stát. občansví býv. státu Rak., tedy zřejmě zaujetí stanoviska mezinárodních smluv.
Že bylo stanovisko mezinárodních smluv vůbec rozhodné pro Brněnskou smlouvu, je však nad to patrno také z jejího čl. 2. Tento článek prohlašuje, že zanikají dnem, kdy nabudou působnosti obě uvedené mezinárodní smlouvy, práva státních občanů, nabytá bez získání práva domovského na základě § 2 rak. zák. z 5. prosince 1918 St. G. Bl. č. 91 o stát. občanství, pokud jde o osoby, které na základě obou těchto smluv stávají se stát. občany čsl.
Je patrno, že tu zvítězila zásada oněch mezinárodních smluv o dom. právu jako znaku rozhodném pro nové státní občanství státních příslušníků býv. mocnářství (správně rakouské jeho části). Poněvadž ono ustanovení zákona rakouského (republiky Rak.) St. G. Bl. č. 91:1918 této zásadě zřejmě odporuje, pokud dovolovalo získati státní občanství republiky Rak. bez dom. práva, byla tato práva stát. občanů prohlášena za zaniklá, ovšem jen pokud šlo o osoby, jež se staly dle smluv těch čsl. příslušníky, tedy jen, pokud ustanovení to bylo v rozporu s mezinárodními smlouvami.
I z tohoto dodatku je vidno, že tu rozhodoval zřetel k mezinárodním smlouvám, čili že smlouva Brněnská respektovala stanovisko smluv těch.
IV. Existovaly-li stát čsl. již od 28. října 1918 a republika Rak. rovněž již od podzimu 1918 a měly-li nepochybně oba státy již od svého vzniku vlastní státní občany, dlužno ustanovení čl. 64 a 70 smlouvy s Rak. a čl. 3 smlouvy s Čsl. vykládati v ten rozum, že obsahují závazek uložený státu rak. a čsl. ve prospěch jednotlivců, ustanovujíce, koho ten který stát po 28. říjnu 1918 za své státní občany uznati musí, pokud se týče, koho uznati nesmí. Smlouvám jde o to, aby nebylo osob, které by v důsledku zániku monarchie zůstaly bez stát. občanství a bez možnosti vydobýti si uznání státní příslušnosti v tom či onom nástupnickém státě. K provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rak. a čl. 3 smlouvy s republikou Čsl. sjednána byla smlouva Brněnská, která za podklad úpravy vzala dom. práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o dom. právu býv. státu Rak. nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou, kdy řečené mírové smlouvy nabudou působnosti (16. července 1920). Podle rak. zák. č. 105/1863 nabývá se narozením a sňatkem nejen dom. práva, ale i stát. občanství. Pro tyto případy nebylo třeba zvláštní úpravy. K tomu přistoupily další způsoby nabytí dom. práva podle zák. č. 222/1896: výslovné přijetí do dom. svazku, vydržení a nabytí dom. práva na základě veř. úřadu. Posledního způsobu nabytí se čl. 1. smlouvy Brněnské nedotýká, ježto proň dán je v čl. 3 předpis zvláštní. Zbývají oba první z posléze uvedených způsobů nabytí dom. práva a o jejich úpravu šlo Brněnské smlouvě. Vychází-li se z předpokladu, že k výslovnému přijeti do obecního svazku a k vydržení dom. práva bylo v době mezi 28. říjnem 1918 a 16. červencem 1920 zapotřebí stát. občanství toho kterého nového státu, jestliže tedy těmito způsoby mohl dom. práva nabýti jen někdo, kdo byl již příslušníkem nového státu z jiného důvodu, předcházelo by nabytí stát. občanství nabytí dom. práva. Naopak, není-li nedostatek stát. občanství nového státu na závadu nabytí dom. práva, mohla obec býv. rak. příslušníku uděliti dom. právo bez dalšího a musila je uděliti, byl-li na udělení dom. práva právní nárok. Předpokládá-li se, že v mezidobí od 28. října 1918 do 16. července 1920 mohl dom. práva výslovným přijetím a vydržením v některé obci čsl. nabytí jen státní občan čsl., a naopak v některé obci rak. jen státní občan rak., nemělo by ustanovení čl. 1. Brněnské smlouvy vůbec smyslu, neboť žádný ze smluvních států nemohl míti zájem na tom, zda nastaly změny v dom. právu u příslušníků druhého státu. Brněnská smlouva mohla tedy míti na mysli jenom úpravu onoho stát. občanství, které vzniká v důsledku toho, že, jak smlouva předpokládá, mohly v mezidobí od 28. října 1918 do 16. července 1920 nastati změny v dom. právu bez ohledu na státní příslušnost v nově vzniklých státech. Možno proto ustanovení čl. 1 Brněnské smlouvy vykládati jen tak, že předpokládá býv. rak. stát. občanství a nikoli stát. občanství toho kterého smluvního státu a že účelem smlouvy je, stanoviti státní příslušnost osob, které by po případě zůstaly bez stát. občanství vůbec. Při opačném výkladu byla by naproti tomu smlouva, jak již řečeno, zbytečná, ježto nelze se domysliti důvodu, proč by smluvní státy navzájem měly uznávali změny v dom. právu nastalé v době od 28. října 1918 do 17. července 1920 u jejich stát. občanů.
Je-li však názor tuto zastávaný správný a není-li dále sporu o tom, že st-l, býv. státní občan rak., nabyl 17. června 1919, tedy v mezidobí od 28. října 1918 do 16. července 1920 domovského práva ve Štýrském Hradci, pak jej nelze ve smyslu či 1 Brněnské smlouvy považovati za stát. občana Čsl. republiky, nýbrž jedině za stát. příslušníka republiky Rak. Je tedy i ona část nař. rozhodnutí, jež to vyslovila, ve shodě se zákonem, pročež je stížnost také v tomto směru bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 8211. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 342-347.