NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10157.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): I. * K propuštění komisaře politické správy ze státní služby v případě § 116 služ. pragm. je za platnosti org. zák. č. 125/27 příslušný v I. stolici zemský president. — II. Propuštění takovému není na překážku, že odsouzený podal k trest. soudu žádost za obnovu řízení (§ 453 trest řádu).
(Nález ze dne 18. listopadu 1932 č. 17688.)
Věc: Juraj B. v S. proti ministerstvu vnitra o propuštění ze služby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1 byl jako komisař politické správy pravoplatným rozsudkem vrchního soudu v Košicích z 11. září 1929 uznán vinným zločinem vyděračství atd. a odsouzen na základě § 353 tr. z. a § 3 zák. čl. XLI:1914 s použitím §§ 96, 99, 102, 66 a 91 tr. z. na dva roky a 3 měsíce káznice jako k trestu hlavnímu a k 100 Kč a 100 Kč peněžité pokuty jako trestu pobočnému, v případě nedobytnosti podle § 8 zák. č. 31/29 na 5 dní káznice a podle § 354 tr. z., § 3 zák. č. 75/19 a § 1 zák. č. 163/20 k ztrátě úřadu a volebního práva na dobu tří let.
Nato vydal zem. úřad v Bratislavě výměr z 30. listopadu 1929 tohoto obsahu: »Pravoplatným rozsudkom vrchného súdu v Košiciach zo dňa 11. septembra 1929 boli Ste odsúdený mimo iného i na ztrátu úradu. V dosledku toho a na základe § 116 služobnej pragmatiky prepušťam Vás zo štátnej služby a to s okamžitou plátnosťou. Všetky Vaše služobné príjmy zastavujem dňom 31. decembra 1929.«
Do tohoto výměru podal st-1 opravný prostředek, kterýž žal. úřad zamítl nař. výnosem jako bezdůvodný. Nss uvážil o stížnosti na toto rozhodnutí takto:
Žal. úřad zamítl odvolání st-lovo v podstatě z těchto důvodů: Odvolání, vytýkající tomuto výměru protizákonnost z toho důvodu, že k provedení tohoto propuštění oprávněno bylo toliko min. vnitra, nikoli však zem. úřad v Bratislavě, zamítá se jako bezdůvodné, poněvadž není předpisu, podle něhož by propuštění úředníka 6. platové stupnice politické správy na Slov. ze státních služeb podle § 116 služ. pragmatiky vyhraženo bylo ústřednímu úřadu. Pokud dále odvolání vytýká, že není zákonitého podkladu pro propuštění, jelikož byla podána žádost o obnovu, rovněž se zamítá jako bezdůvodné, jednak poněvadž podle § 116 služ. pragmatiky jest povinností úřadu naříditi propuštění úředníka, proti němuž byl vydán pravoplatný rozsudek, který má podle platných předpisů za následek ztrátu úřadu, jednak poněvadž podle § 453 uh. tr. řádu zák. článek XXXIII: 1896 návrh na obnovu nepřekáží výkonu rozsudku ani jej nepřerušuje.
Stížnost má především za to, že zemský úřad v Bratislavě nebyl oprávněn propustiti st-le ze státní služby na základě § 116 služ. pragm. č. 15/ 1914 ř. z. jako konceptního úředníka politické správy, jmenovaného min. vnitra. Opatření takové lze prý provésti jen úřadem, jenž úředníka definitivně vyjmenoval, t. j. tedy v daném případě min. vnitra a nikoliv zem. úřadem v Bratislavě. Jestliže proto zem. úřad v Bratislavě a nikoliv min. vnitra st-le ze státní služby propustilo, pak odporuje opatření to zákonu. Tvrdí-li nař. rozhodnutí, že není předpisů, podle kterých by propuštění úředníka 6. platové stupnice politické správy na Slov. ze státních služeb podle § 116 služ. pragm. bylo vyhrazeno ústřednímu úřadu a z toho usuzuje, že byl zem. úřad k tomuto opatření příslušným, jest prý postup ten protizákonný, ježto min. vnitra mělo právě hledati zákon, který opravňuje zem. úřad v Bratislavě k takovému opatření a nesmělo udánlivou příslušnost zem. úřadu imputovati adm. způsobem. Mylným jest prý i stanovisko žal. úřadu, opírající se o § 453 odst. 2 uher. trest. řádu, ježto podle tohoto předpisu může soud k tomu oprávněný zastaviti nebo zrušiti výkon trestního rozsudku. Byl prý proto zem. úřad v Bratislavě povinen obrátiti se na soud ten, aby týž zaujal stanovisko stran zastavení výkonu rozsudku a byl pak tímto rozhodnutím soudu vázán.
Nss nemohl námitkám těmto přisvědčiti. Předpis § 116 služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15. ř. z. stanoví, že, byl-li vydán proti úředníku rozsudek trestního soudu, jenž podle platných zákonných předpisů má bezprostředně v zápětí ztrátu úřadu, jest provésti bez dalšího řízení propuštěni úředníkovo adm. cestou. Stížnost nepopírá, že slušelo postupovati podle předpisu tohoto i v případě st-lově, ohražuje se však proti tomu, že propuštění st-le bylo provedeno v 1. stolici zem. úřadem v Bratislavě, kterýž po jejím názoru k opatření takovému nebyl vůbec příslušný. Leč stížnost se mýlí.
Propuštění st-le po rozumu § 116 služ. pragm. bylo vysloveno jak zem. presidentem v Bratislavě (výměrem z 30. listopadu 1929), tak žal. úřadem (výnos ze 17. ledna 1930) již za účinnosti zákona o organisaci politické správy č. 125/27. Jest proto přihlédnouti při řešení otázky příslušnosti k vydání propouštěcího aktu v I. stolici k předpisům tohoto zákona. Ustanovení § 1 cit. zákona praví, že zemské správní obvody jsou: země Česká (Čechy), Moravskoslezská (Morava a Slezsko), Slovenská (Slovensko) a Podkarpatskoruská (samosprávné území Podkarpatské Rusi), a že pro každou zemi se zřídí zemský úřad, a to pro zemi Slov. zemský úřad se sídlem v Bratislavě. Podle § 7 tohoto zák. jest přednostou zem. úřadu zemský president, přednostou okresního úřadu okresní hejtman (náčelník). Oba jsou úředníci státní. Služebně podřízen je zemský president ministerstvu vnitra, okresní hejtman (náčelník) zemskému presidentu a ministru vnitra. Zem. presidentu přísluší propůjčovati služební místa u okresních a zemských úřadů, jichž propůjčení není vyhrazeno vládě nebo presidentu republiky a ustanovovati čekatele. Toto právo zahrnuje také právo ku přeložení na jiné úřední (služební) působiště nebo do výslužby.
Z této zákonné úpravy služebního postavení zem. presidenta plyne, že jest zem. president v oboru práva státně-zaměstnaneckého osobním představeným úředníků politické správy v té které zemi a že mu přísluší úřední kompetence v osobních věcech úředníků v § 7 org. zák. č. 125/27 označených v rozsahu tam uvedeném. Tato kompetence zakládati propůjčováním služebních míst služební poměr k státní správě a jej i měniti, zahrnuje v sobě zajisté i oprávnění provésti adm. cestou rozsudek trestního soudu o ztrátě úřadu. Běžíť při tom jen o zjišťovací akt, že úředník pozbyl v důsledku rozsudku trestního soudu svého služebního místa, a tedy o výrok, který je pouhým formalisováním důsledků pravoplatného rozsudku trestního soudu. Když se věci takto mají, není nutkavého důvodu vylučovati vydávání aktů toho druhu, pokud jde o úředníky politické správy uvedené v § 7 org. zák. č. 125/27 z úřední kompetence zem. presidenta.
Při tom je pro otázku kompetence zem. presidenta k vydání uvedeného opatření podle § 116 služ. pragm. bez významu okolnost stížnosti zdůrazňovaná, kterým orgánem státním byl dotyčný úředník 6. platové stupnice jmenován před účinností org. zákona, neboť předpisy kompetenční jako normy práva procesního jsou normami juris cogentis a působí ihned a bezprostředně beze zřetele k tomu, jaký byl právní stav před jejich účinností. I kdyby tedy bylo možno tvrditi, že k vydání opatření podle § 116 služ. pragm. úřed. ve příčině úředníka politické správy 6. plat. stupnice byl příslušným před org. zákonem toliko ministr, který jej jmenoval, nebyla by okolnost ta na závadu kompetenci zem. presidenta k vydání opatření podle § 116 služ. pragm. po době účinnosti organisačního zákona.
Nepřicházejí proto v úvahu dotyčné předpisy zák. č. 210/20 a 269/20 o přejímání úředníků na území býv. Uherska a je nerozhodno, kým byl st-1 převzat do služeb republiky čsl.
Shrnuv předeslané vývody, dospívá nss k právnímu názoru, že k propuštění komisaře politické správy v 6. platové stupnici ze státní služby v případech § 116 služ. pragm. jest za platnosti zák. o organisaci politické správy č. 125/27 příslušným v prvé stolici zemský president (srovn. usnesení Boh. A CCCLXXVIII/30).
St-1 byl nesporně v době propuštění komisařem politické správy v 6. platové stupnici v zemi Slov. a podléhal proto v osobních věcech v plném rozsahu zem. presidentu v Bratislavě a v nejvyšší stolici min. vnitra. Byl proto president zem. úřadu v Bratislavě oprávněn provésti opatření po rozumu § 116 služ. pragm., t. j. propustiti st-le z činné služby a neporušil žal. úřad zákon, uznal-li na příslušnost jeho v I. stolici. Pak však odpovídá nař. rozhodnutí zákonu a bylo stížnost v tomto směru zamítnouti pro bezdůvodnost.
Důvodnou neshledal však soud stížnost ani pokud jde o druhou ze shora uvedených výtek.
Není sporné, že v době vydání výměru zem. úřadu v Bratislavě z 30. listopadu 1929 nebyl vydán žádný výrok příslušného soudu o tom, že se shora citovaný rozsudek trestní zrušuje nebo že se výkon jeho zastavuje neb odkládá anebo že by byla povolena bývala obnova řízení trestního a důsledkem toho odklad výkonu trestu. Ale pak byl správní úřad po rozumu § 116 služ. pragm. nejen oprávněn, nýbrž povinen učiniti opatření ve smyslu tohoto předpisu, t. j. propustiti st-le ze státní služby a zastaviti služební platy.
Na těchto důsledcích nemůže nic měniti ani ustanovení § 453 odst. 2 uher. trest. řádu, jehož se stížnost dovolává. Jest sice pravda, že předpis tento stanoví, že v případech podání žádosti za obnovu řízení trestního může se soud usnésti na odložení nebo přerušení výkonu rozsudku. Leč z toho nelze vyčisti povinnost pro úřady adm., aby se dotazovaly soudu trestního, zda práva toho použije, nehledě ani k tomu, že ze znění cit. paragrafu plyne, že ani strana nemá nějakého subj. nároku na to, aby soud toto odložení či přerušení výkonu trestu vyslovil. Je tomu tak tím méně, uváží-li se, že podle 1. věty cit. § 453 trest. řádu ani návrh na obnovu řízení ani nařízení obnovy samo o sobě ani nepřekáží ani nepřerušuje výkon trestu.
Nedotázal-li se proto zem. president před vydáním opatření o propuštění st-le ze služby příslušného soudu trestního, zda nastanou účinky § 453 odst. 2 uher. trest. řádu, nelze důvodně tvrditi, že by tím byl porušil nějaké právo st-lovo.

Citace:

č. 10157. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 615-618.