Č. 2451.

Domovské právo. — Státní občanství: 1. Tuzemské státní občanství jest podmínkou pro nabytí domovského práva i podle § 10 zákona z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. — II. Za platnosti zákona z 21. prosince 1867 č. 142 o všeob. právech občanů státních, čl. 3, mohl cizinec nastoupiti v úřad veřejný jenom tehdy, nabyl-li prve tuzemské státní příslušnosti. — III. Státního občanství čsl. podle § 1 č. 4 úst. zákona z 9, dubna 1920 č. 236 Sb. nenabývá, kdo — splňuje ostatní podmínky tohoto předpisu — stal se úředníkem obce, třebas je u ní činným výhradně v přeneseném oboru působnosti obce.
(Nález ze dne 4. června 1923 č. 5804).
Věc: Bernard K. v Brně proti ministerstvu vnitra stran oduznání domovského práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dr. Bernard K., dosud příslušný do S., okr. Celje v Štýrsku (nyní Jugoslávie), od 1. června 1914 provisorní řídící lékař městské zubní kliniky v Brně, byv usnesením obecní rady v Brně z 2. listopadu 1918 (dekret vlád. komisaře města Brna z 9. prosince 1918) jmenován definitivním ředitelem městské zubní kliniky, zapsán byl s rodinou na základě § 10 zákona z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. dnem 2. listopadu 1918 do obecní matriky brněnských příslušníků.
Rozhodnutím městské rady z 20. února 1922 byl tento zápis jeho a jeho rodiny prohlášen neplatným, ježto v době zápisu nebyl státním občanem čsl., příslušeje domovským právem do S.
Podané odvolání jeho bylo rozhodnutím zsp-é z 23. dubna 1922 zamítnuto a vysloveno, že Dr. K. nenabyl čsl. státního občanství a proto také ne domovského práva v městě Brně, poněvadž nemá domovského práva na území čsí. státu od 1. ledna 1910 (§ 1 č. 1 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.). Při tom k námitkám rekursním podotknuto jednak, že ustanovení § 1 č. 4 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236 3b. se na st-le nevztahuje, majíc na mysli jen úředníky čsl. státu a státních ústavů a podniků, jednak, že st-1 ve službách města Brna ustanoven byl definitivně teprve dekretem vlád. kom. z 9. prosince 1918, takže názor, jako by byl definitivním úředníkem obce Brna již od r. 1914 a jakoby následkem toho nabyl domovského práva v Brně již na základě § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., jest nesprávným. Další rekurs st-lův min vnitra nař. rozhodnutím zamítlo z důvodu H. instance, jakož i v tom dalším uvážení, že jmenovaný i kdyby byl platně nabyl domovského práva v Brně ustanovením za definitivního lékaře města Brna dne 2. listopadu 1918 (neb i 1. června 1914), nestal se čsl. státním občanem vzhledem k ustanovení čl. 76 a 77 mírové smlouvy St. Germainské, ježto v předepsané lhůtě nežádal za přiznání čsl. stát-občanství (§ 9 úst. zák. 236/20 a čl. 1 vlád. nař. 601/20).
Stížnost podanou na toto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
St-1 opírá svoji stížnost především tvrzením, že nabytí domovského práva dle § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. není podmíněno státním občanstvím, a že ustanovením ve veř. službě ve smyslu tohoto předpisu zakládá se pro ustanoveného úředníka uno actu domovské právo i státní občanství. Z toho dovozuje pak, že byv dekretem vlád.
kom. z 9. prosince 1918 jmenován definitivním úředníkem obce Brna ještě před platností ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., nabyl současně i domovského práva v Brně i státního občanství v republice čsl., které zákonem posléz uvedeným zůstalo nedotčeno. Názor ten není však správný.
§ 2 zák. o právu domovském z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. stanovil zásadně, že domovského práva v některé obci mohou nabýti jenom státní občané. Státní občanství je tedy podle tohoto předpisu podmínkou a předpokladem pro nabytí práva domovského, takže domovského práva platně nabýti může jenom ten, kdo již státním občanem jest. Uvedená zásada § 2 platí pro všechny případy nabývání státního občanství a tedy také pro případ § 10 zák. z 3. prosince 1863, který byl nahrazen § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. je—li však status státního občanství předpokladem, za něhož teprve nastoupení definitivní veřejné služby ve smyslu cit. § 10 zakládá právo domovské v obci úředního sídla, pak nemůže státní občanství vzniknouti teprve tímto nastoupením služby, nýbrž musí založeno býti již nějakou skutečností dřívější.
St-1 chce patrně svými vývody říci, že nabyl státního občanství čsl. tím, že dekretem vlád. komisaře z 9. prosince 1918 byl definitivně ustanoven ve veřejné službě. Avšak ani tato argumentace není správná. Podle čl. 3 zák. zák. st. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., který v této době byl podle zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. ještě v platnosti, mohli cizinci nastoupiti v úřad veřejný jen tehda, nabyli-li prve státního občanství. I podle tohoto ustanovení bylo tedy nabytí veřejného úřadu cizincem závislé na tom, že tento dříve již nabyl státního občanství. Zákon předpokládá, že státní občanství již před jmenováním k veř. úřadu bylo založeno, a zřejmě nespatřuje tedy v aktu jmenovacím zároveň i akt, kterým se zakládá také státní občanství.
Ani ustanovení k veřejnému úřadu ani nastoupení jeho nezakládá státního občanství, nýbrž naopak existenci tohoto státu již předpokládá. Jeví se tedy první námitka stížnosti bezdůvodnou.
V další námitce st-1 opírá domnělé svoje čsl. státní občanství o
ustanovení § 1 č. 4 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Ale rovněž neprávem. Podle tohoto předpisu jsou po zákonu čsl. státními občany, kdož před 28. říjnem 1918 měli právo domovské v některé obci býv. mocnářství rak.-uh. mimo území republiky čsl. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého státního ústavu neb podniku. Zákon předpokládá tu tedy, že dotyčná osoba byla přijata do služby státní nebo některého státního ústavu nebo podniku, že je tedy ve služebním poměru k čsl. státu. St-1 naproti tomu byl ustanoven ve službách obce, tedy subjektu od státu úplně odlišného a samostatného. Byť i obec vykonávala v přeneseném oboru působnosti úkoly státní, nestává se tím podnikem nebo ústavem státním, a rovněž služba obecní, byť byla konána výhradně v přeneseném oboru
působnosti obecní, nestává se tím službou státní, neboť koná se na základě služebního poměru založeného vůči obci a nikoliv vůči státu. Nemůže se proto st-1 cit. ustanovení § 1 č. 4 úst. zákona z 9. dubna 1920 dovolávati.
Konečně dovozuje st-1 svoje čsl. státní občanství z té okolnosti,
že prý nabyl definitivního postavení ve službách obce Brna již s platností od 1. června 1914 a tím také již tímto termínem — a tedy ještě v době, kdy bylo v platnosti jednotné státní občanství — domovského práva v Brně. Nss neshledal potřebu zabývati se zde otázkou, zda založení definitivního služebního poměru st-lova v obci brněnské lze — jak tomu chce stížnost — vztahovati nazpět k 1. červnu 1914, kdy je datován dekret ustanovující jej provisorně na jeden rok ve službách
brněnské obce. Neboť i kdyby tomu tak bylo, nebylo by tím ničeho získáno pro stanovisko stížnosti. St-1 nemůže se především v té příčině dovolávati s úspěchem ani smlouvy St. Germainské ani smlouvy brněn- ské — této poslední ostatně již proto ne, že uzavřena byla toliko s republikou rakouskou a nikoli také s královstvím SHS. Neboť — jak nss již opětně vyslovil — nelze z mezinárodních smluv na tak dlouho čerpati pro obor vnitrostátní nějakých práv a nároků, dokud ustanovení jich ať přímo ať nepřímo do vnitrostátního řádu právního nebyla
recipována. Sporný poměr dlužno posuzovati výhradně podle vnitrostátních norem tuto látku upravujících, to jest tedy podle zák. úst. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Tento zákon uznává však za státní občany čsl. ipso facto — mimo jiné případy, které tu nepřicházejí v úvahu — na základě práva domovského jenom ty osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají právo domovské v území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní čsl. republice. Osoby, které tohoto práva domovského nabyly teprve po prvním lednu 1910, musí podle § 9. cit. zák. — aby nabyly státního občanství čsl. — v propadné lhůtě určené vládním nařízením (dle vlád. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb. do 31. prosince 1921) žádati za přiznání státního občanství a nabývají ho teprve výrokem příslušného úřadu (čl. 2. vl. nař. 601/20), jímž žádosti jejich vyhověno. Jestliže takové žádosti nepodaly nebo nebylo-li podané žádosti vyhověno, nestávají se státními občany čsl. a zaniká tedy také domovské právo jejich po 1. lednu 1910 v zdejším území nabyté, poněvadž není právně možno, aby cizí státní občan příslušel do některé obce zdejšího státu (§ 2 zák. o právu dom. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. a § 13 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236). Tento důsledek nelze vyvrátiti ani úvahou o existenci nabytých práv vůči pozdějším úpravám zákonným. Jednak se totiž zákon nedotýká práv dříve nabytých jenom potud, pokud nestanoví jinak; stanoviti takovou úchylku jest však dáno do jeho vůle, aniž je v tom nějak omezen. Jednak jde tu však primérně o otázku státního občanství st-lova; že by však tento byl čsl. státního občanství nabyl na základě nějaké skutečnosti nastalé před účinností zákona z 9. dubna 1920, to — jak shora dovoděno — důvodně tvrditi nemůže.
Pokud však st-1 vytýká, že by důsledkem nař. rozhodnutí neměl
vůbec žádné státní příslušenství — kterážto výtka zakládá se ovšem na mylné domněnce, že st-1 před tím již nabyl čsl. státního občanství, dlužno podotknouti, že nss-u bylo toliko zkoumati zákonitost nař. rozhodnutí, že však není jeho úkolem, aby se zabýval důsledky, které rozhodnutí to bude snad jeviti v otázce st-lovy státní příslušnosti vůbec.
Z uvedených důvodů nebylo lze shledati stížnost důvodnou.

Citace:

č. 2451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 206-209.