Stav nouze.

Pokus o výklad § 2 tr. zák. se zřetelem k historickému vývoji а k přípravným osnovám trestních zákonů československého a německého.
Dr. Jaroslav Marcha (Praha).1
Úvod. Případy, které právní teorie zahrnuje pod pojmem stavu nouze (état de nécessité, Notstand), jsou charakterisovány kolisí zájmů nebo povinností. U téhož člověka střetnou se dva zájmy, obyčejně jeho vlastní a cizí nebo dvě povinnosti tak, že záchrana jednoho, resp. splnění jedné povinnosti, vyžaduje nutně obětování zájmu nebo povinnosti druhé. V té situaci dává člověk ze dvou zel přednost menšímu, a volí-li pod tlakem těch dvou protichůdných sil porušili zájem nebo povinnost méně významné, právo jej za určitých předpokladů omlouvá. Vždyť snad nanejvýš morálka mohla by žádati tolik heroismu, aby za každých okolností obětoval statek vlastní k záchraně cizího.
Pojem. Nouze tedy je takový stav věcí, že záchrana určitého statku, resp. splnění určité povinnosti žádá si nutně provedení činu, který je sám o sobě trestný proto, že se jím porušuje cizí zájem nebo povinnost, byť méně významné. Pro zvláštní povahu činů z nouze zabývala se jimi nauka o hmotném právu trestním už odedávna a různila se jak v náhledu na okruh statků, které při nich byly chráněny, tak také v právním pojetí činů v nouzi spáchaných. Odchylky vyplývaly často z různosti hledisek, z nichž se dívaly jednotlivé školy na právo, svobodu lidskou a nutnost trestali.
Stručný hist. přehled. Projděme stručně v přehledu názory novověké. Na počátku XVII. stol. holandský Grotius (De iure belli ас pacis 1624) vychází z přirozené povahy lidské a hlásá, že pud, jenž nutká člověka, aby se snažil vyhnouti se zlu, jest ze všech nejpřirozenější a že tedy právo nemá trestati nevyhnutelných provinění, jež vyplývají z křehkosti lidské povahy. »Necessitas rem reducit ad merum ius naturae« (II. § 5). Proto považuje činy v nouzi spáchané za činy právně irrelevantní; přiznává k nim jednajícímu dokonce právo, byt i jen přirozené.
Pufendorf odůvodňuje jednání z nouze instinktem sebezachování: nezdůrazňuje však jeho oprávněnost, nýbrž spíše nemožnost mu odolati. Proto nepovažuje sice čin za protiprávný, přiznati však jednajícímu k němu právo se neodvažuje. Pudem po sebezáchově podpírá požadavek beztrestnosti ku př. i Thomasius (Institutiones iurisprudentiae divinae). Sebezáchovám je nejsvětější povinností; kdo ji splní, je vyňat z ustanovení práva. Na podobném stanovisku stojí i Schröder (Klementa iuris socialis et gentium).
Okruh případů, které byly pod pojem činu z nouze zahrnovány, byl, jak vidno, původně úzký. Teoretikové řeší hlavně případ usmrcení nebo poškození na těle a krádež z nouze. Postupně se však počet konfliktů zájmů neb povinností, sem spadajících, zvětšuje.
V polovici XVII. století je to Matthaeus, holandský právník, jenž formuluje teorii t. zv. morálního donucení, s níž se později setkáme i u Filangieriho. Pozdějším názorům blíží se tím, že uznává protiprávnost činů z nouze, byť i žádal jejich beztrestnost.
Definitivní rozchod s názory o ius naturae znamená Kant (Metaphysische Anfangsgründe der Rechtslehre) Čin, spáchaný ve stavu nouze, je nutně protiprávný, poněvadž neexistuje taková nouze, jež by mohla ospravedlniti to, co je proti spravedlnosti. Zde se ovšem dopouští jakési nedůslednosti, poněvadž pak by musel být ve smyslu Kantovy absolutní teorie trestní také stíhán trestem. Toho ovšem Kant žádati nemůže, jsa si vědom, kam by taková důslednost zašla. Odůvodňuje tedy beztrestnost způsobem, který je v rozporu s jeho názory na důvod trestání a který bude později mnohokrát opakován. Proti člověku, který má na vybranou: buď se podrobiti později nejistému trestu nebo podstoupiti hned zlo, jemuž se může jenom jednáním o sobě protiprávným vyhnouti, mine se hrozba trestem účinkem, kdykoliv zlo hrozící je stejné nebo dokonce větší než trest. (V bezprostředním nebezpečí smrti nemůže odstrašiti od činu představa budoucího trestu, poněvadž už nemůže být hroznější a je méně jistý.) Prohlašuje tedy Kant čin za trestuhodný (sträflich), ale nikoliv za trestný (unstrafbar). Zajímavá argumentace v systému, jenž hlásá nutnost trestati jako kategorický imperativ.
Proti tomu názoru dal by se snad uplatnit argument, jehož užívá Hold von Ferneck (Rechtswidrigkeit). Při posuzování účinnosti hrozby trestem nesmíme vždy jen počítati s fysickým zlem trestu. Účinek jeho plyne značnou měrou též z újmy na společenské úctě a vážnosti, již má v zápětí, a je podporován u mnoha lidí jejich etickými disposicemi. Ale jisto je, že ve většině případů i tento vliv míjí se účinkem, je-li bezprostředně hrozící nebezpečí příliš velké; žádný strach z opovržení společností nedovede zabrániti tonoucímu, aby nezachránil svůj život na úkor druhého.
Feuerbach buduje svoje pojetí stavu nouze rovněž na filosofických základech své trestní teorie. Strach před trestem je mu jakousi protiváhou představ, svádějících k zločinnosti (teorie psychologického donucení). Odstrašující účinek trestu je však znemožněn, je-li osoba puzena k činu obavou před přítomným zlem, které je buď větší nebo aspoň stejně jako zlo z trestu plynoucí. Příbuznost s odůvodněním Kantovým je patrna, jakkoliv jejich základní názory na důvod státního trestání se diametrálně liší. Ital Filangieri propracoval do podrobností nauku o actiones mixtae. Člověk se může nalézati v situaci, kdy mu nezbývá, než voliti mezi dvěma zly. Jednomu z nich dá přednost. Jeho rozhodnutí je ovšem výsledkem svobodné vůle, je dobrovolné; ale bylo by k němu došlo, kdyby nebyla dána nutnost uniknouti jinému zlu? Vyskytuje se zde znovu pojem morálního donucení, s nímž pracoval už Matthaeus.
Myšlenky Grotiovy ožily do jisté míry u Fichteho (Grundlage des Naturrechts). Obírá se, jako ostatně většina jeho předchůdců, typickým případem, při němž někdo k záchraně vlastního života obětuje cizí. Fichte považuje čin za právně irrelevantní a argumentuje asi takto: Úkolem práva je upraviti vztahy mezi svobodnými lidmi, žijícími vedle sebe ve společnosti. Jakmile tato možnost soužití mizí, není více práva; proto čin k záchraně žití v nouzi není ani v souhlasu, ani v rozporu s právem, je jaksi mimo právo (»Es steht nicht mehr Recht gegen Recht, sondern Natur gegen Natur«). Je to pojetí značně úzké, protože ne vždy je ohrožen statek tak vzácný jako život, a nemusí jít vždy o statky rovnocenné. Konečně nesmíme zapomínat, že právě to soužití lidí navzájem nebo dokonce právo samo je původcem stavu nouze; nemůže tedy se sebe střásati úkol, tyto případy řešiti prostým poukazem na to, že jde o stav přirozený, nikoliv právní.
Také názory Hegelovy nejsou naprosto nové. Uznává, jako kdysi Grotius, právo na čin z nouze. Novinkou je jeho ryze právní pojetí věci. Život je podle něho absolutní právo, zahrnující v sobě všechna ostatní. Může li být zachráněn jen porušením jiného, méně důležitého práva cizího, vzniká konflikt práv, v němž vítězí právo důležitější. Teorie jeho našla dost odpůrců, kteří protestovali proti jakémukoliv »žebříčku« práv: každé, i sebemenší právo je stejně právem jako jiné významnější, nějakých zlomků práva nelze si představiti. Omyl spočíval ne tak v základním pojetí, jako ve formulaci. Hegel nechtěl říci, že jsou kvantitativní rozdíly v právech, nýbrž v hodnotě statků, na něž se vztahují, jak také později bylo řečeno.
Berner (De impunitate propter summam necessitatem proposita 1861) rozšiřuje ochranu, z práva nouze plynoucí, na všechny statky. Rozlišuje mezi případem, kdy škoda způsobená druhému rovná se škodě zamezené, a případem, kdy byl zachráněn statek drahocennější na úkor méně významného. V prvé eventualitě je stav nouze důvodem vylučujícím trestnost, v druhé dává dokonce k jednání oprávnění. Vyšším důvodem je v obou případech účelnost, jež velí, aby cennější statek byl zachráněn. Sochaper vyjádřil první to, co Hegel pouze naznačil, že rozhodná je zde hodnota statků, které jsou předmětem práva, nikoliv práva sama o sobě. Tak sestavuje skutečnou stupnici statků od života přes zdraví a svobodu až ke cti a majetku. Stupnice ta přihlíží pouze k objektivní hodnotě statků, ponechávajíc stranou na př. rozdílnost míry, ve které může být statek zasažen, hlavně však subjektivní hodnotu, již má každý statek vzhledem ke svému subjektu — otázka, k níž se ještě vrátíme.
Několik následujících kriminalistů shoduje se — přes rozdíly v podrobnostech — na názoru, že právo by se minulo účelem, k němuž směřuje trest, kdyby trestalo čin v nouzi spáchaný. Uvedeme příkladem von Liszta (Lehrbuch des deutschen Strafrechts), jenž vidí cíl trestu v zastrašení; strach před trestem má dodávati normě větší síly. Toho cíle se v případě stavu nouze nedosáhne, protože strach z bezprostředního nebezpečí je mocnější než z nejistého vzdáleného trestu. Obdobně argumentují i přívrženci teorie o prevenci, ponechávajíce činu z nouze jeho protiprávný charakter, ale netrestajíce ho.
P. Moriaud (Du délit nécessaire et de l’état de necessité) vytýká zvlášť případy, kdy čin je nutný k záchraně života nebo k odvrácení požáru, záplavy nebo jiné velké škody na majetku, hrozící od sil přírodních a kdy škoda jím způsobená je malá. Za tohoto stavu okolností má v nouzi jednající k činu právo. Ve všech ostatních záleží pak na tom, zda zlo, jemuž bylo zamezeno, je větší než to, jež bylo způsobeno. Tedy už ne konflikt statků, nýbrž konflikt zel. Stav nouze pak je mu za takových okolností skutečností ospravedlňující (fait justificatif).
A. Baumgarten (Notstand und Notwehr 1911) připojuje ke kritice švýcarské osnovy trestního zákona požadavek, aby čin z nouze nebyl považován za protiprávný nikdy, za trestný pak tehdy, kdy jde o oběť, jíž člověk se zdravým rozumem nemůže od jednajícího žádat (ein von dem Täter verständigerweise nicht zu verlangendes Opfer). Poněvadž pak čin z nouze nemůže být trestán, je zbytečno, aby byl zakazován. Zákon, který nestíhá překročení zákazu trestem, je pouhou formulí bez sankce a může míti i škodlivý vliv na vážnost celého zákonodárství.
Otázka protiprávnosti a trestnosti. Vidíme, že se teorie při stavu nouze zabývala hlavně problémem, zda má být čin z nouze spáchaný považován sice za beztrestný, avšak při tom za protiprávný, či zda má býti jednajícímu k němu dáno přímo právo. Otázka ta je stěžejního významu, neboť z ní vyplývá několik důležitých důsledků:
Její důsledky. 1. Spravedlivá obrana proti činu z nouze. Dává li zákon tomu, kdo se dostal do stavu nouze, přímo právo k jeho jednání, nemůže připustiti proti němu spravedlivou obranu, protože ta podle převládajícího názoru předpokládá protiprávnost útoku.
2. T. zv. pomoc v nouzi (Nothilfe). Je-li stav nouze vlastně konfliktem dvou statků, jak se mají zachovati ti, kteří jsou náhodou svědky tohoto konfliktu? Má-li ohrožený k záchraně svého cennějšího statku právo, pak je ovšem pomoc přístupna. V opačném případě nemůže být dovolena pomoc při činu protiprávném.
3. Jestliže uznáme protiprávnost jednání z nouze, nemůžeme odepřít poškozenému nárok na náhradu škody, z činu vzešlé. Ovšem protiprávnost škodného jednání není nutnou podmínkou pro vznik závazku k náhradě škody. Stát nejedná při expropriaci bezprávně a přesto je zavázán k náhradě. Po té stránce tedy prohlášení protiprávnosti není naprosto nutné.
Podali jsme krátký přehled názorů vědy na stav nouze, přehled, který si při obsáhlosti literatury, zabývající se tímto předmětem, ani nechce činiti nároků na úplnost. Přihlédněme nyní, jak upravuje stav nouze platné právo československé.
III. Platné právo. § 2 g. Případy ty řeší positivní právo trestní v § 2 g tr. zák. z r. 1852. Uvádí se tam jako okolnost zlý úmysl vylučující vedle spravedlivé nutné obrany i neodolatelné donucení. Kdežto však pojem spravedlivé obrany je v druhém odstavci cit. blíže určen, neříká nám zákon nic bližšího o povaze neodolatelného donucení. Bylo tedy úkolem vědy i prakse, aby tomu pojmu dodala vnitřní náplně.
Interpretace. Interpretace brala se cestou restriktivní. Především tedy sem nespadá násilí fysické (vis absoluta), neboť chybí při něm subjektivní předpoklad zlého činu. Novější teorie neřadí sem ani psychopatické stavy, jako pohlavní perversnost, hypnosu nebo posthypnotický stav a také judikatura je v tom ohledu jednotná (nál. nejv. soudu č. 1249/23, 1511/24, 1536/24). Konečně stanovisko moderní psychiatrie, dle níž dlužno považovati t. zv. manie za duševní choroby, způsobilo, že se nezahrnují případy ty pod § 2 g a mohou být nanejvýše rozhodným, pro vyloučení trestnosti dle § 2a nebo 2b, dostoupila-li porucha výše zákonem stanovené Tak se pojem neodolatelného donucení dle § 2 g kryje s tím, co teorie nazývá stavem nouze.
Pojem. Přesné vymezení tohoto stavu ponecháno bylo však praksi. Nalézáme je na př. vynálezu nejv. soudu č. 176/20. Stav nouze dle něho spočívá v donucení psychickém (vis compulsiva), nabylo-li intensity a povahy t. zv. nezbytí, obětovati v kolisi dvou právně respektovaných zájmů některý z nich na ochranu druhého. Nacházíme je na př. i v Služebních předpisech čs. branné moci (§ 26, odst. 1 a in fine), kde se praví, že nouzí nazýváme takový slav, při němž k ochraně vlastního právního statku obětujeme cizí, méně významný, nebo pro splnění větší povinnosti porušíme povinnost méně významnou i v platném právu prosvítá tedy představa dvou zájmů neb povinností stejné nebo různé důležitosti, které se navzájem převažují. Po té stránce je pak problém velmi komplikován.
Náležitosti. Žádá se především:
1. aby pachatel, duševně normální (sb. nál. s. č. 1536) jednal pod dojmem přítomného, bezprostředně hrozícího nebezpečí (sb. n. s. 992/22). Strach před nebezpečím v budoucnosti nemůže tedy být důvodem pro beztrestnost. Přesto že mají obavy před budoucím zlem často vliv na rozhodnutí člověka, nemohou přece, není-li nebezpečí bezprostřední, vykonávati takový tlak, jaký žádá pro beztrestnost činu z nouze Nejvyšší soud (sb. n. s. 456/21), totiž tlak takové síly, že mu ohrožený nemůže čeliti duševní silou, předpokládanou u normálního člověka.
2. Všeobecně se žádá, aby byl ohrožen statek buď jednajícího samého nebo osob jemu blízkých. Poslední pojem není nikde vymezen přesněji; zdá se, že jsou zde míněny osoby, jejichž nebezpečí pociťuje jednající jako nebezpečí vlastní, tedy v první řadě osoby příbuzné. Záleží zde jistě na poměru mezi statkem obětovaným a zachráněným, a čím větší je mezi nimi rozpětí, tím vzdálenější osoby jsou pojaty do pojmu osob blízkých. Jde-li o majetek a poměrně malý rozdíl v hodnotě, musí býti poměr velmi blízký, aby odůvodnil beztrestnost, jednající musí se jaksi ztotožniti se subjektem statku ohroženého. Je-li ve hře život nebo jiný velmi cenný statek (tělesná integrita, zrak, sluch), omluvíme snadno obětování cizího majetku i když chceme zachránit osoby naprosto cizí. Tak lékař nebo asistentka mohou provésti potrat, hrozí-li nebezpečí, vždy beztrestně, tedy no pouze ve prospěch osoby blízké: ovšem nebezpečí musí býti bezprostřední (Sb. n. s. 281/20, sb. m. spr. 77/20).
3. Nebezpečí takto kvalifikované musí být jedinou pohnutkou činu. V tom ohledu je judikatura jednotná. Jakmile spolupůsobí ještě pohnutky jiné, nevylučuje nouze trestnosti.
4. Skutek zůstává trestným, když ohrožený mohl zameziti nebezpečí jiným způsobem než porušením cizího statku nebo druhé povinnosti. Vyhrůžkou vynucený protizákonný skutek je tehdy beztrestný, nemohl-li pachatel jinak čeliti bezprostřednímu vážnému nebezpečí pro sebe neb osoby mu blízké (sb. 1211/89). V tom spočívá jeden z charakteristických znaků pojmu, že totiž má jednající volbu úzkou. Má na vybranou buď porušiti statek cizí, nebo ztratiti vlastní — tertium non datur. Právo nemůže připustiti, vede-li více cest ze soutěsky, aby volil právě tu. která vede přes zájem cizí. Tento požadavek je v myšlenkové souvislosti s náležitostí bezprostřednosti nebezpečí. Čím dále do budoucnosti je posunuto splnění hrozícího zla, tím více je pravděpodobno, že budou nalezeny i jiné cesty, jak mu uniknouti. Judikatura nepraví, co se stane v případě, že je dáno více možností škodě se vyhnouti, kdy však jednající se omylem domnívá, že je to možno jen na účet druhého. Snad by se dalo užít analogie spravedlivé obrany. Nález č. 155/20 praví, že nastává beztrestnost i v případech, kde sice objektivně podmínek spravedlivé nutné obrany nebylo, pachatel však z poděšení, strachu nebo leknutí předpokládá, že dány jsou, (t. zv. putativní nutná obrana, podobně i 969/22, 1068/23). Má li tedy pachatel omylem za to, že dán je stav nouze jakožto okolnost trestnost vylučující, nelze mu čin přičítati.
5. Stav nouze za jistých okolností trestnosti nevylučuje. Takový případ nastává ku př. když je někdo povinen hrozící mu škodu snášeti (viz zejm. sb. n. s. 343/21). Vojín v bitevní čáře nesmí se vyhnouti hrozící nebezpečí útěkem. Stejně nesmí kapitán zachrániti vlastní život tím, že vstoupí do člunu dříve než ostatní cestující, nebo vůdce v horách tím, že v bouři opustí turisty jemu svěřené, aby se zachránil rychlejší chůzí. Ovšem obětí neúčelných nemůže žádati ani právo: týž vůdce byl by asi osvobozen, kdyby přeřízl lano, na němž visí zřítivší se lezci, vidí-li, že by jich neudržel a zahynul s nimi.
Otázka viny. Ale hlavním případem, kdy stav nouze neomlouvá, je, když si nouzi, z níž trestné jednání vzešlo, způsobil jednající sám. Stav nouze totiž může vzejíti z různých příčin: jednou je přivozen vyhrožováním (psychické donucení), při němž se ovšem po objektivní stránce žádají shora zmíněné náležitosti. Strach sám o sobě nelze nikdy, i kdyby dosáhl stupně sebevyššího, považovati za důvod vylučující dle § 2g; může být nanejvýše okolností polehčující dle § 46c (3205/28). Nouzi mohou míti za následek také síly přírodní. Zvláštní skupinu tvoří jednání osob nepříčetných, nebo osob, jež jednají v takovém omylu, že protiprávnost svého jednání nemohou nahlédnouti. Ty jsou totiž stavěny na roveň silám přírodním. Ale jak postupovati, když viny na vzešlé nouzi nese pachatel sám? Nejvyšší soud praví (sb. n. s. 290/20). že nevyhnutelného donucení jakožto důvodu omluvného nemůže se dovolávati ten, kdo se vlastní vinou do tvrzeného stavu nouze dostal. Obdobně i nejvyšší kasační dvůr (3583/1909). Na jiném místě žádá se, aby se do stavu nouze dostal vlastním trestním jednáním (2280). Nikde se nepraví ovšem, co se výrazem »zaviněně«, »vlastní vinou« rozumí. Po objektivní stránce musí být mezi předchozím jednáním dotyčné osoby a stavem nouze, do něhož se dostala kausalní souvislost. Jak je tomu po subjektivní stránce? Stačí zde prostě, aby omluvný účinek stavu nouze zanikl, ta okolnost, že je v příčinné souvislosti s jakýmsi dřívějším jednáním pachatelovým. Anebo musí zde být kromě toho mezi pachatelem a stavem nouze některá z forem viny? Rozdíly vysvitnou snad na příkladech. Školským případem stavu nouze je trosečník, jenž svrhne se záchranného prkna svého druha v neštěstí, aby sám neutonul. Představme si nyní následující příčiny nouze, v níž se jednající octl. a) A vyzve В k projíždce v loďce, jež se musí pro chatrnost potopit, ačkoliv je naprosto pevně přesvědčen o její bezpečnosti, b) A vyzve lehkomyslně В k projížďce, ačkoliv ví, že by mohla nastati katastrofa, c) A chtěje sprovoditi В se světa, vyzve jej k projížďce, aby se В utopil při nehodě, jež s určitostí při chatrnosti člunu nastane. Ve všech třech případech loďka se skutečně potopí а А k záchraně vlastního života svrhne В se spasného prkna. Kdy je A trestný a kdy ne?
Teorie sama různila se v názorech na trestnost těchto činů z nouze. Tak ku př. Moriaud (v cit. díle rozlišuje případy, kdy statky ohrožený a obětovaný jsou stejné hodnoty, od případů, kdy uchováním drahocennějšího byl zničen nebo poškozen statek menšího významu. Zde nepřikládá vině toho, jenž jedná v nouzi, žádného významu; zájem společnosti prý to žádá, aby ze dvou statků hodnotnější byl zachráněn, ať jsou okolnosti, jimiž byl ohrožen, jakékoliv. Vina jednajícího nemění prý ničeho na povaze činu z nouze; teprve tehdy, kdy oba statky jsou stejné hodnoty, může prý právo žádati, aby se podrobil zlu, jež svou vinou přivodil. Naproti tomu Baumgarten správně podotýká, že ten, kdo se úmyslně přivedl do stavu nouze, aby v něm čin provedl, zavinil zlý výsledek, jehož bezprostřední příčinou je jednání z nouze (causa causae est causa causati). Proto má být trestán za úmyslné přivodění skutkové podstaty, již trestný čin před stavuje. Kdo jej přivodil kulposně, má být potrestán za nedbalost. Rozhodně však nemá býti tomu, jenž si představil nebo představiti měl, že z nebezpečí bude moci uniknouti jen na úkor druhého, dáno právo tímto způsobem se zachrániti.
Zde dlužno činiti rozdíl mezi zaviněním stavu nouze a zaviněním nebezpečí. Někdo může dolosně nebo zvláště kulposně přivoditi pro sebe nebezpečí, aniž mohl předvídati, že z něho bude muset unikat na úkor někoho jiného.
Platné právo nám přesných směrnic po této stránce nedává Z nálezů nejv. soudů, užívajících výslovně výrazů »vlastní vinou«, »vlastním trestním zaviněním« (1999/25), »vlastním trestním jednáním« (2280), dá se však usuzovati, že žádá některou z forem trestné viny, t. j. aby si pachatel stav nouze před nebo při svém jednání představoval, nebo měl představiti alespoň jako možný. Poněvadž pak takový čin z nouze podléhá trestu, mohl by stupeň zavinění dojiti výrazu v trestní sazbě. Zjistiti tu neb onu formu viny mezi pachatelem a stavem nouze budou ovšem úlohou soudcovou, v konkrétním případě dosti obtížnou. Zřídka kdy bude možno zjistiti dolus pachatelův přivodili stav nouze. Pachatel totiž bude stěží moci seskupiti okolnosti tak, aby pak čin z nouze byl jediným východiskem ze situace. Göb (Die Behandlung des Notstandes und insbesondere die Verschuldung in Herbeiführung dessen) uvádí takový příklad: Z uzavřeného dvora vede jediné, příkře klesající schodiště; na jeho horním stupni hraje si dítě. Chci je sprovoditi se světa a proto dráždím zuřivou dogu, ve dvoře uvázanou, chtěje, aby se utrhla a věda, že pak na útěku musím svrhnouti dítě, jež mi bude v cestě. Zde jde asi o dolus indirectus ve smyslu platného práva, poněvadž z výsledku, k němuž má činnost směřovala, výsledek skutečný snadno mohl povstati. Ale to je spíše situace ad illustrandam rem konstruovaná. Ve většině případů půjde o pouhou nedbalost, při čemž zase její stupeň, pokud jej ovšem bude možno v konkrétním případě zjistiti, měl by mít vliv na výměr trestu.
Poněvadž platné právo nezná instituce t. zv. pomoci v nouzi, neřeší také případy, kdy někdo pomáhá z nebezpečí tomu, jenž se do něho vlastní vinou dostal, a při tom se dopustí trestného činu. Otázka vzchází ovšem na př. v platném právu německém, kde pomoc v nouzi (Nothilfe) je dovolena, kde se pouze žádá, aby nebyla poskytnuta proti vůli ohroženého. V našem právu se může činnost pomocná v případech krajní nouze zasaženému poskytnutá, stát beztrestnou jen tehdy, když pomáhající osobě samé možno přiznati důvod, trestnost její vylučující (sb. n. s. 1810/24).
(Dokončení.)

Stav nouze.

Pokus o výklad § 2 tr. zák. se zřetelem k historickému vývoji а k přípravným osnovám trestních zákonů československého a německého.
Dr. Jaroslav Marcha (Praha).
(Dokončení.)
6. I když jsou všechny podmínky stavu nouze splněny, nelze vyloučiti trestnost, je-li hodnota obětovaného statku nepoměrně vyšší než zachráněného (nález nejv. soudu 2640/27). Dostáváme se k nejchoulostivějšímu problému stavu nouze, totiž k otázce hodnocení statků, resp. zájmů. Viděli jsme, že si věda představovala nouzi ve většině případů jako konflikt, ať už práv nebo statků. Dnes vidíme ve stavu nouze konflikt buď dvou zájmů nebo povinností. Především tedy není zásadního rozdílu mezi těmi dvěma činiteli, neboť každá povinnost je nám uložena právem k ochraně nějakého zájmu, individuálního nebo společenského. Poruším-li ji tedy, porušuji nebo ohrožuji tím nepřímo i onen zájem.
Zásadně se žádá, aby hodnota statku zachráněného byla buď nepoměrně vyšší (cit. rozh.) nebo aspoň nebyla nižší (nejv. soudní dvůr rak. č 3952/12). Předpokládá se zde tedy úvaha jednajícího, vážení právních statků, třebaže v daném okamžiku může býti bleskurychlá. Toto hodnocení osoby v nouzi se nalézající může se však lišiti od objektivního hodnocení nesúčastněné osoby, ku př. soudce. Co je zde měřítkem pro stanovení nadřaděnosti a podřaděnosti statků?
Člověk v nouzi hodnotí každý statek právní rozsahem zla, jehož se dík tomuto statku vyvaruje. Je přirozeně nakloněn představovati si hodnotu vlastních statků větší než statků cizích. Tato představa je pak pro jeho jednání důležitá: čím výše hodnotí statek ohrožený a méně statek, jenž má být obětován, tím spíše se pro čin rozhodne, tím větší je psychický tlak. Janka praví správně, že při jeho rozhodnutí nezáleží vůbec na skutečné velikosti zel, nýbrž na představě, kterou si o nich tvoří jednající. Hodnocení zlá je tedy čistě subjektivní, ale právě ten subjektivní názor byl pro pachatele jediným směrodatným. Takové hodnocení má ovšem za následek, že hodnota téhož statku, pozorována z hlediska svou různých subjektů, může být různá. Pro boháče má 100 Kč nepoměrně menší hodnotu nežli pro chuďasa, jemuž snad znamenají vše. Malíček virtuosův má pro něj větší hodnotu než pro obyčejného člověka, který jej někdy neváhá obětovati, aby si tím získal hmotný prospěch (na př. dostal pojistku). Otázka zní: má soudce jehož úlohou je v konkrétním případě posouditi, zda je dána uměřenost statku obětovaného a zachráněného, přihlíželi k tomuto subjektivnímu hodnocení pachatelovu?
Jisto je, že nějaké stupnice statků podle jejich absolutní hodnoty sestaviti nelze. Zde nemůže být rozhodnou ku př. konkrétní cena, poněvadž jsou statky (čest, panenství), jež oceniti nelze. Snad má být měřítkem trest na jich zničení nebo ohrožení? Pak by kapitál v rukou podnikavého, inteligentního obchodníka měl větší hodnotu než život starce, opuštěného v chudobinci. A přece by nebylo možno obětovat jeho život penězům obchodníkovým.
Problémem hodnocení statků obírá se v teorii stavu nouze obzvláště t. zv. nauka o »odvažování« statků nebo zájmů (Interessen- oder Güterabwägungstheorie). Jejími hlavními zastánci byli Berner (De impunitate propter summam necessitatemi proposita), Stammler (Darstellung der strafrechtlichen Bedeutung, des Notstands), Janka a j. Odůvodňována byla hlavně zájmem, který má na udržení cennějšího statku ve většině případů společnost. Člověk byl považován pouze za správce statků, jež mu byly svěřeny společností. Jediný ochrany hodný zájem (schutzwürdiges Interesse) na jich zachování má prý právní řád. Pod vlivem německé právní vědy bylo i německé platné právo. Podle § 228 obč. zákona německého není jednání, jež zachraňujíc vlastní statek ničí tím cizí, protiprávné »wenn der Schaden; nicht ausser Verhältnis zu der Gefahr ist«. Žádá se tedy úměrnost, stejně jako v § 904, dle něhož je někdo oprávněn působiti na věc, wenn der drohende Schaden gegenüber dem aus der Einwirkung entstehenden Schaden unverhältnismässig gross ist.« Hodnoty zde tedy musí býti nepoměrně rozdílné.
Platný zákon trestní v ČSR., jak jsme viděli, ani poměru neurčuje, ani nedává soudci směrnic pro posuzování statků. Judikatura žádá rovněž, aby hodnota statku zachráněného byla nepoměrně větší, neurčujíc, podle čeho má soudce hodnoty před porovnáním určití. Nezbývá tedy než míti za to, že zákonodárce chtěl ponechali soudci, aby podle svého právního citu rozhodl, zda žádaný poměr zde byl. Bude pak na něm, aby přihlédl, jak ke konkrétní ceně statku, tak k ceně, již mu přikládá společnost lidská, tak konečně ne v poslední řadě k hodnotě, již přikládá statku jednající sám jakožto k činiteli, který měl značný vliv na rozhodnutí jednajícího.
Co se týče konečně právní povahy činu z nouze v platném právu, zůstává sice beztrestný, ale je protiprávný. Následky tohoto pojetí stavu nouze vypočetli jsme už nahoře.
Osnova čs. Přihlédněme nakonec, jak řeší otázku stavu nouze přípravná osnova čsl. trestního zákona, a srovnejme ji s návrhem obecného trestního zákoníka německého z r. 1925, Typičnost činů, z nouze spáchaných, jakož i kusost platného práva, nepodávajícího soudci pevných směrnic pro posuzování činů v nouzi spáchaných, vynutila si v osnově zvláštní úpravy. Zákonodárce se při tom dosti podstatně uchýlil od platného práva.
Stav nouze řešen je v § 23 osnovy, který zní:
1. Kdo jedná za tím účelem, aby odvrátil od sebe nebo jiného přímo hrozící nebezpečí pro tělo, svobodu, majetek nebo jiný statek, není trestný, učinil-li to přiměřeným způsobem.
2. Trestný je však, byl-li povinen snášeti hrozící nebezpečí nebo lze-li na něm slušně žádati, aby se zdržel takového jednání, zejména proto, že sám zavinil nebezpečí, že je mohl odvrátiti jiným způsobem nebo, že hodnota ohroženého statku je nepoměrně menší než škoda, kterou způsobil.
3. Překročí-li jednající meze beztrestného jednání v nouzi z omluvitelného ukvapení nebo rozčilení způsobeného nebezpečím, může soud mimořádně trest zmírniti«.
Osnova německá. Návrh obecného trestního zákona něm. zabývá se stavem nouze v § 22, jeho text je:
»Wer eine mit Strafe bedrohte Handlung begeht, um die gegenwärtige, nicht anders abwendbare Gefahr eines erheblichen Schadens von sich oder einem anderen abzuwenden, bleibt von der auf die vorsätzliche Begehung der Tat gesetzten Strafe frei, wenn ihm nach den Umständen nicht zuzumuten war, den drohenden Schaden zu dulden.
Hat der Täter eine solche Gefahr irrtümlich angenommen und beruht der Irrtum auf Fahrlässigkeit, so finden die Vorschriften über fahrlässige Handlungen Anwendung«.
První odstavec zavádí do trestního práva československého pronikavou novinku tím, že dovoluje všeobecně pomoc v nouzi. Nežádá se tedy jako dříve blízký poměr mezi jednajícím a osobou v tísni, který je v platném právu podmínkou beztrestnosti. Po té stránce shoduje se s osnovou německou.
Co se týče chráněných statků, uvádějí se tělo, svoboda atd. pouze příkladmo jako statky konkretní a contr. pouhého abstraktního zájmu. Zásadně jsou tedy chráněny všechny právní statky. Také v tomto bodě neliší se od německé osnovy, která oproti platnému právu německému znamená značné rozšíření (podle dnešního trestního zák. něm. §§ 52 a 54 chráněny tělo a život (Leib und Leben) jednajícího nebo jeho příslušníků).
V obou osnovách postrádáme ustanovení o výlučnosti stavu nouze, jakožto pohnutky jednání. Nelze přec omluviti toho, jehož vede vedle tísně k činu i pohnutka jiná. Snad by se po té stránce odpomohlo vsunutím slova »výlučně« za slovo »jedná« v 1. odst. § 23, který by pak zněl: »kde jedná výlučně za tím účelem, aby« atd.
Žádá se dále přiměřenost činu. Jest zřejmo, že zde jde právě o onen poměr statků resp. povinností, který je rozhodný pro trestnost. Kdy jednání se stalo přiměřeným způsobem, o tom rozhodne soudce v konkrétním případě. Ale stylisace osnovy (výraz »lze-li slušně žádati«) dovoluje soudci, aby event. i v případě nepoměrnosti statků podle okolností řešeného případu, trestnost vyloučil. Měřítkem zde má být pojem slušnosti, jak se vyvinul při styku mezi poctivými a řádnými lidmi, ale zároveň se soudci dává možnost, aby přihlédl k subjektivní hodnotě, kterou statkům přikládal jednající, aby vzal v úvahu lidskou slabost, jež vždy přeceňuje vlastní statky.
Totéž platí dle formulace osnovy i o otázce viny. I zde povoluje výraz »slušnost« soudci, aby vyloučil trestnost, nelze-li po pachateli, přesto, že si nouzi sám zavinil, slušně žádati, aby se jednání zdržel. Bez výhrady je tedy trestný pouze ten, jehož povinností je nebezpečí nésti (vojín, hasič, policista atd.).
Také autorům německého návrhu nezůstalo tajno, že jde často o poměr mezi statky, jež nelze uvésti na společného jmenovatele, aby mohly být srovnávány. Proto stanovili pojem »Zumutbarkeit« jako hranici, již nesmí v nouzi jednající překročiti. Ten umožňuje pak soudci, aby vedle konkrétní ceny právních statků přihlédl také k zvyklostem slušného styku mezi lidmi, pravidlům mravnosti, k pojetí lidí spravedlivě usuzujících, poněvadž se dá jen podle všech okolností konkrétního případu posouditi, »wann dem Täter zuzumuten war den drohenden Schaden zu leiden«.
Také otázku viny zahrnuje zákonodárce německý pod týž pojem a nevylučuje zásadně beztrestnost ani v nouzi zaviněné, poněvadž ví, že odstrašující účinek trestu ve stavu skutečně naléhavé nouze selhává (důvodová zpráva k osnově). Jestliže se pak pachatel domníval omylem, který vznikl z nedbalosti,, že je dán stav nouze a je-li čin ten, spáchán z nedbalosti, sám o sobě trestným, má na něj být uvalen trest, na tento čin uložený.
Třetí odstavec § 23 čs. osnovy řeší případy, kdy pachatel vykročil z mezí, jež právo žádá pro čin z nouze spáchaný, má-li zůstati bez trestu (exces). V tom případě čin není sice bez trestu, ale soudce může mimořádně, t. j. až o dva stupně trest snížiti. Je to obdoba k ustanovení o překročení mezí spravedlivé obrany, jež nacházíme už v platném právu. Tak jako tam, i v § 23, odst. 3, se žádá, aby k excesu došlo jen z omluvitelného ukvapení nebo rozčilení. Osnova je proti platnému právu potud přesnější, že žádá, aby rozčilení, resp. ukvapení způsobeno bylo nebezpečím samým. Nebylo by tedy důvodem pro snížení trestu, kdyby někdo rozčilený z jakéhokoliv jiného důvodu přišel do stavu nouze a tam jednal způsobem nepřiměřeným. Snad nebylo ani v intencích zákonodárných omezovati omluvný účinek nervového podráždění při excesu na případy, kdy zvýšení nervového napětí bylo následkem hrozícího nebezpečí. Můžeme si zcela dobře představiti, že někdo, rozčilen na nejvyšší míru na př.. předchozí hádkou dostane se do stavu nouze a že jeho zeslabené nervy nevydrží nového náporu: dopouští se excesu, překročí meze beztrestného jednání. Muže právo činit rozdíl mezi ním a osobou, jejíž rozčilení vyplynulo z hrozícího nebezpečí? Brání tomu právní cit. Snad by se ony právní případy daly zahrnouti pod odst. 2 a soudce by mohl poukázat na to, že nebylo lze slušně žádat, aby se onoho jednání zdržel. Ovšem pak už nemůže nalézti na snížený trest: rozhodne-li jednou, že slušnost nedovoluje, aby právo žádalo po člověku v takovém stupni rozčilení, aby se činu zdržel, musí vždy nalézti na beztrestnost.
Ve formulaci stavu nouze dle čs. osnovy chybí nám však jeden z rysů, který je pro jednání z nouze charakteristický; nikde není totiž vyjádřeno, že čin ten, kdyby nebyl spáchán z nouze, byl by trestný nebo aspoň protiprávný. Je přece docela dobře myslitelno, že někdo, aby odvrátil nebezpečí pro život atd., jedná způsobem nepřiměřeným a přesto ještě se nedopouští protiprávného činu. Tak boháč-podivín, jenž obdržel dopis, vyhrožující mu krádeží rodinné památky, bez jakékoliv ceny pro jiného, a jenž vydává obrovské sumy armádě detektivů, hlídajících jeho dům, nejedná jistě přiměřeně v očích objektivního diváka. Ale jeho jednání bylo by beztrestným samo sebou, i kdyby to v § 23 (1.) osnovy nebylo výslovně prohlášeno. Teprve, když svým činem zasáhne cizí zájem, vzniká otázka, má-li být trestán nebo mají-li jej okolnosti, jež nazýváme stavem nouze, omluviti. Kdo chce odvrátiti od sebe nebo od jiného nebezpečí pro tělo atd., může jednati způsobem jakkoliv nepřiměřeným; pokud tím neporuší nějakou povinnost nebo cizí, právem chráněný zájem, otázka protiprávnosti, resp. trestnosti vůbec nevzniká.
Snad by se dal změnit první odstavec § 23 osnovy ve smyslu toho, co bylo řečeno, takto:
»Kdo provede výlučně za tím účelem, aby odvrátil od sebe nebo jiného přímo hrozící nebezpečí pro tělo, svobodu, majetek neb jiný statek, čin, který by byl sám o sobě trestný, netrestá se, učinil-li to přiměřeným způsobem. «
Obě osnovy liší se konečně v základním právním pojetí činu z nouze. Podle německého návrhu není důvodem čin ospravedlňujícím (Rechtsfertigungsgrund), nýbrž pouze trestnost vylučujícím (Strafausschliessungsgrund), tedy jako v našem positivním právu. Naproti tomu osnova čs. jde dále a v důvodové zprávě upírá činu pouze i bezprávnost, ačkoliv to ze znění osnovy přímo nevysvítá. To má ovšem všechny důsledky, o nichž byla shora učiněna zmínka, hlavně ovšem, že proti činu z nouze je vyloučena podle svého pojmu spravedlivá nutná obrana a je možné nanejvýš zase jen jednání z nouze.

Předneseno v trestním semináři prof. JUDra Jar. Kallaba v Brně.

Citace:

SVOBODA, V.. K výkladu zákona o stavebním ruchu. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 2., s. 21-22.