Č. 9997.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Řízení správní: I. * Omezení instančního postupu podle čl. 8. odst. 3. zák. č. 125/27 platí i tehdy, když správní úřad, rozhoduje o odvolání z platebního výměru pojišťovny, znějícího na pojistné nepřesahující částku 200 Kč, řeší si otázku zařadění pojištěnce do mzdové třídy. — II. * Nesráží-li zaměstnavatel — jak to připouští § 164 odst. 1. zák. č. 221/24 — část pojistného připadající na zaměstnance s jeho mzdy, je tato částka součástí mzdy podle § 10. cit. zák.
(Nález ze dne 7. září 1932 č. 4207/31.)
Věc: Zemědělská nemocenská pojišťovna v Š. proti okresnímu úřadu v Šumperku o pojistné příspěvky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro vadnost řízení.
Důvody: Stěžující si zemědělská pojišťovna v Š. předepsala Rajmundu P. příspěvky k pojištění podle zák. č. 221/24, a to a) za Vojtěcha P. 130 Kč 18 h za dobu od 1. ledna do 30. dubna 1929, b) za Marii K. 17,62 Kč za dobu od 1. září do 15. září 1929 a za Amalii K. 36,40 Kč za dobu od 1. října do 31. října 1929, při čemž výpočet byl proveden podle zařazení do mzdové třídy III. A b.
V odvoláních z těchto platebních výměrů namítal Rajmund P., že uvedení zaměstnanci neměli býti zařazeni do mzdové třídy III. A b, nýbrž II. A a. — Č. 9997 —
Okresní úřad v Šumperku vydal po provedeném šetření pak dnes nař. rozhodnutí z 21. února 1930 (Marie K. a Amalie K.) a z 24. února 1930 (Vojtěch P.), jimiž vyslovil, že odvoláním Rajmunda P. vyhovuje, platební výměry, pokud jimi uvedení zaměstnanci, byli zařazeni do mzdové třídy III. A b, zrušuje a rozhoduje, že tito zaměstnanci měli býti zařazeni do mzdové třídy II. A a. V důvodech těchto rozhodnutí uvedeno:
»Podle předložených přihlášek byly Marie K. a Amalie K. přihlášeny s měsíční mzdou na penězích 150 Kč, Vojtěch P. s denním platem na penězích 6 Kč, všichni se stravou a bytem jako naturálními požitky. Protokolárním výslechem Rajmunda P. z 22. dubna a 27. prosince 1929, Vojtěcha P. z 22. prosince 1929, Marie K. z 8. ledna 1930 a Amalie K. ze 14. ledna 1930 bylo zjištěno, že za smluvenou práci s Amalií K. a Marií K. byla ujednána mzda na penězích měsíčně 150 Kč, strava a byt, mzda na penězích byla ujednána měsíčně a také měsíčně byla vyplácena, a že s Vojtěchem P. byla za smluvenou práci ujednána při nástupu služby mzda v penězích 140 Kč měsíčně k celodenní stravě a bytu a mzda na penězích byla také měsíčně vyplácena. Odpovídala tudíž ujednaná mzda na penězích podle ustanovení § 12 odst. 1 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 zařazení všech tří zaměstnanců do I. mzdové třídy a to i tehdy, když se u Vojtěcha P. za podklad tohoto zařazení béře denní mzda 6 Kč, podle níž provedeno zařazení pojišťovnou. Podle ustanovení § 12 odst. 6 cit. zák. může hodnota naturálních požitků způsobiti u hospodářské čeledi zařazení jen o jednu třídu vyšší, než jaké odůvodňuje mzda na penězích, což přichází v úvahu v daném případě, a tudíž měli býti tito zaměstnanci zařazeni vzhledem k ustanovení § 12 odst. 1 a 7 cit. zák. do II. A a mzdové třídy. K námitce, že zaměstnavatel nesrážel zaměstnancům část pojistného na ně připadající a tudíž se o tuto částku zvýšila jejich mzda na penězích, nelze přihlížeti, ježto podle ustanovení § 164 odst. 1 cit. zák. může zaměstnavatel část pojistného připadající na zaměstnance (§ 162) při výplatě mzdy sraziti částkou, která připadá poměrně na toto platební období mzdové. Neužije-li však zaměstnavatel tohoto svého práva, může při pozdějších výplatách mzdy použiti ho vzhledem k částce svého času nezadržené jen potud, neuplynul-li od dotčené výplaty mzdy více než měsíc. Podle protokolární výpovědi Rajmunda P. z 10. února 1930 nepožil tento tohoto práva do měsíce ode dne, kdy měly býti provedeny tyto srážky a tudíž právo na ně zaniklo. Nesražení této částky pojistného nelze považovati za část mzdy na penězích, ježto v tom směru nebylo ničeho ujednáno mezi st-lem a dotyčnými zaměstnanci.«
Do obou těchto rozhodnutí podala stížnost zemědělská nemocenská pojišťovna v Š. Namítá předem proti oběma rozhodnutím, že žal. úřad neprávem označil svá rozhodnutí za konečná ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27, jež vylučuje odvolání při sporech, jejichž předmětem jest pouze peněžité plnění nepřesahující částky 200 Kč, protože ve sporech, v nichž rozhodl okresní úřad v Šumperku, nešlo vlastně o peněžité plnění, nýbrž o zásadní rozhodnutí, zda zaměstnanci mají býti zařazeni do té neb oné mzdové třídy.
Stížnosti nebylo možno přisvědčiti. — Č. 9997 —
Spor, jejž bylo žal. úřadu řešiti, byl vyvolán platebními výměry, jimiž stěžující si pojišťovna předepsala Rajmundu P. placení určité částky na pojistných příspěvcích za jeho zaměstnance. Výpočet těchto příspěvků proveden byl sice na tom základě, že stěžující si pojišťovna zařadila uvedené zaměstnance do určité mzdové třídy a zařazení to také v platebních výměrech vyznačila, leč tím nepozbyly výměry pojišťovny povahy prostých platebních výměrů, konstituujících jediné povinnost Rajmunda P. platiti peněžní částku ve výměrech uvedenou, kdežto zařazení zaměstnanců do té neb oné mzdové třídy bylo jen předpokladem, z něhož pojišťovna, určujíc výši příspěvků, vycházela. Odvolání Rajmunda P. směřovalo proti uvedeným platebním výměrům, a třeba důvodem, z něhož odvolatel popíral povinnost platiti příspěvky ve výši, jaká mu byla předepsána, byla námitka, uplatňující, že jeho zaměstnanci měli býti zařazeni do nižší mzdové třídy, bylo okresnímu úřadu řešiti judikátně jedinou otázku, zda Rajmund P. jest povinen platiti na příspěvcích za období, o něž šlo, tu nebo onu částku, kdežto otázku zařazení zaměstnanců do určité třídy mohl si řešiti jen jako otázku předchozí, aby si opatřil skutkový základ pro vlastní a jediné rozhodnutí, jakou částku na příspěvcích za období a zaměstnance, o něž šlo, jest odvolatel povinen platiti.
Dospěl-li pak žalovaný úřad k závěru, že odvolatelovi zaměstnanci příslušeli do nižší mzdové třídy a z tohoto důvodu zrušil platební výměry, jež odvolateli ukládaly placení příspěvků, vypočtených na základě vyšší mzdové třídy, má jeho judikátní výrok jen ten obsah, že za zaměstnance a období, o něž šlo, není odvolatel povinen platiti příspěvky ve výši, platebními výměry mu určené. Ale pak nešlo o principielní — jak se stížnost vyjadřuje — řešení otázky, do jaké třídy je ony zaměstnance zařaditi, to jest o její řešení ex professo, nýbrž o spor, jehož předmětem bylo pouze peněžité plnění. Na otázku zařazení do třídy odpověděno bylo žal. úřadem právě jen proto, aby mohl býti vydán judikátní výrok o tom, kolik je P. povinen st-lce za ona období zaplatiti, tedy o tom, co jedině bylo předmětem vlastního sporu. Mohl proto žal. úřad, když platební povinnost Rajmunda P. nepřevyšovala částku 200 Kč, právem označiti svá rozhodnutí za konečná.
Stížnost se ovšem nespokojuje jen s námitkou, jejíž bezdůvodnost právě byla dovožena, nýbrž směřuje proti nař. rozhodnutím i ve věci samé. Vytýká tu předem rozhodnutí z 24. února 1930, že vzalo za základ skutečnost, že Vojtěch P. byl u Rajmunda P. zaměstnán za měsíční plat 140 Kč, ačkoli mzda uvedeného zaměstnance činila podle přihlášky 6 Kč denně. K této výtce sluší poznamenati:
Jest ovšem pravda, že žal. úřad uvedl ve svém rozhodnutí, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že za smluvenou práci Vojtěcha P. byla ujednána mzda v penězích 140 Kč měsíčně, a vyslovil dále, že proto ujednaná mzda na penězích odpovídala zařazení zmíněného zaměstnance do I. mzdové třídy, leč na tomto konstatování nepřestal, nýbrž podotknul dále, že zařazení do I. mzdové třídy odpovídala ujednaná mzda na penězích i tehdy, bere-li se za podklad zařazení denní mzda 6 Kč, podle níž bylo provedeno zařazení pojišťovnou. — Č. 9997 —
Posoudil tedy žal. úřad v otázce, k níž mu bylo zaujmouti stanovisko, věc s hlediska obou údajů o výši mzdy v hotovosti vyplácené, a poněvadž vzhledem k svému názoru o nepřipočítatelnosti polovice příspěvků, placených zaměstnavatelem za zaměstnance, ke mzdě zaměstnancově, dospěl k závěru, že pro otázku zařazení do mzdové třídy jest bez významu, zda mzda, placená v hotovosti, činila 140 Kč měsíčně či 6 Kč denně, když v obou těchto případech jest podle mzdy v hotovosti zařaditi zaměstnance do I. mzdové třídy, dále se otázkou různících se údajů o mzdě v hotovostí nezabýval, ponechávaje ji otevřenu jako v tomto sporu nerozhodnou. Nespočívá tedy těžisko sporu, jak se vyhranil obsahem nař. rozhodnutí, v otázce, zda bylo vžiti za základ mzdu v hotovosti 140 Kč měsíčně či 6 Kč denně, nýbrž v otázce jiné, zda totiž ke mzdě, zaměstnanci v hotovosti přímo placené, jest či není připočítati částku, kterou na pojistných příspěvcích platí zaměstnavatel za svého zaměstnance. Otázka ta týká se ovšem nejen rozhodnutí žal. úřadu z 24. února 1930 stran Vojtěcha P., nýbrž i rozhodnutí z 21. února 1930 stran Marie K. a Amalie K., a také stížnost uvádí otázku tu na přetřes v obou případech.
O této otázce uvážil pak nss:
V § 162 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 jest stanoveno, že z pojistného hradí zaměstnavatel i zaměstnanec po jedné polovině, a že zaměstnavatel hradí ze svého celé pojistné za zaměstnance, kteří nemají mzdy na penězích. V dnešních sporech šlo o případy, kdy zaměstnanci měli podle zákona hraditi sami polovici pojistného. Podle ustanovení 2. odst. § 12 cit. zák. jest pro zařazení zaměstnance do mzdových tříd směrodatná mzda pojištěncova, docílená za určité časové období (den, týden, měsíc). Co sluší rozuměti mzdou, vyložil zákon v § 10, pravě, že mzdou podle tohoto zákona jest veškerý příjem za smluvenou práci, pokud není nahodilý. V 2. odst. téhož § pak jest ještě řečeno, že zejména patří ke mzdě veškeré druhy přídavků, odměn, podíly na zisku, dále dávky osob třetích, pokud obvyklé poskytování jich má vliv na vyměření mzdy, jakož i všechny druhy naturálních požitků.
Nehledíc k otázce příjmu nahodilého, kterou v tomto sporu možno ponechati stranou, když žal. úřad s tohoto hlediska placení zaměstnancovy části příspěvků zaměstnavatelem neposuzoval, jde z uvedených ustanovení, že mzdou podle cit. zákona, rozhodnou pro zařazení do mzdové třídy, jest veškeren příjem, jehož se zaměstnanci dostává z důvodu smluvené práce. Nerozhoduje, zda na úplaty, jichž se zaměstnanci z důvodu smluvené práce dostalo, má zaměstnanec stihatelný nárok, rozhoduje jediné fakt, že se zaměstnanci úplaty z uvedeného důvodu dostalo. Jest proto úplata zaměstnanci na základě pracovního poměru zaměstnavatelem poskytnutá součástí mzdy zaměstnancovy podle cit. zákona i tenkráte, nebyla-li mezi stranami ujednána. Rozhoduje, že se jí zaměstnanci, třeba bez ujednání a bez stihatelného nároku, dostalo.
Nahoře citován byl předpis § 162, podle něhož z pojistného hradí zaměstnavatel i zaměstnanec po jedné polovině. K tomu jest určeno v § 163, že zaměstnavatel je povinen platiti nemocenské pojišťovně celé pojistné, k čemuž je dodáno v § 164, že část pojistného, připadající na zaměstnance. — Č. 9997 —
může zaměstnavatel při výplatě mzdy sraziti částkou, která připadá poměrně na toto platební období mzdové, a že neužije-li zaměstnavatel tohoto svého práva, může ho při pozdějších výplatách mzdy použíti vzhledem k částce svého času nezadržené jen potud, neuplynul-li od dotyčné výplaty mzdy více nežli měsíc.
Jest jasno, že nepoužije-li zaměstnavatel svého práva sraziti si při výplatě mzdy, pokud se týče do měsíce od této doby, část pojistného, připadající na zaměstnance, a uhradí-li proto tuto část pojistného ze svého, zvyšuje se o tuto částku zaměstnancův příjem, a jde pak ve výši této částky o úplatu, kterou nutno charakterisovati jako zaměstnancův příjem, tvořící součást jeho mzdy — ovšem sub specie, že nejde o příjem nahodilý — aniž tu má jakýkoli význam skutečnost, že o hrazení celého příspěvku pojistného zaměstnavatelem nebylo mezi stranami nic ujednáno.
Žal. úřad vycházel v nař. rozhodnutích z názoru opačného, právně mylného. Spočívá proto jeho úsudek v předchozí otázce zařazení do mzdové třídy na vadném základě, pročež slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 9997. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 227-231.