NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2009.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Osvědčil-li se podmíněně odsouzený (§ 1 odstavec druhý zákona), nelze ohledně něho při pozdějším odsouzení užíti předpisů o zpětilosti ani, pokud tvoří zvláštní kvalifikaci trestní, ani pokud je okolností přitěžující.
Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Předchozí podmíněné odsouzení pro předražování nezakládá po úspěšném uplynutí zkušební doby kvalifikace přečinu podle §u 7 čís. 3 zákona.
(Rozh. ze dne 5. června 1925, Zm I 205/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Čes. Lípě ze dne 4. února 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem §u 7 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným přestupkem předražování podle §u 7 čís. 1 lich. zák. Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující důvody zmatečnosti podle čís. 9 a), 10 správně jen 10 §u 281 tr. ř., vytýká rozsudku nalézacího soudu, že odsouzením obžalovaného pro přečin předražování byl porušen zákon, poněvadž tu není nezákonného předpokladu pro kvalifikaci jednání obžalovaného jako přečinu, totiž, že obžalovaný byl již jednou právoplatně odsouzen pro předražování. Za takové odsouzení nelze totiž podle náhledu stěžovatelova pokládati podmíněné odsouzení obžalovaného, vyslovené rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v České Lípě ze dne 30. března 1921. Neboť toto bylo prý právoplatně »vymazáno« výrokem, že se obžalovaný ve zkušební době osvědčil, takže stěžovatel má býti posuzován tak, jako by vůbec nebyl býval odsouzen, a měl býti uznán vinným pouze přestupkem podle §u 7 čís. 1 zákona o lichvě, poněvadž neoprávněný zisk, jehož bylo neb mělo býti dosaženo trestným jednáním, nepřevyšuje 2000 Kč. Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění. Podmínečné odsouzení jakož i podmínečné propuštění podle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. jest důležitou sociálně právní institucí rázu výjimečného, směřující hlavně k nápravě vinníka. Dle §u 1 zákona o podmíněném odsouzení dává stát odsouzenému, jenž se ve zkušební době řádně choval, naději, že zapomene na jeho poklesek. Stanovil proto v druhém odstavci §u 1 toho zákona jako právní účinek podmíněného odsouzení, že, osvědčí-li se vinník ve stanovené době zkušebné, bude se míti za to, že vůbec nebyl odsouzen.
Dle §u 1 odstavec druhý zákona se neprohlašuje trest za odpykaný ani se nepromíjí trest, ani se neprohlašuje, že se pachatel trestného činu vůbec nedopustil (a contrario vyhlazení odsouzení), nýbrž skutečnost, že došlo k odsouzení, se odstraňuje zákonnou fikcí, že obžalovaný »nebyl odsouzen«, tedy je zachovalým. Zachovalost ta jest však pojmově pouze fiktivní, nikoliv ethická. Její účinek pro obor trestního práva je ten, že soud při pozdějším odsouzení nebude moci užiti předpisu o zpětilosti tam, kde tvoří zvláštní kvalifikaci trestní, ani kde je okolností přitěžující. Tomuto výkladu, jenž plyne z duchu a účelu ústavu podmíněného odsouzení, nebrání ustanovení následujícího §u 2 zákona, dle něhož toto dobrodiní jest po určitou dobu vyloučeno v případech tam uvedených, neboť § ten obsahuje výjimku ze shora zmíněné zásady, jejíž důvod tkví v samé podstatě podmíněného odsouzení, že dřívější odsouzení třeba i podmínečné za určitých okolností překáží jen opětnému podmíněnému odsouzení (arg. slova »obmezení toto neplatí, uplyne-li od dne . . . kdy bylo podle toho zákona vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil« § 2). Rovněž neodporuje onomu výkladu ustanovení §u 9 odstavec třetí zákona, nyní ustanovení §u 9 zákona ze dne 6. června 1924, čís. 134 Sb. z. a n., dle něhož i po lhůtě zkušební je dovoleno podati zprávu a zaslati spisy o podmíněném odsouzení soudu, zavede-li se trestní řízení proti obžalovanému. Ustanovení to nemůže nikterak vinníka zbaviti dobrodiní jemu §em 1 odstavec druhý přiznaného, nýbrž slouží jen k informaci o obviněném a může při rozhodování o novém trestném činu míti po případě význam pro odepření podmíněného odsouzení na základě volného uvážení soudcovského s hlediska mravního, neboť zachovalost, fikcí vytvořená, nemá, jak shora zmíněno, té ethické ceny, jako zachovalost skutečná, ukáže-li se totiž ze spisů, že nový trestný čin svědčí o téže sklonnosti vinníkově nebo nepolepšitelnosti. Odpadla tedy vzhledem k výše uvedenému kvalifikace činu obžalovaného jako přečinu, neboť nebyl již jednou právoplatně odsouzen pro předřazování (§ 7 odstavec třetí lich. zák.). Hledíc k zjištěnému stavu věci, jehož právní posouzení jest jinak správné a nebylo v jiných směrech napadeno, bylo odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek v tomto směru zrušiti a uznati obžalovaného vinným pouze přestupkem předřazování podle §u 7 čís. 1 zákona o lichvě.

Citace:

č. 2009. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 332-334.