Č. 9973.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): 1. * Podle stěhovacího normálu z r. 1804 nepřísluší státnímu zaměstnanci při přeložení na jiné místo služební vedle nábytečného ještě náhrada za dopravu bytového zařízení na nové místo služební. — II. * Podle min. nař. č. 166/1896 ř. z. přísluší státnímu zaměstnanci při přestěhování nárok na připočtení 12 kg zavazadel i za dítky, které nedosáhly ještě 4 roků věku. — III. Zásady pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slov. z 27. července 1920 jsou pro posuzování nároků na náhradu stěhovacích výloh směrodatný jen potud, pokud jsou pro úředníka příznivější než předpisy v tomto směru dosud platné. — IV. Úředník na Slov., přeložený na jiné místo služební, má — Č. 9973 —
nárok na náhradu stěhovacích výloh buďto podle zmíněných »Zásad«, nebo podle stěhovacího normálu z roku 1804, nikoli však podle obou těchto předpisů vedle sebe.
(Nález ze dne 23. června 1932 č. 10156.)
Prejudikatura: ad III.: Boh. A 7072/28, ad IV.: Boh. A 9222/31.
Věc: Otto L. v T. proti ministerstvu financí o náhradu stěhovacích výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím st-li odepírá nárok na náhradu dopravného za zavazadla s ohledem na jeho syna Kurta, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla st-li, bernímu tajemníku v Topolčanech, v cestě instanční odepřena náhrada následujících položek jeho cestovního účtu za přestěhování jeho rodiny s nábytkem z důvodu přeložení st-le ze Spišské Nové Vsi do Topolčan: 1. Položka 1, 2 a 3, znějící na 7 Kč za vyžádané oferty špeditérů a za vyrozumění špeditéra, 2. z pol. 7 zavazadelné za st-lova syna Kurta, 3. z pol. 10 diety a nocležné za prvých 14 dnů v novém úředním místě, t. j. za dobu od 17. července do 30. července 1928, 4. pol. 12 odškodné za nábytek obnosem 5190 Kč, 5. pol. 13 za tiskopis cestovní účet obnos 20 hal.
O stížnosti uvažoval nss takto:
V prvé řadě musil si nss vyřešiti otázku, podle kterých předpisů je posouditi st-lův nárok na náhradu výloh, jechž se domáhá. Žal. úřad rozhoduje o petitu st-lově na přiznání nábytečného ve smyslu dekretu dvorské komory ze 13. září 1804 č. 29311 Sb. z. pol. svazek 22 str. 135 (stěhovací normál) v obnose 5190 Kč a odvolav se na důvody rozhodnutí I. stolice, postavil se na právní stanovisko, že st-l nemá právního nároku na náhradu stěhovacích výloh podle cit. dekretu dvor. komory ze 13. září 1804 a zároveň také podle usnesení min. rady z 27. července 1920 (Zásady pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slov.), že tedy nemá nároku na tyto výlohy podle obou těchto norem, nýbrž jen podle jedné z nich, a to podle oné, která je pro st-le příznivější. V dalším pak dovodil žal. úřad, že podle usnesení min. rady z 27. července 1920 přísluší st-li náhrada stěhovacích výloh obnosem 7541 Kč 90 h, kdežto podle uvedeného dekretu dvorské komory by mu příslušela náhrada toliko ve výši 4437 Kč 10 h, a že tedy náhrada st-li podle cit. usnesení min. rady přiznaná je o 3104 Kč 80 h příznivější než náhrada, která by mu příslušela podle stěhovacího normálu z r. 1804.
Proti tomu brojí st-l především námitkou, že stěhovacího normálu z roku 1804 jest použiti na posouzení st-lova nároku na přiznání nábytečného, ježto i jiné položky st-lova cestovního účtu, a to pol. 5. a 8. (2 povozy k nádraží a od nádraží), opřené st-lem o týž předpis z r. 1804, byly úřadem uznány správnými, a ježto dále usnesení min. rady z 19. července 1919, resp. z 27. července 1920 se přímo dovolávají nařízení býv. rak. — Č. 9973 —
min. fin. z 28. srpna 1896 č. 166 ř. z., které v bodě 7. výplatu tohoto obnosu činí závislým na průkazu, že se osoby, za něž se výlohy účtují, skutečně do nového působiště přestěhovaly, což v případě st-lově prý bylo prokázáno.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Otázkou na spor vznesenou zabýval se nss již v nál. Boh. A 7072/28 a 9222/31. V prvém vysloven byl právní názor, že Zásady z 27. července 1920 jsou pro posuzování nároků pragmatikálního úředníka na Slov. na náhradu stěhovacích výloh směrodatný jen potud, pokud jsou pro úředníka příznivější než předpisy v tom směru dosud platné, v druhém pak nálezu vyslovil nss právní názor, že úředník na Slov., přeložený na jiné místo služební, má nárok na náhradu stěhovacích výloh buďto podle stěhovacího normálu z r. 1804, nebo podle usnesení min. rady z 27. července 1920, nikoli však podle obou těchto předpisů vedle sebe. Na názorech těchto trvá nss i v případě st-lově — pro něhož podle § 2 zák. č. 269/20 platí stejné předpisy dané pro státní zaměstnance v ostatních částech republiky čsl., jako v případě nálezu Boh. A 7072/28.
»V názorech těch nedal se nss zviklati ani výše již uvedenými vývody stížnosti, ježto okolnost, že st-l svůj nárok na náhradu výdajů v položkách 5 a 8 účtovaných opřel o dekret dvorské komory z r. 1804, je pro posouzení věci nerozhodná, když žal. úřad st-lovy nároky posoudil s hlediska usnesení min. rady z 27. července 1920 a hradil st-li výlohy za dva povozy k nádraží, resp. od nádraží, uznav výlohy ty vzhledem k »úřednímu postavení a počtu členů rodiny« st-lovy za přiměřené. Z té okolnosti pak, že cit. usnesení min. rady se dovolává co do náhrady výdajů spojených s dopravou zavazadel min. nař. z 28. srpna 1896 č. 166 ř. z., nelze pro otázku, zda případ st-lův jest posouditi i podle stěhovacího normálu z r. 1804, nic dovozovati.
St-l však proti názoru žalovaného úřadu, že daný případ nelze posuzovati podle stěhovacího normálu z roku 1804, brojí další námitkou, že použití stěhovacího normálu jest pro st-le výhodnější, ježto vedle nábytečného (které úřad počítal obnosem 3600 Kč), by stěžovateli podle stěhovacího normálu z r. 1804 příslušel ještě nárok na náhradu nákladů dopravních za nábytek podle účtu špeditérského obnosem 6679 Kč 80 h. St-1 hájí právní názor, že podle stěhovacího normálu z r. 1804 přísluší státnímu úředníku nejen nábytečné, nýbrž vedle toho i náhrada za dopravu nábytku, a počítá tuto poslední k »Fuhrkostenvergütung«, kdežto v nábytečném spatřuje náhradu za poškození nábytku.
Nss nemohl se přikloniti k této argumentaci. Stěhovací normál z r. 1804 skytá ovšem jednak nárok na náhradu povozného (»Fuhrkostenvergütung«), jednak na náhradu nábytečného (»für ihre Meubles eine Entschädigung«), leč povozným ve smyslu cit. předpisu rozuměti sluší jen náhradu za po- vozy osobní, jak plyne z té okolnosti, ie »Fuhrkostenvergütung« se má poskytnouti »nach der vorschriftsmässig bestimmten . . . . Anzahl Pferde«. Cit. předpis dovolává se tedy v té příčině platných předpisů o náhradě nákladů za povozy osobní, kdežto nábytečným rozumí se odškodnění za svršky, tedy odškodnění za to, že státní úředník, byv přeložen, svršky (nábytek) svoje prodal a v novém místě služebním si pořídil svršky jiné, nebo že své — Č. 9973 —
svršky na nové působiště přestěhoval. Vedle nábytečného tedy náhrada za dopravu bytového zařízení na nové místo služební státnímu zaměstnanci podle stěhovacího normálu z r. 1804 nepřísluší.
Neměl by tedy st-l- podle stěhovacího normálu z r. 1804 vedle nábytečného ještě další nárok na náhradu skutečných dopravních výloh za převezení bytového zařízení na nové místo služební, a padá proto závěr st-lem dovozovaný, že náhrada stěhovacích výloh podle stěhovacího normálu z r. 1804 pro st-le byla výhodnější. Že by z jiných důvodů byla náhrada stěhovacích výloh podle stěhovacího normálu z r. 1804 pro st-le příznivější, st-l netvrdí a nemusil se proto nss touto otázkou dále zabývati.
Jde tedy ještě o to, zda nař. rozhodnutí st-lův nárok na náhradu sporných výloh stěhovacích posoudilo v souhlase s ustanoveními usnesení min. rady z 27. července 1920.
Podle usnesení tohoto přísluší státním úředníkům při přeložení jich z moci úřední — mimo jiné — náhrada skutečných, doklady prokázaných stěhovacích výloh . . . . Výlohami stěhovacími rozumí cit. usnesení min. rady výdaje, přiměřené úřednímu postavení a počtu členů rodiny zaměstnance, povstalé dopravou osob (zaměstnance, manželky, dětí, služebné), cestovních zavazadel (nař. býv. rak. min. fin. z 28. srpna 1896 č. 166 ř. z.) a bytového zařízení, a pojistné . . . . jakož i zpropitné ve výši v místě obvyklé. Jedině na náhradu oněch výloh, které lze zahrnouti pod výlohy v usnesení tomto uvedené, má státní zaměstnanec právní nárok. K výlohám těm nelze však počítati ani výlohy, které st-li vzešly tím, že si vyžádal dvakráte po 3 ofertách zasílatelů, ani výlohy za tiskopis, na němž st-1 sestavil svůj cestovní účet, ježto žádné z těchto výloh, byť i vznikly u příležitosti přeložení st-lova na jiné místo služební, nelze zahrnouti pod taxativně uvedené výlohy vzniklé dopravou osob, cestovních zavazadel, bytového zařízení, ani je nelze pokládati za pojistné nebo zpropitné. Pokud se tedy stížnost domáhá i náhrady těchto výloh, jest bezdůvodná.
Stížnost však namítá ještě, že st-li neprávem byly odpeřeny diety s příplatkem za noc za prvních 14 dnů v novém úředním místě, ježto prý názor žal. úřadu, podle něhož výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5033/pp. bod IV. předposl. odstavec, neplatí pro úřednictvo ustanovené na Slov., jest nesprávný, poněvadž prý v odst. IX. cit. min. výnosu z r. 1920 jest výslovně řečeno, že pro státní zaměstnance na Slov. neplatí bod 4 pod I. a poslední odstavec pod IV., nevylučuje však předposlední odstavec pod IV.; ba naopak tím, že se předposlední odstavec v bodu IX. nevyjímá, se platnost jeho i pro Slov. uznává.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Jest sice pravda, že usnesením min. rady ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 pp.) byla pod bodem IV. upravena náhrada stěhovacích výloh, resp. bylo odkázáno na dosavadní úpravu s tím, že místo diet povolených usnesením min. rady z 19. července 1919, resp. z 9. prosince 1919 za dny služby v novém úředním místě lze za prvních 14 dnů poskytnouti celé diety a příplatek za noc, za ostatní dobu, pokud je poukaz diet přípustný, polovici těchto požitků; jest dále pravda i to, že dle bodu IX. cit. usnesení min. rady ze 4. června 1920 předpis tento platil — Č. 9973 —
s výjimkou posledního odstavce, který v dnešním případě nepřichází v úvahu, i pro státní zaměstnance na Slov.; leč otázka odškodného při stěhování státních zaměstnanců ustanovených na systemisovaná místa na Slov. jest upravena úpravou zvláštní, t. j. usnesením min. rady z 27. července 1920 a sice způsobem vyčerpávajícím, a to tak, že se jím hradí jednak skutečné, doklady prokázané stěhovací výlohy, a ženatým zaměstnancům, pokud se pro nedostatek bytů nemohou do nového působiště přestěhovati, se nad to poskytují diety. Jest tedy i otázka diet pro případ přeložení ženatých státních úředníků na Slov. upravena cit. usnesením min. rady z 27. července 1920 a sluší tedy usnesení min. rady ze 4. června 1920 — arciť jenom v tomto bodě — považovati za derogované.
Nemůže tedy stěžovatel z bodu IV. usnesení min. rady ze 4. června 1920 pro sebe nic dovozovati.
Další námitkou brojí konečně st-l proti tomu, že mu nebylo přiznáno dopravné za zavazadla (12 kg) pro jeho 41eté dítko Kurta.
Žal. úřad odepřel st-li náhradu s tím odůvodněním, že toto dítko st-lovo se narodilo 19. srpna 1924 a že mu tedy v době stěhování (17. července 1928) nebyly ještě 4 roky, a že pro děti do 4 let se zavazadelné podle min. nař. z 28. srpna 1896 č. 166 ř. z. nepřiznává. Stížnost namítá, že cit. min. nař. z 28. srpna 1896 v bodu 5. přiznává nárok na 25, resp. 12 kg zavazadel pro každé spolucestující dítě. Nss musil námitce této dáti za pravdu.
O náhradě za dopravu zavazadel při cestách přesídlovacích jedná nařízení min. fin. v dohodě s veškerými úřady ústředními z 28. srpna 1896 č. 166 ř. z. v bodě 5., na něž usnesení min. rady z 27. července 1920 prostě odkazuje. Předpis tento stanoví, že normální váha zavazadel, za jejíž dopravu po železnicích nebo parnících podle min. výnosů z 2. června 1854 č. 139 ř. z. a z 19. června 1856 č. 109 ř. z. při cestách přesídlovacích požadována býti může náhrada, vyšetří se u těch dopravních ústavů, které zavazadel bezplatných neposkytujíce zavazadelné od 10 k 10 kg čítají, tím způsobem, že k váze zavazadel 50, resp. 75 nebo 100 kg, která ve výnose posléze dotčeném podle kategorií tam uvedených jest ustanovena, pro úředníka samého a pro jeho manželku, která s ním přesídluje, připočte se po 25 kg, pak za každé s ním přesídlující dítě podle toho, zdali jest mu 10 let či nikoliv, připočte se po 25, resp. 12 kg. Ve výnosu min. fin. z 19. června 1856 ř. z. č. 109, na nějž předpis onen odkazuje, pak přípustná váha zavazadla, které si státní úředník při svém přesídlení může vzíti, stanovena jest podle toho. zda úředník je svoboden (50 kg) či ženat (75 kg), resp. zda je ženat a má více než 2 dítky (100 kg), aniž by se rozlišovalo, zda dítko dosáhlo věku 4 roků.
Min. nařízením č. 166/1896 ř. z. jest tedy otázka náhrady za dopravu zavazadel při přesídlení státních úředníků upravena tak, že k přípustné váze zavazadla podle cit. výnosu z r. 1856 (50, 75, 100 kg) se připočte ještě další váha 25, resp. 12 kg za každé spolu přesídlující dítko. Nepřiznává se tedy pro děti zvláštní samostatné zavazadlo, nýbrž připočítává se za každé dítko podle toho, zda je 10 let či méně, 25, resp. 12 kg k přípustné váze zavazadla státního úředníka, aniž by dále bylo rozlišováno, zda dítko ono dosáhlo 4. rok věku či nikoli. Případná snad okolnost, zda se za dítko to — Č. 9973 —
platí jízdné po železnici, nemůže pro posouzení nároku na dopravu zavazadla býti směrodatnou, ježto náhrada za dopravu zavazadla jest cit. předpisem z r. 1896 upravena samostatně a způsobem vyčerpávajícím, aniž v předpise tomto nebo v dovolávaných výnosech min. fin. z r. 1854 a 1856 se činil rozdíl, zda dítko dosáhlo 4. rok věku či nikoli. Pokud tedy nař . rozhodnutí odepírá nárok na náhradu za dopravu zavazadla za jeho dítko Kurta, nemá rozhodnutí to opory v zákoně, a slušelo je proto v této části zrušiti podle § 7 zák. o s. s.

Citace:

č. 9973. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 170-175.