Č. 5766.

Vyvlastnění. — Vojenské věci: I. Proti vyvlastnění ve
prospěch všeužitečného podniku nelze se brániti námitkou, že vyvlastnění bude na úkor prosperitě podniku soukromohospdářského, jehož úspěšné
provozování nepřímo se dotýká veřejného zájmu. — II. Pro vyvlastnění stačí podle § 365 o. z. o. i pouhá relativní nutnost pro obecné dobro.
(Nález ze dne 11. června 1926 č. 12.166.)
Věc: Dr. Max L. a spol. v P. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti
ministerstvu vnitra o vyvlastnění pozemku pro vojenské účely.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Po provedeném řízení rozhodla zsp v Praze výnosem
z 11. března 1924, hledíc k výsledku místního jednání provedeného 29. února 1924, že st-lé jako spoluvlastníci jsou podle § 365 o. z. o. povinni postoupiti vojenské správě z pozemku č. kat. ... plochu ve výměře 57 a 48-4 m2 a z pozemku č. kat. ... část ve výměře 1 ha 92 a. 32 m2, jak při
výše zmíněném místním jednání na předloženém situačním plánu bylo vyznačeno, do vlastnictví za účelem stavby hlavního telegrafního skladu
a kasáren za přiměřenou náhradu, která nedojde-li po pravoplatnosti tohoto rozhodnutí k smírné dohodě, ustanovena bude odhadem soudním. Vyvlastnění stanoví se toliko pro stavbu hlavního telegrafního skladiště a kasáren a jest povinnost postupu těchto pozemků zakládající se na ustanovení § 365 o. z. o. odůvodněna tím, že v okolí není vhodnějšího místa pro tyto stavby, jež voj. správa k uložení majetku důležitého
pro obranu státu, tedy v zájmu veřejném nezbytně potřebuje.
Min. vnitra nař. rozhodnutím odvolání nevyhovělo, poněvadž dle výsledku konaného šetření byla zjištěna nezbytná nutnost vyvlastnění uvedených pozemků pro zamýšlenou stavbu voj. objektů v zájmu státu
nutných. Jsou tudíž v přítomném případě zákonné předpoklady pro vyvlastnění těchto pozemků podle § 365 o. z. o. Stížnost vytýká: 1. že předpoklad § 365 o. z. o. t. j. všeobecné dobro
a veř. zájem není dán, poněvadž vyvlastněním poškozen jest zájem st-lů u provozu jejich podniku a hospodářství, který kryje se, pokud jde o prosperitu tohoto provozu, se zájmem veřejným, 2. že nař. rozhodnutí
nehledělo k okolnosti v námitkách uplatněné, že voj. správa má možnost za lúčelem zamýšlené stavby opatřiti si vhodné pozemky koupí, že tudíž není důvodů k vyvlastnění, 3. že nebyly st-lům oznámeny výsledky
šetření, na které se nař. rozhodnutí odvolává na důkaz, že vyvlastnění pozemků st-lů jest nezbytně nutné.
Námitkou na prvém místě uvedenou st-lé zásadně popírají právní nárok voj. správy na vyvlastnění dotčených pozemků. Námitka tato je zřejmě založena na právním názoru, že předmětem vyvlastnění nemůže
býti věc, která již veř. zájmu slouží. Jest zajisté velmi sporno, zdali a za jakých předpokladů je možno pro podnik neb zařízení všeužitečné vyvlastniti objekty jinému všeužitečnému podniku již sloužící. Leč o takovouto kolisi dvou všeužitečných zařízení, jež obě jsou nadána právem vyvlastňovacím, v daném případě nejde. Cukrovarský podnik st-lů, k němuž vyvlastňované pozemky náležejí a jehož účelům slouží, je zcela
nepochybně podnik soukromý. Zájmu veřejnému slouží tyto pozemky i dle mínění st-lů jen tím způsobem, že úspěšné provozování jejich cukrovarského podniku je v zájmu veřejném žádoucí. Není ovšem pochybnosti, že prosperita soukromohospodářských podniků ve státě provozovaných dotýká se nepřímo i zájmů veřejných. Než tento nepřímý vztah soukromohospodářského podniku (a to kteréhokoli soukromohospodářského podniku) k zájmům veřejným sám o sobě ještě nečiní soukromý podnik podnikem všeužitečným, který bezprostředně slouží zájmu veřejnému, totiž v ten způsob, že plní nějaký úkol veřejný, takže je možno
podnik takový označiti jako kus správy veřejné. (O. Mayer).
Je to však právě jen tento přímý vztah podniku veřejného k »obecnému dobru«, z něhož nárok na vyvlastnění pramení. Není proto možno proti tomuto vyvlastňovacímu nároku všeužitečného podniku brániti se námitkou, že vyvlastnění bude na újmu prosperitě podniku soukromohospodářského, jehož úspěšné provozování snad veř. zájmu nepřímo se dotýká. Stanovisko stížnosti, které by ostatně ve svých důsledcích činilo právo vyvlastňovací ilusorním, není tedy správné, a námitka na něm založená není důvodná.
Další námitkou popírá stížnost nárok voj. správy na vyvlastnění dotčených pozemků z toho důvodu, že bylo možno pozemky pro účel voj. správy vhodné opatřiti koupí. Překážka expropriačního nároku správy
vojenské spočívá tedy podle této námitky stížnosti v tom, že vhodných pozemků bylo lze získati bez použití práva vyvlastňovacího. Žal. úřad potvrdil však vyvlastňovací nález z důvodu, že pro účel voj. správy je
vyvlastněných pozemků nezbytně zapotřebí, čímž implicite popřel, že potřebám podniku, pro který bylo vyvlastněno, může býti vyhověno též získáním pozemků jiných, prohlásiv s dostatečnou zřetelností, že jsou to právě pozemky vyvlastněné, jichž voj. správa pro svůj
účel potřebuje.
Stížnost tomuto zjištění žal. úřadu čelí námitkou formálního rázu namítajíc, že výsledky šetření, na nichž žal. úřad založil svůj úsudek o nezbytné nutnosti vyvlastněných pozemků pro dotčený účel voj. správy, nebyly v řízení správním se st-li sděleny.
Obě tyto námitky jsou tedy navzájem úzce souvislé, neboť kdyby bylo zjištěno, že pro účel voj. je vyvlastněných pozemků nezbytně zapotřebí, padá tím námitka, že účelu tomuto bude vyhověno i získáním
pozemků jiných. Bylo tedy o obou námitkách pojednati v souvislosti.
Podle § 365 o. z. o., jehož v daném případě bylo použito, musí člen
státu, žádá-li toho obecné dobré, postoupiti za přiměřené odškodnění i své vlastnictví. Tímto ustanovením zákonným jest vytčen netoliko právní titul vyvlastnění (t. zv. případ vyvlastnění), nýbrž je jím označen
také předmět vyvlastnění (t. j. věc, jejíhož postoupení pro obecné dobré je třeba), jakož i rozsah práva expropriantova, resp. povinnosti expropriátovy (t. j. postoupiti, pokud obecné dobré toho vyžaduje.) Veř. zájem určuje tedy nejen, kdy, nýbrž i co a pokud může býti vyvlastněno. Vyvlastňovací norma má za platného právního řádu povahu výjimečného zásahu do práva vlastnického a povinnosti z ní plynoucí nemohou již
proto býti rozšiřovány nad míru, kterou norma tato stanoví. Míra tato určena jest však stejným způsobem i pokud jde o předpoklad vyvlastnění, i pokud jde o předmět a rozsah vyvlastnění. Věta »žádá-li toho obecné dobro« v § 365 o. z. o. vztahuje se stejně na to i ono, a nemůže býti pro každý z těchto vztahů vykládána jiným způsobem.
Nemůže však býti žádné pochybnosti, že zákon připouštěje vyvlastnění, žádá-li toho obecné dobro, nemá na zřeteli nutnost absolutní, neboť takovýchto nutností buď vůbec není nebo vyskytují se jen zcela
výjimečně. Míněna jest zřejmě nutnost relativní, kterou určuje podle stále se měnících potřeb státu a veškerenstva jeho poddaných objektivní, ale volné uvážení příslušného státního orgánu.« (Schelcher).
Poskytuje-li však relativní nutnost zákonný titul pro vyvlastnění, řídí se již podle textování zákona i výběr předmětu a rozsah vyvlastnění nikoli potřebou absolutní, nýbrž relativní potřebou podniku neb zařízení
pro něž se vyvlastňuje. Vyvlastniteli podle toho sice nepřísluší úplná svoboda volby předmětu, který má se vyvlastniti, avšak vyvlastnění není obmezeno na předmět, kterého je nezbytně (absolutně) zapotřebí.
I zde platí, že takováto absolutní potřeba jen výjimečně dala by se zjistiti; kdyby vyvlastnění určitého objektu mělo býti podmíněno nezbytnou jeho potřebou pro účel vyvlastnění, bylo by možno každému nároku na vyvlastnění čeliti námitkou, že věci, expropriátu náležející, není pro podnik absolutně zapotřebí, poněvadž účelu, pro který se vyvlastňuje, bylo by stejně vyhověno i získáním objektu jiného. Ježto však námitkou takovou mohl by se zpravidla brániti každý vlastník, stal by se celý tento institut právní prakticky bezvýznamným. Právní řád, poskytnuv všeužitečným podnikům právo na vyvlastnění, chtěl jim však poskytnouti právní prostředek prakticky účinný. Poskytnuv prostředek tento právě vzhledem k účelu podniku, chtěl jej zřejmě poskytnouti v té podobě a v té míře, které účel podniku rozumně žádá. Lze tedy vyvlastniti, čeho s hlediska účelu podniku je zapotřebí, čili jinými slovy, co podnik musí míti, aby nebyl podstatně poškozen nebo ohrožen.
(Schelcher), čili podle jiné formulace (Laxer), aby mohl býti zřízen způsobem i hospodářsky co nejsprávnějším.
Není tedy způsobilou obrana proti nároku vyvlastnitelovu, namítá-li se, že podnik bylo by lze zříditi vhodně také jinde (na jiných pozemcích.).
Žal. úřad vycházel však, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, z názoru, že vyvlastniti lze jen, čeho je nezbytně zapotřebí. Po skutkové stránce pokládal pak za prokázáno, že pozemků st-lům vyvlastněných pro řečený účel voj. správy vskutku nezbytně zapotřebí jest.
Pro toto zjištění není ovšem ve spisech správních náležitého podkladu a stížnosti sluší dáti za pravdu, že výsledky šetření v tomto směru snad konaných nebyly se st-li sděleny.
Podle toho, co svrchu bylo vyloženo, nelze sice uznati za podstatnou vadu řízení, že nezbytná potřeba vyvlastněných pozemků pro podnik voj. správy nebyla náležitě vyšetřena, ježto není to nezbytná (absolutní) potřeba, která určuje předmět vyvlastnění. Žal. úřad neměl však po ruce dostatečného podkladu ani pro zjištění, dle svrchu podaného výkladu právně rozhodné, to jest že vyvlastněných pozemků je proto zapotřebí, aby vojenské zařízení, pro které bylo vyvlastněno, mohlo býti
zřízeno způsobem účelu jeho vyhovujícím.
Pro tuto vadu bylo nař. rozhodnutí dle § 6 odst. 2 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 5766. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 73-76.