NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6766.

Úrazové pojišťování (Slovensko): * Ručební závazek dle § 21, odst. 3. nař. býv. uher. min. obch. č. 4790/1917 zakládá se převodem provozu téhož podniku s osoby původního dlužníka na osobu ručitele; převodu vlastnictví není třeba.
(Nález ze dne 3. října 1927 č. 20126.)
Věc: Emil M. v H. proti ministerstvu sociální péče stran ručení za úrazové příspěvky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Odvolání st-lovu z rozhodnutí župního úřadu v Bratislavě z 11. ledna 1926, jímž potvrzen záruční platební rozkaz zem. úřadovny pro dělnické pojištění v Bratislavě z 15. září 1925, předepisující st-li jakožto nástupci v podniku »mlýn« v H. za rok 1922 a 1923 úrazový příspěvek částkou 302 Kč 97 h čítaje v to úroky z prodlení do 15. září kromě dalších 4% úroků z prodlení, min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí župního úřadu, jehož odůvodnění žal. úřad recipoval, posoudilo ručební závazek st-lův jedině s hlediska nástupnictví v podniku, tudíž podle odst. 3. §u 21 nař. uh. min. obch. ze 14. prosince 1917 č. 4790.
Podle tohoto předpisu jest za nedoplatky nemocenských a úrazových příspěvků a za členské legitimační poplatky zodpovědným nejen původní dlužník, nýbrž i každý, kdo toho kterého času jest majitelem podniku — nástupce v podniku. Kdo jest tímto nástupcem v podniku definuje další věta cit. odst. 3 §u 21, jež zní: »Ohledně této povinnosti, jež jest rovněž solidární, posouditi se má totožnost podniku, pokud se týče okolnost, provozuje-li nástupce podnik původního dlužníka dle daných okolností. Totožnost podniku nevylučuje okolnost, že nástupce v podniku opatřil si zařízení od kupců z dražby proti předešlému majiteli provedené, lze-li jinak totožnost podniku zjistiti.«
Podle tohoto předpisu jest kriteriem pro ručení nástupce v podniku, aby provozoval podnik původního dlužníka, tudíž po stránce subjektivní vlastnost podnikatele (§ 22 zák. čl. XIX:1907), po stránce objektivní totožnost podniku. Zákon však nečiní nikde rozdílu mezi způsoby nabytí podniku a neskýtá podkladu pro právní názor stížnosti, že ručení jest obmezeno na případ změny ve vlastnictví, to jest na případ zcizení dotyčného podniku. Zmíněné ustanovení nespojuje ručební závazek snad jedině a pouze s převodem vlastnictví nemovitostí a movitostí sloužících podniku (stavení, zařízení podnikového, zásob, pohledávek a pasiv), nýbrž požaduje převod provozu téhož podniku s osoby dlužníka na osobu ručitele. St-1 však nenamítá, že by tohoto předpokladu tu nebylo, že by tedy neprovozoval »mlýn« v H., při jehož provozu vznikly nedoplatky úrazové za léta 1922 a 1923.
Vývody stížnosti dovozující, že tu není případu §u 21, odst. 2 cit. nař. (ručení hlavního podnikatele za podpodnikatele), jdou mimo cíl, poněvadž žal. úřad naříkaný výrok opřel jedině o ustanovení odst. 3 §u 21 (nástupnictví v podniku) a nepřevzal názor Zem. úřadovny v plat. výměru zastávaný, že st-l ručí i jako hlavní podnikatel. Jsou proto tyto vývody stížnosti podle §u 5 zák. o ss nepřípustné.

Citace:

Č. 5209. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 680-682.