Čís. 1781.
Jen ten není zřízencem podle zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920, kdo vedle služby u obce má jiné povolání. Přechodné zaměstnání nemá významu.
(Rozh. ze dne 29. července 1922, Rv I 808/22.)
Povinností žalujícího obecního strážníka bylo roznášet poštu, hlídat v noci v obci a hájiti obecní les. Když mu žalovaná obec dala 14 denní výpověď, domáhal se, by výpověď prohlášena byla za bezúčinnou a by bylo určeno, že jeho služební poměr podléhá zákonu ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Dle § 3 zákona jest zřízencem ten, kdo jest u obce plně a trvale zaměstnán, takže služba jest jeho stálým a výhradným povoláním, které musí konati po celou v jeho oboru platnou dobu. V druhé větě téhož zákonného ustanovení klade zákonodárce důraz na pojem »plné a trvalé zaměstnání«. V souvislosti s větou prvou podán jest zákonodárcem výklad tohoto pojmu (slovo »takže«) v ten smysl, že služba, by byla plným a trvalým zaměstnáním, musí býti stálým a výhradným povoláním, jež nutno (»musí«) konati po celou pracovní dobu. Zjištěno jest výpovědí svědků, že žalobci pracovní doba určena nebyla, povinností jeho bylo roznášet poštu, hlídat v noci v obci a hájiti obecní les, že řádný výkon této služby by zabíral 8 hodin denně, že však žalobce povinností těch nevykonával řádně, ba dohled v obecním lese a donášku nedbale. Totéž potvrzuje svědek Karel J., jehož žalobce při krádeži přistihl a nezakročil, František H., jenž uvedl nad to, že žalobce vydělával sběrem hub i v cizích lesích, lámáním kamene, shromažďováním paliva, a že tím byl třebas celý den zaneprázdněn. Rovněž svědky Aloisem a Václavem P-ovými a Josefem N-em jest zjištěno, že žalobce se občas výdělečně zaměstnával. Jedině Václav M., příslušník , jiné obce, potvrzuje, že žalobce vídal v kratším úseku časovém při hlídce v lese téměř denně. Svědky těmi zjištěno a vzhledem k poměrům drahotním soud nabyl přesvědčení, že by plat, jakého požíval žalobce, totiž 900 Kč ročně a užitek z jednoho strychu pole nestačil k uhájení nejnutnější výživy žalobcovy. Tím však vyvrácena jest výhradnost povolání žalobce, který již z důvodu, by zabezpečil si výživu, musil výdělečně pracovati a také pracoval. Samozřejmo jest, že výdělek tento byl na závadu řádného konání povinností, jak také svědky prokázáno. Nelze tedy mluviti o výhradném a plném t. j. obvyklou celou pracovní dobu vyčerpávajícím zaměstnání tam, kde pracovní doba určena nebyla a kde služba konána nebyla, ač to bylo nutno (slova »musí konati«). Ani ostatně fysické síly žalobce by nesnesly, by vykonával řádně svých povinností za tak nízký plat, k živobytí naprosto nedostačující, který zcela zřejmě musil doplňovati výdělkem, který však musil značně převyšovati příjmy služební a musil býti základem jeho výživy. Ze všech těchto okolností je zřejmo, že úmysl stran při uzavření služební smlouvy nenesl se k tomu, by zřízen byl trvalý služební poměr, jehož povinnosti by zaměstnance plně a trvale zaneprazdňovaly a vyčerpávaly úplně jeho povolání t. j. výdělečnou činnost. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Odvolání dlužno uznati oprávněným, neboť výklad, jaký dal prvý soudce ustanovení § 3 zák. ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n., jest nesprávným. Tento § určuje pojem obecního zřízence tak, že ve smyslu zákona jest jimi ten, kdo jest u obce plně a trvale zaměstnán, takže jeho služba jest jeho stálým a výhradným povoláním, které musí konati po celou v jeho oboru platnou pracovní dobu. Pojem výhradného povolání v zákoně vymezen není a třeba jej proto stanoviti dle zvláštního významu slov v jejich souvislosti a podle jasného úmyslu zákonodárcova. (§ 6 obč. zák.). Nebylo by zajisté žádané výhradnosti v tom případě, kdyby někdo obstarával věci obecní toliko jako vedlejší zaměstnání nebo kdyby zaměstnanec obecní vedle své služby u obce konal ještě nějakou službu jinou, spojenou s pevně smluveným platem, spojenou po případě se sídelní povinností, t. j. s povinností úřadovati v určitých hodinách v určitém místě a pod. V případech takových přestává ovšem služba obecní býti povoláním výhradným a dále všude tam, kde dotyčný zaměstnanec má vedle své služby obecní ještě jakékoliv jiné zaměstnání, které jest mu povoláním. Povoláním někoho jest vsak každá činnost, ať samostatná, ať ve služebním poměru, kterou vykonává pravidelně a trvale s úmyslem, aby mu byla pravidelným a trvalým zdrojem výživy a základem existence. Bylo patrně úmyslem zákonodárcovým, aby hmotné výhody zákona poskytnuty byly těm, jimž služební poměr k obci jest jediným základem existence, takže mohou a musí se této službě věnovati plně a cele, nikoliv těm, jichž živobytí jest založeno také na výsledcích jiné pravidelné činnosti, která právě proto vyčerpává sama část jejich pracovních energií. Od pojmu povolání dlužno lišiti pojem zaměstnání, jímž rozuměti jest jakoukoliv činnost tvořivou, nesoucí se za určitým cílem, po případě i výdělečným, která však nemá pojmových znaků povolání, svrchu dotčených. A jako povolání může býti hlavní a vedlejší, stejně může tomu býti i při zaměstnání. Zákon v § 3 požaduje jen výhradnost povolání obecního zřízence, ale nevylučuje nikterak, aby neměl také ještě jiné zaměstnání vedlejší, což jak ze zkušenosti jest známo, bývá častým zjevem, a to i u zaměstnanců obecních nižších kategorií v malých obcích, které neposkytují jim, po případě ani nemohou poskytnouti, postačitelné požitky, takže jsou nuceni, výtěžky z vedlejšího zaměstnání si je rozmnožovati, by si jimi doplnili to, čeho k existenci se jim nedostává, nebo si existenci zlepšili, a právě o takový případ v tomto sporu jde. Soud prvé stolice nevystihl náležitě smyslu ustanovení § 3 zákona, nesprávně je pojal a mylně vyložil, odepřev žalobci vlastnost zřízence ve smyslu zákona. Vada jeho právního pojetí a mylného právního výkladu spočívá v tom, že má za to, že předpis ten vylučuje jakékoliv jiné vedlejší zaměstnání, kdežto ve skutečnosti vyžaduje se tam pouze výhradnost povolání a vylučuje se tedy jen ještě jiné povolání, nikoliv zaměstnání. Oba pojmy nejsou totožny, jak bylo shora dolíčeno, a nesmí býti směšovány. Ze skutkových zjištění, prvým soudem učiněných, vyplývá nepochybně, že žalobce byl u žalované obce plně a trvale zaměstnán tak, že jeho služba byla stálým a výhradným jeho povoláním, které musel konati po celou v jeho oboru platnou pracovní dobu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Dovolání, opírající se o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., není odůvodněno. Vycházejíce z téhož skutkového základu, dospěly nižší stolice k odlišným právním názorům o otázce, zda žalobce vzhledem na vlastnost jeho služební činnosti u žalované obce pokládati jest za obecního zřízence ve smyslu § 3 zák. ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. Kdežto soud prvé stolice soudí, že činnost žalobce, k níž byl v obci služebně ustanoven a již zastával, nelze pokládati za »výhradné a plné zaměstnání«, dospěl soud odvolací k úsudku, že žalobce byl v obci plně a trvale zaměstnán, takže jeho služba byla stálým a výhradným jeho povoláním. S názorem soudu odvolacího souhlasiti dlužno z jeho vystižných důvodů, jež oslabiti nepodařilo se vývodům dovolání. Výměr § 3 zákona doplněn byl mezitím zákonem ze dne 21. prosince 1921, čís. 478 sb. z. a n., jímž stanoví se jako další znak zřízenecké vlastnosti předpoklad, že služební požitky ze služby zřízence tvoří převážnou většinu veškerých jeho příjmů. Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud zdůrazňuje jedině výhradnost povolání a přehlíží zákonem stanovenou náležitost, že zřízenec musí býti plně zaměstnán, není v právu. Odvolací soud dovozuje ze zjištění první stolice zcela správně i tuto náležitost a dokládá stejně případně, že tomu není na úkor, že žalobce ve volném čase, jak to služba připouštěla, vyhledával i vedlejší zaměstnání a tím vedlejší výdělek. Bylo-li zjištěno, že služba, jež byla žalobci uložena, zabrala i 8 hod. denní práce a může-li dovolatelka jen k tomu poukazovati, že žalobce přivydělával si sbíráním hub, lámáním kamene, sbíráním paliva a občasnou výpomocí při rolnických pracech, tedy vesměs pracemi povahy jen nahodilé, příležitostní, které se obvykle odměňují nikoli úplatou na penězích, nýbrž vzájemnými úsluhami z uznalosti anebo sloužily jen potřebám vlastní domácnosti žalobce, lze již v těchto okolnostech spatřovati doklad pro správnost úsudku odvolacího soudu, že žalobce byl plně zaměstnán a že služba jeho byla jeho stálým a výhradným povoláním, a převážným dílem i zdrojem jeho příjmů, při čemž bylo by poukázati i k tomu, že služné žalobcovo na penězích s přídavkem jemu od 1. ledna 1921 uděleným činilo 1200 K ročně, tudíž tolik, kolik § 11 shora cit. zák. stanoví jako počáteční základní služné pro zřízence v obcích pod 2000 obyvatel, takže již v této úpravě služebních požitků lze shledávati uznání zřízenecké vlastnosti žalobce ve smyslu náležitostí shora cit. zák.