NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9018.

Justiční správa:* Účinky označené v § 4 zák. čís. 43/1872 ř. z., že se trestanci, ztrávivšímu nejméně tři měsíce v samovazbě, počítají při další době trestu dva dny v samovazbě odpykané za tři dny, nastávají jen, byla-li samovazba provedena v trestnici, neb věznici, která byla způsobem předepsaným v § 16 cit. zák. označena za takovou, v níž se ustanovení tohoto zákona provádějí.
(Nález ze dne 30. ledna 1931 č. 18784/30.)
Věc: Josef K. ve V. (adv. Dr. Theodor Bartošek z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (odb. r. Dr. Stan. Trojan) o zkrácení trestu samovazbou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž byl rozsudkem zemského trestního soudu v Praze z 26. dubna 1927 odsouzen pro zločin podle § 15 č. 3 zák. na ochranu republiky č. 50/23 do žaláře na tři měsíce a jemuž trest tento byl rozsudkem nejvyššího soudu v Brně ze 3. srpna 1927 zvýšen na pět měsíců, obrátil se podáním z 20. března 1928 na presidium zem. trest. soudu se žádostí, aby byl z trestní vazby propuštěn o 20 dnů dříve, než uplyne přisouzený mu trest, poněvadž si odpykává trest samovazbou a podle ustanovení § 4 zák. z 1. dubna 1872 č. 43 ř. z. počítá se trestanci, který ztrávil již nejméně 3 měsíce v samovazbě, při vypočítávání trestu v těchto třech měsících odbytého vždy 2 odbyté dny samovazby za 3 dny trestu. — Žádost tuto zamítlo presidium zem. trest. soudu výměrem z 1. května 1928, ježto podle ustanovení § 16 cit. zák. lze výkon trestu v samovazbě provésti jen v těch trestnicích a soudních věznicích sborových soudů, které ministerstvo nařízeními pojmenuje; věznice trest. soudu v Praze nebyla však min. sprav, označena jako ústav, kde se mohou tresty samovazbou vykonávati. Odvolání, v němž st-l namítal, že důvod uvedený v napadeném výměru jest pro posouzení sporné otázky nerozhodný a že podle dovolaného zák. ustanovení vzniká trestanci nárok na zkrácení trestu, jakmile byl fakticky vězněn v samovazbě, nevyhovělo presidium vrch. zem. soudu v Praze výměrem z 15. května 1928 a poukázalo na správné a zákonu odpovídající důvody v odpor vzatého rozhodnutí.
Také další odvolání st-lovo zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím z těchto důvodů: Podstata samovazby není v tom, že je trestanec sám v cele umístěn (pro politické vězně na př. je to předepsáno jako jejich výsada); nýbrž v tom, že trestanec je »nepřerušeně ode všech jiných vězňů oddělen« (§ 1 zák. o samovazbě), tedy v naprosté jeho isolaci od styku s jinými vězni. Nehledě k tomu, že zákon o samovazbě pro věznici zem. trest. soudu v Praze neplatí, protože nebylo nařízeno, aby v ní byl proveden (§ 16 o samovazbě), jest též nesprávné st-lovo tvrzení, že ve skutečnosti přece trest v samovazbě odpykává, neboť nebyl nepřerušené isolován od styku s jinými vězni: samovazební trestanec musí si sám celu poklízeti (§ 34 dom. řádu) — trestanci K. koná však úklid chodbař; samovazební trestanci chodí na procházce každý sám a to na vzdálenost 6 kroků jeden od druhého — kdežto trestanec K. koná vždy procházky způsobem předepsaným pro vazbu společnou, t. j. chodí v páru s jiným trestancem, s nímž může rozmlouvati (§ 29 dom. řádu) atd. Byla tedy právem jeho žádost o přiznání zkrácení trestu samovazbou zamítnuta a sluší i stížnost jeho zamítnouti.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss takto:
Obě nižší stolice odepřely přiznati st-li zkrácení trestu samovazbou z toho důvodu, že věznice, v níž si st-l trest odpykával, nebyla ve smyslu § 16 cit. zák. označena min. sprav. jako ústav, kde se mohou tresty samovazbou vykonávati. Žal. ministerstvo uvedlo pro zamítnutí st-lova odvolání a tím i nároku jím vzneseného důvod jiný, samostatný, že totiž st-l si trest neodpykával samovazbou, poněvadž způsob, jakým byl vězněn, nevykazuje zákonná kriteria samovazby. Žal. úřad důvod obou nižších stolic také opakuje, uvádí jej však slovy »nehledě k tomu«. Z toho by se ovšem dalo usuzovati, že žal. úřad k tomuto důvodu skutečně nehleděl, že jej tedy opustil a založil své rozhodnutí výhradně na onom důvodu nově uvedeném. Ježto však obrat »nehledě k tomu« není tak jednoznačný, nýbrž může znamenati i výraz souřadnosti důvodů, jak ostatně jej chápe také stížnost a jak jej žal. úřad vykládá také ve svém odvodním spise, neshledal nss překážky, aby se také tímto opakokovaným důvodem nezabýval.
Výkon trestu samovazbou byl až do vydání zák. č. 43/1872 podle §§ 19 lit. c) 22, 253 lit. d) a 256 tr. z. přípustný jen jako zostření trestu žaláře nebo vězení, a podle domácích řádů trestnic a věznic bylo přípustno ukládati tato zostření jako zvláštní trest disciplinární. Teprve cit. zákonem z r. 1872 bylo v § 1 nařízeno, že v trestnicích a soudních věznicích, které jsou zřízeny tak, že se v nich může trest na svobodě vykonávati v samovazbě, budou se dočasné tresty žaláře a vězení, pokud bude k tomu dostatek místností, vykonávati podle dalších ustanovení tohoto zákona tím způsobem, že trestanec bude nepřerušené od jiných vězňů odloučen. V § 2 nařízeno imperativně, kdy trest na svobodě musí býti vykonán samovazbou (sr. autentické znění něm. textu »die ganze Strate ist in Einzelhaft zu vollziehen« na rozdíl od textu v českém překladu říšského zákoníka, který praví, že »celý trest může se vykonati ve vazbě o samotě«), a v § 3 stanoveno, kdy samovazba s ohledem na tělesný a duševní stav trestancův není přípustná, o čemž v konkrétním případě rozhodne představený trestnice nebo rada sborového soudu, pověřený dohledem na věznici. V § 8 se dále praví, že k těm, kteří toho času, kdy tento zákon platnosti nabude, již byli odsouzeni, aneb kteří budou později odsouzeni pro čin nějaký, spáchaný dříve, než zákon tento vejde v účinnost, vztahuje se tento zákon jen, když sami k tomu přivolí. Konečně stanoveno v § 16, že ministru práv náleží, aby nařízeními, jež nutno vyhlásiti v říšském zákonníku, pojmenoval trestnice a soudní věznice, pokud se týče sborové soudy, kde se tento zákon má provésti. Z předpisů těchto se předem podává, že od vydání cit. zákona jest odbytí trestu samovazbou v případech uvedených v § 2 — není-li tu překážek § 3 — obligatorní a není vázáno na souhlas trestancův (§ 8 a contr.). Že toto pojetí právě uvedených zákonných ustanovení jest správné, podává se také z důvodové zprávy k vládní předloze k tomuto zákonu (příl. č. 35 ke stenografickým protokolům poslanecké sněmovny z let 1871—1873, zasedání 7., str. 283), kde se výslovně praví, že se vláda ohledně příštího výkonu trestu na svobodě rozhodla zásadně pro samovazbu. Zároveň jest však patrno ze znění cit. § 16 a z uvedených motivů, že tento způsob výkonu smí býti prováděn jedině v oněch trestnicích a věznicích, jež min. sprav, publikovaným nařízením zvláště prohlásí za takové, v nichž se má zákon tento provésti.
Samovazba znamená ovšem již podle své podstaty — avšak zejména také podle shora cit. výslovných předpisů všeob. trest. zákona — zostření dosavadního způsobu výkonu trestu, t. j. vazby společné; z toho vycházel také cit. zákon z r. 1872, a proto stanovil v § 4, že se trestanci má za toto zostření dostati náhrady tím způsobem, že se mu soudem uložený trest přiměřeně zkrátí. V podstatě jest proto odpykání trestu samovazbou přeměnou trestu uloženého rozsudkem soudu. Jest přirozeno, že takováto změna může nastati jen tam, kde je pro to zákonný podklad a nemůže býti přenechána libovůli adm. správce trestnice nebo věznice. Může proto míti povahu zákonného trestu náhradního jen taková samovazba, která se na trestanci provádí způsobem legálním, t. j. tedy v takové trestnici nebo věznici, která ve smyslu § 16 cit. zák. byla nařízením min. sprav, vyhlášeným v říšském zákonníku (resp. sbírce zák. a nař.) prohlášena za takovou, v níž se mají ustanovení tohoto zákona prováděti. Jen takováto samovazba má tedy charakter samovazby ve smyslu cit. zák., a jen s takovouto samovazbou jsou spojeny také důsledky, stanovené v § 4 zák. toho, t. j. zkrácení délky trestu. Proto, vykonává-li správa trestnice nebo věznice, jež nebyla ve smyslu § 16 cit. zák. pojmenována za takovou, v níž se má zákon ten prováděti, na trestanci přisouzený mu trest způsobem takovým, jaký je předepsán pro samovazbu — pokud ovšem nejde o soudně uložené zostřeni trestu nebo o přípustné potrestání disciplinární — může to sice zakládati nezákonný postup, právě tak jako každé jiné obmezení, jdoucí nad rámec obmezení, jež s výkonem trestu na svobodě jsou spojena, tato faktická samovazba nemá však povahu oné samovazby, jak je upravena zákonem z r. 1872, a nejsou proto s ní spojeny důsledky v § 4 tohoto zák. normované.
Že věznice zem. soudu trest. v Praze nebyla dosud ministrem sprav. podle § 16 cit. zák. označena za takovou, v níž se zákon tento má prováděti, je nesporné. Ale pak již z tohoto důvodu nemohl výkon trestu na st-li, i kdyby skutečně byl býval prováděn způsobem takovým, jaký jest předepsán pro samovazbu ve smyslu cit. zák., založiti pro něj nárok na zkrácení trestu podle § 4 cit. zák. Ježto pak již tento důvod sám o sobě stačil k odůvodnění nař. rozhodnutí, slušelo stížnost do rozhodnutí toho podanou zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž se za tohoto stavu musil nss ještě zabývati dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 9018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 292-295.