NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 3448.

Odklad exekuce (§ 42 čís. 5 ex. ř.) nelze odepříti, třebas jest ze žaloby nebo z exekučních spisů zřejmo, že žadateli jde pouze o to, by byl oddálen výkon exekuce.
Třebas dlužník blíže neopodstatnil tvrzení, že by mu výkonem exekuce vzešla nenahraditelná újma, jest odklad exekuce povoliti, lze-li seznati nebezpečí újmy z exekučních spisů.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1924, R II 15/24.)
Návrhu na odklad exekuce vyklizením dílny a stáje až do právoplatného vyřízení oposiční žaloby soud prvé stolice usnesením ze dne 18. října 1923 vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Dle §u 42 ex. ř. může odložení exekuce k návrhu býti nařízeno, když se vznese žaloba, by exekuční titul byl prohlášen za neplatný, nebo za neúčinný, neb aby byl zrušen. Je tedy na soudci, by v každém jednotlivém případě zkoumal, zda odložení exekuce je na místě, čili nic. Při povolení odkladu exekuce není jen bráti zřetel na stranu povinnou, by byla ušetřena újmy, jež by jí provedením exekuce byla způsobena, nýbrž i na vymáhajícího věřitele, by ve svých právech z exekučního titulu nebyl bezdůvodně zkrácen. V tomto případě zastával žalobce ustavičně právní stanovisko, že exekuční titul, jenž jest základem povolené exekuci, jest po právu. Po právoplatnosti usnesení, povolujícího výpověď ze sporných místností, požádal žalobce vícekrát až do poslední doby o odklad exekuce vyklizením, nezmíniv se o tom, že exekuční titul je neplatný nebo neúčinný. Žalobce vždy jen uplatňoval, že po celou dobu hledal vhodné místnosti, že však beze své viny nemohl nalézti přiměřené náhrady. Usnesením okresního soudu ze dne 8. června 1923 byl žalobcův návrh na povolení odkladu exekuce vyklízením zamítnut. Též v rekursu proti tomuto usnesení žalobce ani netvrdil, že exekuční titul neplatí. Je tedy ospravedlněno podezření, že odklad exekuce byl navržen, by exekuční řízení a ukojení vymáhajícího věřitele bylo protahováno. Za takovéhoto stavu věci není důvodné příčiny k povolení odkladu exekuce.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnosti. Dle motivů k §u 42 a násl. ex. ř. jest účelem odložení exekuce, by bylo zabráněno škodlivé změně poměrů všude tam, kde správnost a přípustnost exekuce stala se pochybnou, buď z důvodů hmotného práva nebo vzhledem k předpisům exekučního řádu. Před odstraněním těchto pochybností nemá býti pokračováno v exekuci na dlužníkovu újmu. Z toho plyne, že, jsou-li zde podmínky §§ 42 a 44 ex. ř., sluší povoliti odklad exekuce. Není třeba šířiti se o tom, že při rozhodování o odkladu exekuce nelze se pouštěti do věcné stránky sporu, zahájeného ve smyslu čís. 5 §u 42 ex. ř., aniž předbíhati rozhodnutí rozepře rozsudkem. Pouze tímto lze vysloviti, zda je žaloba odůvodněna a zda byla podána za účelem protahování exekuce čili nic. Exekuční řád neobsahuje předpisu, že odklad exekuce nemá se povoliti, je-li ze žaloby nebo z exekučních spisů zřejmo, že žadateli jde pouze o to, by byl oddálen výkon exekuce. K tomuto právnímu názoru bylo by lze dospěti jen změnou a doplněním, nikoliv pouhým výkladem exekučního řádu, který v takových případech jiným způsobem hájí zájmy vymáhajícího věřitele a to ustanovením druhého odstavce §u 44 ex. ř., že exekuční soud při povolení odkladu exekuce může naříditi dlužníku, by složil jistotu, je-li odkladem exekuce ohroženo věřitelovo uspokojení. Z těchto vývodů jest zřejmo, že rekursní soud v tomto případě neměl zamítnouti žalobcův návrh na odklad exekuce proto, že jest zde podezření, že odklad byl navržen v úmyslu, by exekuční řízení a uspokojení vymáhajícího věřitele bylo protahováno. Takového zamítacího důvodu exekuční řád nezná (§§ 42 čís. 5 a 44 ex. ř.). Nezbývá tedy než řešiti otázku, zda jsou zde zákonné předpoklady pro odložení exekuce čili nic. Dlužník podal žalobu dle §u 35 ex. ř. a učinil v ní návrh, by výkon exekuce byl odložen až do právoplatného vyřízení této rozepře, ježto výkonem exekuce vznikla by mu prý újma nenahraditelná. Této obavy blíže neopodstatnil skutečnostmi. Přes to lze přihlížeti k obsahu exekučních spisů okresního soudu v S. § 44 ex. ř. nestanoví totiž výslovně, jako na příklad §§y 370 a 390 ex. ř. povinnost, osvědčiti, že povinné straně hrozí újma z pokračování v exekuci, nýbrž formuluje podmínku odkladu negativně, že odklad exekuce nemá býti povolen, může-li v ní býti pokračováno, aniž by dlužníku nebezpečenství majetkové újmy z toho vzešlo. Zákon uvádí tedy pouze podmínky, za kterých návrh za odklad exekuce jest zamítnouti. Lze-li seznati z exekučních spisů, že zamítnutím odkladu exekuce povinné straně mohla by vzejíti nenahraditelná nebo těžko nahraditelná škoda, odporoval by přísně formalistický výklad zákonu i jeho účelu a slušnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1922, č. j. R II 424/21 čís. sb. 1760). Z exekučních spisů a zejména z místního ohledání jest zřejmo, že žalobce potřebuje sporných místností k provozování své živnosti, a proto mohla by mu zamítnutím návrhu na odklad exekuce vzejiti nenahraditelná nebo těžko nahraditelná škoda. Bylo proto za předpokladů §§ 42 čís. 5 a 44 ex. ř. dovolacímu rekursu vyhověti a obnoviti usnesení prvého soudce.

Citace:

č. 3448. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 163-165.