Čís. 9002

Žaloba podle § 10 ex. ř. jest žalobou určovací s návrhem, by nárok obsažený v exekučním titulu byl uznán vykonatelným.
K zachování lhůty § 575, třetí odstavec, c. ř. s. nestačí jakýkoliv návrh na vyklizení, nýbrž jest třeba návrhu vyhovujícího předpisům o povolení exekuce.
Podání žaloby vyžadované § 569 c. ř. s. nelze nahraditi podáním exekučního návrhu.
(Rozh. ze dne 31. května 1929, Rv I 730/29.)
Dne 26. prosince 1927 dala žalobkyně žalované firmě mimosoudní výpověď, proti níž žalovaná vznesla námitky, jež byly právoplatně zamítnuty jako opožděné. Dne 4. ledna 1928 navrhla žalobkyně povolení exekuce nuceným vyklizením místností. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl, Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu (viz rozhodnutí čís. sb. 7850). Žalobou, zadanou na soudě dne 29. března 1928, domáhala se žalobkyně na žalované, by bylo uznáno právem, že výpověď ze dne 26. prosince 1927 jest účinnou, že nájemní smlouva jest zrušena a že žalovaná jest povinna najaté místnosti ihned vykliditi. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Z přednesu žalobkyně a z konečného žalobního návrhu nelze jasně seznati, o jakou žalobu vlastně jde. Z rozsáhlého přednesu o škodě, již žalovaná žalobkyni (jejímu manželi) způsobila, dalo by se souditi, že jde snad o žalobu o zrušení nájemní smlouvy podle § 1118 obč. zák. Ale názoru tomu brání konečný žalobní návrh, jenž se nejprve výslovně domáhá výroku o účinnosti výpovědi ze dne 26. prosince 1927, a jenž jen jako důsledek toho uplatňuje jednak zrušení nájemní smlouvy, jednak vyklizení a odevzdání najatých místností. Zmínka výpovědi v žalobním návrhu, žalobkyni hájený názor, že výpověď ta byla soudně vykonatelnou, že byla exekučním titulem, a okolnost, že žalobu podala hned 29. března 1928, když jí bylo dne 26. března doručeno rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. března 1928, č. j. R I 158/28, v němž byla účinnost řečené výpovědi jako exekučního titulu činěna závislou na předložení listin podle § 7 ex. ř. o splnění v ní stanovené podmínky, svědčila by úsudku, že jde o žalobu podle § 10 ex. ř. o vydobytí rozsudku, jenž by žádané listinné důkazy nahradil, by exekuce mohla býti povolena. Než ani takto pojímané žalobě nebylo by lze vyhověti. Za prvé jest žaloba podle § 10 ex. ř., jakž plyne jasně z materialií k exekučnímu řádu sv. II. str. 11 a 631, žalobou určovací s návrhem, by nárok v exekučním titulu obsažený byl uznán vykonatelným. Mimo to nebylo takovéto určovací žaloby vůbec třeba, protože si žalobkyně mohla kdykoli podle § 1 not. ř. zjednati veřejnou listinu o tom, že opravy ve výpovědi jako podmínka její účinnosti stanovené dosud provedeny nebyly, a protože žalobkyně již 27. března 1928 o tom dala provésti zajištění důkazů podle § 387 c. ř. s. Nad to by však nemohla oné výpovědi jako exekučnímu titulu býti rozsudkem přiznána vykonatelnost, ana výpověď pozbyla platnosti (§ 575 třetí odstavec c. ř. s.), ježto žalobkyně ve čtrnácti dnech po tom, kdy nastala doba určená pro vyklizení místností, to je po dni 3. ledna 1928, nenavrhla exekuci na vyklizení neb alespoň je nenavrhla tak, by exekuce mohla býti povolena. Názor, že tomuto předpisu zákona vyhověla, podavši dne 4. ledna 1928 exekuční návrh, třebaže tento byl pravoplatně zamítnut, není správný, protože výklad, podle něhož by podle § 575 třetí odstavec c. ř. s. stačil jakýkoliv návrh na vyklizení, nejen návrh vyhovující předpisům o povoleni exekuce, by dával oprávněnému úplně do libovůle, na jak dlouho si chce lhůtu stanovenou zákonem v § 575 с. ř. s. přesně na čtrnáct dnů prodloužiti podáváním exekučních návrhů, kterým nelze vyhověti. Odvolací soud zvolil ještě jiný, třetí možný úsudek o povaze žaloby, pokládaje ji za žalobu vyklizovací, opírající se o mimosoudní výpověď. Ani tomu výkladu neodpovídá přesně sběh věci žalobkyní přednesený, jež ve výpovědi shledávala exekuční titul. O ten by ovšem již nebylo lze opříti žalobu vyklizovací, protože by došlo k hromadění exekučních titulů o témže nároku, což by se příčilo zásadě »ne bis in idem«, by nebylo dvakráte souzeno o téže věci, v kteréžto zásadě kotví též námitka rozsouzené věci. Ale, nehledíc ani k tomu, i kdyby bylo lze právě naznačený výklad odvolacího soudu schváliti, nelze žalobě vyhověti. Brání tomu předpis § 1114 obč. zák., zostřený § 569 c. ř. s. Šlo by tu podle předpokladu odvolacího soudu o mimosoudní výpověď, která nenabyla účinku výpovědi soudní (§ 565 třetí odstavec c. ř. s.). Jí byl tudíž nájemní poměr skončen a uhasí vypršením výpovědní lhůty. Chtěla-li žalobkyně zabrániti tomu, by se mlčky nájemní smlouva neobnovila, musila podle § 569 c. ř. s. ve čtrnácti dnech po projití nájemného času, tedy po 3. lednu 1928 podati žalobu o vrácení najatého předmětu. To žalobkyně opominula, podavši žalobu až 29. března 1928. Žalobu tu nemohl nahraditi exekuční návrh podaný dne 4. ledna 1928, neboť záměna ta příčila by se i doslovu i smyslu zákona. Žádá-li zákon podání žaloby, nelze mu vyhověti podáním exekučního návrhu. Ten nepřichází podle ustanovení § 569 c. ř. s. vůbec v úvahu, protože zákon tam právě předpokládá, že nutno teprve exekuční titul zjednati. Byl-li však již zjednán, pak § 569 c. ř. s. vůbec neplatí, platí § 575 třetí odstavec c. ř. s., podle něhož ovšem nemůže míti účinek rušící mlčky učiněné obnovení nájemní smlouvy exekuční návrh zamítnutý, jak již shora dolíčeno. Na opominutí žalobkyně, že nepodala žalobu včas, ale za to podala návrh na povolení exekuce, nemění nic její snaha, vyčkati osud návrhu na povolení exekuce a nehromaditi snad zbytečně s tímto návrhem žalobu vyklizovací. Předpis zákona v § 569 c. ř. s. je nutkavý a nepřipouští výjimek ze své zásady, stanovené v zájmu nepochybné jasnosti v otázce, jak a kdy se zaniklé nájemní smlouvy mlčky obnovují. Měla-li žalobkyně za to, že má dvě souběžné možnosti, zjednati své výpovědi z 26. prosince 1927 platnost, a nechtěla-li obou použiti zároveň, šlo nebezpečí volby, které z nich má použiti, na její vrub. Zvolila-li cestu, která se pak podle příslušných rozhodnutí v postupu stolic ukázala býti neschůdnou, nemůže se již vrátiti к možnosti druhé, ana tato je zákonem časově obmezena a zákonná lhůta mezitím již vypršela. Měl proto odvolací soud i se svého právního hlediska změnou prvého rozsudku žalobu zamítnouti.

Citace:

č. 9002. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 762-764.