NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 752.

V nesporném řízení může soudce vyzvati účastníky, by se ve lhůtě vyslovili o tom kterém návrhu s tím, že, neučiní-li tak, bude se míti za to, že s návrhem souhlasí.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, R II 357/20.) Někteří členové pravovarečného měšťanstva navrhli u okresního soudu, by pro společnost pravovárečného měšťanstva byl ustanoven opatrovník. Soud vyzval jednotlivé majitele pravovárečných domů, by v určité lhůtě u soudu oznámili, zda souhlasí s návrhem, čili nic, a dodal, že neodpoví-li v určené lhůtě, bude se míti za to, že s návrhem souhlasí. Rekursu jednoho z těchto majitelů, jímž napadl onen dodatek, rekursní soud nevyhověl. Důvody: Napadený dodatek odpovídá zákonu. Dle § 2 nesp. říz. má soudce v záležitostech nesporných přibrati k řízení všechny účastníky. Jakým způsobem se to státi má, jest věcí soudce. Účastníci mohou býti vyslechnuti, avšak soudci není zákonem bráněno, by je nevyzval k projevu mínění s tím, že, neprojeví-li se v určité době, bude se míti za to, že s předmětem jednání souhlasí. Účastníka nelze nutiti, by se dostavil osobně za účelem projevu. Jest proto dodatek, jak ho učinil prvý soud, přípustným (srv. § 58 ex. ř., Materialie Sv. I. str. 488, Ott: Rechtsfürsorgeverfahren str. 156, Sander: Verfahren a S. str. 50). Zásada tato platí ovšem, pokud jde o disposiční projevy stran a nebylo by jí lze užíti, kdyby byla přítomnost nutnou za účelem důkazu. Tu musel by soudce trvati na osobním dostavení se stran. V případě tomto nejde však o nějaké vysvětlení, pročež usnesení prvého soudu jest správné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Náhled rekurentů, že by sankce, kterou prvý soud připojil k vyzvání účastníků, aby se vyjádřili o návrhu na ustanovení opatrovníka pro pravovárečné měšťanstvo, musila býti v zákoně výslovně připuštěna a odůvodněna, nelze sdíleti. Stačí, když zákonu neodporuje, jak tomu také jest, jeví-li se k dosažení účelu výslechu (když jej prvý soud již uznal nutným) а k objasnění věci býti vhodnou (§ 2 čís. 5 nesp. pat.). Účastníkům se tím újma neděje, požadavek na ně kladený, aby stručně třeba jedním slovem souhlas svůj neb nesouhlas projevili, jest tak nepatrný, že i účastníci v cizině bydlící mu vyhověti mohou. Nejistota o tom, komu projev tento má býti učiněn, povstati nemůže, poněvadž ve vyzvání se výslovně praví, že prohlášení má býti učiněno okresnímu soudu v O. Jestliže tedy usnesení v odpor vzaté vyslovuje, že sankce shora zmíněná zákonu neodporuje, není v tom ani zmatečnost ani patrná nezákonnost a nejsou tu tedy podmínky § 16 nesp. říz.

Citace:

č. 752. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 652-653.