Č. 2927.

Státní zaměstnanci: O přejímání pensí býv. rak. pensistů na Těšínsku.
(Nález ze dne 30. listopadu 1923 č. 20274.)
Věc: Marie Z. v Českém Těšíně (adv. Dr. Lad. Špaček z Prahy) proti ministerstvu financí o vdovskou pensi.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Manžel st-lčin František Z., okresní soudce n. o., sloužil naposled v neděleném Těšíně a byl tam tudíž příslušný. Výnosem z 15. března 1919 nařídilo min. fin. provedení prací potřebných k tomu, aby se zjistilo, které z odpočivných a zaopatřovacích požitků, zakládajících se na poměru služebním k bývalému státu rakousko-uherskému, převezme čsl. stát na svůj vrub; tu byla pense Frant. Z. vyřaděná jako polská, protože té doby byl Těšín pod polskou správou. O tom zpraven percipient výnosem finančního ředitelství v Opavě z 10. června 1919.
Později vyslovilo min. fin. výnosem z 21. listopadu 1921, že do území státu čsl. náleží celé Těšínsko v historických hranicích, nehledíc k prozatímní okupaci polské. Finanční ředitelství v Opavě vyzvalo také Frant. Z., aby se o převzetí pense hlásil. Na jeho žádost pak zařízena výplata jeho požitků do rukou jeho syna Dr. Ant. Z. Vyřízení stalo se pod jménem prefektury západní části východního Slezska, které byla konferencí velvyslanců svěřena správa Těšínská po dobu plebiscitní.
Když bylo velvyslaneckou konferencí v Paříži rozhodnuto o rozdělení Těšínská, měly se podle výnosů min. fin. ze 7. srpna 1920 a ze 17. září 1920 těšínské pense znovu přezkoušeti podle zásad výnosu z 15. března 1919, při čemž stran percipientů, jichž posledním služ. místem byl Těšín, bylo výnosem ze 17. září 1920 stanoveno, že pense jejich mohly býti převzaty, když byla dána podmínka státní příslušnosti.
O Františku Z. bylo podle tvrzení žal. úřadu předpokládáno, že jest příslušníkem čsl. a proto se mu vyplácela jeho pense dále až do jeho úmrtí v květnu 1921.
Pozůstalá vdova, st-lka Marie Z. zažádala pak u presidia moravskoslezského vrch. zem. soudu v Brně o výměru vdovské pense a byla jí dekretem zmíněného presidia ze 6. října 1921 podle čl. I § 1 zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. a čl. 1 § 5 a 12 zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920 povolena normální vdovská pense na dobu vdovství ..., spisy pak byly zaslány fin. ředitelství v Opavě, aby dalo souhlas a zařídilo výplatu. Souhlas byl dán dne 25. října 1921 prý za mylného předpokladu, že pense manželova byla správně převzata na účet republiky čsl.
Při provádění revise však prý se zjistilo, že tomu tak nebylo, a proto byla st-lka pojata mezi polské percipienty, výplata byla jí koncem srpna 1922 zastavena a vydáno jí o tom rozhodnutí fin. ředitelství v Opavě z 3. srpna 1922 odvolávající se na výnos min.financí z 10. června 1922 č. 64.618/2143.
Tímto výnosem připojeným v opise ke spisům správním, bylo mimo jiné úřady vyzváno také finanční ředitelství v Opavě, aby — vzhledem k tomu, že polský konsulát v Praze jménem min. zahraničních věcí ve Varšavě požádal min. zahraničních věcí státu čsl., aby bylo učiněno opatření, kterým by dnem 30. června 1922 zastaveno bylo vyplácení veškerých požitků bývalým funkcionářům státu rakousko-uherského, které se vyplácejí na účet republiky polské — zaslalo neprodleně ministerstvu financí doklady o civ. bývalých funkcionářích státu rak.-uherského, jimž se poskytovaly finančním ředitelstvím jakékoliv požitky na účet polského státu. Protože však nebude pro krátkost času možno, aby polské úřady včas mohly požitky příslušným percipientům poukázati, doložilo min. fin., že bude zažádáno o prodloužení zmíněné lhůty do 31. srpna 1922, do kteréžto doby »buďtež zatím jmenovaným percipientům poskytovány zálohy a doplatky na nominál týmž způsobem jako dosud.« Zmínění percipienti měli býti ihned zpraveni, aby finančnímu ředitelství oznámili, jakmile se jim dostane od polských úřadů odpočivných nebo zaopatřovacích požitků.
Proti tomuto výnosu min. financí (st-lce zřejmě nedoručenému a jen co do data a čísla ve výnosu fin. ředitelství v Opavě z 3. srpna 1922 citov.) čelí stížnost Marie Z. na nss, o níž tento tribunál uvažoval takto:
Jak z vylíčeného děje vyplývá, bylo to fin. ředitelství v Opavě, jež výnosem z 3. srpna 1922 st-lce oznámilo, že — poněvadž poslední služební místo jejího zesnulého manžela bylo v Těšíně a st-lka jest domovským právem příslušná do Polského Těšína, posuzuje se její vdovská pense jako taková, kterou musí převzíti polský stát, pročež se vyplácení záloh na její pensi (na účet republiky polské) ve smyslu připíšu polského konsulátu v Praze z května t. r. následkem výnosu min. financí v Praze z 10. června 1922 č. 64618/2143 koncem srpna 1922 zastavuje.
Z tohoto obsahu výnosu finančního ředitelství v Opavě usuzovala st-lka, jak ze stížnosti patrno, že výnos ten je pouhým intimátem rozhodnutí min. financí z 10. června 1922 č. 64618/2143, v něm dovolaného, že tedy o zastavení jejích požitků pensijních rozhodlo toto ministerstvo samo, a podala proto stížnost k nss-u proti rozhodnutí min. financí jako konečnému rozhodnutí úřadu správního.
Ale obsah domnělého »rozhodnutí« toho, jak byl výše v ději podrobněji uveden, svědčí o tom, že min. financí vůbec nezkoumalo před jeho vydáním konkrétní případ st-lčiny pense a také samo zastavení výplaty pense té nenařídilo, nýbrž že šlo o pouhý všeobecný, zásadní pokyn ministerstva toho podřízeným úřadům finančním, které byly pověřeny poskytováním jakýchkoli požitků bývalým funkcionářům státu rak.-uh. a jejich pozůstalým na účet polského státu, aby učinily ve všech případech, kde pro to jsou dány předpoklady, opatření žádané polským ministerstvem zahraničních věcí ve Varšavě.
Otázku, jsou-li v tom kterém případě dány potřebné předpoklady, přezkoumávala a řešila tedy jednotlivá zemská finanční ředitelstva zcela samostatně a vydávala pak o zastavení další výplaty požitků vlastní rozhodnutí. Finanční ředitelství v Opavě používalo k tomu jednotného formuláře, v němž arci bylo na onen interní výnos ministerský poukázáno a v němž byly jen podrobnosti jednotlivého případu vyplněny.
Tak se stalo také ve věci výplaty pense či záloh na pensi st-činu. Bylo tedy vyřízení, které finanční ředitelství v Opavě st-lce dodalo, vlastním rozhodnutím tohoto úřadu a nebyla by proti němu stížnost k nss-u přípustná, protože rozhodnutí zemských úřadu finančních v pensijních věcech úředníků a jejich pozůstalých jsou podle všeobecných zásad řízení administrativního naříkatelná ještě stížností k min. financí.
Protože však — jak již řečeno — st-lka mohla z doručeného jí výnosu právem souditi, že o zastavení pense její rozhodlo samo min. fin., a byla tím uvedena v omyl, následkem kterého podala na rozhodnutí ono stížnost proti úřadu, který ve věci nerozhodl, byly zmíněnou nejasnou stylisací rozhodnutí porušeny podstatné formy správního řízení způsobem poškozujícím práva st-lčina a nezbylo k napravení vady té, než aby nss nař. rozhodnutí, jak bylo st-lce doručeno, zrušil podle §u 6 zák. o ss.
Bude pak věcí správního úřadu, aby vydal st-lce nové rozhodnutí, z něhož by pravý stav věci byl patrný.

Citace:

č. 2927. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1097-1099.