Čís. 3926.

O poměr komisionářský může po případě jíti i když pachatel mohl zboží prodávati vlastním jménem a na vlastní účet a byl povinen prodeje s firmou čas od času súčtovati.
K subjektivní skutkové podstatě zpronevěry stačí zjištění, že si byl pachatel vědom hmotné protiprávnosti svého jednání, kteréžto zjištění jest zahrnuto již ve zjištění zlého úmyslu, vyžadovaného § 1 tr. zák. ke každému zločinu.
Není třeba, by byl zjištěn i pachatelův zištný úmysl nebo jeho úmysl někoho poškoditi.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1930, Zm II 296/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Opavě ze dne 26. června 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovozuje, že obchodní poměr mezi firmou S. & Co. a obžalovaným nebyl obchodem (poměrem) komisionářským ve smyslu čl. 360 a násl. obch. zák., nýbrž že šlo o prodej na pevno s právem vrátiti koupené zboží, kdyby ho nebylo lze použíti nebo je prodati, a že jen mylně byl obchod ten pokládán za obchod komisní nejen obžalovaným, nýbrž i řečenou firmou. Zmateční stížnost dovolává se svědeckého údaje Heřmana G-a (účetního firmy S. a Co.), podle něhož obžalovaný mohl zboží prodávati vlastním jménem a na vlastní účet, ač komisionářem podle čl. 360 obch. zák. jest jen ten, kdo uzavírá po živnostensku obchody vlastním jménem, ale na účet komitentův. Zmateční stížnost poukazuje i na další údaj svědka, že obžalovaný byl povinen s firmou tyto prodeje měsíčně súčtovati, než přes to je v ní pravý stav věcí, plynoucí z obšírné a vystižné výpovědi svědka jako celku, skreslen, an vytrhuje se z ní právě jen tento jediný jeho údaj. Soud hodnotil, jak z rozsudkových důvodů vidno, výpověď G-ovu jako celek a výpověď ve své celkové souvislosti, opřená mimo jiné i o korespondenci nejen firmy, nýbrž i obžalovaného, opravňovala nalézací soud nejen k rozsudkovému zjištění, že zboží, které obžalovaný dostal od firmy S. a Co., bylo zbožím komisionářským, jež byl obžalovaný podle obapolné dohody povinen měsíčně vyúčtovati, nýbrž i k rozsudkovým závěrům, že obžalovaný jako obchodník věděl, jaké povinnosti má jako komisionář. a že mu bylo i známo, že může neprodané zboží vrátiti. Svá zjištění buduje rozsudek i na vlastním doznání obžalovaného, který se zodpovídal výslovně v ten rozum, že sám žádal firmu, by faktury opatřila záznamem »do komise« (In kommission«), že měl neprodané zboží vraceti a že na konsignacích zboží býval záznam »až do zaplacení zůstává zboží naším vlastnictvím«. Nemusel proto soud hodnotiti jednotlivé úseky výpovědi G-ovy a není tu proto neúplnosti, která by činila rozsudek zmatečným podle čís. 5 § 281 tr. ř., proto, že se jeho rozhodovací důvody nezmiňují o onom údaji svědka G-a.
Zmateční stížnost vyslovuje mylný názor, že se k subjektivní skutkové podstatě zpronevěry vyžaduje nejen, by pachatel věc svěřenou za sebou zadržoval a si přivlastnil úmyslně (dolosně), nýbrž dokonce, by jeho úmysl směřoval k obohacení se, a namítá, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu, najmě že nepomýšlel na to, by peněz stržených prodejem zboží použil pro sebe nebo k zaplacení svých dlužníků, že mu nebyl dokázán úmysl zpronevěřiti onen výtěžek, a že v rozsudku nejsou důvody pro závěr, že obžalovaný jednal ve zlém úmyslu. Zmateční stížnost přehlíží, že k subjektivní skutkové podstatě zpronevěry stačí zjištění, že si byl pachatel vědom hmotné protiprávnosti svého jednání, kteréžto zjištění jest zahrnuto již ve zjištění zlého úmyslu, vyžadovaného § 1 tr. zák. ke každému zločinu. Není třeba, by byl zjištěn i pachatelův úmysl zištný nebo jeho úmysl někoho poškoditi. Nehledíc tudíž k tomu, že podle konečného závěru rozsudkového nalézací soud dospěl k přesvědčení, že obžalovaný měl přímo úmysl komisní zboží zpronevěřiti, stačí i v souzeném případě ona skutková zjištění rozsudková k subjektivní skutkové podstatě zločinu zpronevěry.

Citace:

Čís. 3926. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 410-411.