Č. 5247.


Zdravotnictví. — Administrativní řízení: I. * Ustanovení zákona z 18. března 1878 č. 31 ř. z. o promlčení nelze použíti na léčebné v ústavu choromyslných. — II. Stejně nelze tu použíti § 1480 o. z. o.
(Nález ze dne 28. prosince 1925 č. 24778.)
Prejudikatura: Boh. 3819 adm. Věc: Ludvík F. v K. a spol. proti ministerstvu vnitra o léčebné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Marie S. byla od 21. listopadu 1884 do svého úmrtí 3. ledna 1919 ošetřována v ústavu pro choromyslné. Podle výkazu zemské účtárny v Praze činily ošetřovací náklady za celou tu dobu 22576 K 28 h. K žádosti fin. prokuratury v zastoupení zem. fondu připojila osp na Kr. Vinohradech na výkaz doložku z 26. května 1921 »tento výkaz je vykonatelný« — a byla na základě výkazu takto potvrzeného příslušným okr. soudem proti pozůstalosti Marie S. povolena a provedena exekuce k vydobytí uvedené pohledávky.
Opatrovník pozůstalosti žádal, aby bylo uznáno 1. že část ošetřovacích výloh do 26. dubna 1903 per 10715,20 K není vůbec po právu, poněvadž se vztahuje k době, po kterou byla Marie S. úplně nemajetná a poněvadž tudíž zem. fond, jsa výhradně povinen za tuto dobu nésti ošetřovací náklady ze svého, nemůže se pro tuto částku hojiti na pozůstalosti, 2. že nárok na požadování další části nákladů ošetřovacích vztahující se na dobu do 4. ledna 1916 per 8955,50 K zanikl promlčením podle § 5 zák. z 18. března 1878 č. 31 ř. z. a že tudíž doložka o vykonatelnosti výkazu co do těchto částek je bezúčinná a se zrušuje.
Žádost ta byla v postupu stolic správních nař. rozhodnutím zamítnuta, při čemž uznána bezdůvodnou také námitka v řízení správním vznesená, že řízení je vadné, poněvadž úřad před tím, než doložku připojil, nevyzval stranu povinnou k placení, jak vyžaduje odst. 2 §u 3 cís. nařízení z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
Nss shledal stížnost bezdůvodnou.
Vyslovilť a odůvodnil již v nálezu Boh. 3819 adm. právní názor, že není nezákonné, když od choromyslného, který v době přijetí do zem. ústavu pro choromyslné byl chud a později nabyl dostatečného jmění, po případě od jeho pozůstalosti žádány jsou náklady ošetřování za celou dobu pobytu v ústavě. Nelze proto shledati, že by byl výrok, jímž zamítnut byl petit sub 1. žádosti uvedený, v rozporu se zákonem.
Nezákonný není však ani výrok týkající se druhého petitu žádosti. Podle uvedeného nálezu nss-u mají náklady za ošetřování v zem. ústavu pro choromyslné veřejnoprávní charakter. Nárok na veřejnoprávní plnění může však promlčeti jen, je-li to zvláštním zákonem výslovně ustanoveno. Stížnost netvrdí a soud neshledal, že by byl takový zvláštní zákon o promlčení nákladů uvedených jako je zákon z 1. května 1869 č. 58 ř. z., který určuje lhůtu, po jejímž uplynutí zanikají nároky na náhradu ošetřovacích nákladů všeobecné veř. nemocnice proti zem. fondu, který však v § 9 výslovně ustanovuje, že se nevztahuje k nárokům nemocnice proti jiným fysickým a právnickým osobám a fondům. Dovolává-li se stížnost zákona z 18. března 1878 č. 31 ř. z., tvrdíc, že jeho ustanovení týkají se poplatků vůbec, zejména pak těch, jež předepisují samosprávné úřady, jak prý vyplývá ze zákona o dávce z přírůstku majetku č. 545 z r. 1919, nemá pravdu, poněvadž zákon č. 31 z r. 1878, jak podle svého nadpisu tak podle úvodní věty upravuje otázku promlčení toliko určitých výslovně označených dávek státních a mluví v § 1 o právu státu na vyměření dávky, v § 5 o právu státu na vymáhání dávky prošlé a konečně i v §u 9 má na mysli jen stát jako oprávněný subjekt. Že by ošetřovací náklady patřily k dávkám v tomto zákoně, jak uvedeno, určitě označeným, nebo že by při nich byl stát oprávněným subjektem, tvrditi nelze a nelze tudíž ani zánik povinnosti k placení nákladů těch pro promlčení ze zákona č. 31 z r. 1878 vyvoditi.
Na § 27 nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. stížnost právem odvolávati se nemůže, poněvadž, kdyby zákon č. 31/78 platil sám již o promlčení všech veřejnoprávních dávek, nebyl by jej musil zákonodárce na dávku z přírůstku hodnoty ustanovením § 27 uv. vl. nařízení teprve výslovně vztáhnouti.
Že v tomto případě nelze použíti § 1480 o. z. o., je patrno již z toho, že toto ustanovení týče se toliko soukromoprávních pohledávek, kdežto zde, jak uvedeno, jde o pohledávku veřejnoprávní.
Citace:
Č. 5247. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 747-749.