Č. 1063.

Vypovídání cizinců (Slovensko): I. Důvody, ze kterých lze vypovídati cizince podle nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 18. července 1920 č. 7747 adm. I. (Úradné Noviny č. 22 z r. 1920), jsou v § 1 tohoto nařízení uvedeny taxative. — II. Okolnost, že vypovězení cizince jest v zájmu uvolnění bytové tísně, není sama o sobě důvodem k vypovězení. — III. Jest podstatnou vadou řízení, jestliže úřad ve vypovídacím nálezu neoznačí zcela přesně osoby, které vypovídá.
(Nález ze dne 15. prosince 1921 č. 15943.)
Jakub S. a Erna S. v Bratislavě (adv. Dr. R. Binder z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o vypovězení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Policejní ředitelství v Bratislavě vypovědělo stěžovatele Jakuba S. podle nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 18. července 1920 č. 7747 adm. I. jako cizince z území republiky československé, odůvodnivši své rozhodnutí tím, že stěžovatel jest cizinec a nemá žádného zaměstnání (lit. g) cit. min. nařízení). Toto rozhodnutí adresováno bylo na stěžovatele Jakuba S. s manželkou Ernou a synem Theodorem.
Na zmíněné rozhodnutí podali odvolání Jakub S. i Erna S., žádajíce za zrušení výroku o vypovězení.
Žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím ze dne — nevyhověl odvolání Jakuba S. a jeho vypovězení z území republiky československé schválil dovolav se cit. nařízení č. 7747 z roku 1920; jako důvody pro své rozhodnutí uvedl, že úředním šetřením jest prokázáno, že stěžovatel je příslušníkem státu rumunského, nemá stálého zaměstnání a že jeho vypovězení je v zájmu uvolnění bytové krise.
Na toto rozhodnutí podal stížnost k nejvyššímu správnímu soudu Jakub S.; jeho manželka Erna S. připojila se k stížnosti uvádějíc, že byť i naříkané rozhodnutí znělo pouze na Jakuba S., předpokládá, že vypovězení směřuje i proti ní. Pokud jde o stížnost Erny S., shledal nejvyšší správní soud, že žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí nevyslovil jasně, zdali vypovězení vztahuje se kromě Jakuba S. také na ostatní členy jeho rodiny. Také ani z odůvodnění naříkaného rozhodnutí, jež zabývá se toliko osobou Jakuba S. a poměry týkajícími se jeho osoby, není patrno, zdali vypovězení mělo se vztahovati i na ostatní členy jeho rodiny.
Naříkané rozhodnutí neoznačivši způsobem vylučujícím každou pochybnost osoby, které žalovaný úřad chtěl kromě stěžovatele vypověděti, trpí již v tomto směru, pokud jde o ostatní členy rodiny stěžovatele Jakuba S., podstatnou vadou ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o správ. soudu.
O stížnosti Jakuba S. uvážil pak nejvyšší správní soud toto:
Jest nesporno, že stěžovatel je rumunským státním příslušníkem. Stěžovatel však namítá, že nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 18. července 1920 č. 7747 adm. I. (uveřejněné v Úradných Novinách č. 22 ex 1920), jehož se žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí dovolal, nevztahuje se vůbec na vypovídání příslušníků oněch států, které jsou v přátelském poměru k republice československé, nevztahuje se tedy na vypovídání příslušníků státu rumunského.
Tuto námitku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou, neboť citované nařízení o vypovídání cizinců prohlašuje v § 1 zcela všeobecně za cizince všechny osoby, které nemají státního občanství republiky československé a neobsahuje ani v § 1 ani v ostatních §§ žádné výjimky ohledně příslušníků některých cizích států.
Pokud stížnost v souvislosti s touto námitkou dovozuje, že v nynější bytové tísni mohou státní občané rumunští činiti na základě mírové smlouvy nároky na výhody, jaké byly poskytnuty státním občanům republiky Rakouské podle čl. 13 a 14 mírové smlouvy s republikou Rakouskou, v níž se zavázaly státy smlouvu uzavřevší, že nebudou příslušníky druhého státu v době bytové tísně vypovídati, slušelo naproti tomu uvážiti, že stěžovatel jako státní příslušník rumunský mohl by tento nárok odvozovati jedině ze smlouvy, která by byla uzavřena mezi republikou Československou a Rumunskou, předpokládaje ovšem, že by smlouva taková byla také vnitrostátně závaznou. O takovouto smlouvu však stěžovatel svůj nárok vůbec neopírá; ze smlouvy uzavřené s Rakouskem, které se stěžovatel dovolává, míně tím patrně smlouvu mezi republikou Československou a Rakouskou ze dne 3. června 1920 (uveřejněnou pod č. 107 sb. z. a n. z r. 1921), nemůže však stěžovatel jako rumunský státní příslušník pro své stanovisko ničeho dovozovati.
Ježto, jak svrchu bylo uvedeno, citované nařízení z roku 1920 neobsahuje žádného ustanovení o tom, že vypovídání cizinců jest, pokud jde o příslušníky rumunského státu, nějak obmezeno, mohl žalovaný úřad také v daném případě použíti citovaného nařízení.
Zbývá nyní zkoumati, zda žalovaný úřad použil na daný případ citovaného nařízení správně.
Žalovaný úřad uvedl v naříkaném rozhodnutí dva důvody, ze kterých stěžovatele jako cizince vypověděl: totiž jednak, že stěžovatel nemá stálého zaměstnání, jednak že vypovězení jeho je v zájmu uvolnění bytové krise.
Důvody, ze kterých lze cizince vypověděti, jsou v § 1 cit. nařízení v bodech a)—h) taxativně vypočteny. Že by moment, že vypovězení cizince jest v zájmu uvolnění bytové krise, byl, jak žalovaný úřad za to má, důvodem k vypovězení, nelze z § 1 cit. nařízení dovoditi; zmíněný moment není výslovně uveden mezi důvody v § 1 cit. nařízení taxativně vypočtenými a také nelze jej ani pod jediný z těchto důvodů subsumovati. Žalovaný úřad použil tedy k vypovězení stěžovatele důvodu, který nemá v citovaném nařízení opory. Naříkané rozhodnutí není však z této příčiny nezákonným, neboť žalovaný úřad nepoužil v naříkaném rozhodnutí jedině svrchu zmíněného po zákonu nepřípustného důvodu, nýbrž ještě důvodu jiného, jenž má v zákoně oporu.
Tímto zákonným důvodem je okolnost, že stěžovatel nemá stálého zaměstnání; tento důvod uznává výslovně § 1 lit. g) cit. nařízení, podle něhož lze vypovídati cizince, kteří jsou bez zaměstnání anebo nemají stálého zaměstnání.
Stěžovatel ostatně ani nenamítá ve stížnosti, že by posléz zmíněný důvod nebyl důvodem zákonným, nýbrž uvádí pouze, že není pravda, že by on neměl stálého zaměstnání a poukazuje k tomu, že spoluúčinkuje v dámském krejčovském závodě, náležejícím jeho manželce.
Touto námitkou brojí tedy stěžovatel proti skutkové podstatě, z níž naříkané rozhodnutí vychází. Skutkovou podstatou, kterou položil za základ svého rozhodnutí úřad správní, jenž rozhodoval v poslední stolici, jest však nejvyšší správní soud podle § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě vázán, jsa oprávněn toliko zkoumati, zda skutková podstata netrpí některou z formálních vad uvedených v § 6, odst. 2 téhož zákona.
Zkoumaje pak skutkovou podstatu, z níž vycházel v daném případě žalovaný úřad, s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě, shledal nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad uvedl v naříkaném rozhodnutí, že úředním šetřením bylo prokázáno že stěžovatel nemá stálého zaměstnání. Jak vyplývá ze spisů správních, vycházel žalovaný úřad z jiného skutkového základu, nežli úřad I. stolice, který ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nemá žádného zaměstnání. Nejvyšší správní soud může ovšem podrobiti — arciť jenom v mezích § 6, odst. 2 zák. o správ. soudu — svému zkoumání toliko onu skutkovou podstatu, z níž vycházel žalovaný úřad, jakožto úřad, který v daném případě rozhodl v poslední stolici.
Žalovaný úřad pak, jak bylo již poznamenáno, uvedl v naříkaném rozhodnutí pouze zcela všeobecně, že úředním šetřením bylo prokázáno, že stěžovatel nemá stálého zaměstnání. Podle spisů správních byla podkladem pro výrok žalovaného úřadu zpráva, kterou podal detektiv úřadu I. stolice a v níž uvedl, že stěžovatel jest bez zaměstnání.
Nehledě k tomu, že při tomto podkladě zůstává nevysvětleno, proč se žalovaný úřad ve svém rozhodnutí uchýlil od skutkové podstaty, jež byla základem rozhodnutí I. stolice, a nahradil ji jinou, neobsahují však spisy správní ničeho, z čeho by bylo patrno, že žalovaný úřad konal za součinnosti stěžovatelovy nějaké šetření, jímž by byl zjistil konkrétní okolnosti, o něž mohl opříti závěr, že stěžovatel nemá stálého zaměstnání.
Ani z naříkaného rozhodnutí, ani ze spisů správních také nevychází, z jakých důvodů žalovaný úřad přešel přes tvrzení, které uvedl stěžovatel v odvolání podaném společně s manželkou z rozhodnutí úřadu I. stolice, totiž přes tvrzení, že stěžovatel má řádné zaměstnání, dámský krejčovský závod v Bratislavě. Není tedy skutková podstata, jež jest předpokladem pro použití důvodu § 1 lit. g) cit. nařízení, zjištěna způsobem formálně bezvadným. Naříkané rozhodnutí, spočívající na skutkové podstatě neúplně a vadně zjištěné, trpí podstatnou vadou. Pro tyto vady řízení, k nimž nejvyššímu správnímu soudu bylo hleděti z moci úřední, bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 6, odst. 2 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 1063. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1054-1057.