NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2059.

Vyhrůžka ve smyslu §u 99 (98 b) tr. zák. záleží v projevu vůle pachatele, přivoditi pro druhou osobu jisté zlo, při čemž jest ohroženému počítati s nebezpečím, že pachatel pohrůžku ihned nebo třeba v budoucnu ve skutek uvede.
Vyhrůžka může býti dána na jevo nejen slovy, nýbrž i jinakými konkludentními činy (na př. výstřelem).
I pro dosah §u 99 tr. zák. platí ustanovení §u 98 b) tr. zák., že pro skutkovou podstatu jest lhostejno, zda vyhrůžka stala se přímo či nepřímo, písemně či ústně nebo na jiný způsob.
Zda pachatel zamýšlel svým jednáním projeviti vyhrůžku a zda napadený mohl v tom spatřovati opověď zla, jest posuzovati podle okolností případu.
(Rozh. ze dne 26. srpna 1925, Zm I 491/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 6. února 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle §u 99 tr. zák. a přestupkem podle §u 36 zbroj. pat., mimo jiné z těchto důvodů:
Právní posouzení věci nalézacím soudem je bezvadným a není stiženo vytýkaným právním omylem (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.). Výhrůžka ve smyslu §u 99 (98 b) tr. zák. záleží arci jen v projevu vůle pachatele, přivoditi pro osobu druhou jisté zlo, ublížení na životě, zdraví, svobodě, cti nebo majetku, při čemž jest ohroženému počítati s nebezpečím, že pachatel pohrůžku ihned nebo třeba v budoucnu také ve skutek uvede. V projednávaném případě nebyla vyhrůžka uvedena ve skutek, jak zmateční stížnost neprávem míní. Vždyť obžalovaný jen vystřelil, napadenému však nijak na těle neublížil, tím méně pak ho usmrtil, a zjišťuje nalézací soud výslovně, že obžalovaný neměl ani v úmyslu, přivoditi zranění napadenému, tím méně pak ho zavražditi. Ve výstřelech spatřuje nalézací soud vyhrůžku a to právem; můžeť býti vyhrůžka projevena nejen slovy, nýbrž i konkludentními činy, ať slovy doprovázenými nebo nikoli; i pro dosah §u 99 tr. zák. platí ustanovení §u 98 b) tr. zák., že pro skutkovou podstatu je lhostejno, zda vyhrůžka se stala přímo či nepřímo, písemně či ústně nebo na jiný způsob. Zda pachatel svým jednáním zamýšlel projeviti vyhrůžku, tudíž opověděti nějaké zlo a zda napadený spatřovati v tom mohl takovou opověď, dlužno posuzovati podle okolností případu.Na základě okolností tohoto případu dospěl nalézací soud k přesvědčení, že obžalovaný zamýšlel vyhrožovati vraždou, pokud se týče ublížením na těle, a že ohrožený nebezpečí to pro svou osobu mohl očekávati.
Namítá-li stížnost, že z toho, že někdo na někoho střílí, nelze ještě usuzovati, že tím vyhrožuje, brojí jen nepřípustně proti přesvědčení soudu; neboť otázka, zda pachatel svým jednáním chtěl pohroziti nějakým budoucím zlem a jakým, spadá do oboru otázek rázu skutkového, poněvadž o nich rozhoduje nalézací soud nikoli na základě činnosti právnicky posuzující, nýbrž cestou činnosti skutkově zjišťující a uvažující. Na tom zda-li v projednávaném případě vzhledem na vzdálenost obžalovaného od svědka, byla dána skutečně možnost, svědka ranou zasáhnouti či nikoli, jinými slovy, zda pro napadeného mohlo vzniknouti skutečné nebezpečí, — pro přičítatelnost činu s hlediska §u 99 tr. zák. nezáleží; rozhodno je, zda v závadném jednání lze objektivně spatřovati pohrůžku, zda byla pachatelem také zamýšlena a zda vyhrůžka byla pro napadeného seznatelna. Vše to vzal soud za prokázáno a nelze jeho výrok shledávati ani formelně ani hmotně vadným, zvláště, když soudem zjištěná vzdálenost 30—35 kroků při prvém výstřelu a 100 kroků při druhém byla takovou, že napadený mohl počítati s ohrožením své tělesné neporušenosti. Nalézací soud uznal také z případných důvodů právem, že vyhrůžka byla objektivně způsobilou, by v postiženém vzbudila důvodnou obavu a uvedla ho ve strach a nepokoj, zvláště když způsobilost ta, nehledíc k ostatním okolnostem případu, vyplývá hlavně z povahy střelné zbraně jakožto vražedného nástroje, jehož použití mívá zpravidla v zápětí aspoň vážné poranění. Pokud zmateční stížnost snaží se jednotlivé úvahy soudu zvrátiti protiúvahami, nelze jednak její vývody uznati způsobilými, by správností odůvodnění soudu otřásly, jednak jsou nepřípustným brojením proti volnému hodnocení průvodů soudem nalézacím. Že obžalovaný měl úmysl zákonem předpokládaný, soud zjišťuje a také po zákonu odůvodňuje (§ 270 čís. 5 tr. ř.). Rovněž je zjištěními rozsudkovými osvětlena a na jisto postavena pohnutka, z níž jednání obžalovaného vyplynulo. Bylyť to nároky, které napadený snažil se přivésti k platnosti proti obžalovanému jakožto nemanželskému otci. Výrok, odsuzující obžalovaného pro zločin podle §u 99 tr. zák. odpovídá proto zjištěnému stavu věci i zákonu; v důsledku toho nemůže býti řeči o pouhém přestupku podle §u 431 tr. zák., jenž podle stavu věci mohl naopak přicházeti v úvahu v souběhu se zločinem podle §u 99 tr. zák. Není tu proto podkladu pro dovolání se důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2059. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 432-434.