NPD documents search: Právní prakse, 1 (1936-37) - Judikatura kontra civilní řád

Glosy a aktuality

Judikatura contra civilní řád soudní?

1. Podle §u 406 c. ř. s. může býti dlužník odsouzen jen tehdy, je-li plnění na něm žádané v době vynesení rozsudku splatné. Judikatura, která až do poslední doby byla úplně konstantní, vypěstována byla zejména na pohledávkách zasažených soudním vyrovnáním. Soud zásadně nepřipouštěl rozsudky »povinen zaplatiti v rámci vyrovnání«, poněvadž nesplatnost brání vynesení odsuzujícího rozsudku, a kdyby žalobní žádost zněla nebo byla změněna tak, aby zněla na »zaplacení v rámci vyrovnání a ve lhůtách tam stanovených«, byl by to výrok určovací a byl by přípustný jen tehdy, kdyby věřitel prokázal právní zájem na něm ve smyslu § 228 c. ř. s. (Vážný 10386, 11545, 2481, 4204, 7546, 7703, 8877.)
Teprve rozhodnutí Vážný 12304 z 27. ledna 1933 bez jakéhokoli odůvodnění a po prvé, pokud je nám známo, připustilo žalobní petit a rozsudečný enunciát na odsouzení »v rámci přijatého a potvrzeného soudního vyrovnání a ve lhůtách tam uvedených«.
2. Věc jest aktuální především pro vyrovnání, žaluje-li věřitel dlužníka a žalobu podal před tím, než vyrovnání bylo přijato a pravoplatně potvrzeno. Zůstane-li nová prakse, odporující §u 406 c. ř. s., pak ovšem bude vždy žalovaný dlužník odsouzen k zaplacení v rámci vyrovnání, a to k zaplacení plného obnosu. S hlediska legis ferende nebylo by lze nic namítati, kdyby takový postup byl uzákoněn, s hlediska legis latae však nelze než uznati, že odsuzování k budoucímu peněžitému plnění, pokud nejde o rentu, není v civilním řádu soudním připuštěno.
Posléze by bylo v případech soudního vyrovnání nutno rozlišovati případy, kdy žaloba byla ještě před pravoplatným potvrzením přijatého soudního vyrovnání podána, kdy by podle rozhodnutí Vážný 12304 měla plný úspěch s doložkou »v rámci soudního vyrovnání«,
a případy, kdy teprve po pravoplatném potvrzení soudního vyrovnání věřitel zažaluje celou původní pohledávku: co v tomto případě? Bude snad i v takovém případě dlužník odsouzen k zaplacení celé pohledávky v rámci vyrovnání? Důslednost by vyžadovala, aby byl odsouzen — vzhledem k očividné nesprávnosti však k tomu patrně nedojde a žaloba bude zamítnuta, a pak snad bude nutno říci, že na výsledek sporu má vliv moment podání žaloby — (o čemž v c. ř. s. nikde nic není) a nikoli moment vynesení rozsudku (§ 406 c. ř. s.).
3. Druhý případ, právě nyní aktuální, se týká dlužnických úlev podle vl. nař. č. 250/1935, 251/1935 Sb. z. a n.
§ 13 těchto vl. nař. stanoví, že dlužník »není zavázán platiti« věřiteli více, než tam uvedené splátky. Nikde se nepraví, že by měl býti chráněn toliko před exekucemi, nýbrž naopak, jest zbaven své povinnosti, platiti najednou dluh, který byl splatný před tím, než úlevy byl uzákoněny. Přestal-li však dlužník býti zavázán platiti, pak nemohl býti k placení donucován žalobou, neboť v době vynesení rozsudku nebyl jeho dluh splatný (§ 406 c. ř. s.). Podrobně jsou tyto otázky řešeny na str. 86 a násl. »Dlužnických úlev v praksi« od Dr. Pužmana a Dr. Knapa.
Nejvyšší soud rozhodl právě pod č. j. Rv I 1594 za účasti rady nejvyššího soudu Matěje, jako předsedy, radů nejvyššího soudu Dr. Bekárka a Valečka a vrchních soudních radů Dr. Schreibera a Dr. Stacha, soudců, rozsudkem z 10. července 1936, že žalovaná má býti odsouzena v rámci úlev podle vl. nař. č. 250, resp. 251/1936. Odůvodnění citujeme doslova: »Pro dovolatelův názor, že měla býti žaloba zamítnuta jako předčasná, není opory ve vl. nař. č. 251/1935 Sb, z. a n. Při výkladu tohoto vl. nař. jest hleděti k tomu, že jde o normy výjimečné. Nevylučuje-li jich formulace každou pochybnost o jejich dosadu, vyžaduje jejich výjimečná povaha výklad restriktivní, tedy výklad, který by pro věřitele byl spojen s nejmenší újmou, ovšem pokud se tím nemaří účel zákona.
Z ustanovení §u 20 vl. nař. č. 251/1935 Sb. z. a n. plyne, že i pohledávka, vybavená úlevami podle tohoto vl. nař., jsouc sporná, může býti žalována. Již toto ustanovení vylučuje názor, že poskytnutí úlev má dáti dlužníku právo, aby se domáhal zamítnutí žaloby pro předčasnost, neboť oprávnění k této námitce by účel §u 20 vl. nař. mařilo.
Nelze však ani souhlasiti s názorem, že by nebylo místa pro žalobu o plnění, ovšem se zachováním dlužníkových práv na úlevy, nýbrž že by byla přípustná jen žaloba určovací. Pro tento názor není v ustanovení onom podkladů. Předpisy §§ 18 a násl., jakož i o exekučním opatření §§ 24 a násl. téhož vl. nař. mluví proti tomu a ježto úleva může pominout, pro kterýžto případ by věřiteli scházel vykonatelný exekuční titul, nemůže býti účelem právní úpravy, aby byl věřitel nucen tutéž pohledávku uplatňovati dvojím sporem.
Nebylo proto důvodu, zamítnouti žalobu pro předčasnost.
Doložkou, připojenou v rozsudkovém výroku, došla vyjádření ta okolnost, že se na zažalovanou pohledávku vztahují úlevy při splácení podle vl. nař. čís. 251/1936 Sb. z, a n., ovšem za předpokladů v něm uvedených. Dovolatel ve svých právech není samotnou touto doložkou dotčen a nemůže si proto stěžovati na její připojení. Dotčena by byla jen žalobkyně, která však doložku rozsudkového výroku v opravném řízení nenapadala.«

Otázka: Platí to nejen pro žaloby před 1. lednem 1936 již zahájené, nýbrž i vůbec? Pádný dlužník, který uznává závazek, a který jest ochoten platiti splátky podle vl. nař. a řádně je platí, může býti žalován a odsouzen přesto, že svoji povinnost podle zákona plní? Musí dokonce býti žalován, aby nenastalo promlčení? (My jsme měli za to, že když není zavázán platiti, že není actio nata, a proto ani promlčení nemůže běžeti, poněvadž jinak by zákonodárce musel očekávati, že všichni dlužníci, kteří budou 8 nebo 9 let spláceti, musí si nechat líbit útraty žaloby.)
Jest pravda, že zákonodárce na § 406 c. ř. s. zřejmě nemyslel. Lze-li však řešiti právní otázky na půdě platných zákonů, jsme toho názoru, že soud není povolán od nich se odchylovati. Že by bylo ve prospěch věřitele, když bude muset všechny dlužníky, kteří řádně splácejí, žalovati, aby zabránil promlčení, zdá se nám pochybné, a také nevidíme v tom žádný prospěch věřitelův, bu- de-li dlužník odsuzován k »placení v rámci vl. nař «, vždyť nadále zůstane sporným, zda podmínky dodržuje, či nikoli; a exekuce podle takového rozsudku stejně nebude moci býti vedena, vždyť schází příkaz pariční a lhůta, do které má býti plněno, a nejde o nic jiného, než o výrok určovací, po němž opět bude musit následovati žaloba, aby bylo možno exekvovat (Vážný 7703).

Citace:

Číslo 7/8 »Soutěž a tvorba«. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 18, s. 609-609.