Č. 639.

Řízení administrativní: I. Vydal-li úřad politický straně nesprávně poučení v ten smysl, že rozhodnutí jeho je konečné a byla-li v důsledku toho stranou podána místo dalšího opravného prostředku instančního stížnost k nejvýš, správnímu soudu, zruší nejvyšší správní soud — používaje obdobně ustanovení § 3, odst. 2 zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. — naříkané rozhodnutí pro vadnost řízení. — II. Rekurs proti rozhodnutí zemského úřadu politického v trestních věcech správních jesť jen tehdy vyloučen, když úřad tento trestní nález první stolice v platnosti ponechal in toto, t. j. v těch kusech, které jsou podstatnými součástkami nálezu trestního.
(Nález ze dne 27. prosince 1920 č. 6704).
Věc: Emil F. a společníci v Kolíně proti zemské politické správě v Praze o zabavení zboží a odsouzení pro přestupek dle nařízení vlády ze dne 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Okresní hospodářská rada v Kolíně provedla dne 1. července 1919 prohlídku v bytě spolustěžovatele Emila F. ve smyslu nařízení vlády ze dne 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n., při kteréžto kontrole přihlášených zásob zboží k ošacení obyvatelstva potřebného zjistila zásoby plátna, látek pánských, dámských, prádla, nití, příprav jiných, zboží pleteného a trikotového, jakož i části obleku. Okresní politická správa nálezem ze dne 29. července 1919 uznala takto: »Konaným šetřením a Vaším doznáním jest zjištěno, že jste ukryl ve svém soukromém bytě zásoby střížního zboží, které podléhá soupisu, v úmyslu věci ty uschováním povinnosti soupisové zbaviti. Tím dopustil Jste se přestupku § 10 nař. vl. republiky československé ze dne 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n. a odsuzuji Vás k pokutě 5000 K ve prospěch chudinského fondu města Kolína, v případě nedobytnosti k trestu vězení na dobu tří měsíců. Předměty při prohlídce zřízenci okresní hospodářské rady nalezené, jichž podrobný seznam jest k trestnímu nálezu připojen, propadají po rozumu § 10 cit. nař. ve prospěch státu.«
K odvolání strany zrušila zemská správa politická nálezem ze dne 9. dubna 1920 naříkaný nález, pokud se týká zabavení 28 kusů ubrusů různobarevných, 7 kusů prostěradel, 6 kusů režných prostěradel, 32 kusů barevných utěrek, dvou garnitur ubrusů a bílých ubrousků, 14 ubrousků, 3 bílých ubrusů, červeného ubrusu, bílého ubrusu, režného prostěradla, 3 bílých ubrousků, 8 bílých utěrek, 8 náprsenek, 6 kusů bílých ručníků, 3 kusů ubrusů, 5 bílých ubrusů, 4 tuctů bílých ubrousků, 2 bílých ubrusů s třásněmi, záclonové látky, 169 kusů kapesníků, 8 přaden na vyšívání, 5 utěrek, 3 bílých ručníků, 2 černých zástěr, 7¼ m matracové látky, 12 různobarevných ubrusů, 5 bílých ručníků, 20 m ručníků, 10½ m plátna matracového, 9 m plátna matracového, 1 ubrusu. 2 přikrývek na stůl, 12 kávových ubrousků, 12 bílých ubrousků, 50 tuctů kravat, 53 svazků kožených šněrovadel, ježto předměty ty po rozumu § 1 cit. nař. nepodléhají soupisu.
Ve příčině ostatních zabavených věcí a uložení trestu potvrzen v odpor vzatý nález z důvodů zjištěné skutkové podstaty trestního činu a vzhledem k odůvodnění vyřknutého propadnutí v ustanovení § 10 cit. vl. n., snížen však trest z milosti na 2000 K, v případě nedobytnosti určeno vězení náhradní v trvání 3 měsíců.
Žalovaný úřad připojil k naříkanému rozhodnutí poučení, dle něhož z rozhodnutí nelze se dle § 3 min. nař. ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. odvolati.
Nejvyššímu správnímu soudu bylo zabývati se nejprve otázkou, zdali poučení o opravných prostředcích, žalovaným úřadem straně dané, jest správné čili nic. Neboť dle ustanovení § 3 zákona ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. o opravných prostředcích proti rozhodnutím a opatřením politických úřadů sluší ustanovení odst. 2 právě citovaného paragrafu užíti obdobně, když úřad nesprávně poučil stranu o tom, zda rozhodnutí jeho podrobeno jest dalšímu opravnému prostředku. Dle dotčeného odstavce druhého jest však naříkané rozhodnutí pro nesprávné poučení zrušiti a naříditi vydání nového rozhodnutí se správným poučením.
Vydal-li tedy úřad straně poučení v ten smysl, že rozhodnutí jeho je konečné, a je-li poučení toto nesprávné, může obdobné použití ustanovení § 3, odst. 2 cit. zákona, byla-li podána místo dalšího opravného prostředku instančního stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, záležeti jen v tom, že nejvyšší správní soud zruší naříkané rozhodnutí pro podstatnou vadu řízení. (Srov. nález správního soudu Budw. č. 6663 A a j.). V daném případě jde o trestní věc náležející před úřady politické. Pořad instanční v těchto věcech jest upraven všeobecným způsobem nařízením ministerstva vnitra z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. Dle ustanovení § 3 tohoto nařízení je další rekurs vyloučen jen v tom případě, když politický úřad zemský nález prvé stolice potvrdil.
Ustanovení toto jest úchylkou od zásady, která obecně ovládá řízení před úřady politickými. Dle zásady této, která jest vyslovena již v odst. 6 přílohy k nejvyšším ustanovením o zařízení a působnosti místodržitelstev (nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z.) a pro řízení v trestních věcech správních nařízením z 3. ledna 1855 č. 61 ř. z. (§ 3) zvláště byla prohlášena, mohou strany rozhodnutí zemského úřadu politického bráti v odpor před ústředními úřady říšskými.
Pohnutka, která přiměla zákonodárce, aby pravidelný postup instanční pro trestní věci správní zkrátil, není sice z nařízení tohoto zjevná, dlužno však za to míti, že byla táž, jako krátce před tím při nařízení ze dne 27. října 1859 č. 196 ř. z., na něž § 3 nařízení z 31. ledna 1860 zřejmě poukazuje (wie dies bezüglich der Uebertretungen von lokalpolizeilichen Vorschriften bereits angeordnet ist). Úvodní věta nařízení z r. 1859 důvod zkrácení pořadu instančního označuje zcela zřetelně: šlo o » zjednodušení a urychlení úředního jednání.« Ze souvislosti obou těchto nařízení jest patrno, že nařízení z roku 1860 jest jen dalším krokem na dráze nařízením z r. 1859 nastoupené, a že obě tato nařízení vyvěrají z téže myšlenky: zjednodušiti postup úřední. Odhodlal-li se zákonodárce v době ovládané tendencemi centralistickými v zájmu zjednodušení služby veřejné uzavříti poddanému cestu k ústředním úřadům říšským, která jim jinak zásadně byla otevřena, nechtěl tak zajisté učiniti na úkor poddaného. Zkrátil proto v obou citovaných nařízeních pořad instanční jen pro ten případ, že zemský úřad politický potvrdil nález stolice prvé. Považovalť patrně za pravdě nepodobné, že by ústřední úřad posoudil konkrétní případ odchylně, když obě stolice nižší posoudily jej zcela shodně a rozhodnutí jejich úplně se kryjí. Jen v takovém případě, kdy zemský úřad politický nález nižší stolice potvrdil, t. j. in toto čili ve všech podstatných jeho kusech potvrdil, pokládal zákonodárce právní ochranu poddaného za dostatečnou a další opravný prostředek za postradatelný. Jedině tento výklad přiléhá také k slovnému znění obou citovaných norem. Nařízení z r. 1859 vylučuje další pořad instanční jen proti rozhodnutím zemského úřadu politického, jimiž nařízení a nálezy nižších úřadů byly potvrzeny. Některé z případů, na něž nařízení toto se Vztahuje, jako udělení neb odepření politického konsensu, nálezy o domovské příslušnosti jednotlivých osob, nemohou ani jinak nežli in toto býti potvrzeny. Ostatní případy v nařízení uvedené, jako otázky zaopatření chudinského a místněpolicejní opatření, klade však nařízení s oněmi případy do jedné řady, což nasvědčuje tomu, že i zde zákonodárci tanulo na mysli rovněž potvrzení in toto, zejména když další předpis, »že ve všech těchto případech jest nepřípustnost dalšího odvolání v rozhodnutí zemského úřadu politického výslovně vyznačiti,« nijak nerozeznává, předpokládaje zřejmě, že opravný prostředek může býti jen in toto a nikoliv snad pouze pro parte vyloučen.
Nařízení z r. 1860, jež — jak svrchu bylo vyšetřeno — jest jen pokračováním nařízení z r. 1859, vylučuje pak v § 3 další rekurs jen pro případ »wenn — tedy nikoliv »insofern« — die politische Landesstelle das Erkenntnis der ersten Instanz bestätigt.«
Maje na mysli výjimečný ráz těchto ustanovení, intenci zákonodárcovu v nařízení z r. 1859 projevenou, jakož i samo textování obou vnitřně souvislých nařízení, zejména pak znění § 3 nařízení z r. 1860, nemohl nejvyšší správní soud ustanovení toto vyložiti jinak, než v ten smysl, že rekurs proti rozhodnutí zemského úřadu politického v trestních věcech správních jest jen tehdy vyloučen, když úřad tento trestní nález prvé stolice v platnosti ponechal in toto t. j. v těch kusech, jež jsou podstatnými součástkami nálezu trestního.
Z toho však plyne, že není možno vkládati do ustanovení § 3 cit. nařízení ten smysl, že rozhodnutí zemského úřadu politického, kterým nález prvé stolice z části byl potvrzen, z části pak změněn, může býti dalším opravným prostředkem naříkán jen v části změněné a nikoliv v celku, jak bylo na příklad ustanoveno (arci výslovně) v § 260 soudního řádu z r. 1781, v době vydání obou citovaných nařízení plativšího.
Zbývá tedy již jen otázka, které složky nálezu trestního sluší považovati za jeho podstatné živly. K podstatě nálezu trestního náleží právě proto, že je to nález trestní, zjištění trestní podstaty skutkové a výrok o právních následcích, jež k této podstatě skutkové se pojí t. j. výrok o trestu řsrov. k tomu §§ 260, 270, odst. 2, číslo 6 a 458 trest. řádu).
Zjištění trestné podstaty skutkové záleží pak jednak v konstatování skutku, který se obviněnému přičítá, jednak v podražení tohoto skutkového podkladu pod trestní normu.
O potvrzení nálezu trestního jest možno mluviti jen tehdy, když vyšší stolice v těchto podstatných kusech jeho neprovedla žádné změny. Nález trestní není tedy potvrzen, když vyšší stolice vyslovila, že skutkovou podstatu, která dle výroku stolice prvé zakládá čin trestný, v jejím celku pod normu trestní subsumovati nelze, byť i byla shledala, že část této skutkové podstaty skutek trestný zakládá. Neboť výroky obou stolic v podstatném kuse se rozcházejí. Že jde tu o podstatnou různost obou výroků, potvrzuje ostatně též úvaha, že živel kvantitativný může míti význam pro výměru trestu.
Shledala-li v daném případě stolice prvá, že zboží stěžovatelem zatajené podléhá soupisové povinnosti dle §§ 1 a 2 nařízení ze 27. května 1919 č. 267 sb. z. a n. a že stěžovatel zatajiv zboží toto dopustil se trestního skutku dle § 10 tohoto nařízení, nelze tudíž mluviti o potvrzení nálezu stolice prvé, když stolice vyšší uznala, že jenom část tohoto zboží soupisové povinnosti je podrobena, a že tudíž trestní čin byl spáchán jen zatajením této části. Dle toho, co svrchu vyloženo, není tedy další opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí ustanovením § 3 nař. z roku 1860 vyloučen.
Žalovaný úřad připojil tudíž ke svému rozhodnutí nesprávné poučení o opravném prostředku, pročež bylo rozhodnutí toto pro vadu řízení zrušiti.

Citace:

č. 639. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 809-812.