Čís. 9457.

I hypotekární žalobu z poměru kaučního (úvěrového) lze knihovně poznamenati.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1929, R I 933/29.)
Návrhu žalobce, by byla knihovně poznamenána hypotekární žaloba u zástavního práva vtěleného na domě pro jeho kauční pohledávku, knihovní soud vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: V projednávaném případě vázne pro žalobkyni na nemovitosti úvěrová zástava ve výši 125 000 Kč. Poznámka hypotekární žaloby však předpokládá pohledávku již tu jsoucí. Pro případnou pohledávku z poměru kaučního nebo úvěrového nemůže však býti povolena poznámka hypotekární žaloby, dokud není z pozemkové knihy zřejmým zástavní právo pro pohledávku již vzniklou. Žalobkyně však ani netvrdila, že jest z pozemkové knihy zjevná jsoucnost pohledávky z poměru kaučního.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nejvyšší soud nesouhlasí s právním názorem rekursního soudu, jenž se opírá o mínění vyslovené Bartschem v 6. vydání »Das allgemeine Grundbuchsgesetz« (str. 467), že poznámku žaloby hypotekární nelze povoliti pro pohledávku z poměru úvěrového nebo kaučního, pokud není z pozemkové knihy zřejmé zástavní právo za pohledávku již existentní. Hypotéka pro budoucně vzcházející pohledávky podle § 14 druhý odstavec knih. zák. vzniká jako každá jiná hypotéka zápisem do veřejné knihy. Výše hypotekární jistiny jest sice v čase zápisu ještě neurčitá, ale určuje se obsahem žaloby a pro posouzení věci soudem jest podle všeobecných právních zásad rozhodující doba podání žaloby. Obsah hypotekárního práva tvoří tedy stav pohledávky, jaký tu jest – v mezích zapsané nejvyšší částky – podle tvrzení žalujícího věřitele v čase podání žaloby. Hypotekární věřitel musí ovšem podle potřeby ve sporu teprve prokázati výši své pohledávky, kdežto při číselně zapsaných pohledávkách jest částku knihovně určitě vyznačenou považovati až do popření za trvající po právu. Ale jinak není příčiny, by se činil rozdíl v otázce přípustnosti poznámky žaloby hypotekární mezi hypotékami pro pohledávky číselně určité a hypotékami pro pohledávky budoucně vznikající, neboť i při zástavním právu za číselně určenou peněžní pohledávku nelze z pouhého zápisu do veřejné knihy nutně usuzovati také na její právní jsoucnost, protože jest možné, že pohledávka přes knihovní zápis platně nevznikla (na př. proto, že smlouva, která jest jejím základem, byla nicotná), nebo že již netrvá po právu (na př. proto, že byla zaplacena). Byla-li podána hypotekární žaloba, může otázka jsoucnosti pohledávky býti konečně řešena teprve ve sporu a nikoliv již při rozhodování o návrhu na knihovní poznámku žaloby, ať již jde o pohledávku zapsanou určitou částkou neb o pohledávku úvěrovou. Z řečeného plyne, že při hypotékách za pohledávky podle § 14 druhý odstavec knih. zák. v budoucnosti vznikající není potřebí k tomu, by se nabylo zástavního práva pro pohledávku, která v mezích zapsané nejvyšší částky již vznikla, teprve zvláštního knihovního zápisu, nýbrž že zástavní právo pro ni jest tu již v době podání žaloby, takže žaloba o zaplacení proti vlastníku zastavené nemovitosti má povahu žaloby ze zástavy, a není proto zákonné překážky, by tato žaloba nebyla podle § 59 knih. zák. knihovně poznamenána. Poznámka této žaloby má týž účel a právní význam, jako poznámka jiné hypotekární žaloby, by totiž byla zajištěna účinnost žaloby a vydobytého exekučního titulu proti každému vlastníku zastavené nemovitosti (§ 60 knih. zák.). Toto stanovisko zaujal i bývalý nejvyšší soud ve Vídni v rozhodnutí ze dne 30. srpna 1910 R I 263/10 (Gl. U. N. F. 5148) a lze připomenouti, že právě uvedené právní vývody mají aspoň nepřímou oporu také v tom, jak jest podle ustanovení § 224 ex. ř. naložiti s pohledávkami naznačenými v § 14 druhý odstavec knih. zák. při rozvrhu nejvyššího podání.

Citace:

č. 9457. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 787-789.