NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2812.

Úrazové pojišťování: Po rozumu ustanovení 2. věty 1. odst. § 16 zákona o úrazovém pojišťování lze faktický výdělek pojištěncem získaný za dobu kratší příspěvkového období započítati pro vyměření pojišťovacích příspěvků jen částkou nepřevyšující alikvotní část maximálně započítatelného výdělku ročního, určenou poměrem doby skutečného zaměstnání k době jednoho roku.
(Nález ze dne 30. října 1923 č. 16284.)
Věc: Firma Siemens a spol., komanditní společnost v Brně (adv. Dr. Jaroslav Nebesář z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (místotaj. Dr. Jindř. Tučný — za zúčast. stranu adv. Dr. Frt. Březina z Prahy) stran úrazových příspěvků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 13. dubna 1921 předepsala úrazová pojišťovna dělnická pro Moravu a Slezsko v Brně firmě Siemens a spol., komanditní společnosti v Brně z podniku elektro-instalace za druhé pololetí 1920 pojistný příspěvek částkou 619 K 14 h, k němuž dospěla v ten způsob, že výdělek zaměstnanců do 3000 K za osobu a příspěvkové období započetla celý bez zřetele k tomu, zdali zaměstnání trvalo plných 6 měsíců anebo dobu kratší.
Odvolání, v němž firma hájila názor, že z výdělku započítati jest pouze alikvotní část maximálního obnosu vypadající na dobu zaměstnání toho kterého zřízence, ministerstvo soc. péče nař. rozhodnutím v pořadí intančním nevyhovělo z důvodů rozhodnutí I. stolice t. j. že »veškeré mzdy do 3000 K za osobu a pololetí jsou započítatelny v celé výši a to i tehdy, když osoby pojištění podléhající tuto mzdu do 3000 K nejen v celém pololetí, nýbrž i při kratším trvání zaměstnání docílily, ježto dělení této mzdy na případné kratší pracovní období není přípustno. Jest proto při přechodně kratší době zaměstnání skutečně docílený obnos mezd do 3000 K a ne pouze alikvotní část z obnosu 3000 K připadající na dotyčné pracovní období vzíti za základ pro úrazové pojištění.
O stížnosti firmy vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost a vadnost řízení uvážil nss toto:
Spor jest o výklad předpisu § 16 zák. úraz., jenž povinnost k odvádění příspěvků pojistných upravuje tím způsobem, že v prvé větě odst. 1. stanoví, že pojistné příspěvky jest odváděti podle pracovního výdělku pojištěnci přijatého (nach Massgabe des von den Versicherten bezogenen Arbeitsverdientes), v druhé větě téhož odstavce pak, že v případech, kdy pracovní výdělek za rok převyšuje určitou sumu (podle § 5 zákona z 12. srpna 1921 č. 300 Sb., jehož podle čl. IV použíti jest na dobu, na niž se nynější spor vztahuje, 6000 K), započítati jest tento výdělek jen touto sumou.
Jak ze srovnání vývodů jednak stížnosti, jednak nař. rozhodnutí a odvodního spisu podaného žal. úřadem vysvítá, předpis naposled uvedený připouští dvojí pojetí zásadně různé a také vedoucí k podstatně odlišným důsledkům praktickým, jde-li o jeho použití na případy, kdy jako base pro vyměření příspěvků není dán výdělek za rok (poněvadž pojištěnec byl v závodě pojistné povinnosti podrobeném zaměstnán jen dobu kratší a tudíž měl výdělek jen za tuto dobu).
Úřad i strana jsou za jedno v tom, že výdělek připadající na dobu kratší než roční jest podroben příspěvkové povinnosti jen do sumy, která jest jistou alikvotní částí sumy maximálně započítatelného výdělku ročního.
Tuto alikvotní část zjišťuje však úřad poměrem, v jakém jest k době roční stanovená doba příspěvkového období, za něž příspěvek má býti placen, stěžující si strana naproti tomu poměrem, v jakém jest k době roční doba skutečného zaměstnání, na kterou připadá výdělek, z něhož jest příspěvek vypočítati. Jest jasno, že výsledek obojího způsobu výpočtu bude na tak dlouho stejný, pokud doba skutečného zaměstnání bude se shodovati s dobou příspěvkového období. Diference ve výsledcích se však objeví, jestliže skutečné zaměstnání a tudíž i placení mzdy trvalo jen po část příspěvkového období.
K bezpečné odpovědi na otázku, který z obou způsobů počítání jest ve shodě s předpisy zákona úrazového a s jeho duchem, nelze dospěti metodou, jíž se přidržuje v podstatě jak stížnost tak i odvodní spis žal. úřadu, totiž, že navzájem ukazují na příkladech uměle konstruovaných, jak by při výkladu žal. úřadu nepřiměřeně byli příspěvky zatíženi podnikatelé, při výkladu opačném, jakou újmu by trpěly pojišťovny.
Nss pokládal za to, že spolehlivý základ k rozřešení sporné otázky jest třeba hledati podrobným rozborem předpisů zákona o úrazovém pojištění z to nejprve § 16 samého.
Zákon ten v § 16 upravuje úhradovou stránku úrazového pojištění. Suma, jež má býti uhrazena, skládá se ze tří položek. První jest hodnota pojistných plnění, k nimž jsou pojišťovny po rozumu §§ 6 a 7 povinny; tu jest vypočítati podle zásad pojistné matematiky; druhá a třetí jsou náklady správní a částky, jichž užíti jest k utvoření reservního fondu. Jako prostředky úhrady označuje tu zákon příspěvky pojistné, které odváděti mají členové podle pracovního výdělku pojištěnců.
Již ze samého (německého) znění tohoto předpisu »nach Massgabe des von den Versicherten bezogenen Arbeitsverdienstes« vyplývá, že zákon měl na mysli jako základ pro stanovení příspěvku úhrnnou sumu skutečného výdělku každého pojištěnce za dobu, za kterou se příspěvek vypočítává ,(§ 21), nikoli snad výdělek za nějakou jednotku pracovní doby (za den). To potvrzuje také další ustanovení téhož §, jímž zákon, chtěje basi příspěvkovou ohraničiti, činí tak tím způsobem, že stanoví jako hranici určitou sumu výdělku za rok; kdyby byl zamýšlel učiniti podkladem pro vyměření příspěvků výdělek připadající na časovou jednotku pracovní doby (na den), byl by konsekventně musil označiti maximální denní (týdenní atd.) výdělek pro vyměření příspěvku započítatelný. Správnost tohoto závěru — o níž ostatně sotva asi kdy bylo pochybováno — potvrzuje úvaha, že by systém, teoreticky ovšem myslitelný, který by stanovení a odvádění příspěvků připínal na mzdu přijatou za určitou jednotku doby zaměstnání, musil nezbytně nějakým způsobem dojíti výrazu ve znění zákona. Tomu však tak není, nýbrž zákon naopak také na jiných místech, zejména v §§ 6 a 18 mluví vždy o výdělku ročním. Zmiňuje se ovšem v § 6 také o průměrném denním výdělku (odst. 3 a 5), ale právě jen o průměrném denním výdělku, tedy ne o výdělku za den skutečně přijatém (bezogener Arbeitsverdienst), jaký má na zřeteli § 16, nýbrž o výdělku početní operací zjištěném zase z úhrnného výdělku za dobu delší.
S druhé strany nelze za to míti, že by podle úmyslu zákona byl podkladem pro výpočet příspěvků za všech okolností výdělek za dobu roční. Neboť mluví-li § 16 v odst. 1 ve větě první o výdělku přijatém (des bezogenen Arbeitsverdienstes), jestí tím zřejmě míněn výdělek fakticky přijatý. Jest samozřejmo, že příspěvky jest odváděti i když pojištěnec byl v závodě zaměstnán méně než rok, a rovněž, že podnikatel není povinen platiti příspěvky z výdělku, jehož pojištěnec nabyl v závodě jiném. Jest tedy v tomto směru míti na zřeteli, že podklad, na základě kterého se vyměřuje renta ve smyslu § 6, jest jiný než podklad pro výpočet příspěvků. Tam jest podkladem vždy roční výdělek (i když Takticky zaměstnancem dosažen nebyl), zde jen výdělek, byť i za kratší dobu, v určitém závodě fakticky přijatý.
Již z toho, že podkladem pro výpočet příspěvků není a podle povahy věci nemůže býti vždy výdělek roční, vyplývá jako nezbytný důsledek, že onu cifru, kterou druhá věta § 16, odst. 1, vyznačila maximální výdělek pro stanovení příspěvků započítatelný, nelze pokládati za měřítko ciferně konstantní. Nelze přece předpokládati ani, že by zákon byl chtěl hranici pro basi příspěvkovou stanoviti jen v případech, kdy touto basí je faktický výdělek za rok, a bylo by protimyslné na výdělek připadající na dobu, která jest jen zlomkem roku, užívati jako měřítka cifry, kterou zákon vyjádřil výdělek za rok.
Jest tedy ustanovení druhé věty odst. 1 § 16 pojímati jako vytčení principu závazného pro zjišťování základu, z něhož příspěvky mají býti vyměřeny, ze kteréhož principu teprve v každém jednotlivém případě třeba logickou operací vyvoditi důsledky konkrétním okolnostem přiměřené.
Jde nyní o to vyšetřiti, v čem tkví podstata onoho principu v 2. větě 1. odst. § 16 vytčeného. Při řešení této otázky sluší ovšem vycházeti především zase ze znění tohoto § samého. Výsledky, k nimž nss rozborem předpisu § 16 dospěl, podávají již o sobě také odpověď na otázku právě uvedenou.
Neboť jestliže cifra započítatelného výdělku v 2. větě v § 16 vytčená není měřítkem absolutním, nýbrž měřítkem relativním t. j. stanoveným v relaci k určité době (totiž k době roční), lze měřítka toho použíti na efektivní faktický výdělek jen tenkráte, jestliže také tento efektivní výdělek se uvede v relaci k nějaké určité době t. i. k době, s níž je tento efektivní výdělek ve vnitřní věcné souvislosti, to jest však doba, za niž výdělek byl získán. Tuto fest tedy pokládati na tak dlouho, pokud zákon výslovně nic jiného neustanovuje, za jednu ze složek, pro výpočet příspěvků v jednotlivém případě rozhodných.
Je tedy princip v cit. předpisu obsažený aspoň pokud se jeho výklad opírá o znění § 16 samého — formulovati v ten rozum, že pro stanovení příspěvku vzíti jest za základ výdělek pojištěncem za určitou dobu fakticky přijatý potud, pokud by, kdyby se přepočítal na výdělek roční, nepřesahoval sumu, již zákon na uvedeném místě jako hranici vyznačil.
Matematicky vyjádřeno: poměr započítatelného výdělku za kratší dobu k započítatelnému výdělku ročnímu jest týž, jako poměr doby faktického zaměstnání k době roční.
Tato formulace shoduje se v podstatě se stanoviskem stížnosti.
Tento výklad odůvodněný zněním § 16 sluší pokládati za správný potud, pokud jemu nebrání některý jiný positivní předpis zákona, leč že by vedl k důsledkům základním intencím zákona úrazového přímo odporujícím.
Názor projevený v nař. rozhodnutí odchyluje se od výkladu právě podaného v tom, že faktický výdělek pojištěncův uvádí v relaci nikoli k době skutečného výdělečného zaměstnání, nýbrž k době, která na základě úrazového zákona byla stanovami pojišťovny určena za příspěvkové období.
Ve smyslu předcházejících výkladů bylo by možno tomuto názoru, jenž se příčí výkladu vyplývajícímu ze znění § 16, dáti za pravdu jen tehdy, kdyby ustanovení zákona úrazového týkající se příspěvkových období přímo nebo kdyby důsledky k těmto ustanovením se pojící onomu výkladu stály v cestě.
Tomu však tak není. Zákon úrazový v § 13 nařizuje, že do stanov pojišťovny pojati jest také ustanovení o období příspěvkovém. Z ostatních ustanovení zákona, v nichž je o příspěvkovém období řeč (§§ 20, 22, 23, 25, 27), pak nelze vyvoditi nic jiného, než že jest to právě období, za něž se příspěvky vypočítávají i platí, že tedy jest stanovení příspěvkového období jen jakýmsi technickým opatřením, jímž pojišťovny mohou v mezích zákona upraviti příjmovou stránku svého hospodářství.
Nelze tedy v předpisech zákona úrazového, vztahujících se na »příspěvkové období, shledati nic, co by bránilo svrchu podanému výkladu § 16.
Nss nenalezl také žádného jiného positivního ustanovení v zákoně úrazovém, který by tomu o výkladu stál v cestě.
Výklad, jaký onomu předpisu dává žal. úřad, jest po názoru soudu nesrovnatelný s podstatou a účelem ustanovení zákona úrazového o příspěvkovém období.
Ze zákona úrazového naprosto nelze vyvoditi, že by byl chtěl pojišťovnám tím, že jim ponechal stanoviti příspěvkové období, propůjčiti také nějaký vliv na vymezení příspěvkové povinnosti zaměstnavatelů. Při výkladu žal. úřadu by však stanovení příspěvkového období takovýto účinek ve skutečnosti mělo, neboť by táž suma výdělku za touž dobu pojištěncem přijatého byla pro zjištění příspěvků započítána různou hodnotou podle toho, bylo-li příspěvkové období kratší nebo delší. Patrno jest to nejlépe na příkladě: Stanovil-li zákon maximální roční výdělek pro příspěvek započítatelný 6000 K, tedy by při výkladu ministerstva z výdělku 4000 K pojištěncem získaného za dobu 3 měsíců, započítal se při období příspěvkovém ročním celý výdělek, při období 1/2 letním 3000 K a při období 1/4 letním 1500 K.
Naprosto pak nelze podle názoru nss-u nalézti, že by výklad § 16 shora rozvedený v praxi vedl k nějakým důsledkům základním principům zákona úrazového se příčícím. Okolnost, že snad v některých jednotlivých případech pojišťovna utrpí újmu, nedokazuje sama o sobě nesprávnost principu samého, poněvadž taková eventuelní újma nijak nevybočuje z mezí risika s institucí pojištění nezbytně spojeného.
Poněvadž nss nemohl z důvodů svrchu vyložených uznati, že by právní názor, na němž jest nař. rozhodnutí založeno, měl v zákoně o úrazovém pojištění dělníků oporu, zrušil rozhodnutí to podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2812. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 858-862.