NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6926.

Nemocenské pojištění. — Církevní věci. — Samospráva obecní: Kdo je zaměstnavatelem kostelníků, ustanovených při kostele, stojícím pod patronátem obce?
(Nález ze dne 29. listopadu 1927 č. 21322).
Věc: Arciděkanský úřad v P. (adv. Dr. Frant. Sedláček z Plzně) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. obec P. adv. Dr. Leop. Langer z Prahy) o nemocenské pojištění kostelníků. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo pořadem stolic vysloveno, že kostelníci při arciděkanském kostele v P. Ladislav S. a Kamil K. podléhají nemocenskému pojištění a že jejich zaměstnavatelem je arciděkanský úřad v P.
O stížnosti uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest toliko otázka, zdali za zaměstnavatele kostelníků ve smyslu zák. o nemoc, pojištění považovati jest arciděkanský úřad v P. Otázka pojistné povinnosti jejich nebyla písemnou stížností na spor vznesena.
Na otázku, koho jest pro obor nemoc, pojištění považovati za zaměstnavatele pojištěnců, dává odpověď zákon pojištění to upravující sám. Označujeť v § 4, odst. 1. ve znění zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. za »zaměstnavatele podle tohoto zákona« — zcela odlišně od všeobecných předpisů právní poměr zaměstnance k zaměstnavateli upravujících, — onu osobu, na jejíž účet jest provozován podnik nebo hospodářství, a ve znění zák. z 21. prosince 1923 č. 248 Sb. osobu, na jejíž účet se vykonávají práce nebo služby uvedené v § 1, odst. 1.
Žal. úřad posuzoval spornou otázku podle posléze cit. zák., ač se předpisů jeho výslovně nedovolává. Jest to patrno ze znění nař. rozhodnutí, v němž za důvod svého výroku přímo udává, že kostelníci vykonávají práce a služby na účet arciděkanského úřadu, a takto poukazuje k okolnosti, která v zákoně z r. 1923 odchylně od znění zák. z r. 1919 jest uvedena jako rozhodná značka, karakterisující vlastnost zaměstnavatele ve smyslu nemocenského zákona. Z toho jasně jde, že žal. úřad spornou otázku posuzoval toliko s hlediska období od 1. ledna 1924, kterýmžto dnem zákon z 21. prosince 1923 č. 248 Sb. nabyl účinnosti, a nikoliv též s hlediska období předcházejícího, které sluší posuzovati jen podle předpisů tehdy platných, t. j. podle zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. Že žal. úřad k období tomu nepřihlédl a spornou otázku podle zák. z r. 1919 neposoudil, proti tomu písemná stížnost nijakých námitek nevznáší, omezujíc se ve shodě se zněním a smyslem nař. rozhodnutí na námitku, že kostelníci služby a práce na řičet arciděkanského úřadu nevykonávají. Nemohl tedy nss, rozhoduje v rámci vznesené stížnosti, přihlížeti k období dřívějšímu a podrobil přezkoumání svému nař. rozhodnutí toliko s hlediska předpisů zák. č. 248/23, t. j. jen ohledně období počínajícího 1. ledna 1924.
Praví-li zákon v cit. § 4, odst. 1, že »zaměstnavatelem jest osoba, na jejíž účet se vykonávají práce neb služby uvedené v § 1, odst. 1«, nelze ustanovení tomu rozuměti tak, že by zaměstnavatelem byla osoba, jež zaměstnance platí anebo je ustanovila, nýbrž ona, v jejíž hospodářství se výsledky prací a služeb ať už positivně ve formě úspěchu, ať negativně ve formě ztráty objevují. Nezáleží pak na tom, jak stížnost se domnívá, kdo kostelníky jmenoval, ani kdo jim služ. příjmy s místy spojené zajistil a povinnost konati služby uložil, nýbrž jedině na tom, kdo nese risiko jejich služeb a prací, v čí hospodářství se výsledek jejich činnosti objevuje, komu úspěšná činnost jejich přichází na prospěch a koho neúspěchy a ztráty zatěžují. Sluší-li však předpis zákona, pro spornou otázku směrodatný, vykládati v naznačeném smyslu, pak nelze přisvědčiti stížnosti, která po stránce právní rozhodný moment shledává v tom, kdo pojištěnce jmenoval a příjmy jim zajistil, a jest bez podstaty námitka vadného řízení, uplatňovaná ve stížnosti, že úřad nezjistil, že jmenování kostelníků bylo provedeno měst. radou v P. jen k návrhu arciděk. úřadu, a že nezjistil, zdali a kým příspěvky nemoc, pokladně dosud byly placeny, a konečně, že kostelník S., byv r, 1909 jmenován kostelníkem, musel složiti do obecní pokladny služ. kauci, poněvadž všechny tyto okolnosti, i kdyby byly ve shodě se skutečností, jsou bez právního významu pro posouzení otázky, kdo jest pro obor nemoc, pojištění zaměstnavatelem zmíněných kostelníků.
Stížnost popírá arciť po stránce skutkové, že by kostelníci, o něž jde, vykonávali služby a práce na účet arciděk. úřadu, kteroužto námitku stížnost ke konci opakuje, tvrdíc, že arciděk. úřadu jako takovému vůbec žádných služeb a prací nekonají, poněvadž arciděk. úřad je funkce čistě církevní dle círk. práva, nadaná určitými právy a povinnostmi, avšak arciděk. úřad jako takový nemá naprosto žádné služby a práce kostelníků zapotřebí. Námitku tuto doplnil pak zástupce stížnosti při ústním líčení v ten rozum, že kostelníci pro arciděk. úřad, který jest součástí organisace duchovní správy, vůbec žádných prací nekonají, nýbrž toliko pro kostel, jehož patronem jest obec, a tudíž pro patrona.
Obsah námitek právě uvedených dává dostatečný podklad pro domněnku, že arciděk. úřad podle názoru stížnosti, jež označuje jej jako »funkci dle círk. práva« a »součást organisace duchovní správy«, již podle významu slova nemůže býti zaměstnavatelem kostelníku.
Po této stránce nelze stížnosti nedáti za pravdu.
Zaměstnavateli pojištěnců zákon o nemoc, pojištění v celé řadě ustanovení přiznává práva a ukládá povinnosti, jichž porušení stihá pokutami peněžitými, po případě vězením (§ 67), a prohlašuje předem, že zaměstnavatelé jsou osoby, nesoucí risiko konaných prací a služeb (§ 4 odst. 1). Z toho se podává závěr, že zaměstnavatelem může býti podle zákona jen, kdo jest schopen býti nositelem práv a povinností, t. j. osoba, ať už fysická nebo právnická. Nemůže jím však býti úřad jako takový, jenž jak soustředění adm. nařízení, sloužících správě arciděkanství, nemá způsobilosti státi se samostatným subjektem práv a povinností. S tohoto hlediska byl by výrok žal. úřadu, jímž by za zaměstnavatele v daném případě byl prohlášen arciděk. úřad v tomto pojímání slova, arciť v rozporu se zákonem.
Znění nař. rozhodnutí nenasvědčuje však tomu, že by žal. úřad byl adresoval svůj výrok arciděk. úřadu v právě naznačeném slova smyslu. Proti takovému pojímání svědčí, že nař. rozhodnutí dovozuje sporný závazek arciděk. úřadu právě z toho, že kostelníci podléhají arciděkanovi, jenž jest bezprostředním jejich představeným, a užívá tedy výrazu »arciďěkanský úřad« a »arciděkan« promiscue jako synonyma. Z toho sluší vyvoditi, že pravým obsahem nař. rozhodnutí jest výrok, že nikoliv obec, nýbrž arciděkan, jenž obstarává agendu arciděk. úřadu a jej navenek zastupuje, jest zaměstnávaném kostelníků ve smyslu § 4 nem. zák. Tu nelze však přehlédnouti, že arciděkan spojuje ve své osobě funkce různé povahy: jest jednak dočasným uživatelem jmění beneficiátního (§ 46 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.), jednak správcem případných nadací (§ 47) a spolusprávcem jmění kostelního (§§ 41, 42), kteréžto druhy účelového jmění třeba podle ustanovení cit. zák. z r. 1874 přesně od sebe odlišovati, neboť se zvláště spravují a účtují (§ 39). Žal. úřad vysloviv, že za zaměstnavatele ve smyslu § 4, odst. 1 zák. nemoc. považovati jest arciděkana, protože kostelníci na účet jeho práce a služby vykonávají a jemu jako bezprostřednímu představenému podléhají, nevyřknul však blíže — a nelze to ani nepřímo ze znění nař. rozhodnutí vyčísti, — v které z různých funkcí jest arciděkana za zaměstnavatele kostelníků považovati, zdali snad osobně, třebas jako beneficiata, anebo jako representanta nějaké nadace, neb dokonce kostelního jmění. Bližšího výroku po této stránce, podepřeného vyznačením konkrétních skutkových okolností konečný závěr odůvodňujících, bylo však nutně zapotřebí, protože zákon o nemoc, pojištění — jak bylo výše již dovozeno — prohlašuje za zaměstnavatele pro obor tohoto práva jen onu osobu, na jejíž účet práce a služby pojištěnců se vykonávají, čili onu osobu, která nese risiko výsledků jejich činnosti, a záleží zde tedy na tom, na čí vrub konají kostelníci práce a služby, k nimž jsou ustanoveni, tedy zdali na vrub beneficiáta samého, na vrub nějaké nadace anebo snad na vrub kostelního jmění.
Nař. rozhodnutí jest tedy v podstatné části kusé a vykazuje vadu, která jednak ztížila st-li řádnou obranu, jednak znemožňuje i nss-u přezkoumati, zdali jest ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 6926. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 547-550.