Č. 400.

Disciplinární řízení v oboru školském (Čechy): I. * Byla-li osoba učitelská uznána vinnou několika konkurujícími přestupky disciplinárními v jediném nálezu disciplinárním a byl-li jí uložen kumulativně jediný trest disciplinární, zruší nejvyšší správní soud výrok o trestu, třeba zrušil výrok o vině jen v příčině některého z oněch přestupků disciplinárních. — II. * Suspensi dle § 48 zákona ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z. lze na osobu učitelskou uvaliti netoliko současně se zahájením disciplinárního řízení proti osobě této, nýbrž i kdykoli později v řízení disciplinárním. — III. * Otázka, obsahují-li určité obraty, jichž osoba učitelská použila v podání k úřadu školnímu, v konkrétním případě nezdvořilost proti úřadu nadřízenému, jest otázkou skutkovou, předpokládajíc, že obraty takové dle své povahy mohou vůbec spadati pod pojem nezdvořilosti. IV. * Podala-li osoba učitelská proti zahájení disciplinárního řízení protest, v němž se snaží toliko ospravedlniti čin za vinu jí kladený, nelze v tom spatřovati porušení povinnosti služební. — V. * Domnívá-li se osoba učitelská, jež byla ze služebních příčin přeložena, že přeložením tímto bude zkrácena na svých příjmech, má toliko právo brániti se proti přeložení prostředky opravnými, zejména i stížností ke správnímu soudu. Odepřela-li však poslušnost, dopouští se disciplinárního přestupku.
(Nález ze dne 3. května 1920 č. 2052.)
Věc: Karel B., odborný učitel v Karlových Varech, proti bývalému c. k. ministerstvu kultu a vyučování ve Vídni stran disciplinárního potrestání a suspense.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost, pokud jím bylo vysloveno, že se stěžovatel dopustil disciplinárního provinění podáním protestů a následkem toho zrušuje se i výrok o trestu. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 25. ledna 1917 čís. 2 A 36 nalezla zemská školní rada, že provedeným disciplinárním řízením proti stěžovateli bylo prokázáno, že dne 6. ledna 1915 proti předpisu § 128 řádu školního a vyučovacího přes důrazné napomenutí svého představeného svémocně opustil své služební místo na měšťanské chlapecké škole v Rybářích, na kterouž školu byl přeložen výnosem okresní školní rady ze dne 13. září 1912 ze služebních příčin, dále že svými svévolnými protesty ze dne 21. ledna 1915 proti zavedení disciplinárního vyšetřování a ze dne 22. ledna 1915 proti prohlídce úředním lékařem a proti označení jako odborný učitel v Rybářích se provinil proti § 119 řádu školního a vyučovacího a konečně tím, že použil ve svém protestu ze dne 22. ledna 1915 přirovnání, sesměšňujícího postup školního úřadu a to způsobem nadřízený úřad školní urážejícím a dopustil se tím nepřístojnosti.
Tím dopustil se jmenovaný chování příčícího se povinnostem, jakož i chování mimo školu poškozujícího vážnost stavu učitelského a působení jeho jako učitele a vychovatele po smyslu § 54 říšského školního zákona.
Jako trest na toto chování příčící se povinnostem vyslovila zemská školní rada proti stěžovateli podle usnesení ze dne 13. února 1917 používajíc § 39, lit. f) zákona ze dne 2. listopadu 1899 čís. 87 z. z. propuštění ze služebního místa.
Odvolání proti tomuto výnosu, jakož i proti suspensi s úřadu a spojených s ním příjmů, okresní školní radou na stěžovatele uvalené a zemskou školní radou v cestě instanční potvrzené, zamítlo ministerstvo kultu a vyučování naříkaným rozhodnutím, pokud se v odpor Vzatý výnos týkal otázky viny a nařízení suspense a to z důvodů uvedených v rozhodnutí v odpor vzatém. Pokud šlo o výměr trestu, byl v odpor vzatý výnos při zcela výjimečném ohledu na shledané polehčující okolnosti pozměněn potud, že trest propuštění ze služebního místa, jinak sám o sobě nepochybně odůvodněný, změněn byl na trest přesazení na místo odborného učitele v jiném školním okresu.
Ve stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané namítá se, pokud jde o svémocné opuštění služebního místa v Rybářích, že neměly školní úřady příčiny, zavésti proti stěžovateli disciplinární vyšetřování, poněvadž jednal prý jenom u výkonu svého práva, zaručeného mu v § 16 zákona o právních poměrech učitelů, když se dále nechtěl podvoliti svému přeložení z měšťanské školy v Karlových Varech na měšťanskou školu v Rybářích, zvláště když stěžovatel dle svého domnění tímto přeložením utrpěl újmu na svých příjmech.
Nejvyšší správní soud nemohl tuto námitku uznati oprávněnou, vycházeje z následujících úvah:
Školní úřady kladou stěžovateli za vinu, že svémocně opustil své služební místo a spatřují v tom porušení služební povinnosti, tedy delikt, jejž možno trestati disciplinárně.
Naproti tomu uplatňuje stížnost, že se v daném případě nemůže jednati o svémocné vzdálení se z místa, poněvadž byl stěžovatel oprávněn své služební místo v Rybářích opustiti.
Toto právo odvozuje stížnost z ustanovení § 16 zákona ze dne 19. prosince 1875, čís. 86 z. z., kterým se upravují právní svazky učitelstva veřejných škol. Tento paragraf nařizuje, že každý, kdo ustanoven jest k službě učitelské, musí se podrobiti (sich fügen) přeložení, které nařídí z příčin služebních okresní neb zemská školní rada, ač nejsou-li tím příjmy jeho ztenčeny.
Stěžovatel vykládá si toto ustanovení v ten smysl, že když učitelská osoba přeložením ze služebních příčin utrpí újmy na příjmech, nepotřebuje se podrobiti nařízení úřadu, a že je tedy může jednoduše ignorovati.
Nejvyšší správní soud nemohl se však k tomuto náhledu připojiti.
Stěžovatel opírá své domnělé právo na opuštění služebního místa v Rybářích o výraz »sich fügen«, podrobiti se, použitý v § 16 cit. zákona a dovozuje, že prvotní význam nějakého slova je nejbližší, nějaký jiný výklad znamená však již něco odvozeného a jenom tehdy jest přípustný, když by obyčejný význam toho slova vedl k odporům.
Oproti tomu třeba však vytknouti, že »sich fügen«, podrobiti se, jazykově znamená tolik jako »akomodovati se«, »přizpůsobiti se«, »povoliti« (srovnej Sanders Wörterbuch der deutschen Sprache), tedy opak »sich nicht fügen« má stejný význam, jako »se neakomodovati« a pod., což však může poukazovati stejně na pasivní chování jako na použití obranných prostředků ať dovolených, ať nedovolených. Nemá tedy v zákoně užitý výraz »sich fügen« oné pregnance, kterou mu stížnost přikládá. Avšak pro výklad zákona není dle výkladového pravidla vytknutého v § 6 obč. zák. obsolutně směrodatným obecný jazykový význam jednotlivého slova sám o sobě, tedy slova vyjmutého z jeho souvislosti, nýbrž musí zákonu, když se ho užívá, býti přikládán ten smysl, který vysvítá z toho, co slova ve své spojitosti vlastně znamenají, a ze zřejmého úmyslu zákonodárcova.
Z toho vycházejíc sluší nejdříve uvážiti, že se zmíněného výrazu používá v zákoně, »kterým se upravují právní poměry učitelstva na veřejných obecných školách«; služba na veřejných školách jest však dle § 48 říš. školního zákona úřadem veřejným. Veřejný úřad vyznačuje se dle svého pojmu povinností úřední poslušnosti (srovnej § 22 služební pragm.). Postihuje tedy zásadně též učitele již následkem jeho ustanovení ve veřejné službě Školní povinnost, aby byl poslušen úředních příkazů svých představených. To vyjadřuje i positivně § 118 a 119 definitivního řádu školního a vyučovacího ze dne 29. září 1905 č. 159 ř. z. a školní zákony předpokládají povinnost tu jako samozřejmou.
Přihlíží-li se ku právě označené vlastnosti služebního poměru, ve kterém se osoby učitelské ustanovené na veřejných školách obecných nalézají, nelze pak předpokládati právo na neposlušnost, které stěžovatel si osobuje, leda že by byl zákon učitelům v jistých případech zcela nepochybně přiznal takové singulární právní postavení, odporující též zákazu svépomoci v § 19 obč. zák. vyslovenému.
Jak však již svrchu bylo vytčeno, nelze v obratu »sich fugen«, podrobiti se, pokud se týče v opaku tohoto rčení spatřovati nějaký předpis, kterým by bylo nepochybně založeno právo na úřední neposlušnost. Nenucené a ve shodě s hořejší zásadou třeba naopak § 16 vykládati tak, že nesmí býti definitivní učitelské osoby přeložením ze služebních příčin ve svých příjmech zkráceny a že se mohou, kdyby tím utrpěly újmy na svých příjmech, proti nařízenému přeložení brániti zákonnými opravnými prostředky, zvláště pak, že mohou dovolávati se svého práva též i před správním soudem, jak to byl přímo uznal, správní dvůr soudní ve Vídni ve svém nálezu ze dne 12. února 1897, B. 10 385. Správnost tohoto právního názoru dotvrzena jest také úvahou, že i otázka, zdali zákonný předpoklad v § 16, odst. 1 stanovený, totiž že dotčené učitelské osobě nenastala újma na příjmech, může býti sporná, takový spor nemůže však autoritativně rozřešiti učitelská osoba, která při tom jest stranou, sama, nýbrž — jako všechny ze služebního poměru vyplývající spory — jenom úřad k tomu kompetentní.
Názor stěžovatelův vedl by však naopak k tomu, že by, jak právě řečeno, o sporných otázkách mezi učitelem a úřadem se vyskytnuvších, oprávněna byla rozhodovati jenom osoba učitelská dle svého uvážení.
Zákon dává ostatně zřetelně na jevo, že chce, i pokud jde o definitivní učitelské osoby, šetřiti práv a poviností školních úřadů, aby mohly v každém případě dle svého uvážení všechno opatřiti, čeho jest v zájmu školy a zdárného vyučování ze služebních příčin zapotřebí, neboť v 3. odstavci § 16 jest výslovně vytčeno, že stížnosti do přeložení osob učitelských ze služebních příčin nemají odkládacího účinku.
Třeba si též povšimnouti toho, že v § 16 prvního zákona o právních poměrech učitelstva ze dne 21. ledna 1870, na jehož místo vstoupil zákon ze dne 19. prosince 1875 č. 86 z. z., při stejném znění 1. odst. tohoto paragrafu, ono ustanovení, jež takovým stížnostem odkládacího účinku nepřiznává, není obsaženo, a že ze zprávy s motivy k zákonu ze dne 19. prosince 1875 lze seznati, že zmíněné ustanovení, které jest výjimkou ze zásady suspensivního účinku opravných prostředků stanovené v §§ 14, 31 a 44 zákona o dozoru ke školám z roku 1873, do tohoto zákona právě z toho důvodu bylo pojato, aby byla školním úřadům v každém případě poskytnuta možnost, bez prodlení s každou učitelskou silou v zájmu školy volně disponovati.
Ze všech těchto úvah musil nejvyšší správní soud dospěti k právnímu názoru, že předpis § 16 nechtěl stanoviti právo na neposlušnost a sluší tudíž vzdálení se ze služebního místa, na které byla učitelská osoba ze služebních příčin přeložena, pokládati za svémocné. Je-li však tomu tak, pak nelze v tom spatřovati nezákonnost, když takové svémocné vzdálení bylo uznáno školními úřady za porušení služební povinnosti a v cestě disciplinární potrestáno.
Stěžovatel byl dále uznán vinným, že se svými svévolnými protesty ze dne 21. ledna 1915 proti zavedení disciplinárního řízení a ze dne 22. ledna 1915 proti prohlídce úředním lékařem a proti jeho označení jakožto odborného učitele v Rybářích provinil proti § 119 řádu škol. a vyuč.
Nejvyšší správní soud shledal námitky řízené proti této části disciplinárního nálezu oprávněnými.
Jest sice pravda, že dle § 119 def. ř. škol. a vyuč. mají učitelé ochotně a přesně poslouchati zákonů a nařízení, jakož i nařízení školních úřadů, školních dozorčích orgánů a školního správce. Z tohoto ustanovení nelze však nikterak dovozovati, že zákon chce učiteli brániti, aby zaujal patřičnou formou stanovisko proti opatřením školního úřadu, které zasahují do jeho správní sféry, jak tomu je zvlášť při zavedení disciplinárního vyšetřování. Inkrimované podání ze dne 21. ledna 1915 není však, i když jest označeno jako protest, ve své podstatě ničím jiným, než pokusem stěžovatelovým, aby své jednání, jež dalo podnět k zavedení disciplinárního vyšetřování proti němu, ospravedlnil, neboť obsah tohoto protestu v podstatě se kryje s obsahem stížnosti k správnímu soudu podané.
Právě tak nelze v podání protestu ze dne 22. ledna 1915 spatřovati porušení povinnosti služební, neboť tímto podáním chtěl stěžovatel zřejmě docíliti jenom toho, aby ještě před nařízenou lékařskou prohlídkou — proti jejímuž výkonu se ohrazoval — mohl poukázati na jisté okolnosti, které dle jeho mínění byly pro posouzení jeho zdravotního stavu směrodatný. Porušení předpisu § 119 bylo by snad možno shledati teprve tehdy, kdyby byl stěžovatel zmíněného příkazu neuposlechl, což se však v daném případě nestalo.
Pokud jde konečně o poslední, stěžovateli za vinu kladený poklesek, že totiž použiv ve svém protestu ze dne 22. ledna 1915 přirovnání sesměšňujícího postup školního úřadu způsobem nadřízený úřad školní urážejícím, dopustil se nepřístojnosti, uvážil nejvyšší správní soud takto:
Dle § 119 ř. škol. a vyuč. jsou učitelé povinni k členům školních úřadů chovati se zdvořile. Tím spíše sluší tedy považovati za porušení služební podřízenosti a tudíž i za porušení služební povinnosti nezdvořilost oproti představenému školnímu úřadu jako takovému a ještě k tomu ve služebním styku a je tedy přípustno nezdvořilost takovou disciplinárně stíhati. Naříkané rozhodnutí není proto v odporu se zákonem, označuje-li nezdvořilé chování se učitele vůči nadřízenému školnímu úřadu za disciplinární poklesek.
Zda-li však stěžovatelův způsob psaní lze hodnotiti jako porušení povinné zdvořilosti vůči nadřízenému školnímu úřadu či nikoliv, jest, pokud způsob tento pod pojem nezdvořilosti vůbec spadati může, toliko otázkou skutkovou. Zodpovědění otázek skutkových úřadem tvoří však část skutkového zjištění, které dle § 6, odst. 1. zák. o správním soudě nemůže býti tímto soudem po stránce věcné přezkoumáno.
Poněvadž není sporno, že skutečně stěžovatel vyjádřil se způsobem, který se mu za vinu klade, a poněvadž tento způsob nikterak nevylučuje možnost hodnotiti jej jako nezdvořilost, nemohl nejvyšší správní soud při zkoumání, ku kterému jest dle § 6, odst. 2. cit. zák. povolán, shledati ani žádné vady řízení, k níž by soud hleděti musil, a bylo tedy stížnost, pokud se obrací proti tomuto bodu naříkaného rozhodnutí, uznati za bezdůvodnou.
Stížnost uplatňuje konečně též, že naříkané rozhodnutí, pokud jím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelovo proti suspensi stěžovatelově s úřadu a příjmů okresní školní radou nařízené a zemskou školní radou v cestě instanční potvrzené, jest v odporu se zákonem, poněvadž stěžovatel byl suspendován teprve po 3 týdnech po svém prohlášení, dle něhož nechce se více přeložení do Rybářů podrobiti. Rozpor se zákonem jest dán prý proto, poněvadž dle § 48 zákona ze dne 19. prosince 1875 č. 48 z. z. jest suspense jenom tehdy přípustná, když toho vyžaduje vážnost stavu učitelského, že však v takovémto případě suspense musí býti nařízena ihned.
Nejvyšší správní soud nemohl se však přikloniti k názoru stěžovatelovu, že suspense školním úřadem v daném případě teprve po nějaké době po opuštění služebního místa nařízená byla nezákonná, neboť v § 48 se toliko nařizuje, že okresní školní rada má naříditi suspensi s úřadu a příjmů s ním spojených na čas konkursu na jmění, vyšetřování soudního nebo disciplinárního, když vážnost stavu učitelského vyžaduje, aby vyšetřovaný na čas vyšetřování byl ze služby bez prodlení odstraněn.
Tím vyslovil zákon především zásadu, že učitelská osoba, proti které bylo zavedeno disciplinární neb soudní vyšetřování, musí snášeti zmíněnou suspensi po dobu vyšetřování bez újmy příslušících jí právních prostředků.
Jestliže se pak dále školnímu úřadu nařizuje, aby suspensi uvalil, vyžaduje-li vážnost stavu učitelského okamžitého odstranění ze služby, jest tím jenom vysloveno, že není zapotřebí s odstraněním vyšetřovaného učitele vyčkávati, až soudní neb disciplinární vyšetřování bude skončeno a rozsudek neb disciplinární nález vydán. Nutnost, aby ve vyšetřování se nalézající učitel v zájmu vážnosti stavu učitelského ze služby školní byl odstraněn — kterouž posuzuje školní úřad dle svého uvážení — může dle povahy deliktu nastati ihned, když vešel čin učiteli za vinu kladený ve známost, nutnost tato může však právě tak dobře nastati teprve v dalším průběhu vyšetřování. Názor stížností zastávaný, že školní úřad pozbyl práva na uvalení suspense, jestliže opomenul toto opatření učiniti zároveň při zavedení disciplinárního vyšetřování, jest tedy neudržitelný.
Uváživ, že výměr trestu obsažený v naříkaném rozhodnutí opírá se o výrok o vině, kterým byl stěžovatel uznán vinným všemi čtyřmi jemu za vinu kladenými disciplinárními delikty (svémocným opuštěním služebního místa, podáváním dvou protestů a nezdvořilostí vůči nadřízenému školnímu úřadu), že však výrok o vině ohledně podávání prostestů nebyl uznán za odůvodněný zákonem, musil nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí zrušiti, i pokud obsahuje výrok o trestu, což má za následek, že žalovanému úřadu náleží, aby nyní disciplinární trest vyřknul na podkladě nezrušených částí svého výroku o vině stěžovatelově.

Citace:

č. 400. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 290-295.