Č. 8322.

Dávka z nájemného: Jak jest vyměřiti dávku z činžovní hodnoty naturálního bytu?
(Nález ze dne 20. prosince 1929 č. 23165.)
Věc: Mlékařské družstvo t., z. sp. s r. o. v T., proti okresní správní komisi v Táboře o dávku z nájemného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Proti plateb. rozkazu starosty města T. z 23. května 1927, jímž byla vyměřena stěžujícímu si družstvu obecní dávka z nájemného, bylo podáno odvolání, ježto dávka ta z nájemného upraveného 400 Kč, 230 Kč a 600 Kč předpisuje se neprávem ve výši 12% na místě 3% ze 400 Kč a 230 Kč a 5% ze 600 Kč. Odvolání bylo v pořadí instančním žal. úřadem zamítnuto. — — — —
O stížnosti uvážil nss toto:
Paragraf 1 dávk. prav. platných pro město T. a upravených v tomto směru podle vzorných pravidel vydaných nař. č. 142/22, stanoví v posledním odstavci: »Sazba se řídí výší nájemného (činžovní hodnoty), placeného z každého jednotlivého bytu, jednotlivé místnosti nebo souboru místností, pro sebe pronajatých. Užívá-li však táž osoba nebo několik osob ve společné domácnosti žijících v témže domě několika bytů nebo i jednotlivých místností, jest vyměřiti dávku sazbou připadající na úhrnné nájemné «činžovní hodnotu).«
Žal. úřad použil na daný případ ustanovení posléze uvedeného vycházeje z právního názoru, že Mlékařské družstvo dlužno pokládati za uživatele i oněch bytů, které jako byty naturální poskytuje svým zaměstnancům. S názorem tím nemohl nss souhlasiti.
Názor žal. úřadu byl by správný, kdyby dávk. pravidla stála na stanovisku, že — pokud jde o dávku z nájemného — sluší majitele domu pokládati za uživatele také oněch bytů, které jako byty naturální dal svým zaměstnancům. Takovému pojetí odporuje však zřejmě ustanovení § 2 bodu 2 dávk. prav. Dle § 2 bodu 1 dávk. prav. jest povinen platiti dávku každý, kdo má místnosti přímo od majitele (trvalého uživatele) domu najaty anebo komu byly místnosti bezplatně přenechá- ny, pokud nejde o byty naturální (č. 2), dle bodu 2 téhož ustanovení pak každý držitel naturálního bytu, jestliže majitel (trvalý uživatel) domu jest povinen z tohoto bytu přiznati nájemné neb činžovní hodnotu. Uvádí-li předpis posléze citovaný držitele naturálního bytu jako samostatný subjekt dávkou povinný, je patrno, že za uživatele naturálního bytu ve smyslu dávk. pravidel nepokládá majitele domu, zaměstnavatele, nýbrž zaměstnance samého, jemuž byt jako byt naturální byl dán k používání. Z toho plyne pak důsledek, že nelze nájemné z těchto bytů naturálních sčítati ve smyslu § 1 posl. odst. věty 2 s nájemným (činžovní hodnotou) připadajícím na místnosti používané přímo zaměstnavatelem.
Vycházel tudíž žal. úřad z nesprávného názoru. — — — —

Citace:

č. 8322. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 571-572.