Č. 415.

Zabírání bytů: Jest otázkou, která se řešiti musí od případu k případu dle daných okolností a poměrů, zda dospělá dcera, která mešká za účelem školního vzdělání mimo společnou domácnost svých rodičů, čítati se má do počtu osob byt rodičů obývajících čili nic.
(Nález ze dne 17. května 1920 č. 2729).
Věc: Antonín Stephanides ve Žluticích proti okresní správě politické ve Žluticích stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Obec města Žlutic vyzvala usnesením ze dne 3. ledna 1920 stěžovatele na základě ustanovení nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n., aby byt o dvou pokojích a kuchyni v jeho domě dříve vrchnímu bernímu správci Královi pronajatý, dal obci k disposici a vyčkal další příkazy a přidělení nájemníka.
Okresní správa politická výnosem ze dne 16. února 1920 čís. 2806 nevyhověla odporu do tohoto usnesení podanému, poněvadž zbývající 4 pokoje a 1 kuchyně vzhledem k počtu osob první poschodí obývajících (2 dorostlé, 4 děti pod 14 let a 2 služky) dlužno pokládati za dostatečné (§ 5 zák. ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n.).
Stížnosti do tohoto rozhodnutí podané přiznal nejvyšší správní soud oprávněnost.
Naříkané rozhodnutí neuvádí výslovně, o který důvod zabrání bytu, které jsou vypočteny v § 8 zák. ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n., svůj výrok opírá. Poněvadž však cituje § 5 uvedeného zákona, dá se souditi, že zabírá 2 pokoje a kuchyni z bytu stěžovatelova jako nadpočetné ve smyslu § 8, čís. 9 a § 5 téhož zák.
Pro zabrání po rozumu těchto zákonných ustanovení jest měřítkem jednak rozsah bytu, jednak počet osob, které jej obývají. Není sporno, že stěžovatel užívá bytu o 6 pokojích a 2 kuchyních. K osobám, které byt ten obývají, počítá naříkané rozhodnutí stěžovatele a jeho manželku, 4 děti ve věku pod 14 let a 2 služky. Již pro tento počet osob domácnosti stěžovatelovy poskytoval by zákon 4 obytné místnosti kromě kuchyně a 1 pokoje pro služebné (§ 8, čís. 9b), v daném případě tedy pět pokojů a kuchyni, jako ze zabrání vyloučené. Nelze však přehlédnouti, že stěžovatel ve správním řízení tvrdil a žalovaný úřad, doplňuje jednání také v souhlasu s ním zjistil, že stěžovatel má ještě páté dítě, totiž dceru nad 14 let starou, která za příčinou návštěvy školy jest dočasně mimo dům otcovský v Karlových Varech.
Z toho, že žalovaný úřad pro tuto dceru příslušnou místnost obytnou nevyhradil a ji ze zabrání nevyloučil, nutno souditi, že ji pro její nepřítomnost v domácnosti nepočítal ke členům rodiny byt obývajících po rozumu § 8, čís. 9 a § 5 cit. zákona.
Náhled takový v této všeobecnosti však ze zákona nevyplývá. Odst. 3. § 5 1. c. sice předpisuje, že ke členům domácnosti se nepočítají osoby služebné a podnájemníci, nikoliv však také děti meškající mimo dům. Jen dle konkrétních okolností a poměrů, ze kterých by bylo patrno, buď že člen rodiny trvale mimo společnou domácnost mešká a do ní jen jako host občas se vrací, nebo že vzdálení jeho jest pouze dočasné a přechodné a provázené úmyslem podržeti nejen bydliště v právním slova smyslu, nýbrž také obydlí ve společné domácnosti, bylo by lze posouditi, zdali osoba do společné domácnosti patřící svým pobytem mimo dům nároku na používání bytu s ostatními členy domácnosti pozbyla či zdali jí zůstává zachován.
Žalovaný úřad veden mylným náhledem, že dospělou dceru, která mešká k vůli školnímu vzdělání v Karlových Varech, tedy mimo domácnost své rodiny, nenáleží za každých okolností vpočítati do počtu osob byt obývajících, opomenul vyšetřiti bližší okolnosti a poměry povahy právě naznačené, takže nejvyšší správní soud nemohl tuto otázku po stránce věcné podrobiti svému přezkoumání.
V obou těchto směrech porušil žalovaný úřad zákon a bylo proto naříkané rozhodnutí po rozumu § 7 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 415. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 322-324.