Čís. 5567.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Soukromé pensijní ústavy, jež jsou náhradními nositeli zákonného pensijního pojištění podle §u 65 zákona ze 16. prosince 1906, čís. 1/1907 ř. zák. a § 66 novely z 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. jsou sociálně pojišťovacími ústavy ve smyslu §u 31 čís. 3 zákona o ochraně nájemců.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1925, Rv I 2033/25.)
Soudní výpověď, danou ve sporném řízení pronajímatelem Pensijním ústavem pro úředníky akciové společnosti dříve S., procesní soud prvé stolice k námitkám vypovězeného zrušil, odvolací soud ponechal výpověď v platnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ačkoliv žalovaný v dovolání již opustil námitku, že žalující Pensijní ústav pro úředníky akciové společnosti není sociálně pojišťovacím ústavem ve smyslu §u 31 čís. 3 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., přece jest třeba zabývati se v první řadě rozřešením této právní otázky, neboť, není-li žalující strana takovým ústavem, vztahuje se zákon o ochraně nájemníků na její dům, a nemůže obstáti její výpověď, daná bez soudního svolení. Ani zákon sám, ani materialie (tisky čís. 5091 a 5113) nepodávají potřebného vysvětlení. Z důvodových zpráv vládního návrhu a sociálně politického výboru lze jenom poznati, že důvodem vyloučení bytů a místností v domech, jež jsou v držení veřejnoprávních korporací, neb sociálně pojišťovacích ústavů, z ochrany nájemníků bylo očekávání, že se netřeba u nich obávati zneužívání neobmezeného práva k výpovědi a že se jim umožni prováděti rozvážnou bytovou politiku. Účelem zákonů o ochraně nájemníků jest zabrániti, by nebylo nedostatku bytů zneužito k takovému zvýšení činže, na něž důchody většiny nájemníků by nestačily, ale zároveň se při jich postupném obnovování projevuje tendence uvolniti výpověď ve všech případech, kde nájemník nezasluhuje nebo nepotřebuje zvláštní ochrany. Podle důvodových zpráv posledního zákona vychází týž z předpokladu, že veřejnoprávní svazky a sociální pojišťovny nedají se při rozhodování o výpovědích vésti pouhou ziskuchtivostí, nýbrž že se budou říditi zásadami vyhovujícími právě vytčeným účelům zákona. Tomu-li tak, není důvodu, by za sociálně pojišťovací ústavy nebyly pokládány vedle dělnických úrazových pojišťoven, Všeobecného pensijního ústavu a jednotlivých nemocenských pokladen také soukromé pensijní ústavy, které jsou náhradními nositeli zákonného pensijního pojištění podle §u 65 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1/1907 ř. zák. Podle §u 66 čís. 6 novely ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. mohou býti za takové náhradní ústavy uznány pouze takové, v jejichž správě (valné hromadě, výboru, představenstvu atd.) jsou pojištěnci zastoupeni stejným počtem osob jako zaměstnavatelé, při čemž volby musí býti přímé, tajné a poměrné. U ústavů takto spravovaných lze očekávati samovolné plnění účelu zákonů o ochraně nájemníků, totiž ochranu osob hospodářsky slabých a ochrany potřebujících, právě tak jako u jiných všeobecných sociálních pojišťoven, proto dlužno spornou otázku rozhodnouti v jejich prospěch. Také jejich domy, pokud byly nabyty před 1. listopadem 1918, jsou vyloučeny z ochrany nájemníků. Bezpodstatnou jest výtka rozporu se spisy, spatřovaného dovoláním v tom, že napadený rozsudek předpokládá, že došlo k fusi Pensijního spolku pro úředníky spojených strojíren akciové společnosti, dříve R., jenž v roce 1917 se stal koupí vlastníkem domu, se žalujícím Pensijním ústavem pro úředníky akciové společnosti dříve Š., který jest nyní v knize pozemkové jako vlastník zapsán a dává žalovanému výpověď z obchodních místností, v domě najatých. Dovolání jest v rozporu se spisy samo, tvrdíc, že podle spisů došlo jenom k fusi obou akciových podniků, nikoliv však i k fusi jejich pensijních ústavů, fuse těchto ústavů byla prokázána předloženým výnosem ministerstva sociální péče ze dne 29. září 1922 a potvrzením téhož ministerstva ze dne 13. června 1925, v němž jest žalující Pensijní ústav výslovně označen jako právní nástupce prvého Pensijního spolku. Mimo to byla tato fuse obou pensijních ústavů nezbytným důsledkem fuse obou podniků, neboť § 64 odst. (2) a (3) zákona čís. 89/1920 nařizuje, že všichni zaměstnanci téhož podniku musí býti pojištěni u téhož nositele pojištění a že členství zaměstnavatelovo u některého náhradního ústavu má za následek, že tento ústav jest výlučně příslušným pro pojištění všech povinně pojištěných zaměstnanců podniku. Fuse pensijních ústavů se uskutečnila tím, že pojistná podstata Pensijního spolku byla za současného převodu všech práv a závazků převedena na žalující Pensijní ústav, Pensijní spolek pak byl prohlášen za zrušený, takže Pensijní ústav jest jeho pokračovatelem v nejpřísnější formě universální sukcese, a odvolací soud mohl právem vytknouti, že starý ústav nezanikl, nýbrž trvá dále v novém ústavě, maje jenom jiné jméno a rozšířený obor působnosti. Jelikož starý Pensijní spolek byl již v roce 1915 uznán za ústav náhradní a tato jeho právní povaha byla potvrzena v roce 1922, ale také nyní žalující Pensijní ústav jest nositelem náhradního pojištění, není ani v tomto směru překážky, by nebyla žalující strana pokládána za vlastníka domu od roku 1917, kdy byl koupen Pensijním spolkem. Jsou tedy vykázány veškeré podmínky §u 31 čís. 3 zákona čís. 48/1925, a uznal odvolací soud právem, že jde o dům, který ochraně nájemníků nepodléhá, a o výpověď, jež ke své účinnosti nepotřebuje soudního svolení.

Citace:

Čís. 5567. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 837-839.